Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Pane, očisti mě...

Pane, očisti mě...

Francisco Fernández-Carvajal, 5.4. 2012

Ježíš Kristus, vtělený Bůh, "prolil svou krev do poslední kapky za celé lidstvo a za každého člověka jednotlivě, jako by na zemi existovala jen tato jediná osoba." Dal se každému z nás jednou provždy na kříži a dává se nám stále skrze mešní oběť. Rozjímejme o tomto tajemství spolu s Franciscem Fernándezem-Carvajalem, španělským knězem z Opus Dei.

 

I. Kristovo odevzdání se na kříži obnovované v eucharistii nás očišťuje od všech poklesků.

II. Ježíš nás osobně přichází uzdravit, utěšit, posilnit.

III. Nejsvětější Kristovo lidství v eucharistii.

 

pelikan-001-vyr-men.jpg
 

 

I.

 

Pie pellicane, Iesu Domine,

me immundum munda tuo sanguine...

 

Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj,

krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj,

vždyť jediná krůpěj její stačila,

 aby všeho světa viny obmyla.[1]

 

Podle jedné staré legendy vrátil pelikán život mrtvým mláďatům tím, že sám sebe zraňoval a skrápěl je svou krví.[2] Tento obraz používají křesťané již odedávna pro Krista. Jediná kapka jeho předrahé krve prolitá na Kalvárii by stačila k nápravě všech zločinů, skutků nenávisti, nečistoty, závisti... všech lidí všech dob, minulosti i budoucnosti. Kristus však chtěl víc. Prolil svou krev do poslední kapky za celé lidstvo a za každého člověka jednotlivě, jako by na zemi existovala jen tato jediná osoba: ...toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů, pravil Ježíš při poslední večeři. Tato slova opakují každý den kněží při mši svaté a obnovují tak Pánovu oběť až do konce věků. Když následující den na Kalvárii odevzdal svůj život Otci, probodl mu jeden z vojáků kopím bok a hned vyšla krev a voda[3], poslední, co ještě zůstala. Církevní otcové uvádí, že z otevřeného Kristova boku vytryskly svátosti i sám život církve: „Ó, smrti, která dáváš život mrtvým!" volá svatý Augustin. „Co je čistší než tato krev? Která rána je blahodárnější než tato?"[4] Skrze ni jsme byli uzdraveni.

Svatý Tomáš Akvinský ve svém komentáři k tomuto evangelijnímu úryvku upozorňuje na skutečnost zdůrazňovanou svatým Janem, totiž že voják Kristův bok aperuit, non vulneravit, otevřel, nikoliv zranil, „protože skrze tento bok se nám otevřela brána věčného života".[5] To vše se stalo proto - uvádí světec na stejném místě -, aby prostřednictvím Kristova utrpení byly smyty naše skvrny a hříchy.

Židé se domnívali, že v krvi tkví život, a Ježíš ji za nás prolévá, dává za nás svůj život. Prokázal svou lásku k nám tím, že smyl naše hříchy vlastní krví a vzkřísil nás k novému životu.[6] Svatý Pavel tvrdí, že Ježíš byl pro nás na kříži veřejně vystaven: visel tam, aby poutal pozornost každého, kdo půjde kolem, i naši. Proto k němu dnes v usebrané modlitbě volejme: Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj, vždyť jsem plný nečistot...

 

II.

 

