Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Bůh a já 8

Bůh a já 8

bl. John Henry Newman, 18.5. 2012

Blahoslavený kardinál Newman pokračuje v rozjímání o Bohu s námi, důvěrníku a světlu duše, Bohu skrytém. Jediný Bůh stačí, nemění se a je nejvyšší láska, nejsvětější. "Není nic trvalého mimo Tebe, Bože. Ty jsi střed a život všech."

VII.

Bůh s námi

1.

Důvěrník duše

 

Jan Křtitel se jako asketa odloučil od světa a povznesl se nad něj, aby z této výše k němu mluvil a povzbuzoval ho k pokání. Tehdy vycházel celý Jeruzalém na poušť, předstupoval před proroka, ale ten hlásal 10-06-22-johnhenrynewman.jpgNěkoho, kdo má přijít za ním a bude s nimi mluvit jinak, nebude se od nich lišit ani vystupovat jako vyšší bytost, ale přijde jako jejich bratr, jako jejich tělo a jejich krev. Přijde mezi zástupy a ukáže se jako jeden z nich. Ano, již je mezi nimi, ale oni Ho nepoznali. A nazvali Jej „synem člověka". Ač Syn Boží, chtěl být v každém ohledu považován za obyčejného člověka. Jan Miláček i synoptikové přes všechny různosti vyzdvihují právě tento rys. Křtitel řekl: „Je z vašeho středu, ale neznáte Ho." Potom ukazuje na Ježíše zvlášť - ne před davem, ale v přítomnosti jen asi dvou svých učedníků. A jakmile Jej spatřili, šli za Ním. Konečně začal sám Ježíš zjevovat svou slávu divy, a to nejprve na svatbě. Jindy se při takové příležitosti dějí výstřednosti, a přece tu opatřil nové víno, právě jejich častou příčinu. Této svatby se nezúčastnil ještě jako mistr a učitel, ale jako host v průvodu své Matky, tedy jako člen rodiny. Proto praví svatý Matouš: Přišel Jan, nejedl a nepil – a říkají: ‚Je posedlý.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘" Jan snad byl nenáviděn, ale byl ve vážnosti: Ježíš byl v opovržení. Měl být zdůrazněn zvlášť nápadný rys povahy Páně i jeho poslání, proto vypravují o tom dva evangelisté, vzájemně na sobě nezávislí. A i prorok Izaiáš předpověděl stejně. (Kap. 53.)

Tento způsob jsi, Pane, zvolil z lásky k lidské přirozenosti, kterou jsi sám stvořil. Miloval jsi nás nejen jako své tvory, jako dílo svých rukou, ale i jako lidi, jejichž bratrem ses stal. Lidi miluješ více nežli všechny ostatní tvory. Proč to? Co je na lidech zvláštního? „Co je člověk, že na něj pamatuješ?" A přece „anděla jsi nepřijal". Kdo vnikne do propasti tvých úradků? Miloval jsi lidi více než anděly, neboť jsi na sebe nevzal přirozenost andělskou, když jsi chtěl nás spasit, nepřijal jsi na sebe ani větší moc ani vyšší postavení, než jaké přináší lidský život. Nepřišel jsi ani jako farizej, ani jako kněz nebo levita, ani jako mnich nebo poustevník, ale zcela v lidské přirozenosti, stejné jako je naše, a to jen proto, že právě tu tolik miluješ. Nezjevil ses zjeviti jako dokonalý, vyspělý muž, nýbrž jako prosté lidské dítko. Ne znovu stvořený z hlíny nebo s tělem duchovním, jaké máš nyní, ale v témž těle, které v Adamovi kleslo, se všemi našimi slabostmi, pocity a pudy, se vším, co je lidské - pouze hříchu vyjímaje.
Slušelo se, jako velkému Bohu, abys úkol, který Ti svěřil Otec, splnil tak bohatě, v míře tak překypující, jako jsi učinil. Nevykonal jsi jej jen napolo, ale právě tato tvá veliká oběť je právě tak tvou slávou jako Boha, jako naší útěchou a naším smířením jako hříšníků. Předrahý Spasiteli, Tys více člověkem než Jan Křtitel nebo Jan Evangelista, ano více než tvá drahá, svatá Matka, převyšuješ je všecky vnitřní zkušeností v tom, jak božskou znalostí mne znáš. Jsi mým starším bratrem! Jak bych se tedy bál svěřit Ti celé své srdce, Tobě, který jsi tak milý, jemný, útlocitný, vážný a skromný, pokorný a přirozený! I ve své nebeské slávě jsi tentýž, jaký jsi býval na zemi: všemohoucí Bůh a přece slabé dítko, Nejsvětější a přece zcela člověk.
 

