List o výhodách uzavřených exercicií

 

Sv. Alfons z Liguori, průkopník lidové náboženské četby

Zakladatel dvojí řeholní rodiny, redemptoristů a redemptoristek, sv. Alfons Maria z Liguori (1696-1787), biskup a Učitel Církve, je znám po celém katolickém světě jako spisovatel monumentální Mravouky, již veliký papež Lev XIII. nazval roku 1902 nejslavnějším dílem, jež bylo napsáno v oboru mravovědy[1].

Stejně nesmrtelných zásluh si sv. Alfons získal jako průkopník náboženské lidové četby. V době, kdy bezbožní encyklopedisté zaplavovali katolické země malými nevěreckými sešitky, světec pochopil, že není možné zachránit lid před nevěrou dlouhými traktáty, nýbrž lavinou levných náboženských brožur. Malou brožurku si může koupit kdokoliv, a s chutí si ji přečte i ten, kdo by se neodhodlal k četbě velké knihy. Je příznačné, že prvním Alfonsovým spisem byla brožura o 24 stranách in 32°. Měla název Věčné pravdy a stála 25 haléřů. Světec ji napsal roku 1728 ještě jako světský kněz. V Itálii tato brožurka vychází dodnes a mívá ročně průměrně dvě vydání: jedno Lanterovo vydání čítalo 36.000 exemplářů.

Populární brožurkou byl i Alfonsův literární dopis z r. 1771, v němž odpovídá neznámému studentu. Student se tázal, jaký si má zvolit životní stav. Alfons mu odpovídá, aby si vykonal exercicie: v uzavřených exerciciích nejlépe pozná Boží vůli, neboť i mne exercicie „obrátily a vytrhly ze světa."

Papež Pius XI. cituje tento Alfonsův dopis ve své exerciční encyklice Mens nostra z 20. prosince 1929 a praví o něm, že je překrásný: „pulcherrima quaedam epistola". Předkládáme jeho věrný překlad z Alfonsových Sebraných spisů, Torino 1887, sv. III, str. 609-616.

 

Ondřej Maria Korvas, CSsR

 

List studujícímu mladíkovi o volbě stavu, kde se pojednává o výhodách uzavřených exercicií

 

1. Obdržel jsem Váš dopis, ve kterém mi sdělujete, že ještě nejste rozhodnut, jaký životní stav si vyvolíte. Píšete mi: Když jsem mluvil s panem farářem o Vašem návrhu, abych si za tím účelem vykonal exercicie v domě, jejž má můj otec na venkově, odpověděl mi, že není třeba, abych šel na venkovský statek a tam se osm dní nudil v samotě; prý mi úplně stačí, když se zúčastním polouzavřených duchovních cvičení, jež se budou brzy dávat lidu ve farním kostele.

Protože se mne opět tážete o radu, máte-li si vykonat uzavřené exercicie, odpovím vám obšírněji. Ukáži vám, oč více užitku přinášejí uzavřené exercicie, konané v samotě a mlčení, nežli polouzavřené, při nichž se účastník vracívá domů, kde se volně stýká se svými rodiči a přáteli. Pro vás to platí tím více, neboť mi píšete, že doma nemáte ani světničky, do níž byste se mohl sám uchýlit. Já jsem osobně velmi nadšen pro exercicie, konané v naprosté odloučenosti od světa, protože to byly uzavřené exercicie, které mne obrátily a vytrhly ze světa.[2]

Také vám napíši návod, jak je třeba konat exercicie, abyste dosáhl výsledku, po němž toužíte. Nakonec vás ještě prosím: Až si přečtete můj dopis, dejte jej číst také svému panu faráři.

