IV.

Hřích

1.

Proti Tobě samému jsem se prohřešil

Od věčnosti jsi žil, Pane, v nevýslovné blaženosti a rozkoši, protože jsi jediná a nejvyšší dokonalost. Stvořil jsi duchy, kteří měli mít podíl na tvé blaženosti v rozličných stupních. Ale místo toho se proti Tobě vzbouřili. Nejprve se pozdvihl velký počet andělů a potom i lidstvo proti Tobě, nechtěli Ti sloužit. A zda i nás jsi nestvořil, abychom byli šťastni? Zda jsi mohl nabýt sám v sobě větší blaženosti, když jsi nás stvořil? A jak jsme mohli my být jinak šťastni, než ve službě Tobě? A přece jsme nechtěli být šťastnými na cestě, kterou jsi nám určil, ale zvolili jsme jinou a Tebe opustili.
Věčný, dobrotivý Bože, za tvou dobrotu jsme se odměnili hříchem! Jaký to nevděk, a jaký bude trest. I můj, protože jsem štěstím pohrdl a peklu dal přednost před nebem! Vím, jaký bude za to trest: „Dostane se mu toho, co hledal; chtěl zahynout, ať tedy zahyne! Pohrdl milostí, kterou mu nabízím, proto ať je mu k prokletí!"

Pane a Bože, Ty máš právo na mne, neboť jsem celý tvůj. Tys všemohoucí Stvořitel, já jen tvé stvoření, dílo tvých rukou, Ty však Pán a Mistr. Tak jako se nemůže vzepřít sekera a kladivo proti ruce, která je ovládá, tak ani já nezmohu nic proti Tobě. Nejsi mi nic dlužen, nemám naprosto žádné právo na Tebe, jen povinnosti k Tobě. Zcela na Tobě závisím. I můj život, mé zdraví, mé blaho každého okamžiku závisí na Tobě. Má vůle nemá práva, kterým by rozhodovala o mém životě právě tak, jako sekera a kladivo. Ano, závisím na Tobě mnohem více než jakákoli věc na svém pánu či mistru. Syn není na otci závislý, pokud se týče uchování života; hmota, ze které je učiněna sekera, existuje dříve. Ale já závisím na Tobě úplně. Odejmeš-li ode mne svůj dech jen na okamžik, jsem mrtev. Jsem zcela tvé dílo, tvůj majetek a mou jedinou povinností je Tobě sloužit. Pane Bože, jak jsem na to vše zapomínal a zapomínám dosud! Jak dlouho jsem živořil, jako bych byl svůj vlastní pán a velitel, jak jsem se proti Tobě vzpíral! Jednal jsem podle svého zdání, ne podle tvé vůle! Zatvrdil jsem se do té míry, že jsem tohoto zločinu ani necítil! Nechápu už hrůzy hříchu, neošklivím si ho, necítil jsem proti němu nenávist a odpor. Neodvracím se od něho s vnitřním zděšením, i když je nepravostí a potupou proti Tobě, ale pohrávám si s ním. A třebaže se nedopustím těžkého hříchu, necítím přece příliš velký odpor proti hříchům všedním.

Ó Bože! Jak veliký, jak odstrašující je rozdíl mezi tím, co jsem, a tím, čím bych měl být! 

Hřích můj přede mnou je vždycky

Neopovážím se urazit svého pozemského představeného, protože vím, že by mi to způsobilo nepříjemnost. Ale Tebe urazit se nijak nerozmýšlím. Vím, Pane, že velikost urážky řídí se podle velikosti uražené osoby. A přece se neostýchám urážet Tebe, i když jsi sám nekonečný Bůh! Ach, Pane, co bych si o Tobě pomyslil, co bych řekl, kdybych se tak choval k pozemskému představenému, kdybych se dopustil takové násilnosti, že bych udeřil svého otce nebo úctyhodného kněze, kdybych se neostýchal bít je do tváře. Nesnesl bych to. A přece: co to je proti tomu, že jsem pozdvihl své ruce proti Tobě! A co jiného je hřích? Hřešit přece neznamená nic jiného, než Tebe urážet nejhrubším způsobem! V tom tedy, duše má, spočívá zloba hříchu: je to pozdvihnout ruku proti nejvyššímu dobrodinci, proti všemohoucímu Stvořiteli, proti Ochránci a budoucímu Soudci, proti Tomu, který je náplň velebnosti, slávy, krásy a svatost sama, proti jedinému Bohu!