2.

Ježíš, Bůh skrytý

„Nepochybuj a věř!“
(J 20,27)



Klaním se ti, Bože můj, který, ač neviditelný a skrytý, téměř vzbuzuješ hrůzu. Klaním se Ti pokorně a zbožně, a tolik rád bych žil jen z víry v Toho, který je neviditelný. Rozjímám-li o sobě, vyhnaném a vyděděném synu Evy, cítím jako zvláštní milost, že se Ti smím klanět, Pánu a Bohu neviditelnému. Vím, že hřích postavil mezí Tebe a mne hradbu, a hříchem jsem propadl trestu nevědomosti. Adam před svým pádem obcoval s anděly. I svatí, žijící ve spojení s Tebou, patří na Tebe tváří v tvář bezprostředním stykem. Ale co zbývá hříšníku, jako jsem já, než v Tebe věřit, Tobě se klanět, třebaže Tě nevidím. Zda se nemám radovat z toho, že mi zbyl poslední důkaz tvé milosti, že totiž mám Tebe neviditelně! Následkem hříchu je život víry to nejvyšší, čeho mohu dosáhnout, a musím se považovati za šťastného, že spěji vstříc životu patření a skutečnosti, a že jeho jistotu mohu cítit. Jedinou cestou, kterou mohu se zde na světě přiblížit k Tobě, je víra v to, co jsi řekl. Půjdu tedy vděčně po cestě, kterou jsi mi označil.

Ty, Pane Bože, oplýváš, přetékáš milosrdenstvím! Být živ z víry - to je následkem hříchu v mém současném stavu nezbytné a Tys takový život blahoslavil. Blahoslavil jsi ty, kteří neviděli a věří. Propůjč mi toto štěstí, propůjč mi je v hojnosti! Učiň, ať věřím, jako bych Tě viděl dej, ať Tě mám ustavičně před očima, jako bys stál přede mnou tělesně a jako kdybych se Tě dotýkal. Dej, ať jsem v živém obcování s Tebou, skrytým a přece tak živoucím Bohem. Každý dech mých prsou, každá myšlenka mého ducha, veškeré dobré snažení mého srdce pochází z tvé neviditelné přítomnosti ve mně. Ty jsi jádrem mého života, skrytým v hloubi nitra mého srdce. Tam přebýváš i přirozeností i milostí. Ve viditelném světě Tě vidím jen temně, ale v hloubi svého svědomí slyším zřetelně tvůj hlas. Budu mu naslouchat a s kajícností zvolám: Mistře! Takto buď se mnou ustavičně a přijde-li pokušení, abych Tě opustil, pak mne nepouštěj Ty, Pane Bože můj.

Předrahý Spasiteli, tak rád bych Ti zadostučinil za všechnu nevěru světa, za křivdy, kterých se dostává tvému Jménu, tvému slovu, tvé církvi i tvé Svátosti lásky, kdybych neměl také sám vyrovnat tak velký osobní dluh nevěry a nevděku! Ty jsi v oběti mše svaté a ve svatostánku skutečně a pravdivě přítomen, tělem i duší, ale svět tomu nevěří, ano, vysmívá se této milostiplné pravdě. Řekl jsi to sám i skrze svaté apoštoly, že se chceš před světem ukrýt. Tato předpověď se splňuje nyní více než kdy jindy. Ale i když svět nechce o tom vědět, přijmi místo jeho holdu mé klanění! Dej, ať v této povinnosti nikdy neochabnu! Jiným nemohu zabránit, aby nehřešili, ale kéž aspoň já jako jeden z těch, které jsi vykoupil svou Krví, Tě velebím hlasitě po všechny dny svého života. Čím více Tebou lidé pohrdají, tím pevněji budu v Tebe věřit, předobrotivý Ježíši, skrytý Bože mé duše, který jsi mi od prvního okamžiku prokazoval jen dobrodiní!
 