2. Pohovořme si především o velikém užitku uzavřených exercicií, kde se člověk nezabývá ničím než Bohem, a vizme, co je příčinou tohoto užitku. V exerciciích poznáváme věčné pravdy, jež mají velikou důležitost pro naši spásu; poznáváme, jak drahocenný je čas, jehož nám dopřává Bůh, abychom si získali zásluhy pro věčnost; vidíme, jak jsme velice zavázáni milovat Boha z vděčnosti za jeho nekonečnou dobrotu a lásku k nám. Tyto a podobné pravdy nepoznáváme očima tělesnýma, nýbrž duševníma. Jestliže však rozum nezjeví vůli cenu dobra a špatnost zla, vůle nikdy nepřijme dobro a nebude prchat před zlem. A to je právě zdroj záhuby pro ty, kteří lnou k tomuto světu; takoví lidé žijí v temnotách, nepoznávají velikost věčného dobra a věčného zla, nechají se zlákat smyslnými svody a oddávají se zapovězeným rozkoším, až bídně zahynou.

Abychom se uchránili těchto hříchů, uposlechněme Ducha svatého, jenž nás napomíná, abychom stále pamatovali na poslední věci, jež nás čekají: na smrt, kterou ztrácí člověk všechny statky tohoto světa, a na Boží soud, kdy vydáme počet z celého svého života: „Ve všech svých skutcích pamatuj na své poslední věci, a na věky nezhřešíš" (Sir 7,40). A jinde praví Pán: „Kéž by zmoudřeli, srozuměli, a kéž by myslili na své konce" (Dt 32,29). Těmito slovy nám Bůh dává poznat, že by se všichni lidé hleděli posvětit, kdyby mysleli na posmrtný život, a nevydávali by se v nebezpečí, že budou navěky nešťastní. Oni však zavírají oči před světlem; zůstávají proto v slepotě a vrhají se do takového neštěstí. Proto se svatí modlívali k Bohu, aby je osvítil: „Shlédni a vyslyš mne, Hospodine, můj Bože, vyjasni moje oči, abych snad neusnul spánkem smrti" (Ž 13,4). „Bůh se nad námi smiluj a žehnej nám, vyjasni nad námi tvář, smiluj se nad námi" (Ž 67,2). „Ukaž mi cestu, po které mám kráčet..." (Ž 143,8). „Dej mi rozum, abych se naučil tvým příkazům" (Ž 119,73).

3. Abychom obdrželi Boží světlo, musíme se přiblížit k Bohu: „Pohlédněte k němu a budete zářit" (Ž 34,6). Dobře praví sv. Augustin: „Jako nevidí oko slunce, leč světlem slunečním, tak neuvidí rozum světla Páně, nebude-li Pánem osvícen."

Tohoto světla se nám dostává v exerciciích. V samotě uzavřených exercicií se přibližujeme k Bohu a Bůh nás osvěcuje. V exerciciích není vlastně třeba ničeho jiného, než abychom se odloučili od světských zaměstnání a v odloučenosti se obírali pouze Bohem. Při tom k nám hovoří Bůh svými vnuknutími a my hovoříme s Bohem: rozjímáme, milujeme Boha, litujeme svých hříchů, nabízíme mu oddanou službu pro budoucnost, prosíme ho, aby nám dal poznat svou vůli a popřál nám síly, abychom ji provedli. Zbožný Job praví: „Neboť nyní leže měl bych pokoj, ve svém spánku bych si odpočíval s králi a s bývalými rádci světa, kteří stavěli pustá místa" (Job 3,13). Kdo jsou králové, kteří si stavějí pustá místa? Jsou to ti - praví sv. Řehoř - kteří pohrdají světem, vyhýbají se jeho hluku a chtějí se stát schopnými zabývat se Bohem.

Když přemýšlel sv. Arsen, jakých prostředků má použít, aby se stal svatým, zaslechl Boží hlas: „Uteč, mlč, odpočívej." Uteč před světem. Mlč a nemluv s lidmi, abys mohl mluvit se mnou. Odpočívej v klidu samoty.

