XIII.

Nanebevstoupení 

1.

„Vstoupil na nebesa."

Spěji, Pane, za Tebou vystupujícím na nebe: srdce i mysl se zvedají s Tebou. Nebylo nikdy většího triumfu. Zjevil ses jako malé Dítě v Betlémě v našem těle. Dokud jsi ho jako díla svých rukou neutvořil v lůně Panny, neexistovalo. I tvá duše byla novým výtvorem tvé všemocnosti, když jsi vešel do svatého lůna. Tělo i duše, schránka tvé božské podstaty teprve tehdy začala na zemi existovat. A onen triumf spočívá právě v tom, že nyní země vystupuje k nebi. Vidím Tě, jak se vznášíš vzhůru, vidím tělo, které viselo na kříží, i ruce a nohy, které byly proraženy hřeby, i tvůj bok, probodnutý kopím. Tvé celé zmučené tělo vstupuje na nebe a andělé Ti jásají vstříc, tisíce svatých duší, plnících nebeské prostory, rozdělují se jako mořský příboj, aby Ti připravily „vítěznou cestu" (Via triumphalis), nebeské paláce se otvírají a cherubové s plamennými meči, kteří bránily padlým lidem vstoupit do nebe, se uctivě sklánějí při tvém a tvých svatých skvělém vjezdu do nebe! Jak nádherný je to den!

Nyní už apoštolové pochopili, že nastalo to, čemu dříve nerozuměli. Obávali se tohoto dne, byli plní zármutku z velkého rozloučení. Ale když nadešel, vrátili se, jak praví evangelium, plní radosti do Jeruzaléma. Nyní teprve chápali smysl tohoto triumfu, ale i svou vlastní slabost, když viděli, jak jejich Pán a Mistr, jejich slavná hlava a dárce spásy, jejich vůdce, ale i prvotiny lidského pokolení slavně vstupují do svého království. To byl triumf vykoupeného člověka, dokonání vykupitelského díla, závěrečný akt korunující celé dílo, neboť člověk je nyní skutečně v nebi, když se ujal svého dědictví. První člověk, Bohočlověk, Kristus. je nyní skutečně v nebi, kde se ujal svého dědictví. Hříšné pokolení má nyní na nebi v osobě věčného Slova jedno ze svých dítek, své vlastní tělo a svou krev. Jak podivuhodné je to manželství mezi nebem a zemí! Začalo v bolestech a připravovalo se dlouho, tajemnou prací - a nyní začala věčná svatba. Manželství a narození patří k sobě, proto vstupem Syna člověka na nebesa je člověk znovuzrozen.

Ó Emanueli, Bože v našem těle, doufáme, že s tvou milostí budeme moci přijít za Tebou. Chytneme se lemu tvého roucha, když vystupuješ do výše, neboť sami ze sebe se nedovedeme pozvednout nad tuto zemi. Jaká to bude radost, až jednou vejdeme s Tebou do nebe, jaká nevýslovná extáze po tolika bolestných letech! Ty sám jediný jsi silný! Vzal jsi mne za ruku, vedl podle své vůle a přijal mne do své slávy. Co mám na nebi a co na zemi mimo Tebe? Mé tělo i mé srdce zhynou, ale Ty jsi Bůh mého srdce a můj podíl na věky!

Vstoupit na nebesa znamená přijít k jedinému Bohu, který jen sám člověka oblažuje. Tam je dokonalá radost a nikdo nemůže být blažený, kdo se nepohrouží, neskryje a zcela nevnoří v patření tvé božské podstaty. Každý svatý tvor je jen oblekem Svrchovaného, je to šat lámající paprsky Jeho nestvořeného Slunce všemi barvami, kterými se přioděl pro stvořené duchy. Je nekonečně mnoho věcí na zemi a každá je svým vlastním středem, ale tam nahoře je pouze jediné jméno: Bůh. A ten je pravým nadpřirozeným životem. Chci-li vést na zemi pravý život a dojít na nebi věčného života, nadpřirozeného, musím konat jen jedno: myslet na Boha.

