Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Kterak láska zraňuje duši

Kterak láska zraňuje duši

sv. František Saleský, 23.1. 2012

"Láska je první ze všech vášní, ba je jejich základem a zdrojem; proto ona první vstupuje do srdce, a poněvadž prostupuje a proniká až na samo dno vůle, kde má své sídlo, praví se, že zraňuje srdce." Úryvek z "Pojednání o lásce k Bohu" sv. Františka Saleského (1567-1622).

  

Smutek, bázeň, naděje, nenávist a ostatní duševní afekty nevstupují do srdce jinak než skrze lásku. Nenávidíme zlo jen proto, že odporuje dobru, jež milujeme; bojíme se budoucího zla, protože nás zbaví dobra, jež milujeme. Budiž nějaké zlo sebevětší, budeme je nenávidět jen natolik, nakolik je nám drahé dobro, jehož je opakem. Kdo nemiluje upřímně obec, není příliš sklíčen bolestí, jestliže ji stihne zkáza; kdo nemiluje vůbec Boha, nemá ani v nenávisti hřích. Láska je první ze všech vášní, ba je jejich základem a zdrojem; proto ona první vstupuje do srdce, a poněvadž prostupuje a proniká až na samo dno vůle, kde má své sídlo, praví se, že zraňuje srdce. Je „ostrá", praví apoštol Francie, a vniká velmi hluboko do ducha. Jiné afekty zajisté vstupují také, ale činí to prostřednictvím lásky, neboť ona jim umožňuje průchod, pronikajíc srdce; ránu zasazuje pouze hrot dýky, všechno ostatní jen zvětšuje ránu a bolest.

Zraňuje-li, tedy působí nutně bolest. Granátová jablka jsou svou červenou barvou, množstvím svých 022-men-2.jpgzrn tak pěkně a hustě spořádaných i svými krásnými korunkami, jak praví sv. Řehoř, prostým obrazem přesvaté duchovní lásky, jež je celá ruměná pro své vzplanutí k Bohu, jež je plna veškeré rozmanitosti ctností a jež jediná dostává a nese korunu věčných odměn; avšak šťáva granátových jablek, jež, jak víme, je tak příjemná zdravým i nemocným, je tak promíšena kyselostí i sladkostí, že nelze rozeznat, zdali je její chuť tak příjemná proto, že její kyselost je nasládlá, nebo proto, že její sladkost je nakyslá. Tak zajisté, Theotime, je i láska kyselo-sladká, a dokud jsme v tomto světě, nemá nikdy dokonale sladké sladkosti, protože není dokonalá a nikdy není zcela nasycena a uspokojena; a přece nepřestává být velice příjemná, ona její kyselost zjemňuje lahodnost její sladkosti, jako zase její sladkost zostřuje příjemnost její kyselosti. Ale jak se něco takového může stát? A když je láska dítkem zalíbení, jak může zraňovat a působit bolest?

Někdy je předmět lásky vzdálen, a tehdy, můj Theotime, zraňuje láska srdce touhy, kterou vzbouzí a která, nemohouc být nasycena, prudce trýzní ducha. Kdyby včela píchla nějaké dítě, mohli byste mu nakrásně říkat: „Ach, mé dítě, včela, která tě bodla, je táž včela, jež snáší med, jenž ti tak chutná", neboť dítě by řeklo: „Pravda, její med mi chutná sladce, ale její bodnutí je tuze bolestivé, a dokud mám její žihadlo ve tváři, nemohu se upokojit; a nevidíte, že mám z toho tvář celou oteklou?" Theotime, zajisté že láska je potěšení a proto je velmi příjemná, nezanechává-li v našem srdci žihadlo touhy; když však je zanechává, zanechává s ním velikou bolest. Je pravda, že tato bolest pochází z lásky, a tudíž je to bolest jemná a něžná. Slyš bolestné, ale láskyplné výlevy královského milence: „Má duše žíznila po svém Bohu silném, živém; kdy přijdu a ukáži se před Boží tváří? Mé slzy mi byly chlebem a nocí, zatímco mi říkají každého dne: Kde je tvůj Bůh?" (Ž 42,3-4). Tak praví svatá Šulamítka, celá sklíčená bolestmi své lásky, k dcerám jeruzalémským: Běda, zavazuji vás přísahou, najdete‑li mého milého, abyste mu pověděly o mé bolesti, neboť omdlévám, celá zraněná jeho láskou" (Pís 5,8). „Naděje, která se opožďuje, trápí duši" ( 13,12).

Bolestná poranění lásky jsou několikerého druhu:

1. První účinky, jichž se nám dostává od lásky, se nazývají poraněním, poněvadž srdce, jež se zdálo zdravé, úplné a celé samo v sobě, dokud nemilovalo, zasaženo láskou se začne odlučovat a oddělovat od sebe sama, aby se dalo milovanému předmětu; a toto rozdělení se ovšem nemůže provádět bez bolesti, protože bolest není nic jiného než rozdělení živých věcí, které lnou k sobě.