Podobně psal sv. Anselm muži, jenž byl vyčerpán mnohým světským zaměstnáním a stěžoval si, že nemá chvilku pokoje: „Prchni na chvíli od svých zaměstnání, zanechej svých starostí, věnuj se Bohu, odpočiň si v Něm a mluv k Němu: ‚Ejhle, slyším, pouč mé srdce, kde tě mám hledat a jak tě naleznu.‘" Tato rada se hodí výborně i pro Vás. I Vám praví světec: Uteč na nějaký čas od svých pozemských zájmů, které tě činí neklidným, a odpočiň si v samotě s Bohem. Řekni mu: „Pane, kde tě najdu, abych mohl mluvit s Tebou a slyšet Tvá slova?"

4. Bůh mluví k tomu, kdo ho hledá, ale nemluvívá v hluku světa. Když volal Hospodin Eliáše do samoty, dal mu na srozuměnou, že hlas Boží je jako šelest tichého větérku, jejž nepostřehneme v lomozu, nýbrž v dokonalém klidu: „...v tom zemětřesení není Hospodin" (1Kr 19,11). Totéž řekl Hospodin Ozeášovi: „Vyvedu ji na poušť a budu jí promlouvat k srdci" (Oz 2,14). Když Bůh chce k sobě přivábit duši, odvede ji daleko od nástrah světa i styku s lidmi a v samotě k ní mluví ohnivými slovy: „V ohni je čištěno Tvé slovo" (Ž 119,140).

Ohnivým se nazývá slovo Boží, protože taví duši, jak praví nevěsta ve Velepísni: „Dech se ve mně zatajoval, od té doby, co promluvil" (Pís 5,6). Slovem Božím bývá srdce mocně dojato, že se dá vést na dobrou cestu a začne žít tak, jak si Bůh žádá. Slovo Boží je nanejvýš účinné a působivé: sotva je uslyšíme, již v nás působí, co si Bůh přeje.

Jednoho dne pravil Pán ke sv. Terezii: „Jak bych rád mluvil k mnohým duším, ale svět působí v jejich srdci tolik hluku, že by neslyšely mého hlasu. Kéž by se alespoň trošinku odvrátily od světa." Tak by chtěl také s Vámi, milý příteli, hovořit Bůh, ale bude s vámi hovořit jen v tichu samoty. Kdyby s vámi mluvil v rodném domě, působili by přátelé, příbuzní a domácí starosti tolik hluku ve Vašem srdci, že byste Jeho hlasu neslyšel.

Proto svatí opouštěli svůj dům i svou vlast, odcházeli na pouště, do jeskyň a do klášterních cel, aby tam našli Boha a slyšeli Jeho hlas. Sv. Eucherius vypravuje v dopise sv. Hilariovi o muži, který pátral po místě, kde by našel Boha. Šel na poradu k učiteli duchovního života. Ten jej zavedl na osamělé místo a řekl mu: „Viz, kde se hledá Bůh." Tím mu naznačil, že Boha nenajde ve shonu světských starostí, nýbrž v samotě.

Sv. Bernard o sobě píše, že Boha poznal více pod korunami buků než ve všech vědeckých knihách, které prostudoval. Světští lidé vyhledávají zábavu v rozhovorech s přáteli. Světce vedla touha na osamělá místa, do lesů a do horských strží, aby tam žili v hovorech s Bohem, který o samotě mluvívá s duší jako přítel s přítelem. Proto volá sv. Jeroným: „Ó, šťastná samoto, v níž Bůh důvěrně rozmlouvá se svými a jim se sděluje!"

Ctihodný P. Vincenc Carafa praví: „Kdybych si měl na světě něčeho přát, přál bych si, abych měl jeskyni, kousek chleba a duchovní knihu; tak bych žil vzdálen od lidí a v ustavičném styku s Bohem."

Snoubenec ve Velepísni chválí krásu duše žijící v samotě a přirovnává ji ke kráse hrdličky (v lat.). Proč? Protože hrdlička se vyhýbá společnosti jiných ptáků a nejraději se zdržuje na osamělých místech.