Pán přichází v nejsvětější eucharistii jako lékař, aby očistil a uzdravil rány tak škodlivé pro duši. Když jej navštěvujeme, očišťuje nás jeho pohled ze svatostánku. Pokud chceme, působí každý den daleko víc: přichází do našeho srdce a naplňuje je milostmi. Před svatým přijímáním nám kněz ukazuje hostii a při tom opakuje slova, která Jan Křtitel pravil Janovi a Ondřejovi, když Ježíš procházel kolem: Hle, Beránek Boží, který na sebe vzal hříchy světa. Věřící odpovídají slovy setníka z Kafarnaum plnými víry a lásky: Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel... Tehdy Ježíš pohanovi pro jeho velikou víru vyhověl a jeho sluhu - byť jen na dálku - uzdravil. Ale i když ve svatém přijímání říkáme, že jej nejsme hodni, že naše duše nikdy nebude dostatečně připravená, touží Ježíš osobně, se svým tělem i duší, přijít do našeho srdce poskvrněného tolika nepravostmi. Každý den opakuje slova, která pravil učedníkům na začátku poslední večeře: Desiderio desideravi... - Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka...[7] Jaká radost a láska naplňuje naše srdce, když rozjímáme o této Ježíšově vroucí touze přijít do naší duše! Právem se dá dokonce i říci, že „zázrak transsubstanciace se uskutečnil výhradně kvůli nám. Jedině kvůli nám Ježíš přišel a přebýval zde [...]. Přichází k nám sám Kristus, neboť žádný prostředník ani zástupce nám nemůže předat to, co naše duše potřebuje. Jak nás asi miluje, když takto jedná! Jak musí být rozhodnutý, aby nám z jeho strany nic nechybělo, abychom nemohli s výmluvou odmítnout, co nám nabízí, zvláště když to přináší on sám! A my jsme tak slepí, tak váhaví, tak pohrdaví, tak málo ochotni plně se dát tomu, který se zcela dává nám!"[8]

Každodenní poklesky a nedokonalosti, kterých se nikdy nikdo nebude moci vyvarovat, nám nemají být na překážku v přistupování ke svatému přijímání. „Přestože jsme si vědomi své hříšnosti, nesmíme se pro to vzdávat svatého přijímání, naopak, měli bychom k němu přistupovat s o to větší touhou, protože léčí naši duši a očišťuje ducha. Se vší pokorou v něm proto spatřujme lék na naše zranění."[9] Důstojnému přijetí eucharistie brání jedině těžké hříchy, pokud je před tím nevyznáme ve svátostné zpovědi, ve které nám kněz zastupující Krista udělí rozhřešení.

Vykoupení, prolitá Pánova krev, se na nás aplikuje různými způsoby. Zvláště se tak děje při mši svaté, která je nekrvavou obnovou kalvárské oběti. V okamžiku svatého přijímání z rukou kněze se duše proměňuje v druhé nebe plné lesku a slávy, ke kterému i andělé vzhlížejí s úctou a údivem. „Až ho budeš přijímat, řekni mu: ‚Pane, doufám v tebe, klaním se ti, miluji tě. Posiluj mou víru, staň se oporou mé slabosti. Ty sám jsi zůstal v eucharistii bezbranným proto, abys napravoval lidskou slabost.‘"[10]

 

ukrizovany-jezis-kristus-krev-men.jpg
 

 

III.

 

Me immundum, munda tuo sanguine...

Krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj...

 

Prosme Pána o vroucí touhu po čistotě srdce patrnou u malomocného, který jednoho dne padl Ježíši k nohám a prosil jej, aby jej očistil od jeho nemoci patrně již v pokročilém stadiu, protože podle evangelisty byl plný malomocenství.[11] Ježíš vztáhl ruku, dotkl se jeho ran a řekl: „Chci, buď čistý!" A hned malomocenství od něho odešlo. Totéž činí Pán s námi: nejen že se nás dotýká, ale přichází do naší duše a vlévá do ní své milosti a dary.

Ve chvíli svatého přijímání skutečně přecházíme do vlastnictví Života. „Máme v sobě vtělené Slovo se vším, co je a co koná, Ježíše - Bohočlověka, všechny milosti jeho lidství a všechny poklady jeho božství, neboli - jak praví svatý Pavel - nevystižitelné Kristovo bohatství (Ef 3,8)."[12] Ježíš je v nás především jako člověk. Skrze svaté přijímání do nás vlévá vlastní nebeský a oslavený život svého lidství, svého srdce a své duše. Totéž štěstí vyzařující z tohoto života zakoušejí andělé v nebi.