3.

Ježíš - světlo duše

„Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“
(Lk 24,29)

 

Klaním seTi, Pane a Bože, jako jedinému a pravému Světlu. Ty jsi od věčnosti, přede vším stvořením, ale ne sám, ale v podivuhodném trojím životě. Jsi nekonečné světlo, které si svítí samo. Otec viděl toto světlo v Synu, Syn pak v Otci; v nekonečné plnosti, jediný a sám v sobě jsi živ od věčnosti do věčnosti ve své blaženosti a kráse. Tvé božské vlastnosti jsou jen paprsky světla, které vychází z tvé Bytosti, každý svým způsobem dokonalý a tak čistý, jako kdyby tato čistota byla jedinou a nejvyšší dokonalostí. Vše, co je stvořeno, je před Tebou temné, a světlo andělů je vedle tvého světla pouhým stínem, bledne a zachází před tvou nevýslovnou velikostí. Andělé sami ze sebe nemohou na Tebe ani pohledět. Vznešení Serafové zakrývají svou tvář křídly, hlásajíce slovem i skutkem tvou nevýstižnou slávu. Mně nelze pohlédnout ani do stvořeného slunce, jinak bych byl oslepen, a přece je ubohým, tělesným symbolem tvého praslunce. Já pak bych nesnesl ani pohled na anděla, jak tedy bych mohl pohlédnout na Tebe a zůstal živ! Jako tráva bych uschl, kdybych byl jen na okamžik vysazen bezprostředně žáru tvého obličeje. Jak se Ti tedy, věčný Bože, přiblížím? A přece bez Tebe nemohu žít... !

Jak však obstojím, vzdálen od Tebe, jediného světla mé duše, prazdroje světla všehomíra? Ty osvěcuješ každého člověka, přicházejícího na tento svět. Bez Tebe jsem v úplných temnotách, ve stínu pekla. Nesvítí-li mi světlo tvé, vadnu a schnu. Jakmile však mi zasvitneš svým světlem, ožiji opět. Ty přicházíš i odcházíš, jak se Ti líbí! Ó Bože, nemohu Tě zadržet, mohu jen prosit, abys zůstal. „Zůstaň s námi... den se schyluje." Zůstaň až do rána a neodcházej, aniž mi nepožehnáš! Zůstaň u mne v tomto údolí stínu až do smrti, až do té chvíle, kdy se mlhy rozdělí a pronikne slunce věčného jitra. Zůstaň, sladké světlo mé duše, neboť se připozdívá! Na mou duši přichází úzkostiplná temnota. Nejsem nic a mám nad sebou tak málo vlády. Nemohu konat, co bych rád, a jsem proto tak smuten a zarmoucen. Cosi mi chybí, ale nevím, co to je. Má duše volá po Tobě, neboť Tě potřebuje, i když to nechápe. Věřím to a chci to chápat stále více. Zasvitni ve mně, „zářící Světlo, které nehasne"! Pak začne doba, kdy spatřím svým světlem a v něm Světlo pravé a poznám v Tobě pramen všeho světla. Zůstaň u nás, milý Ježíši, a neodcházej od nás ve chvíli soužení! Právě tehdy, kdy stárnu a skomírám, uděl mi více milosti! 

Zůstaň u mne a ze mne sama bude světlo, jež osvítí jiné. Všecko světlo přichází od Tebe, ze mne jen temnosti. Ve mně chceš osvěcovat jiné. Ó, kéž bych Tě oslavil tak, jak Ti je nejmilejší, osvěcujíc všechny, kdo jsou kolem mne. Uděl i jim světla jako mně! Osvěť je ve mně a skrze mne! Nauč mne, abych šířil tvou chválu, tvou vůli! Dej, abych ne slovy, ale svým příkladem a strhující silou skutků, viditelnou podobností ke tvým svatým naučil všechny oblažující plnosti tvé lásky, která plní mé srdce!

 

VIII.