I nebeští andělé se podivují kráse a skvělosti duše, jež na zemi žila ve skrytosti jako v samotě pouště: „Kdo je ta, která stoupá z pouště, opřená o svého milého?" (Pís 8,5).

6. Toto všechno jsem Vám napsal, abyste si zamiloval exerciční samotu. Doufám, že vykonáte exercicie. Ale věřte, že se nebudete nudit: Bůh vás naplní tak velikou radostí, že si je upřímně zamilujete a nikdy je v budoucnosti nevynecháte. Přinesou Vaší duši nesmírný užitek, ať již si zvolíte kterýkoli stav. Mnohá naše zaměstnání, roztržitosti a nepokojné starosti vyrušují ducha. Proto jej musíme čas od času osvěžit a obnovit, jak nás napomíná sv. Pavel: „...máte se obnovit na duchu své mysli..." (Ef 4,23).

Když byl král David unaven pozemskými starostmi, přál si mít křídla, aby mohl odletět ze světa a nalézt pokoj: „Ó, kéž bych měl křídla jak holub, letěl bych do bezpečí" (Ž 55,7). Protože však nemohl tělem opustit svět, toužil po tom, aby se mohl občas odloučit od vládních starostí do samoty. Zde chtěl rozmlouvat s Bohem a nalézt pokoj své duši: „Daleko jsem uletěl, v pustině jsem zůstal" (Ž 55,8).

Pán Ježíš nepotřeboval samoty, aby zůstal spojen s Bohem. Aby nám však dal dobrý příklad, odlučoval se od styku s lidmi a odcházel na osamělé hory, aby se tam modlil: „A když rozpustil zástup, vstoupil sám na horu se modlit. Když byl večer, byl tam sám" (Mt 14,23). „On se však uchyloval na pustá místa a modlil se" (Lk 5,16).

Když se apoštolové vrátili unaveni z misijních cest, odcházeli na Ježíšovu výzvu do samoty, aby si tu odpočinuli. „Pojďte stranou na osamělé místo a odpočiňte si trochu" (Mk 6,31). Tím nám Pán Ježíš naznačil, že i duchovní práce, při níž se delší dobu stýkáme s lidmi, unaví ducha. Proto je třeba odejít do samoty a posílit jej.

7. Světští lidé, kteří hledají svou radost v zábavách, hrách a hostinách, si myslí, že v samotě, kde není těchto povyražení, se budou ukrutně nudit.

V samotě se opravdu nudí ti lidé, kteří jsou zabředlí do hříchu. Dokud byli zaměstnáni světskými pracemi, nemysleli na svou duši. Když však nemají práce, dostavují se jim v samotě výčitky svědomí, takže nenalézají pokoje, nýbrž jen nudu a strast.

Pohlédněme však na osobu, která upřímně hledá Boha. Ta v samotě nenalezne nudu, nýbrž spokojenost a radost, jak nás ujišťuje Kniha moudrosti: „...neboť styk s ní nemá hořkosti, ani obcování s ní tesknosti, ale veselost a radost" (Mdr 8,16). Důvěrné rozmluvy s Bohem nemohou nudit, nýbrž přinášejí srdci štěstí a pokoj.

Když kardinálové v době letních prázdnin odcházeli na své venkovské letohrádky, kardinál sv. Robert Bellarmino se uchyloval do osamělého domku, kde konal třicetidenní exercicie. Říkával, že tyto exercicie jsou jeho zotavenou. A jistě v nich okoušel více duchovních radostí než ostatní při svých zábavách.

Sv. Karel Boromejský konával exercicie dvakrát za rok. Oplýval při nich nebeskou radostí. Když je opět konal na hoře Varallo, zachvátila jej jeho poslední nemoc. Tak šťastně skonal.

