Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Dopisy Markétě - Úvod

Dopisy Markétě - Úvod

Alžběta Dřímalová, Lukáš Drexler, 5.11. 2012

Úvod k českému překladu dopisů karmelitky bl. Alžběty od Trojice (1880-1906) její rodné sestře Markétě a nástin Alžbětiny duchovní pedagogiky vůči ní na základě těchto dopisů.

 

Úvod

Bosá karmelitka bl. Alžběta od Trojice (1880-1906), současnice sv. Terezie z Lisieux, „chvála slávy" Boží. Prožila zde na zemi krátký život, ovšem plný Božího poselství pro nás, kterým rezonuje i její písemná pozůstalost: Deník, čtyři „duchovní spisy" alzbeta-od-trojice-1903-men.jpg(Nebe ve víře, Velikost našeho povolání, Poslední exercicie, Nech se milovat), soukromé poznámky, 124 básní, přes padesát slohových cvičení. A také velké množství dochovaných dopisů, konkrétně 346, které měly velkou důležitost, neboť „v době, kdy už byla [Alžběta] na Karmelu, šlo často o jediný prostředek komunikace, jak vyjádřit adresátům blízkost svého srdce. V Alžbětině době bylo v klášteře možné napsat jeden dopis měsíčně příbuzným, přátelům pouze jeden za tři měsíce, a to ještě pouze v případě, že je nenavštívili osobně."[1] Nejčastějšími adresáty jejích dopisů jsou Alžbětina matka (41 dopisů) a sestra Markéta (39 dopisů).

Markéta (Marguerite, domácky Guite) byla o 3 roky mladší sestrou Alžběty a Alžběta se cítila být její duchovní matkou (právě pro ni napsala 3 měsíce před svojí smrtí spis Nebe ve víře): „Se svou rodnou sestrou Markétou si Alžběta velmi rozuměla a zasévala do jejího srdce velkou touhu po Bohu. Právě jí nejotevřeněji dávala nahlížet do toho, co prožívá. Dokonce i Markéta jednu dobu myslela na to, že by vstoupila do kláštera, ale včas přišla lákavá nabídka k sňatku. Georges Chevignard, vynikající violoncellista, dlouho nemohl najít dokonalou ženu podle svých představ, mírnou, laskavou a hudebně nadanou, dokud nepoznal výbornou klavíristku Markétu Catezovou. Brzy se konala svatba a do roka první křtiny malé Alžbětky, pojmenované na počest její tety karmelitky. Markéta zářila štěstím a Alžběta ráda přemýšlela o jejím poslání manželky a matky. Své vlastní povolání řeholnice viděla totiž podobně, ale na duchovní rovině. Ani v jednom dopise nezapomněla pozdravit své malé neteře a vytrvale se za ně modlila. Nejstarší z nich, Alžběta, se nakonec stala karmelitkou a dostala řeholní jméno, po němž původně toužila její teta: Alžběta od Ježíše."[2]

Dříve, než v Revue Theofil přikročíme k postupnému publikování původního českého překladu dopisů bl. Alžběty od Trojice její rodné sestře Markétě, předkládáme zde z pera překladatelky Alžbětiných dopisů na jejich základě nejprve nástin Alžbětiny „duchovní pedagogiky" vůči své sestře, v němž lze zahlédnout i charakter jejich vzájemného vztahu, jak byl již naznačen výše.

Lukáš Drexler

 

Duchovní pedagogika bl. Alžběty vůči své sestře Markétě[3]

Se svou sestrou Markétou si Alžběta začíná dopisovat skutečně až po svém vstupu na Karmel. Ze začátku se ji především snaží přesvědčit, že vnější odloučení rozhodně neznamená žádnou vzdálenost nebo opuštění, že stačí spojit se v modlitbě, že její odchod do kláštera neznamená, že už je nemá ráda, právě naopak.

„U paty Jeho Kříže, kde mi toho tolik dal, si s tebou dávám schůzku; tam už není žádné odloučení..."[4]

„Ach, má drahá, Pán Bůh je tak dobrý! Chceš, abychom měly jedinou duši a jediné srdce a tak Ho milovaly? Každý den Mu poděkuj za svoji Bětku, která tě má ráda naplno a která tě z celého srdce líbá."[5]

 

Alžběta ji vyzývá také k častému přijímání Eucharistie.