Ach, Bože můj, jak mne děsí můj současný stav! Co by ze mne bylo, kdybys byl přísný? Co jiného je můj život, než řada velkých i malých urážek a zločinů proti Tobě, mému drahému, nejvýš milosrdnému Spasiteli! Kolik těžkých vin jsem spáchal dříve a kolik i dnes ve věcech nejmenších! Kam to se mnou dojde, budu-li ponechán sám sobě! Co tedy mohu jiného dělat, než pokorně se poddat Tomu, kterého jsem tak těžce zarmoutil a urazil. A prosit Jej, aby smazal vinu a dluh, který mne tlačí.

Pane Ježíši, tvá láska ke mně je tak veliká, že jsi přišel z nebe, abys mne vykoupil. Ukaž mi velikost mých hříchů, ujasni mi mou nehodnost, nauč mne, abych cítil hlubokou lítost a odpusť mi ve svém nekonečném slitování!

3.

Účinky hříchu

Pane, Ty jsi Bůh nekonečně dobrotivý a milosrdný a miluješ vše, cokoli jsi stvořil. Ale zvláště jsi „milovník duší". Jak to ale, že žiji ve světě tak bídném? Je to skutečně ten svět, který jsi stvořil, svět plný tolikeré bídy a bolesti? Kdo ze synů Adamových žije bez bolesti od kolébky do hrobu? Co tu bolestných nemocí a slabostí, co tu hrozných výjevů života, co tu strašných úzkostí! Jak tvrdě tlačí lidi zármutek, kolik jich je usouženo starostmi, kolik jich bičují bouřlivé vášně a ustavičný strach. Jaké metly navštěvují svět: hlad, mor, války! Proč to vše, ó Bože? Proč to vše, duše má? Změnil snad Bůh svou přirozenost? Jak mohlo přijít na svět tolik špatnosti a utrpení?

Vím dobře, Pane, proč je vše to zlo. Tys na své přirozenosti nic nezměnil, ale lidé porušili tu svou. My jsme hřešili. A z toho, jedině z toho nastal takový převrat. Všeliké útrapy, které vidím kolem sebe a ze kterých nesu i já díl, jsou následkem hříchu. Kdybychom nezhřešili, nebylo by jich. Jsou splátkou za hřích, jsou jen nejasným a nedokonalým obrazem toho, co je hřích. Zloba hříchu je nekonečně horší než hlad, války a mor. Nejošklivější nemoc, hyzdící a pustošící tělo, kazící krev, zachvacující hlavu, srdce, plíce a všecko ostatní ústrojí, strhávající nervy, působící ve všech údech bolest i neuhasitelnou žízeň, chvění i šílenství - všecko to není ničím v porovnání s hrůznou chorobou, kterou nazýváme hřích. Jsou to jen následky hříchu, nic více, než jeho stíny. Jejich příčina leží v čemsi zcela jiném, mnohem horším a strašnějším.
Ó Bože, ukaž mi jasně tuto zlobu! Dej, ať pochopím dokonale celou hrůzu onoho zla, kterým trpím a neznám ho! Ukaž mi, co je hřích!

Tedy všechna tato hrozná muka těla i duše jsou pouze plodem a účinkem hříchu. Ale nejsou ničím v porovnání s trestem, který přijde na onom světě. Největší bolesti a nesnesitelné na této zemi nejsou ničím v porovnání s pekelnými muky. Nejhroznější muka a duševní úzkosti nejsou ničím proti hlodání červa ve svědomí, který neumírá. Nejhorší zkoušky, ztráta jmění, zrada přátel, nejtěžší opuštěnost, to vše je ničím oproti ztrátě patření na Boha. Věčný trest je jediným pravým měřítkem.

Ó Bože, prosím Tě pokorně, ujasni mi dokonale, otevři mé oči i mé srdce a dej, abych pochopil, jak nicotné, ošklivé je tělo smrti, které nosím! A neuč mě tomu jen podle svého velikého milosrdenství, ale ukaž mi také, jak je svléknout a jak se opásat pásem života!

[Převzato z John Henry Newman: Bůh a já, Krystal, Olomouc 1930. Z anglického originálu  Meditations and Devotions, III, přeložil Prokop Holý. Jazykově upraveno.]

Více o bl. Johnu Henrym Newmanovi 

Související články:

Bůh a já 4
Bůh a já 3
Bůh a já 2
Bůh a já 1
John Henry Newman - životopis
Modlitba za jednotu
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
John Henry Newman: Bůh - Stvořitel 
John Henry Newman: De Profundis - Z hlubin 
John Henry Newman: Před rozjímáním
John Henry Newman: Modlitba za světlo pravdy 
Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá  
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J.H. Newmanem