Také sv. Jeroným říkával: „Samota je mé nebe na zemi."[3]

8. Někdo však řekne: Jakoupak radost může nalézat člověk v úplné samotě, kde se nemá s kým bavit? Tomu odpovídá sv. Bernard: „Není v samotě sám, kdo v ní hledá Boha." Bůh doprovází člověka do samoty a poskytuje mu v ní více radostí, než by jich nalezl ve společnosti nejpřednějších světských velmožů. „Já jsem se nikdy necítil méně sám, než když jsem byl sám."[4]

Prorok Izaiáš popisuje radosti, jichž dává Bůh zakoušet tomu, kdo ho hledá v samotě. „Proto Hospodin potěší Sión, potěší všechny jeho zbořeniny; z jeho pustiny učiní takřka ráj a z jeho pouště zahradu Hospodinovu. Bude v něm radost a veselí, děkování a hlas chvály" (Iz 51,3). Bůh dovede výtečně těšit duši, která se straní světa. Tisíckráte jí vynahradí ztráty, které utrpěla zřeknutím se světských radostí; způsobí, že se jí samota promění v zahradu rozkoše, kde se jí dostane dokonalého uspokojení. V samotě není hluku světa; za to je tam slyšet díky a chvály Bohu, jenž projevuje duši svou lásku.

Kdyby nebylo v samotě jiné radosti, nežli je radost z poznání věcných pravd, již to by stačilo, aby po ní lidé více toužili, než po čemkoliv jiném. Poznání věčných pravd nasycuje duši. Světské marnosti ji nenasytí, neboť jsou všechny jen lež a klam. A tuto velkou sytící radost poskytují uzavřené exercicie, konané v samotě a v mlčení. V tichu exerciční samoty poznáváme důležitost věčnosti, ošklivost hříchu, cenu Boží milosti, Boží lásku k nám, marnost pozemských statků a pošetilost těch, kteří ztrácejí věčné statky a uvalují na sebe věcné tresty.

9. Osvícen světlem věčných pravd se exercitant nadšeně chápe účinných prostředků, aby si zajistil věčnou spásu. Odloučen od pozemských starostí se modlitbou spojuje s Bohem: touží náležet celý Bohu, nabízí se mu v oběť, často opakuje úkony lítosti, lásky a odevzdanosti do vůle Boží. Tím se povznáší nad stvořené věci a má jen útrpný úsměv pro ty, kteří si váží statků tohoto světa. Pohrdá pozemskými statky, neboť poznává, jak jsou nepatrné a nehodné lásky srdce, které je stvořeno k milování nekonečného dobra. Kdo vykonal exercicie, vrací se z nich zcela jiný a lepší než byl, když na ně šel. Sv. Jan Zlatoústý míní, že je velikou pomocí k dosažení dokonalosti uchylovat se občas do samoty. A jiný učený spisovatel napsal o exerciciích: „Šťastný člověk, kterého Kristus uvede ze světského shonu do duchovních cvičení a do samoty, jež kvete nebeskými půvaby."

Kázání, konaná v kostele, jsou ovšem velmi dobrá. Jestliže však o nich posluchači neuvažují, přinesou málo užitku. Jen vlastní rozjímání přinášejí svatá rozhodnutí a předsevzetí. Avšak náležitě rozjímat je možné pouze v samotě. Když škeble přijme krůpěj rosy, okamžitě se uzavírá a sestupuje do mořských hlubin; tam se tvoří perla.[5]

Je nepochybné, že rozjímání v samotě a mlčení zdokonaluje a utvrzuje ovoce pravd, o kterých jsme slyšeli v kázání nebo četli v duchovní knize. Proto sv. Vincenc z Pauly napomínal na misiích své posluchače, aby šli ještě do samoty a vykonali si exercicie. Jediná pravda, dobře prorozjímaná, stačí, aby posvětila člověka. Sv. František Xaverský opustil svět dojat pravdou z evangelia: „Neboť co prospěje člověku, i kdyby získal celý svět, avšak život věčný ztratil?" (Mt 16,26), Znám studenta, jenž vlivem jediné myšlenky na smrt, kterou mu připomněl řeholní kněz, změnil svůj hříšný život a žil svatě. Sv. Klement Ankyrský snesl pro Ježíše Krista mnohá muka, jež mu bylo vytrpět od tyrana; tak ho sílila myšlenka na věčnost, kterou mu připomněla matka: „Věc, o niž usilujeme, je život věčný."