„Ach, je tak dobré být v tichu u Jeho nohou, jako malé dítě v náručí své matky, a nevidět, neslyšet než Jeho. Tam, jak víš, vždycky najdeš svoji Bětku, pak už není žádné odloučení, naše trio se setkává na Jeho Srdci! (...) Chtěla bych, aby moje Markétka tu byla se mnou někde v koutku a mohla se také vzdělávat! (...) Pořád často přijímejte Ježíše!"[6]

 

Jeden typický rys Alžbětina „vyučování" modlitbě je dohodnutí konkrétního času, kdy se s danou osobou chce spojit v modlitbě, což určitě z pedagogického hlediska dobře funguje. „Celkou" má na mysli vnitřní celu srdce, kde má každý možnost setkat se s živým Bohem.

„Myslíš na tu celku? Každý den v osm hodin se tam potkáme."[7]

Z následujícího úryvku je vidět, že se sama Markéta ptá Alžběty na radu, jak má rozjímat při běžném každodenním životě a spoustě povinností. A ona neváhá doporučit jí to, co se osvědčilo u ní.

„A rozjímání? Radím ti zjednodušit všechno tvoje čtení, nepřesycovat se tolik, uvidíš, že je to mnohem lepší. Vezmi si Kříž, dívej se, naslouchej. Víš, že to je místo našeho setkání, a pak, vůbec se neznepokojuj, když máš tolik práce jako teď a nemůžeš dělat všechna zbožná cvičení jako obvykle: je možné se modlit k Pánu Bohu, i když jednáme, stačí na Něj myslet. Tehdy se všechno stane příjemným a snadným, protože člověk není sám, ale jedná v něm Ježíš."[8]

 

alzbeta-a-marketa-r-1901-men.jpg
 

 

Čím Alžběta přetéká, to také přeje ostatním: sjednocení s Bohem v lásce.

„Ať Pán Bůh poučí mou Markétku o tajemství štěstí: spočívá ve sjednocení, v lásce! (...) Být jen ‚jedno‘ s Ním, to znamená mít své nebe ve víře a očekávat vidění tváří v tvář!"[9]

 

Zdůrazňuje své sestře, že když se modlí u svatostánku, spojuje se s ní, aby se modlila za obě, a zároveň vyjadřuje v prvním náznaku („opatrovat") svůj mateřský postoj.

„Skoro celý den jsem strávila u Něho a moje Markétka tam byla se mnou, protože se mi zdá, že ji opatruju ve své duši."[10]

 

„Darovala jsem tě Třem, moje Markétko, vidíš, jak s tebou zacházím. Ano, v tomto velkém Tajemství si s tebou dávám schůzku. Ať je On naším středem, naším Příbytkem."[11]

 

Také ji vyzývá k vytrvalosti a neustále ujišťuje o své modlitbě za ni.

„Pokračuj v tom společenství se Třemi skrze všechno, to je ten střed, v němž se setkáváme. Mám tě moc ráda, Markétko moje, v neděli půjdu ke svatému přijímání za tebe, pak strávím den v chóru a ty tam budeš se mnou, u Něho je tak dobře, že?"[12]

 

Alžběta se ujišťuje, že její rodina o modlitbu stojí, a zdůrazňuje osobu Ježíše, který je v modlitbě mnohem důležitější než ona sama.

„Chcete, abych vás zahalila svou modlitbou, nebo spíše modlitbou Krista, který žije ve mně, že ano?"[13]

 

V předvečer Markétiny svatby jí Alžběta posílá krátký dopis, v němž ji ujišťuje o horlivosti v modlitbě za ni i jejího budoucího manžela i tom, že jejich manželství je Bohem požehnané.

„Dokážeš si představit, s jakou horlivostí jsem se modlila za snoubence a jak jsem prosila Pána Boha, aby nad vámi rozestřel své nejněžnější požehnání. On vás miluje, Markétko, vaše spojení je jím požehnané!"[14]

 

Zpráva, že Markéta čeká dítě, je pro Alžbětu velkou inspirací k rozjímání a další záminkou k duchovnímu tématu. Ukazuje své sestře příklad Panny Marie.