2. Touha neustále bodá a zraňuje srdce, v němž tkví, jak jsme již řekli.

3. Když však mluvíme o svaté lásce, Theotime, vyskytuje se v ní jistý druh poranění, jež působí někdy sám Bůh v duši, kterou chce velice zdokonalit; podněcuje v ní totiž podivuhodné zanícení a nevyrovnatelné vábení ke své svrchované dobrotě, jako by ji vyzýval a na ni spoléhal, aby ho milovala; a tu se duše vrhá mocně kupředu, jako by se chtěla rozlétnout výše ke svému božskému cíli; když však ztroskotává, protože nemůže milovat tak, jak si toho žádá, ó Bože, zakouší bolest, jež nemá sobě rovné. Zároveň co je mocně vábena rozletět se ke svému drahému Miláčkovi, je také mocně zadržována a nemůže se rozletět, jsouc připoutána k nízkým bědám tohoto smrtelného života a své vlastní nemohoucnosti; touží po křídlech holubičích, aby letěla ke svému odpočinku, a nenalézá jich; a tak se tedy krutě zmítá mezi silou svého vzepětí a silou své bezmocnosti. „Já nešťastný člověk," pravil jeden z těch, kdo zakusili toto soužení, „kdo mě vysvobodí z těla této smrti?" (Řím 7,24). Všimneš-li si tedy toho pozorně, Theotime, není to touha po nepřítomné věci, jež zraňuje srdce, neboť duše cítí, že její Bůh je přítomen; uvedl ji již do svého sklepa vinného; vztyčil nad jejím srdcem korouhev lásky (srov. Pís 2,4, podle Hebr. a Sept.); ačkoli však už vidí, že mu zcela náleží, tísní ji a občas na ni vystřeluje tisíce a tisíce šípů své lásky, ukazuje jí novými prostředky, jak mnohem více je hoden milování, než je milován; a ona, jež nemá tolik síly ho milovat, kolik má lásky o něj usilovat, vidíc své úsilí, tak mdlé ve srovnání s touhou, jíž touží milovat důstojně toho, jehož žádná síla nemůže dostatečně milovat, cítí se, běda, zmítána nevýslovnou mukou; neboť kdykoli se vzepne, aby vzletěla výše ve své žádoucí lásce, pokaždé zakusí bolestný otřes.

Toto srdce, zamilované do svého Boha, nekonečně toužící ho milovat, vidí dobře, že přesto nedovede ani dostatečně milovat ani dostatečně toužit. Nuže, tato touha, jež se nemůže splnit, je jako střela v boku ušlechtilého ducha; avšak bolest, kterou to působí, nepřestává být příjemná, takže každý, kdo opravdu touží milovat, také opravdu miluje toužení a pokládal by se za nejubožejšího tvora vesmíru, kdyby netoužil ustavičně milovat to, co je tak svrchovaně hodno milování; touže milovat zakouší bolest, avšak miluje touhu zakouší sladkost.

Pravý Bože, co mám říci, Theotime! Blažení, kteří jsou v ráji, by umdlévali a hynuli věčně touhou více milovat Boha, vidouce, že je ještě více hoden lásky, než ho oni miluji, kdyby přesvatá vůle Boží nenaplňovala jejich vůli podivuhodným klidem, z něhož se těší; neboť oni milují tuto svrchovanou vůli tak svrchovaně, že jeho vůle zadržuje jejich vůli a božské uspokojení je uspokojuje, a oni svolují být řízeni ve své lásce touže vůlí, jejíž dobrota je cílem jejich lásky. Kdyby toho nebylo, jejich láska by byla stejně rozkošná jako bolestná: rozkošná pro držení tak velikého dobra, bolestná pro krajní touhu po větší lásce. Bůh tedy, lze-li tak říci, vyjímá ustavičně šípy z toulce své nekonečné krásy a zraňuje duši svých milenců, dávaje jim jasně vidět, že ho nemilují ani zdaleka tak, jak je hoden lásky. Ten smrtelník, který netouží více milovat božskou Dobrotu, nemiluje ji dosti; v tomto božském konání nedostačuje dostatečnost tomu, kdo na ní chce ustat, jako by mu dostačovala.

 

[Sv. František Saleský: Pojednání o lásce k Bohu. Přeložil Timotheus Vodička. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 7, 1944-45. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

List o narození Páně
Kontemplace a meditace 
Pokoj zklidněné duše v Bohu  
O důvěře v Boha při poznání vlastní bídy
O zábavách a rozptýleních, nejprve o dovolených a chvalitebných

 

Související články:

Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité 
Bonaventura: Sestrám o dokonalé lásce Boží
 Vilém ze Saint-Thierry: On první miloval nás 
Alfons Maria z Liguori: O lásce ke Kristu 
Maxim Vyznavač: O lásce

 

[RSS]

Přečteno 579x

další články