10. Abyste si učinil náležitý pojem o výhodách exercicií, čtěte o tom knihy, máte-li jaké. Tam uvidíte, jak úžasných obrácení bylo dosaženo exerciciemi. Uvedu vám několik příkladů.

P. Maffei vypravuje, že v Sieně žil kněz, který vedl veřejně pohoršlivý život. Náhodou přišel do Sieny misionář a konal mu exercicie. Nejenže se obrátil a vyzpovídal, nýbrž jednoho dne, když bylo v kostele mnoho lidí, vystoupil na kazatelnu s provazem na krku a prosil za odpuštění všech daných pohoršení. Potom vstoupil ke kapucínům a zemřel jako světec. Při smrti vyznal, že za své obrácení vděčí oněm exerciciím.

P. Bartoli vypravuje o německém šlechtici, jenž byl oddán všem neřestem. Svou duši upsal ďáblu a smlouvu zpečetil vlastní krví. - Vykonal exercicie a po nich činil tak veliké pokání za své hříchy, že bolestí nad nimi několikrát omdlel. Tak žil až do své blažené smrti.

Také P. Rosignoli vypravuje, že na Sicílii žil syn jednoho šlechtice tak nevázaně, že otec se rozhodl, když nepomáhaly žádné prostředky, dát syna s trestanci na galeje. Tam byl připoután řetězy. Ale jistý řeholní kněz byl jat útrpností nad ním, šel k němu a laskavými slovy jej přiměl k tomu, aby na galejích rozjímal o věčných pravdách. Po těchto rozjímáních si mládenec přál vykonat generální svatou zpověď. Změnil svůj život a otec jej s radostí zase přijal do svého domu.

11. Jiný prostopášný mladík rovněž vykonal exercicie. Obrátil se při nich a pravil potom přátelům, kteří se mu divili: „Vy se mi divíte. Ale říkám vám: Kdyby ďábel mohl vykonat exercicie, dal by se také na pokání."

Jednomu řeholnímu knězi, jenž byl pro své rozmary kdekomu nesnesitelný, poručil představený, aby vykonal exercicie. Než odešel, zažertoval a řekl svým přátelům: „Připravte mi svatozář, abych si ji mohl nasadit, až se vrátím." Po vykonaných exerciciích se tak změnil, že byl vzorem ostatním řeholníkům. Když u něho viděli takovou změnu, chtěli všichni konat exercicie.

Několik mládenců chtělo doprovázet své druhy, kteří odcházeli na exercicie. Nešli s nimi pro duchovní užitek, nýbrž proto, aby se jim později mohli smát pro jejich zbožnost. A co se nestalo! Při exerciciích byli tak dojati, že se dali do vzlykání a nářku; všichni se vyzpovídali a změnili svůj život.

Takových příkladů bych vám mohl vypravovat na tisíce. Nechci však pominout mlčením případ s řeholnicí římského kláštera Torre di Specchi. Dělala se velmi učenou, ale vedla nedokonalý život. Jen s nevolí se zúčastnila exercicií, jež se konaly v klášteře. Avšak již první rozjímání o cíli člověka na ni učinilo tak hluboký dojem, že začala plakat. Po přednášce se odebrala k exercitátorovi a pravila: „Chci se stát svatou, a to brzy." Chtěla ještě něco říci, ale proud slz jí zabránil. Když přišla do svého pokojíku, napsala si do svých poznámek, že se zcela odevzdává Ježíši Kristu. Oddala se kajícnému životu a vytrvala v něm až do smrti...