„Když Ho milujeme, jak dobře víš, vnější věci nemohou od Mistra rozptylovat a moje Markétka je zároveň Martou i Marií. Kdybys věděla, jak se ti cítím nablízku, jak tě zahrnuju modlitbou, tebe i tu malinkou bytost, kterou má Bůh ve své mysli. Ach, nech se celá zaplavit a zaplnit Jeho božským životem, abys jej mohla předat tomu maličkému, které přijde na svět už plné požehnání! Dokážeš si představit, jaké to muselo být v duši Panny Marie, když po vtělení v sobě měla Vtělené Slovo, Boží Dar... V jakém tichu, usebrání a klanění se musela skrývat v hloubi svojí duše, aby obsáhla Boha, jemuž byla Matkou. Moje Markétko, On je v nás. Ach! Držme se v Jeho blízkosti, v takovém tichu a s takovou láskou jako Panna Maria; takto můžeme strávit advent, že?"[15]

 

Po narození malé neteře Alžběty, pojmenované po tetě karmelitce, cítí Alžběta touhu vyjádřit svou radost, využití svého povolání, svůj příspěvek k výchově dítěte.

„Ale Pán Bůh mě povolal na horu, abych byla jejím andělem, abych ji zahrnovala modlitbou, a všechno ostatní Mu s radostí přináším jako oběť za ni; pro moje srdce už neexistuje žádná vzdálenost a jsem vám tak blízko, cítíš to taky, že? Vidím, že Pán Bůh vyslýchá modlitby svých karmelitek, protože miminku i mamince se daří dobře. (...) Svěřuju tebe a tvého andílka Tomu, který je Láska, s vámi se Mu klaním a na Jeho srdci vás objímám."[16]

 

Výzva k modlitbě je nyní už v podstatě jen výzvou k lásce - otevřít své srdce a pak milovat.

„Buď pro Něj rájem na zemi, kde Ho tak málo znají, tak málo milují, otevři srdce dokořán, abys Ho pohostila, a pak ve své cele, moje Markétko, miluj... On žízní po lásce... Bětku vezmi s sebou a pak mu budeme obě dělat společnost..."[17]

Přes svůj mateřský postoj neváhá Alžběta prosit svou mladší sestru o modlitbu i u dalších lidí, když má nastoupit desetidenní exercicie:

„Pověřuju tě, abys mě doporučila modlitbě svého švagra abbého a Marie Luisy."[18]

Alžběta docela přirozeně reaguje na průběh liturgického roku, a tak na začátku adventu se chce se svou sestrou pravidelně „setkávat" v modlitbě Anděl Páně. Modlitba je to pro tento čas víc než vhodná, zvlášť když víme, že Markéta v této době čeká své druhé dítě.

„V přípravě na advent a Vánoce si s tebou dávám speciální schůzku v trojím Andělu Páně; budeme prosit Vtělené Slovo pro Jeho lásku, aby si učinilo svůj příbytek v naší duši a abychom je nemohly nikdy opustit."[19]

 

Hned v následujícím dopise reflektuje Alžběta z duchovního pohledu mateřství své sestry, jak může svým dětem nejvíc duchovně prospět.

„Chráním tvoje tajemství, mluvím o tom s Ním! A říkám Mu, aby se v tobě usídlil, aby tě zaplavil, zmocnil se tě, aby Jeho Markéta byla jako paprsek Jeho samého a aby Bětuška při pohledu na ni viděla odraz Pána Boha. Obejmi svou drahou dceru za mě a ať se za mě modlí."[20]

Něha mateřské lásky je pro Alžbětu velkou inspirací i pro její duchovní život, pohled na Markétu s dítětem v náruči ji uvádí do kontemplace:

„Přivádí mě to k modlitbě, když ji vidím v tvojí náruči, představuju si, že tak to Pán Bůh dělá i se mnou. Nechme se Jím nést, sestřičko, aby nás upevnil ve své Lásce. V ní tě zanechávám, nebo spíše v ní zůstávám v tichu s tebou. Líbám tebe i tvého andílka a modlím se za toho, kterého brzy uvidím v tvé náruči."[21]

Narození druhé Alžbětiny neteře přišlo ve svatém týdnu a hned po skončení postní doby Alžběta píše své sestře a zmiňuje přitom svůj oblíbený citát ze svatého Pavla.