Jediný Bůh stačí

Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce."
(J 14,8-9)

 

Syn je v Otci a Otec v Synu. Klaním se v nejhlubší pokoře tomuto tajemství věčnosti, nevýstižnému Tvůrci, před nímž jsem pouhý atom a nicotná jepice. Ohlédnu-li se o několik let zpět, vidím,že jsem tehdy nebyl a vše šlo svou cestou beze mne. Tys však od věčnosti a bez Tebe nic nestojí ani na okamžik. Od věčnosti jsi měl svou božskou přirozenost, od věčnosti žil Syn v Otci a Otec v Synu. Ať jsme živi nebo nejsme, ať celý svět existuje nebo ne, Ty vždy jsi, stačíš sám sobě: Syn Otci a Otec Synu, vše ostatní je jen marnost a nicota. Byla doba, kdy nebylo nic a vše, co je, mohlo by i nyní nebýt. Tobě by stačilo, objímá-li Otec Syna, podstatou sobě rovného, a je-li Syn živ v lůně Otcově a je-li tato vzájemná láska v Duchu svatém živá. Jaké to klaněníhodné tajemství! Nedovede mne k němu rozum lidský, ale věřím v to, věřím proto, že Tys to řekl. S radostí přijímám tvé slovo, neboť Ty musíš vědět, co jsi, já však nikoli. Jak by poznal prach a popel věčnou pravdu a lásku v jejím vnitřním božském životě, kdybys Ty sám to nezjevil! Přijímám tedy tvé svědectví a věřím pevně, i když to nechápu, neboť chci žít životem víry a dávám přednost víře v Tebe před důvěrou v sebe sama.

Velký Bože, od věčnosti si stačíš sám, Otec Synu a Syn Otci. Jak tedy bys nepostačil mně, bídnému tvoru, Ty tak vznešený mně nepatrnému! Stačíš mi v dvojím směru, v Otci a v Synu i opakuji po sva tém Filipovi: Ukaž nám Otce, a to stačí. Stačí měrou svrchovanou, jestliže máme Tebe. Posiluj mne, silný Bože, svou silou, těš mne svým sladkým pokojem, pozdvihni mne krásou své tváře, osvěcuj mou duši světlem své věčné podstaty, očisti mé srdce vůní své nevýslovné svatosti! Omyj mne v sobě, dej, ať nikdy nezapomenu na velkou pravdu, že jsi mým životem, mým jediným životem. Tys cesta, pravda a život. Tys život můj i život všech lidí, všech těch, které potkávám, jež znám, jež vídám a o nichž slyším: všichni jsou živí jen v Tobě a skrze Tebe. Bez těla by nebyli nic; nikdo nenalezne spasení bez Tebe. Kéž na to nikdy v příhodách tohoto života nezapomínám!

Dej mi pravou lásku k duším, za něž jsi podstoupil smrt. Pomoz mi, abych se modlil za jejich obrácení a činil vše, abych jim ujasnil pravdu i lásku věčného Boha. Třebaže jsou lidé ostrovtipní a roztomilí, třeba že jejich duch je veliký a vzdělaný, spaseni být mohou, blaženi být mohou jen, budou-li míti Tebe. Ty, Pane, dostačíš všem sám a zcela. Proto je v člověku neukojitelná touha, proto je nemůže trvale upokojit nic pozemského, ani jmění ani čest ani láska, opět a opět touží po něčem novém, vyšším, mocnějším. A upokojením této touhy j si toliko Ty! „Stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce nemá pokoje, dokud nespočine v Tobě." Tvá Krev stačí, aby vykoupila od hříchu celý svět. Jako stačíš mně, tak postačíš celému lidskému pokolení.

Kéž tedy, Bože, všem více než stačí tvůj kříž, kéž se zjeví jeho účinky, neboť přes své přebohaté milosti mohl by ve mně být bez účinků, jestliže je nezpůsobíš Ty sám!

IX.

Jediný Bůh se nemění

Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později.“
(J 13,36)



Ty sám jediný, Bože, jsi věčně tentýž. Člověk se mění, Ty však jsi beze změny. I jako člověk jsi byl ustavičně nezměnitelný, neboť Ježíš Kristus je dnes jako včera a na věky tentýž. Tvé slovo trvá na nebi i na zemi, tvé úradky jsou neproměnlivé a tvých darů Ti není líto. Tvá přirozenost i tvé vlastnosti zůstávají vždy tytéž. Otec, Syn i Duch svatý zůstávají v sobě a navzájem vždycky titíž.

