Modlitba ve škole křesťanských mistrů

Pierre Francoeur je kněz a člen Kongregace sv. Viatora (tzv. viatoriáni - sv. Viator byl lektor v Lyonu na severovýchodě Francie, kde působil biskup sv. Justus, v němž našel svého učitele i váženého přítele).

P. Francoeur vystudoval Papežskou univerzitu Gregoriana v Římě, věnoval se deset let práci s mládeží a v současné době přednáší spirituální teologii v Institutu teologických studií v Montrealu (Quebec, Kanada).

Autor na začátku knihy Modlitba ve škole křesťanských mistrů odkrývá záměr svého spisovatelského počinu:

„Ve své knize bych chtěl poukázat na bohatství a rozmanitost křesťanské modlitby. Zabývám se proto cestami, kterými se ubírali nejrůznější světci a světice, a snažím se postihnout jejich osobitý způsob modlitby.“

V této příjemné a útlé publikaci postupně poznáváme osobnost a spiritualitu šesti duchovních mistrů. Tito jsou seřazeni od „nejstaršího po nejmladší“. Jsou jimi: sv. Beneditkt z Nursie, sv. František z Assisi, sv. Ignác z Loyoly, sv. Terezie z Avily, sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Madeleine Delbrêlová.

Každému z výše uvedených je věnována samostatná, stejným způsobem rozčleněná kapitola. Dotyčný duchovní mistr je nám nejdříve krátce představen. Zde jsme mimo životopisných dat také stručně informováni o historických souvislostech doby, v níž daná osobnost žila. To abychom mohli lépe pochopit prostředí, ve kterém se utvářel její život modlitby a teologické myšlenky ovlivňující celou soudobou společnost a její vztah k Bohu. Máme tak na několika řádcích vykreslen zdařilý portrét osobnosti a můžeme přejít ke kapitole nazvané Duchovní mistr. V ní již autor zcela konkrétně hovoří o způsobu modlitby jednotlivých duchovních učitelů. Vysvětluje jejich spiritualitu a když uvádí citace, opírá se přímo o jimi vyřčená slova nebo modlitby, kterými se sami snažili popsat své zkušenosti nebo kterými se obraceli ke svému Svořiteli.

Vše je pak shrnuto v kapitole Přínos pro dnešní dobu.

Proč se vlastně zajímat o to, jak se modlili svatí a jiné osobnosti? Co mi to přinese? Může mi jejich svědectví nějak pomoci na cestě osobního setkání s Bohem, na cestě modlitby?

„Život modlitby je souboj mezi voláním Boha a voláním světa.“ (str. 44)

„Malá gesta, jaká děláme každý den, se mohou láskyplným působením Boha proměnit v modlitbu. Bůh může proměňovat obyčejné v neobyčejné. Učinil to se svatou Terezií z Lisieux. Proč by to neudělal s námi?“ (str. 64)

Poslední a u nás takřka neznámou osobností (proces jejího blahořečení byl zahájen roku 1990), kterou nám autor předkládá jako duchovní učitelku, je Madeleine Delbrêlová (Francie, 1904 - 1963; dosud u nás vyšla jedna její kniha Misionáři bez lodi). Autor se s ní setkal v podobě její knihy Neviditelná láska, a zcela jej uchvátila. Proto se dělí o poznání této neúnavné aktivistky na poli sociální práce, od které se můžeme učit modlitbě uprostřed „lomozu všedních dní“. Ráda bych se u ní na chvilku zastavila. 

„Madeleine nevnímala skutky a modlitbu jako protiklady. Naopak tvrdila, že skutky volají po modlitbě a modlitba po skutcích.
Uprostřed každodenních povinností přišla na to, jak může vypadat laický způsob modlitby, mohu-li to tak nazvat. Dokázala každý okamžik využít tak, aby se stal také místem láskyplného setkání s Pánem. (...)

Madeleine Delbrêlová dokládá, že se modlíme tak, jak dýcháme. (...)
,Hodnota modlitby se neodvozuje od délky jejího trvání, ale od toho, co jiného jsme mohli udělat s časem, který jí věnujeme.'“

Kniha svým „průřezem“ postojů vybraných duchovních mistrů předešlých staletí nabízí mnoho podnětů k zamyšlení a podkladů pro srovnání. Především však vzbuzuje velmi silnou naději a nadšení pro život modlitby, a to naprosto pro kohokoliv. Ať je to člověk žijící v jakémkoliv prostředí a postavení, kdekoli na naší planetě... Každý se může vydat (když chce) na cestu hledání lásky, hledání modlitby, hledání Boha. Pro každého se otevírá jeho jedinečná cesta a naprosto originální způsob, jakým přichází za svým Pánem. Ti, kteří jí šli před námi, jsou nám povzbuzením, inspirací, pomocí a mocným svědectvím. 

Související články:

Marie Beďačová: Hlas jemného vánku