Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Bůh a já 6

Bůh a já 6

bl. John Henry Newman, 24.2. 2012

Pokračování rozjímání o hříchu: zloba, ošklivost a otroctví hříchu. Každý hřích má svůj trest. "Vím dobře, co je zlé, a přece to činím. A nakonec naříkám trpce, že jsem se stal otrokem zlého a nemohu se ho zbavit."

4.

Zloba hříchu

Pane Bože, vím, že vše, cos učinil, bylo dobré. A platí-li to o světě viditelném, hmotném, platí to mnohem více o bytostech nadaných rozumem. Nesčíslné hvězdy zaplňující oblohu, i živly, ze kterých je učiněna země, jsou v podivuhodném souladu se svým účelem a oběhem. Ale neskonale vyšší byl soulad v nebesích, když byli stvořeni andělé. Od prvního okamžiku vládla mezi andělskými kůry vznešená harmonie a nevýslovná krása. Stvoření lidí mělo pak tuto harmonii objevit v nové formě a v ní pokračovat.

Náhle se však ukázala v jednom bodě tohoto jemného, skvělého tkaniva hrozná trhlina, šířila se dál a dále, až jeho část byla zcela zničena. Pak se objevila podobná trhlina i v lidském pokolení a rozšířila se na vše, co má lidskou tvářnost. Toto strašlivé zlo, které znetvořilo velkou část díla Božího - to je hřích!

To je, Bože, hřích ve tvých očích! Ale co je podle úsudku světa? Zlo jen nepatrné nebo snad vůbec žádné. V očích Stvořitelových zničil Jeho celé duchovní dílo, v Jeho očích je větší zlo, než kdyby se hvězdy vyšinuly ze své dráhy a slepě bloudily vesmírem, takže by nastal nový chaos. Ale člověk, když se provinil, dává tomu jméno zcela jiné nebo to zcela popře. Svět se tomu posmívá nebo je k tomu zlu zcela shovívavý a zdvihá rozhořčený protest proti věčnému trestu, který hřích zaslouží, a spíše popře samého Boha, než by přiznal ideu pekla. Svět považuje hřích za jakousi nepatřičnost nebo nedokonalost, za nedostatek vkusu či slušnosti nebo za pouhou slabost (snad následkem dědičného zatížení).

Duše má, bedlivě uvaž velký rozdíl v tom, jak pojímá hřích všemohoucí Bůh a jak svět! Ke komu se připojíš? K úsudku Božímu nebo lidskému? Má pravdu Bůh nebo tvor? Je hřích největší zlo či nepatrné?

Pane a Spasiteli můj, já neváhám! Ty jsi pravdivý, ale „každý člověk je lhář"! Tobě věřím více než celému světu. Vtiskni hluboko do mě přesvědčení o hanebnosti a ošklivosti hříchu! Nauč mne, abych se ho štítil jako morové nákazy, jako stravujícího ohně vše ničícího, ano, jako samé smrti. Posilni mne, abych se chopil štítu a zbraní proti hříchu a utekl se pod tvou korouhev, abych ho přemohl!

5.

Ošklivost hříchu

jesus-on-the-cross-at-sunset-600x400.jpg

Pane, vím, že jsi nejvýš dokonalý a že Ti nechybí nic. Ale vím také, žes vzal na sebe lidskou přirozenost, sestoupil jsi s nebe, abys v této přirozenosti vytrpěl všeliké muky a zemřel. To je skutečnost, která zacloňuje nebe na této zemi, původně tak krásné, odňala všechno světlo a skvělost. Přišel jsi, Pane, nejen abys trpěl obyčejným způsobem, ale abys zakusil nejvyšší a neslýchaná muka. Vyšel jsi ze své původní blaženosti a vytrpěl tisíceré a nejtěžší útrapy. To je základní událost evangelia, to je jediný základ. Ježíš Kristus, a to ukřižovaný! Vím to, Pane, věřím v to a vážně to stavím před zrak své duše.