Klaním se Ti v radostném klidu tvé nezměnitelnosti, ve tvém neproměnlivém nebi, které jsi Ty sám. Ty jsi dokonalý od počátku, nemůžeš ničeho nově nabýt ani ztratit, nic Ti nemůže uškodit, nic k Tobě nedosáhne, neboť neexistuje nic, co bys nestvořil a kdykoli nemohl zničit. Klaním se Ti v této tvé nekonečné pevnosti a stálosti, ve které má vše, co je stvořeno, svůj střed a svou oporu.

Naproti tomu člověk mění se neustále. Každým dnem se blíží hrobu. Ať je mé stáří, počet mých let jakkoli vysoký, stále zkracuji dobu mezi časem a věčností.

Mládí není rovno stáří a i od mládí se vzdaluji stále, chýle se ke konci. Čím dále postupuji, Bože, tím více se rozpadám v trosky, rozplývám se ve své součástky. Duše sice nemůže umřít, protože jsi ji stvořil nesmrtelnou, ale tělesná schrána se rozpadá neustále v prach a hlínu, ze které jsi ji vzal. Vše se pod nebem mění, jaro, léto, podzim, zima mají svůj průběh. Pozemské statky se střídají, co bylo vznešené, upadá, a co nízké, to se pozvedá. Bohatství jako když vezme na sebe křídla, odlétá, ztráty ničí existenci, z přátel se stávají nepřátelé a naopak, naše cíle, naše plány, naše přání - vše se mění. Není nic trvalého mimo Tebe, Bože. Ty jsi střed a život všech.

 

X.

Bůh - nejvyšší láska

„...miluješ mne víc než ti zde?“
(J 21,15)

 

Pane Bože, Ty žádáš, bychom Tě milovali, ač jsi láska sama. Je to z tvá vlastnost, kterou projevuješ od věčnosti. Před stvořením neměla ani tvá všemohoucnost, ani spravedlivost, tvá moudrost ani prozřetelnost předmět, ale lásku jsi projevoval po celou věčnost, od věčnosti jsi miloval, protože nejsi jen jednoduchý, ale i trojí. Otec miloval od věčnosti svého jediného Syna, Syn také tak věčného Otce, a touto vzájemnou podstatnou láskou mezi Otcem a Synem je Duch svatý. V tom právě spočívá tvá nevýslovná, věčná rozkoš a blaženost, že miluješ! Klaním se Ti, nekonečná, věčná Lásko!

Když jsi stvořil svět, rozmnožil jsi v jistém smyslu svou lásku. Nemiluješ jen osoby stejné podstaty, ale i své tvory. I pro nás jsi Láska sama, miluješ člověka více než všechny ostatní tvory. Neboť jen láska Tě pohnula, abys sestoupil s nebe a podrobil se zákonům naší ubohé přirozenosti. Jenom láska Tě mohla Tě překonat a přivést v toto temné slzavé údolí. Pro svou nekonečnou lásku k hříšníkům jsi zemřel a tatáž láska Tě drží po tvém zmrtvýchvstání v těsném svatostánku, v podobě navenek tak ubohé. Má Lásko, kdybys nebyla nekonečná, byla by ses vydala i jen na okamžik v poutech tohoto Těla urážkám a zanedbávání od lidí? Nevím, co znamená nekonečno, ale vím, že nás miluješ tak hluboce a mocně, že to přesahuje všechnu míru a veškerý pojem.

A nyní mi dokonce přikazuješ, abych Tě také miloval, protože jsi mne miloval dříve, abych miloval Tebe zvlášť a miloval nade všecko! Ptáš se: Miluješ mne více než tito? Pane a Bože můj, jak mne zahanbuje tato otázka! A přece - miloval jsem Tě více než ostatní lidé? Velká většina jich Tě nemiluje vůbec, ale vylučuje Tě ze svých myšlenek. Zdá se jim nevhodné myslet na Tebe, nemají pro Tebe srdce. Ale proč já Tě nemiluji nadmíru, proč Ti neletím v ústrety horoucí láskou - já, kterého jsi přitáhl tak blízko k sobě, kterého jsi tak podivně vyvolil, ze světa jej oddělil, aby byl tvým služebníkem a tvým synem? Nemám všechny důvody, abych Tě miloval více než ostatní, i když by Tě měli milovat všichni? Nevím, co jsi pro jiné lidi osobně učinil, neboť jsi zemřel za všecky, ale vím, cos učinil zvlášť pro mne! Učinil jsi tolik, drahý Spasiteli, že bych Ti měl oplácet lásku ze všech sil své duše!