Pane, nauč mne, dej mi milost, abych tak konal, aby můj rozum, mé pocity, mé touhy, naděje i cíle nesla a pronikala jen tvá láska, aby směřovaly jedině k patření na Tebe, tak abych ovládl tvou božskou podstatu.
Tam na nebi je jen jedno jméno a jediná myšlenka, zde na zemi je jich mnoho. Pozemský život není než honba za nesčetnými věcmi, pracemi, cíli, radovánkami a pak konec ve smrti. Pozemské blaho nevede do nebe, protože je zkaženo v kořeni a zaniká, jakmile jsme ho užili, protože samo v sobě nemá ani trvání ani oporu. Propadá nezvratně zlému, dříve než je vyčerpáno, ano dříve, než opravdu začalo jako blaho. V nejlepším případě je to marnost nad marnost, ponejvíce však ještě cosi horšího, neboť v sobě vždy nese zárodek hříchu a tedy i utrpení. To vše vím dobře, Bože můj, vím, že jsi pravda, dobro a krása, že jedině Ty mne můžeš zde na zemi upokojit, tam nahoře pak uvést do slávy. Ty, jedině Ty jsi cesta, pravda a život - země nikdy nevede do nebe.
Lze pochybovat o této cestě? Ke komu půjdu? „Ty máš slova života věčného!" Zda není nutné, abych hned a zcela Tebe schvátil jako svůj jediný podíl? Ty jsi sestoupil na tuto zemi, abys pro mne vykonal to, co nedovedl nikdo. Jen ten, který je na nebesích, může mne vést k nebi. Kde jinde tedy naleznu sílu, abych zlezl tento vysoký horský hřeben? Kdybych Ti tedy zde na zemi sloužil co nejlépe a svou povinnost, jak říkají lidé, splnil sebelépe, co by mi to prospělo pro věčnou spásu? A kdybych strávil svůj život sebeužitečněji, kdybych svým bližním prokazoval samé dobrodiní, kdybych si získal velké zásluhy a všeobecnou slávu, vykonal velké věci a zapsal své jméno nevyhladitelně do dějin: přivedlo by mne to do nebe? Volím si tedy Tebe jako své jediné dědictví, protože jsi živý věčně a nikdy neumíráš! Veškeré idoly odvrhnu a oddám se Tobě jedinému! A Tebe, Pane, prosím: popřej mi svého návodu a svého vedení, posiluj mne a vezmi mne na své lokty!

2.

Náš Prostředník u Otce

Klaním se Ti, Spasiteli, že jsi vstoupil na nebesa, abys tam byl naším prostředníkem a přímluvcem a zastával naši věc u Pána života a smrti. Kdykoli nám zde na zemi nastane úkol hájit něco důležitého, hledáme ochranu velkých a mocných lidí, jejichž vliv známe a na jejichž sliby tolik spoléháme. Ty však jsi všemohoucí a nekonečně dobrotivý. Na této zemi jsou miliony lidí a za ty všechny jsi zemřel, ale nyní jsi živý pro ty, kteří jsou tvoji, protože jsi je oddělil od světa. Ale ještě úžasněji jsi živý pro své vyvolené: jejich jména sis zapsal zvlášť, jsou stále před Tebou, jejich jména jsi zanesl do knihy života a znáš je zpaměti, k jejich dobru vše řídíš a až bude jejich počet u konce, nastane konec světa.

I mne sis vyvolil, dal jsi mi svou nynější milost a tak jsi mne uvedl na cestu spásy. Vím zcela jistě, jaké jsou to tvé tajné úmysly o mně, a že by to bylo jen mou a celou vinou, kdybych nebyl v knize života zapsán. Tebe nechápu, ale sám sebe chápu dostatečně, takže to vím a jsem si tím jist. Ty jsi mne jaksi postavil na tak výhodné místo, že vítězná cena je již téměř v mé ruce. Jsem-li nyní ve společnosti andělů a svatých, téměř nelze od jejich pomoci nedosáhnout toho, aby jejich přátelství se mnou trvalo věčně. Lidé tohoto světa dovedou takových styků dobře využít ke svému prospěchu. Dal-li jsi mi tedy, Pane, svou vlastní Matku Marii za matku, jak bych od této mocné rodinné záštity nedosáhl toho, aby mi přispěla v poslední hodině? Smím-li Tebe i Ji prosit, nezajistí mi to setrvání až do konce, které si sám nemohu zasloužit a které je nejbezpečnější známkou opravdového vyvolení? Mám tedy v rukou veškeré prostředky, abych neomylně dosáhl toho, co nemám, ale potřebuji - i když co zde na zemi mám, není bezpečné.

Pane, výčitky svědomí a hrůza, že jsem tolik zanedbal prostředky, které jsi mi dal, a že jsem byl tak lhostejný, jako by mne tvá milost mohla vést ke spasení bez mého přičinění, mne uvádí v zoufalství. Co mám říci? Sténám pod okovy starých návyků, jsem sláb, neschopen, skleslý, vyprahlý a beze vší síly, tak jako bych byl stvořen jako nižší tvorové, zvířata. Jako bych kráčel životem s tváří obrácenou k zemi, lezl po rukou a nohou, místo toho, abych kráčel vzpřímen a s očima obrácenýma k nebesům.