Kdyby nebylo jiných důvodů, proč si máme vážit uzavřených exercicií, stačí poukázat na to, jak si jich vážili velcí světci.

Sv. Karel Boromejský začal vést dokonalý život od svých prvních exercicií, jež vykonal v Římě. Také sv. František Saleský přičítá exerciciím začátek svého svatého života. P. Ludvík Granadský praví, že by mu nestačil celý život, kdyby chtěl vypovědět všechna osvícení o věčných pravdách, jichž se mu dostalo v exerciciích. P. Jan z Avily nazval uzavřené exercicie školou nebeské moudrosti a přál si, aby všichni jeho žáci chodili na exercicie. A benediktin P. Ludvík Blosius říkával, že jsme Bohu zavázáni mimořádnými díky za to, že právě v těchto posledních dobách ukázal své Církvi veliký poklad duchovních cvičení.

12. Jsou-li exercicie užitečné všem lidem, jsou užitečné zvláště tomu, kdo si chce zvolit životní stav. Mám za to, že exercicie byly zavedeny na prvním místě pro volbu životního stavu, na němž závisí věčná spása každého člověka. Nesmíme přece čekat, že přijde anděl z nebe a řekne nám, jaký životní stav si máme zvolit podle vůle Boží. Dostačí, když se dobře zamyslíme nad stavem, jejž si chceme zvolit, pak uvážíme pohnutky, jež nás k němu pobádají, a okolnosti, v nichž jsme.

13. To je můj nejhlavnější důvod, proč si přeji, abyste vykonal uzavřené exercicie: provedete na nich dobře volbu stavu. Až tedy začnete, prosím Vás, abyste splnil to, co připojuji:

Mějte v exerciciích jedinou snahu a jediné přání, abyste poznal vůli Boží. Až se budete ubírat do onoho osamělého domu, jděte se slovy: „Poslechnu, co mi řekne Hospodin Bůh" (Ž 85,9).

Mimoto je třeba, abyste byl pevně rozhodnut, že poslechnete Boha a bez otálení si zvolíte stav, který vám Bůh naznačí.

Dále je nutno ustavičně prosit Pána, aby vám dal poznat, ve kterém stavu Vás chce mít. Ale pamatujte, že k získání tohoto osvícení je nezbytné, abyste byl při svých prosbách úplně lhostejný k výsledku. Kdo prosí Boha, aby ho osvítil o jeho povolání, ale není při tom lhostejný, a místo aby se srovnával s vůlí Boží, chce spíše, aby se Bůh přiklonil k vůli jeho, podobá se kapitánu lodi, který se staví, jako by chtěl vyplout, ale hází kotvu do moře; napíná plachty, ale je rád, že nemůže kupředu. Takového Pán neosvěcuje ani neoslovuje. Budete‑li Ho však prosit s onou svatou lhostejností a s rozhodnutím řídit se Jeho vůlí, dá vám zřetelně poznat povolání, jež bude pro Vás nejlepší. Nebudete‑li se však moci rozhodnout, pomněte na hodinku smrti a uvažte, jaký stav byste si zvolil v té chvíli; a ten si zvolte již nyní.

14. Do onoho domu si s sebou vezměte rozjímací knihu. Čtení těchto rozjímání vám nahradí exerciční přednášky. Rozjímejte z ní ráno a večer půl hodiny. Přiberte ještě životopis některého světce nebo jinou duchovní knihu, abyste z nich konal denně duchovní čtení: tyto knihy budou Vašimi jedinými společníky po oněch osm dní.