 

XI.

Bůh nejsvětější

  

Pane, Ty jsi svatý a svatost sama, protože jsi povznesen nad stvořený svět, svatost je tvou podstatou a v ní spočívá tvá bezmezná blaženost mající pramen sama v sobě. Klaním se Tobě, který dokonale poznáváš svou svatost, skrze toto poznání se nám dostalo idey o původu věčného Slova. Klaním se tvé nekonečné, čisté sebelásce, lásce Otce k Synu a Syna k Otci, ve které vidíme vycházení Ducha svatého. Klaním se tvé nevýstižné blaženosti, kterou máš sám v sobě skrze tuto podstatnou lásku od věčnosti. Z nebeských věcí nechápu ovšem nic, užívám výrazů a slov, které nechápu. Ale věřím, Bože, v pravdivost toho, i když to vyslovuji chudou a nedostatečnou lidskou mluvou.

Klaním se tvé vnitřní i vnější svatosti, ve svatosti tvých děl i ve svatosti tvé božské přirozenosti. Žádný tvor se nemůže přiblížit tvé vznešené svatosti, ale Ty se blížíš, zaujímáš a pronikáš všechno tvorstvo. Nic není bez Tebe živé a Tys učinil vše jen dobré, všechny věci v jejich druhu jsi učinil dobře. Klaním se Ti, protože jsi při stvoření vlil do všech věcí svou moc, která je udržuje a řídí, chráníš je i bez tvého zvláštního přispění před propastí nicoty. Do všech jsi vložil účinnou sílu, takže mohou jednat v Tobě a skrze Tebe, ale také samy ze sebe. Rozumným tvorům jsi dal schopnost, aby chtěli, co je dobré. Lidi jsi stvořil přímé, v čisté přirozenosti a s tvou svobodnou milostí, aby mohli být na zemi živí jako andělé. Zvláště však se Ti klaním proto, žes lidem sestoupením věčného Slova udělil hojně milostí a tím jim dal věčné statky. Ty jsi ve všech svých dílech svatý a já nemohu, než před touto nepřístupnou svatostí zahalit svou tvář.

Hřích sice existuje na světě, ale z Tebe není, pochází od tvého nepřítele, ze mne a tvorů mně rovných. Musím k svému i všech lidí zahanbení vyznat, že jsme měli chtít dobro, ale že skutečně chceme jen zlo. Jaká propast zeje mezi Tebou a mnou, nejen v přirozenosti, ale ve chtění! Tvá vůle je vždy svatá. Jak se k Tobě přiblížím se svou zlou vůlí? Co Tobě a mně? A přece k Tobě musím přijít! Ty mne zavoláš, až udeří má hodina, a já musím předstoupit před tvůj soud. Běda mně, neboť jsem člověk nečistých rtů a přebývám mezi lidem nečistým! Tvůj kříž, Pane, ukazuje nesmírnou vzdálenost mezi Tebou a mnou, ale spolu ji překlenuje. Ukazuje mi mou velkou nehodnost a tvou dokonalou ošklivost nad hříchem. Nauč mne, abych chápal hluboký význam tvého kříže, abych pochopil, jak jsem se Ti odcizil a pak aby mi vymohl sílu, abych se s Tebou opět spojil!

 

[Převzato z John Henry Newman: Bůh a já, Krystal, Olomouc 1930. Z anglického originálu  Meditations and Devotions, III, přeložil Prokop Holý. Jazykově upraveno.] 

 

Více o bl. Johnu Henrym Newmanovi 

 

Související články:

Bůh a já 7
Bůh a já 6

Bůh a já 5

Bůh a já 4

Bůh a já 3

Bůh a já 2

Bůh a já 1
John Henry Newman
- životopis
Modlitba za jednotu
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
John Henry Newman: Bůh - Stvořitel 
John Henry Newman: De Profundis - Z hlubin 
John Henry Newman: Před rozjímáním
John Henry Newman: Modlitba za světlo pravdy
Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá  
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J.H. Newmanem

 

[RSS]

Přečteno 370x

další články