Ach, Pane, dej mi vše, co nejvíce potřebuji: hlubokou lítost nad nesčetnými všedními hříchy, nad mou tolikerou nedbalostí, mou leností a vlažností ve tvé svaté službě, neboť musím uznat, že to vše je nejjistější známkou toho, že nepatřím do počtu tvých vyvolených. Nikdo jiný, jen Ty sám mne můžeš zachránit přede mnou samým.
Není mi, Pane možné, abych pronikl tvá svatá tajemství. Vím, žes opravdu umřel za všechny, ale záchranu všech jsi neuskutečnil, a ač bys mohl, nečiníš pro všechny totéž. Nevím tedy, jaké jsou tvé věčné úradky ohledně mne, ale mohu-li spoléhat na známky tvého nekonečného milosrdenství, které jsi na mne vylil, mohu přece doufat, že jsem z těch, jejichž jména jsou v knize života zapsána. Vím, cítím to jistě a věřím, že, ztratí-li někdo korunu života, je to jeho vlastní vinou. Tys mne zahrnoval od mládí svou milostí, Tys měl tolik účasti se mnou, jako bych pro Tebe něco znamenal a jako kdyby moje ztráta nebe byla i ztrátou pro Tebe. Vedl jsi mne vzhůru tisícerou milostí, přitáhl jsi mne k sobě zcela blízko, uvedl jsi mne do svého domu a do své komnaty a živil jsi mne sebou samým. Zda mne tedy opravdově, skutečně, účinně, bez omezení nemiluješ a nebudeš milovat až do konce? Jsem naprosto přesvědčen, že je to tak. Snažíš se ustavičně mi prokazovat dobrodiní a zahrnuješ mne svou blahovůlí, abys mi mohl popřát svou milosti, sám takřka čekáš na mé modlitby.

Ano, pane, Ty chceš, abych se k Tobě modlil, a stále posloucháš, ozvu-li se. A nic mi nemůžeš odepřít. Vůči tak veliké milosti vyznávám svou trestuhodnou nedbalost, jen já jsem naprosto vinen, neboť jsem si jen pohrával s tvými největšími dary a s mocí, kterou mohu pohnout Boha všemohoucího. Jak líný bývám, mám-li Tě prosit za ukojení svých potřeb! Jak málo pamatuji na potřeby lidí jiných! Jak málo si dávám práce, bych Ti přednesl i utrpení a přání celého světa a zvláště tvé církve! Jak málo jsem volal za zvláštní milosti a zvláštní pomoc v denních životních příhodách! Jak málo jsem se modlil za jednotlivé duše! Jak zřídka jsem se uzavíral v modlitby a dobré skutky celého světa a jak málo požehnání jsem si tak zasloužil!

Nyní však chci, Pane, lépe využít čas. Až bude životu konec, bude pozdě. V hrobě se modlit již nelze a v očistci se nedá získat si zásluhy. Jak jsem ve tvých očích nepatrný a nízký, sám ze sebe, tak velkým a silným budu skrze Tebe a s pomocí tvé přesvaté Matky a všech svatých, tak také mohu mnoho způsobit pro tvou církev, pro svět a pro své drahé. Kéž nepadne na mou hlavu krev duší, kéž není kroku na mé životní pouti, abych na Tebe nepamatoval! Ke všemu, co podniknu a co si umíním, budu žádat tvé dovolení; pro vše, co konám, vyprosím si tvé požehnání. Žádnou práci nezačnu bez Tebe, ale vždy pozvednu své srdce k Tobě. Nikdy nezapomenu, že Ty jsi mým zástupcem před trůnem Boha Svrchovaného. Tak jako sluneční hodiny postupují za sluncem, tak se bude má životní pouť řídit podle Tebe. Do tvých rukou se zcela odevzdávám.

[Převzato z John Henry Newman: Bůh a já, Krystal, Olomouc 1930. Z anglického originálu Meditations and Devotions, III, přeložil Prokop Holý. Jazykově upraveno.]  

Více o bl. Johnu Henrym Newmanovi 

Od téhož autora:  

Bůh a já 9
Bůh a já 8
Bůh a já 7
Bůh a já 6
Bůh a já 5
Bůh a já 4
Bůh a já 3
Bůh a já 2
Bůh a já 1
Bůh - Stvořitel 
Před rozjímáním
Modlitba za jednotu
De Profundis - Z hlubin 
Modlitba za světlo pravdy 
Traktát o Nejsvětější Trojici

Související články:

Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá  
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J.H. Newmanem