Otmar Oliva, Petr Novák a Šmartno na Pohorju

V jeho kněžišti byly totiž nalezeny románské fresky - nejstarší v celém Slovinsku. Díky nim byl opraven a stal se cílem mnoha milovníků umění. Současně vznikla potřeba volného pohybu většího množství lidí v kněžišti. Proto byli osloveni čeští umělci Otmar Oliva a Petr Novák, jejichž vynikající referencí byla práce v kostele Panny Marie Matky církve v Mariboru, aby navrhli vhodné liturgické uspořádání prostoru.

Vyprávění o tomto místě má však svůj počátek mnohem dříve. „Zde na tomto kopci cítíme vanutí věků...Dech věčnosti," říká Otmar Oliva, kterého budu ještě několikrát citovat. Zdi kostela jsou vystavěny z úlomků kultické stavby z doby antiky. Orfeus - pokládaný za vynálezce hudby - zde hraje při mši na harfu a Dionýsos podává Kristovi pohár s vínem. Nemluvím zde o žádném universálním náboženství, nýbrž snažím se vyjádřit skutečnost dobře známou například z římských památek. Křesťanství původní zkušenost lidstva nepopírá, ale snaží se ji zúročit, tvůrčím způsobem přetavit. „Zkuše-nost kultur se dědí, vrství." Tak se ve Šmartnu slaví svátek sv. Martina jako křesťansky dávno inkulturované slavnosti boha Dionýsa. Přicházíme do kostela po dlažbě, v níž je uložena dějinná paměť. „Jen blázen by se zbavoval svědectví o vlastních krocích."

Na prahu nás uvítají sloupy, které připomenou starozákonní sloupy prvního židovského chrámu - Jakín a Bóaz.[1] V presbytáři poutá pozornost obnažený oltář. Oltářem začíná lidská kultura. Kdo někdy zažil obřad svěcení tohoto místa setkání Boha a lidí, ví, jak silně jsou při něm přítomny starozákonní obrazy. Nad oltářem přinášejí na románské malbě svoji oběť Kain a Ábel, uprostřed pak je beránek. Na novou mramorovou desku skanul olej a zahořelo patero ohňů. Kouř kadidla propojil nebe a zemi. „Bylo by logické, aby podnož oltáře, připomínající snad vinnou révu nebo kmen z kořene Jesse spletenou neoddělitelně ze tří pramenů, se nahoru zužovala. Ale ona rozšiřuje náruč, zvedá ruce jako kněz při liturgii, aby podepřela neuchopitelné, poukázala na neviditelné..." Tak i my jsme po bohoslužbě slova, které zaznělo od nového Olivova ambonu, slavili eucharistii u „čerstvě prostřeného stolu." Mariborský arcibiskup Franc Kramberger stál s kněžími ve vstupním oblouku - bráně do presbytáře, na níž jsou vyobrazeni jeho předchůdci. Nad tímto výjevem se odehrává poslední soud. Církev je branou k věčnému životu s Bohem. V mandorle[2] nad útlým románským oknem kraluje Kristus, k němuž vše směřuje.

V kostele ve Šmartnu je velmi citlivě ctěna víra lidí, kteří tímto místem prošli cestou za Pánem. Pečetí této úcty je barokní mramorová křtitelnice, která byla pečlivě zrestaurována a opatřena novým bronzovým krytem. Je to výmluvný vzkaz nejen pro ty, kteří se zde „zrodí z vody a z Ducha," ale i pro ty, kdo se podváděni kýčem chtějí napít z pramene živé vody umění.                          

Fotogalerie ze Šmartno na Pohorju 

Z e-obchodu Theofil:

Poznámky:

[1] Srov. 1. Královská 7,21.

[2] Svatozář ve tvaru mandle kolem celé postavy.