Cyklus o Izákovi a Jákobovi

Krajinu, kterou se chystáme projít, tvoří deset kapitol První knihy Mojžíšovy - Geneze, od verše 25,19 do verše 35,29. První část (25,19-28,9) bývá označována jako tzv. „Izákův cyklus" - zabývá se především osudy Abrahamova syna Izáka. Následující text, počínaje veršem 28,10 až do 35,29, nese pojmenování „Jákobův cyklus", podle Izákova syna Jákoba. I když občas nahlédneme do textu původního, hebrejského, hlavní část našeho výletu bude probíhat v Českém ekumenickém překladu (Česká biblická společnost, Praha 1995).

Abychom při této rychlé jízdě biblickým krajem nebloudili, pomůže nám kompas, udávající hlavní směr. Tím se stala drobná knížka polského spisovatele Romana Brandstaettera Patriarchové (Cesta, Brno 1996), která předkládá zdařilé literární zpracování příběhu našich postav, Izáka a jeho syna Jákoba. A protože se i při rychlé cestě přece jen občas musíme zastavit a prozkoumat některý úsek cesty podrobněji, potřebujeme i mapu v podobě komentáře k ekumenickému překladu (Výklady ke Starému zákonu I., Kalich, Praha 1991). Věřím, že s pomocí těchto dvou navigačních pomůcek může i krátký výlet do krajin Písma svatého přinést čtenáři užitek a povzbudit jej k tomu, aby se na podobnou cestu vydal sám.

Izákův cyklus

Příběh Izáka se začíná odvíjet již dříve - jeho narozením (21,2). Zatím je zde ovšem jen synem Abrahamovým, ne hlavou rodu. Proto se předmětem našeho zájmu stává až text od verše 25,19: „Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka...", popisující narození jeho dvou synů.

Povšimněme si však, že to, co nazýváme Izákovým příběhem, je vlastně již příběhem jeho synů, především pak Jákoba. Izák na první pohled plní jen funkci mezistupně mezi prvním velikým praotcem, Abrahamem, a jeho vnukem Jákobem, otcem dvanácti izraelských kmenů. Vůbec po celý svůj život vystupuje Izák velmi pasivně: jako chlapec byl svým otcem málem obětován Bohu (kap. 22), ženu mu přivedl sluha (kap. 24). Ještě jeden moment z Izákova života stojí za zmínku, pravděpodobně však ten nejcharakterističtější: když k Izákovi promlouvá Bůh, opakuje již dříve vyřčená zaslíbení, všechna však zdůvodňuje věrností Abrahamovou (26,5.24).

Jedním z mála úryvků v Izákově cyklu je již zmíněná zpráva o narození jeho synů. Stejně jako u ostatní praotců se i nyní nejprve zdá, že splnění Božího zaslíbení je ohroženo neplodností. Až dvacet let po sňatku (srv. 25,20.26) a na Izákovu přímluvu dostává Rebeka děti. Jejich narození je však provázeno dalšími obtížemi a nyní je to už Rebeka, kdo se obrací k Hospodinu. Ona se nadále stává hlavní postavou v Božím plánu a tou, která později na vývoj situace bude mít největší vliv.

Verš charakterizující oba syny (25,27) zdůvodňuje Boží vyvolení: prvorozený Ezau ukazuje, že o své prvorozenství příliš nedbá; ať již tím, že je ochoten je prodat „za kus žvance" (25,29-34), tak vůbec celým svým chováním, které jeho rodiče trápilo (26,34-35). (Zajímavé může být upozornění komentáře na možnou spojitost pole s kultem démonů: Boží požehnání pak nemůže dostat „muž pole", ale ten, který „sídlí ve stanech", symbolicky tedy v blízkosti Božího stánku.) Naopak jeho bratr Jákob je označen jako „muž bezúhonný".