Někteří světci mohli ve vidění spatřit Kristovo oslavené tělo v nebi, zářící slávou, ale také v duši člověka okamžitě po přijímání, dokud v něm hostie zůstává. Blahoslavená Anděla z Foligna uvádí: „[...] před takovou nádherou se člověku nedostává slov". Ještě dlouho po tomto vidění v ní zůstala „nesmírná radost, vznešené světlo, nepopsatelné a trvalé potěšení oslňující více než kterýkoliv jiný zdroj světla".[13] Tímto světlem je sám Ježíš, který nás denně v této svátosti navštěvuje a koná tytéž divy.

Pán do naší duše přichází rovněž jako Bůh. Zvláště v těchto chvílích jsme sjednoceni s Ježíšovým božským životem, se životem jednorozeného Syna Otce. „Sám o sobě říká: Žiji z Otce (Jan 6,57). Od věčnosti dává Otec svému Synu život, který má ve svém nitru, a to úplně, bezvýhradně a s takovou štědrostí lásky, že i když je každý z nich jiná osoba, tvoří jedno božství s týmž životem, v plnosti lásky, radosti a pokoje. Tento život přijímáme také my."[14] Jak bychom mohli netoužit po svátosti smíření, která nás disponuje k lepšímu přijetí Ježíše, když stojíme tváří v tvář tak neproniknutelnému tajemství, tak nesmírným darům? Jak bychom jej mohli neprosit, když přebývá v naší duši ve stavu milosti, aby nás očistil od tolika skvrn a zbavil tolika slabostí? Jestliže byl malomocný uzdraven poté, co se jej dotkla Ježíšova ruka, jak by mohlo nebýt očištěno naše srdce, když tomu nebrání nedostatek víry ani lásky? Povězme dnes Ježíši v usebranosti modlitby: „Pane, chceš-li - a ty chceš -, můžeš mě očistit. Znáš mé nedostatky; cítím tyto a tyto příznaky, trpím těmi a těmi slabostmi; ukážeme mu prostě své vředy a také hnis, objeví-li se. Pane, tys přece uzdravil mnoho duší! Dej, když tě mám v srdci nebo když se ti klaním ve svatostánku, ať v tobě uznávám božského Lékaře."[15]

 

[Převzato s laskavým souhlasem nakladatelství Paulínky z knihy Francisco Fernández‑Carvajal: Rozmluvy s Bohem. Rozjímání na každý den církevního roku. Slavnosti a svátky (leden - červen), Paulínky, Praha 2011.]

 

Recenze knihy "Rozmluvy s Bohem" 

 

Související články:

Sv. Augustin o eucharistii
Ambrož Milánský: O Tajemstvích
Elias Vella: Já v tobě a ty ve mně
Ambrož Milánský: Svatá Eucharistie
Elias Vella: Mše uzdravuje a osvobozuje od Zlého 
Reginald Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování 
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Slovo proměňuje chleba a víno v tělo a krev Krista 
Antonín Čala: Svědectví tradice o eucharistické oběti
Petr Julián Eymard: Nejsvětější Svátost je všechno 
Jan z Jenštejna: De Corpore Christi - O Těle Páně 
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení
John Henry Newman: Před rozjímáním
Eucharistie - dar ukřižované Lásky
Justin: To čiňte na mou památku 
Cyril Jeruzalémský: Katecheze

 

Poznámky:


[1] Hymnus Adoro te devote.

[2] Srov. sv. Isidor Sevillský: Etimologías, 12,7,26, Madrid, BAC 1982.

[3] Jan 19,34.

[4] Sv. Augustin: Komentář k evangeliu sv. Jana, 120,2.

[5] Sv. Tomáš Akvinský: Čtení z evangelia sv. Jana.

[6] Srov. Zj 1,5.

[7] Lk 22,15.

[8] R.A. Knox: Sermones pastorales, s. 516-517.

[9] Jan Kasián: Collationes, 23,21.

[10] J. Escrivá de Balaguer: Výheň.

[11] Srov. Lk 5,12nn.

[12] P.M. Bernadot: De la Eucaristía a la Trinidad. Madrid, Palabra 1976, s. 22-23.

[13] Srov. Tamtéž.

[14] Tamtéž.

[15] J. Escrivá de Balaguer: Jít s Kristem.

 

[RSS]

Přečteno 232x

další články