Ale proč tato hrozná proměna přirozenosti? Stvořil Bůh všechny věci marně? Ne, duše má, to zavinil hřích. Tvůj hřích přivedl věčného Boha na zemi, aby zde trpěl. Poznej z toho, jak velkým zlem je hřích! Jediným měřítkem je tu smrt Boha svrchovaného! Všeliké útrapy tělesné i duševní, které vytrpěl od hodiny v Getsemanech až do smrti, mají původ v hříchu. Jak tedy hrozné je to zlo, když mohlo být překonáno jen takovou obětí a vykoupeno takovou cenou! Je proto tak hrozné, že veškeré zlo, kterým tato země oplývá, přišlo z něho, ale je dokonce ještě hroznější proto, že přibilo Syna Božího na potupné dřevo kříže.

Drahý Pane a Spasiteli, jak jsem mohl brát tak lehce to, co má tak strašné následky? Napříště tedy chci s tvou milostí smýšlet o tom vážněji a hlouběji. Pošetilci si tím jen pohrávají, ale já budu pohlížet na to nyní v pravém světle. Trpící Spasiteli, já jsem to byl, který Ti způsobil taková muka! Jsi sice krásný ve věčné slávě své božské přirozenosti, ale krásnější jsi ve svém utrpení! Tvé klaněníhodné vlastnosti se nezatemnily, ale září světlem tím podivuhodnějším, čím více pozorujeme tvé ponížení, v tom jsi pro nás mnohem krásnější! Ale i tak nikdy nezapomenu, že toto tvé ponížení zavinily lidské hříchy, i mé hříchy vlastní. „Má láska byla ukřižována," a to ne od někoho jiného, ale ode mne samého. Já to jsem, kdo Tě ukřižoval, můj hřích Tě přibil na kříž! Jaká to děsivá myšlenka! A odčinit to nemohu! Něco však nyní přece mohu. A to je nenávist k tomu, co tvé bolesti způsobilo, k hříchu! Nebo jej nemám nenávidět? Nemám svého Pána a Vykupitele milovat tolik, abych nenáviděl Jeho nepřítele, a zcela se rozešel s tím, co mne od Něho odtrhuje? Nemám od sebe hřích zapudit zcela?

Pro svou velkou lásku, Pane, nauč mne tomu, učiň, abych to dokázal! Dej mi velkou, hluboce kořenící nenávist ke hříchu!

6.

Otroctví hříchu

Pane, Ty jediný jsi „silný, svatý Bůh!" Ty jsi svatost a síla všech věcí. Cokoli je stvořeno, nemá stálost samo ze sebe, ale rozpadá se, když ty to neudržuješ. Tys, Bože, silou andělů a svatých na nebi i spravedlivých na této zemi. Žádná bytost mimo Tebe není silná ani svatá. A proto se Ti chci klanět zvláště z tohoto pohledu. Celým srdcem chci chápat a vyznávat velkou pravdu, že jsi nejen všemohoucí, ale i že mimo Tebe neexistuje žádná síla ani moc.

Pane, Ty jsi silou všech duchů, jsi i silou mou. Není nic pravdivějšího jako to, že silný jsem pouze v Tobě. Cítím to, Pane Bože, v hloubi duše, že klesnu, kdykoli jen na okamžik, jsem ponechán sám sobě. Tak jako zcela jistě spadne kámen, který pustí ruka, tak jistě klesne můj duch i mé srdce, nedrží-li je tvá pravice. Když Ty mne opustíš, jsem ztracen. Je to zvláštní a přece pravdivé, že můj přirozený sklon mne žene k lenivosti, výstřednostem, k zanedbávání náboženských povinností, zvláště modlitby, k lásce tohoto světa, ne však k lásce Boží, svatosti a ovládání sebe. Schvaluji a vynáším to, co nekonám! Mé srdce spěje za marností tohoto světa, žene se k rozvratu a konečně k smrti. Daleko od tebe, mého Boha nesmrtelného.