Po několika Izákových příbězích, připomínajících situace jeho otce Abrahama, přichází klíčový úryvek: lstivě vylákané požehnání (27,1-41), na němž má zásluhu především Rebeka. Její intuice a otevřenost vůči Bohu napravují to, co „vyhaslé oči" Izákovy již nebyly schopny (a snad ani nechtěly, srv. 25,28) rozpoznat. Otázkou zůstává zvolený způsob. Ve své horlivosti plnit Boží vůli a z náklonnosti k druhorozenému synovi se Rebeka uchyluje k pochybnému prostředku, který jen Boží milostí může vést k naplnění zaslíbení.

Po odhalení podvodu nezbývá Jákobovi než uprchnout, přesto má jeho útěk i charakter pozitivní: opatřit si ženu ze svého rodu, svou sestřenici (28,1-4). I tato cesta je tedy pokračováním v úsilí o naplnění Božích zaslíbení, o zajištění budoucnosti rodu.

Jákobův cyklus

Jákobovi se na cestě dostává potvrzení: ve snu se mu zjevuje Bůh a v podstatě opakuje zaslíbení daná jeho předkům. Přidává též ujištění o své blízkosti a pomoci i při starostech běžného života. Vidíme ale, že Jákobovi takové ujištění nestačí: je ochoten Hospodina přijmout až poté, co se o něj Bůh postará (28,20-21). Navrhuje směnný obchod, bohopoctu za ochranu.

Jedním z vrcholů vyprávění je jistě setkání a vztah mezi Jákobem a Lábanem. Střet těchto dvou intrikářů, navzájem se častujících lichotivými slovy a přitom přemýšlejících, jak mít nad druhým navrch, je mistrovským kouskem starověkého autora. Zvláště příběh o podvedeném podvodníkovi, který dostává za ženu tu, kterou nechtěl (29,20-27), představuje skvělou ukázku autorovy (či dokonce Boží?) ironie. Nelze však nepostřehnout zásadní rozdíl: zatímco u Lábana, jehož jméno snad naznačuje souvislost s kultem Měsíce a tedy modlářství, jde o vlastní dobro, Jákob svým chováním, jakkoli diskutabilním, znovu usiluje o naplnění Boží vůle.

V příběhu o rozmnožení Jákobových stád (30,25-43) je třeba vidět předobraz exodu: před vyjitím z Egypta dostali Izraelité příkaz vyžádat si od Egypťanů stříbrné a zlaté šperky (srv. Ex 11,2). Před odchodem ze země otroctví je třeba se obohatit v zájmu šťastného návratu do své země. Jákobovo jednání opět není ničím jiným než popostrčením situace směrem ke splnění Božího zaslíbení: copak by se bez majetku a služebnictva mohl vrátit do své země? Potvrzení se nám pak dostává v okamžiku, kdy k hněvajícímu se Lábanovi promlouvá Bůh a varuje ho před znepřátelením si Jákoba (31,24).

Narážkou na zmíněné vyplenění Egypta mohou nakonec být i bůžkové, které ukradla Ráchel svému otci (31,19.30-35). Zároveň je tento text nádhernou ukázkou izraelské polemiky vůči cizím bohům: co je to za bohy, když je lze ukrást, které je nutno hledat ve stanech a na které si sedá žena kulticky nečistá?

Po usmíření s Lábanem a uzavření smlouvy pokračuje Jákob v cestě do své vlasti a zároveň k okamžiku setkání s bratrem. Mezníkem a vrcholem vyprávění je pak jeho noční zápas (32,23-33). V boji s Neznámým Jákob jako kníže zápasí za sebe i za celý svůj rod a tak i za uskutečnění Božího zaslíbení. Jistě ne nadarmo nám tento osamocený noční boj připomíná toho, který večer před smrtí zápasil v zahradě za spásu všech lidí (srv. Mt 26,36-46). Jákob i Ježíš v boji obstáli, jeden získal Boží požehnání a tak potvrzení zaslíbení, druhý sílu k oběti na kříži.

