Amen

Amen je jedno z hebrejských slov, která se dodnes užívají v liturgii. Denně toto slovo vyslovujeme na konci modliteb. Někdy se vyskytuje sna­ha nahradit je slovy „staň se", což sice není jeho do­slovný překlad, ale jeho smysl je v tomto případě velmi výstižný. Amen vlastně znamená to, co je pevné, hodné víry a důvěry, spolehlivé. Přidává se pak na konci modliteb, například modlitby Otče náš, ja­ko pečeť důvěry ve vyslyšení.

Tento zvyk zakončovat modlitby slovem amen je v Církvi prastarý. Tak činili již první křesťa­né, kteří tento zvyk přejali ze synagog. Ovšem v křesťanských ústech toto amen na konci modliteb znělo mnohem skutečněji a nově kvůli nové naději ve vyslyšení, opírající se o Ježíše Krista. Stará synagoga teprve čekala na příchod toho, který ji měl zahrnout v mesiášské době velkými dary. U nich bylo amen vyslovováno v naději a důvěře, že Bůh jednou splní, co slíbil skrze proro­ky. Pro křesťany však bylo již vše vyplněno v Je­žíši Kristu, „neboť ke všemu, cokoliv bylo Bohem zaslíbeno, zní v něm [tj. v Kristu] ‚ano‘ [řec. amén; pozn. RTh.]" (2Kor 1,20). Díky tomu se křesťané již mohli s radostnější dů­věrou modlit k Bohu za účast na duchovních darech Ježíše Krista. Oporou jejich naděje byl již Spasitel sám. V tomto smyslu i sv. Pavel končívá svoje přání věřícím amen, např. Flm 26: „Milost našeho Pána Ježíše Krista (buď) s vaším duchem. Amen." A již zmíněný verš 2Kor zakončuje takto: „Proto i skrze něho zní naše ‚amen‘ ke slávě Boha skrze nás."

Ale zdá se, že první křesťané byli více zaujati slávou díla vykoupení a také našeho vyslyšení. Tak sv. Pavel psal Efezským (3,21): „Jemu buď sláva v Cír­kvi a v Ježíši Kristu po všechna pokolení všech věků. Amen." Toto amen na konci vyjadřuje ne­jen souhlas s tím, aby Bůh byl slaven pro dílo vy­koupení, ale také přání, to nejvznešenější, jaké lidské srdce může mít, aby sláva a oslava Bo­ha nikdy nepřestala a zněla věčně. Sv. Pavel by však nepsal o slávě Boží a nepřidal by k němu tak nadšené amen, kdyby nepoznal slávu tohoto díla vykoupení na sobě a Církvi. Proto jeho amen na konci těchto chvalozpěvů je také ujištěním této slávy v lidech a přáním, aby z nich nikdy nevymizela. Ostatně již ve Starém zákoně přidávali amen k takovým chvalozpěvům, jak je možné vidět v 1Par 16,36. Jak teprve znělo při chvalozpěvech prvních křesťanů!

Sílu slova amen, pokud znamená něco pevného, spolehlivého, je možno vidět v jeho užívání při tvr­zeních. Když například David ustanovil za svého nástupce Šalomouna a nařídil svým jeho nastole­ní, tehdy Benajáš, chtěje ujistit Davida, že se tak jistě stane, řekl: „Amen! Tak nechť praví Hospodin, Bůh pána, našeho krále" (1Kr 1,36). S podobným ujištěním a zároveň souhlasem měl lid říci amen při prohlášení zlořečení na různé viníky (Dt 27,15-26).

Zvláštním dojmem působí Jeremiášovo amen, jímž přisvědčil Hospodinu, že skutečně vyplnil, co slíbil Izraelitům (Jer 11,5). Zde amen prostě znamená to, co naše „ano", když se do něho vloží všechna síla tvrzení pravdy. S amen v témže smyslu se dále setkáváme ve Zjevení sv. Jana 22,20. Apoštol to­tiž, když chce dát poslední pečeť pravdivosti slov této tajemné knihy, jaksi roztoužený ze zjevení, kte­rého se mu dostalo o příchodu Páně, praví: „Kdo o těchto věcech vydává svědectví, praví: ‚Ano, přijdu brzy‘", na což Jan a za ním Církev odpovídá: „Amen, přijď, Pane Ježíši!"

Slova amen hojně užíval Ježíš Kristus, aby zdůraznil pravdivost a jistotu svého tvrzení. Často je nacházíme ve formulaci: „Amen, pravím vám..." Zvláštností přitom je, že Ježíš Kristus klade amen před svoje tvrzení, a ne na konci, jak se to dělo ve Starém zákoně a u rabínů. Kristus se totiž neod­volává na žádnou autoritu, ale sám svou osobou stojí za pravdivostí svého tvrzení a dodává svým výrokům nezvratnou jistotu. Svým „amen" se přede všemi a vždy přiznává k tomu, co tvrdí. V tomto du­chu sv. Jan ve Zj 3,14 dává Kristu jméno Amen. Praví: „Hle, co praví Amen, věrný a pravdi­vý svědek, počátek všeho stvoření." Jako by ho nazval naprostou pravdou a typem věrnosti. 

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1937. Jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]