Pane, okusil jsem toho dost, jak hrozné je otroctví hříchu! Jsi-li Ty vzdálen, neudržím se, ať jakkoli po tom toužím. Propadám své pýše a sebelásce, své citlivosti a svému sobectví. A to vše roste den po dni, až to nelze snášet. Starý Adam je ve mně stále silnější a činí si nakonec ze mne svého otroka. Vím dobře, co je zlé, a přece to činím. A nakonec naříkám trpce, že jsem se stal otrokem zlého a nemohu se ho zbavit. Jaká to tyranie hříchu! Těžké břímě spočívá na mých bedrech a jsem slabší a slabší. Jak to skončí?

Pro tvé nesmírné zásluhy prosím, Pane, dej mi život, sílu a svatost, svatý Bože, učiň mne svatým! Silný Bože, učiň mne silným! Nesmrtelný Bože, dej, ať vytrvám! Svatý, silný a nesmrtelný Bože, slituj se nade mnou!

7.

Každý hřích má svůj trest

Pane a Bože můj, Ty víš a vidíš vše, cokoli se na světě děje, děje se před tvým zrakem. Ty jsi stále u mne, víš vše, co si myslím, slyšíš vše, co mluvím, vidíš vše, co činím. „Bože, Ty na mne patříš!" Každý úkon, i nejnepatrnější, každé slovo, i zcela bezvýznamné, každá myšlenka mého srdce, i nejtajnější a zcela bezděčná a dávno zapomenutá - vše stojí před Tebou, vidíš vše a zapisuješ to do knihy života, každý den mého života! Já zapomínám, ale Ty nezapomínáš. Tam je zapsána každá událost mého minulého života i budoucích let až do smrti, až všechny listy budou popsány a kniha u konce. „Kam se uteču před duchem tvým ? " Jsem zcela a úplně ve tvých rukou, Pane Bože můj!

Jak často jsem, Pane, činil zlé a jak zřídka dobré! Skutky mého života, jaká to černá hromada a temná! Všechny mé urážky, nedbalosti a hříchy jsou zapsány jsou ve tvé knize, a každý z nich má svůj určitý trest. A tato trestní listina vzrůstá denně, tiše, ale jistě. Jako ten, kdo rozmrhává svůj majetek, konečně se zhroutí pod tíhou dluhů, tak i mne ohrožují vždy více tresty, které na mne čekají. Zapomínám na hříchy své mladosti, ale i ty jsou všechny zapsány ve velké oné knize. Tam je dokonalý soupis mého života a jednoho dne se otevře proti mně. Nic se neztratilo, vše je poznamenáno. Ó, duše má, jaká to na tebe čeká strašná zkouška, jaký bude její výsledek! Nahromadil jsem na sebe viny i tresty tisícerých hříchů, budu poslán do očistce, ale kdo ví, na jak dlouho a kdy se z něho dostanu. Dříve ne, dokud nebude splaceno do posledního penízku, a kdy to bude možné?

Předrahý Spasiteli, měj se mnou slitování! Doufám, žes mi odpustil mé hříchy, ale tresty zbývají. Vzdor své lásce ke mně a ačkoli náležím Tobě, pošleš mne do očistce. Tam se shledám zase se svými hříchy, v jejich trestech. Tam budu trpět.

Ale zde je čas hluboké lítosti, zde čas k dobrým skutkům, abych dosáhl odpuštění a tíhu dluhů smazal, jak jen lze. Svatí, ačkoli jsou v očích lidí bez hříchu, i ti před Tebou měli velký účet, ale vyrovnali ho ustavičnými zkouškami. Já však nemám ani jejich zásluh ani jejich utrpení. Ba, ani nevím, měl-li bych sílu, abych vykonal takové skutky lásky, kterých je třeba, aby mi byly mé hříchy odpuštěny. Jaká to temná vyhlídka! Zbývá mi jen doufat ve tvé nekonečné utrpení. Nejdražší Spasiteli, ukázal jsi mnohokrát, jaká máš se mnou slitován, slituj se a buď mi milostiv svým božským milosrdenstvím.

[RSS]

Přečteno 323x

další články