Z nočního zápasu si Jákob kromě požehnání odnáší i nové jméno: z Jákoba („Držící se za patu", ale i „Úskočný") se stává Izrael („Zápasí Bůh"; 32,29). Ten, který celý život zápasil s lidmi, „za patu držel" a předstihl svého bratra a pro Boží věc se několikrát uchýlil i k úskokům, nyní dostává potvrzení, že ne on, ale sám Bůh bude zápasit za svůj lid. A ještě jednu připomínku nočního setkání obdrží: zranění kyčle, jakýsi osten, připomínající mu, že se nemá spoléhat jen sám na sebe (32,26.32).

Po nočním zápase, ze kterého odchází zcela proměněn, se vydává vstříc setkání s Ezauem (kap. 33). Zatímco předchozího večera mu posílal dary na usmířenou a dělil svůj majetek na dva tábory (srv. 32,4-9), aby alespoň jeden uchránil, staví se nyní do čela všech svých lidí i stád a nebojí se setkat s bratrem. Již nespekuluje, jak zajistit svou budoucnost, ale vkládá vše do rukou Božích. A výsledek je nečekaný - setkání probíhá klidně, tak klidně a mírumilovně, až se to židovským vykladačům zdá nemožné a slovo „políbil ho" (33,4) nahrazují v hebrejštině podobně znějícím „kousl ho". „Jak těžko pochopí zákonické smýšlení velikou Boží milost," dodává komentář.

Teprve tento okamžik pak lze označit za skutečné vítězství Jákoba v zápase s Bohem i lidmi: po útočném objetí předchozí noci se objímá s bratrem; sklonil se před Bohem a nyní se sklání před Ezauem - a tímto pokořením se vítězí i sám nad sebou. Za to se mu dostává výsady „vidět Boha tváří v tvář" (32,31) a nakonec i „vidět tvář bratra" (33,10).

Závěr

Seznámili jsme se tedy s životním příběhem Izáka a Jákoba, dvou Božích vyvolených a praotců izraelského národa. Za nejvíce fascinující rys vůbec všech biblických příběhů považuji přitom skutečnost, že tito hrdinové, jakési základní kameny Božího působení v dějinách, jsou skutečnými lidmi, s nemalým počtem chyb. Oba příběhy jsou ukázkou toho, že „Bůh píše rovně i na křivých řádcích". I z podvodu může někdy vzejít požehnání - pokud se člověk dokáže pokořit před Bohem i před druhými a uznat vlastní nedostatečnost a hříšnost.

Druhým častým rysem biblických vyprávěních je pak nevyzpytatelnost, nepředvídatelnost Božího působení. Tyto dějové zvraty, kdy neplodná je obdařena syny, mladší bratr obdrží prvorozenství, místo zaslepené hlavy rodu rozhoduje o budoucnosti žena a další podobná místa upozorňují na to, že „Hospodinovy úmysly nejsou úmysly lidí" (srv. Iz 55,8).

V postavách obou patriarchů můžeme spatřovat dva odlišné typy. Izák představuje vzor trpělivého vyčkávání a důvěry v Boha. I když všemu nerozumí a po Božích úradcích se ani neptá, přesto věří tomu, co bylo již dříve přislíbeno. Není člověkem, kterému by na zaslíbení nezáleželo (jak se zachoval Ezau), ale spíše tím, kdo se sklání před Božím tajemstvím a nechává mu volný průběh.

Jákob pak představuje pravý opak: ačkoli jeho výchozí podmínky vůbec neukazují, že by právě on měl být nositelem prvorozenství a z něj vyplývajícího požehnání, po zásahu matky, naslouchající Božímu slovu, se sám začne činit a svým celoživotním zápasem „s Bohem i lidmi" nakonec dosáhne toho, že „v něm dojdou požehnání všechny čeledi země". Jeho aktivní přístup k Božímu zaslíbení, i když často za použití pochybných prostředků, vede nakonec k obrácení.

A tak se i úskočný Jákob-Izrael může stát nositelem Božího zaslíbení a „společenstvím lidských pokolení" (28,3), tj. skutečným praotcem Izraele - zatímco Abraham i Izák měli i jiné syny, všech dvanáct synů Izraelových utvoří jeden svazek, vyvolený izraelský národ, ze kterého později vzejde i Spasitel všech lidí.