Abyste obdržel nadpřirozené osvícení a postřehl to, co k vám bude mluvit Pán, je také třeba, abyste od sebe vzdaloval roztržitosti. Boží hlas nepozná nikdo, kdo se nevystříhá styku se světem. Nemocnému by neprospěly léky, kdyby jich neužíval náležitě a kdyby se opatrně nechránil drsného počasí, škodlivých pokrmů a duševní námahy. Podobně se musíme chránit škodlivých roztržitostí, chceme-li, aby nám exercicie prospěly ke spáse duše. Proto při exerciciích nepřijímejte návštěvy svých přátel, nepřijímejte žádné zprávy o událostech venku a neotvírejte dopisy, jež Vám dojdou. Když sv. František Saleský konal exercicie, odkládal dopisy stranou a četl je až po exerciciích.

Také je třeba odložit četbu zábavných nebo i vědeckých knih. V exerciciích se má exercitant zabývat jen Ukřižovaným. Proto nemějte v pokoji jiné knihy nežli duchovní. A když je čtete, nečtěte je z pouhé zvědavosti, nýbrž pouze proto, abyste nabyl jistoty o svém životním povolání, které Vám dá poznat Bůh.

15. Nestačilo by však odstranit pouze roztržitosti vnější. Je třeba zamezit i roztržitosti vnitřní. Kdybyste dobrovolně myslel na věci světské, na studium nebo něco podobného, málo by Vám prospěly exercicie v samotě. Sv. Řehoř Veliký praví: „Co prospěje samota těla, když chybí samota srdce."[6]

Sekretář císaře Karla V., Petr Ortíz, šel na exercicie do kláštera na Monte Cassino. Když stanul před branou kláštera, řekl svým myšlenkám totéž, co Kristus Pán svým apoštolům: „Poseďte zde, až odejda tamto se pomodlím" (Mt 26,36). Tak řekněte i Vy: „Myšlenky světské, zůstaňte venku! Až skončím exercicie, shledáme se opět a budeme se spolu zabývat." Času v exerciciích je třeba použít jen k blahu duše a neztratit z něho ani okamžik.

Nakonec Vás ještě prosím, abyste se v exerciciích modlil tuto krátkou modlitbu:

„Můj Bože, jsem ubožák, který Tebou pohrdal. Avšak nyní Tě ctím a miluji nade všechno. Nechci milovat nic jiného než Tebe. Ty chceš, abych byl celý Tvůj; i já chci celý náležet Tobě. Mluv, Pane, neboť Tvůj služebník slyší. Dej mi poznat Svou vůli, neboť ji chci celou vyplnit. Zvláště mi dej poznat, ve kterém stavu Ti mám sloužit. Oznam mi svou cestu, abych po ní mohl jít!"

Zcela zvláštním způsobem se v exerciciích doporoučejte Matce Boží! Proste ji, ať Vám zjedná milost, abyste dokonale vyplnil vůli jejího Syna.

Nezapomeňte v exerciciích ani na mne a doporučte mě Pánu Ježíši. Já též nezapomenu zvláštním způsobem modlit se za Vás, aby Vás Pán učinil svatým, jak si sám přeje.

Tou prosbou končím.

 

[Přeložil Jan Pavelka CSsR. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 4 a 5, 1940. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

O lásce ke Kristu   
Panna Maria, Archa Nového Zákona 

 

Související články:

Marie Celesta Crostarosa: O trojím mateřství Boha   

 

Poznámky:

---

[1] ASS, XXXV,261.

[2] Když Alfonsův otec pomýšlel na zasnoubení svého prvorozeného syna, přál si, aby pilněji chodil do společnosti a do divadel. Alfonsovi se svět začal zamlouvat. Z malicherných příčin vynechával zbožná cvičení, až ho vyburcovaly exercicie, jež konal u lazaristů v postě roku 1722. Rok nato zanechal advokacie a vstoupil do semináře. Pozn. překl.

[3] Epist. 4 ad Rust.

[4] Ep. ad Fr. de M.

[5] Podle tehdejšího názoru. Pozn. překl.

[6] Moralia, XXX,12.