„Během tohoto velkého týdne jsem tvou duši nosila stále s tou svojí, hlavně v noci ze Zeleného čtvrtku, protože jsi nemohla jít za ním, řekla jsem Mu, aby přišel za tebou. V tichu modlitby jsem svojí Markétce šeptala ta slova, která otec Lacordaire říká Magdaléně, když hledala svého Mistra ráno v den Vzkříšení: ‚Neptej se na Něj nikoho na zemi, nikoho v nebi, protože On, to je tvoje duše, a tvoje duše je On.‘ Ach sestřičko, jak žehná tvojí rodině, jak tě miluje, když ti svěřuje tyto dvě něžné malé duše, ‚které vyvolil ještě před stvořením světa, aby v Něm byly svaté a neposkvrněné v lásce‘ (svatý Pavel)[22]. Ty je máš vést k Němu a uchovat je pro Něho."[23]

 

Další dopis je silně inspirovaný listy svatého Pavla, které Alžběta v tomto období skutečně seriózně studuje. Nejdřív Markétě přiznává, jak je ráda, když jí napíše něco o své duši, o svém duchovním životě. Jasně zde vystupuje na povrch Alžbětino zakotvení v reálném životě, nežije někde „mimo", ale vše, co denně prožívá ona i její blízcí nahlíží z pohledu Božího Slova, z pohledu samotného Boha, a vše ji k Němu neomylně přivádí. Také nás může zaujmout zmínka o svatém Janu od Kříže, z čehož vidíme, že se Alžběta starala Markétě i o duchovní četbu a půjčovala jí knihy z kláštera.

„Řekla jsem si: Samozřejmě, v tom všem mi vypráví trochu o své duši, a víš, jak mám ráda, když mi dovolíš vstoupit do svého nebe, které v tobě tvoří Duch svatý. (...) Pamatuješ si, jak jsem se o tebe uměla starat? (...) Zjišťuju, že jsem k tobě byla vždycky trochu mateřská... Právě jsem u svatého Pavla četla nádherné věci o tajemství přijetí za Boží děti. Přirozeně jsem myslela na tebe, bylo by zvláštní, kdyby tomu bylo jinak: ty jsi matka a víš, jaké hlubiny lásky ti Pán Bůh dal do srdce k tvým dětem, ty můžeš pojmout velikost tohoto tajemství. Jsme Boží děti, moje Markétko, nechvěješ se radostí? Poslouchej, co říká můj drahý svatý Pavel: ‚Bůh si nás v sobě před stvořením světa vyvolil, předurčil nás, abychom byli přijati za syny a chválili slávu Jeho milosti‘[24], to znamená, že ve svojí všemohoucnosti nemohl udělat nic většího. A poslouchej dál: ‚Jestliže jsme tedy dětmi, jsme také dědici.‘[25] A jaké je to dědictví? ‚Bůh nás připravil k účasti na dědictví věřících ve světle.‘[26] A pak apoštol ještě říká, že to není nějaká vzdálená budoucnost: ‚Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.‘[27] (...) A ještě: ‚Náš život je v nebi.‘[28] (...) Ach! Markétko moje, toto nebe, ten Otcův dům, je ‚ve středu naší duše‘! Jak uvidíš u svatého Jana od Kříže, když jsme ve svém nejhlubším středu, jsme v Bohu. Že je to prosté, že je to plné útěchy? Ve všem, mezi svými mateřskými starostmi, když jsi cele se svými andílky, se můžeš uchýlit do této samoty a vydat se Duchu svatému, aby tě proměnil v Boha, aby do tvé duše vtiskl obraz Boží krásy, tak aby Otec sklánějící se nad tebou neviděl nic než svého Krista a aby mohl říci: ‚Toto je moje milovaná dcera, v níž mám zalíbení.‘[29] Ach sestřičko, v nebi se budu tak radovat při pohledu na Krista v tvé duši, tak krásného; nebudu žárlit, ale s hrdostí matky Mu řeknu: To já, chudá ubožačka, jsem porodila tuto duši k tvému životu. Svatý Pavel tak mluvil o svých učednících[30] a já mám tu domýšlivost, že bych ho chtěla napodobovat, co ty na to? Zatím čekejme a se svatým Janem ‚věřme lásce‘[31], a když ji máme v sobě, co znamenají noci, které mohou zatemnit naše nebe? Když se zdá, že Ježíš spí, také si u Něho odpočiňme, buďme klidné a tiché, nebuďme Ho, ale čekejme ve víře. Když je Bětuška a Odetka v náručí své drahé maminky, myslím, že se málo starají, jestli svítí slunce nebo prší, napodobujme ty malé drahoušky, žijme v náruči Pána Boha stejně prostě."[32]

V následujícím úryvku z dopisu, který byl něco jako duchovní testament, odkaz Alžběty svojí sestře Markétě, napsaný v době, kdy už prožívala tak závažné zdravotní krize, že nebylo jisté, jak dlouho bude žít, Alžběta „odkazuje" sestře svou úctu ke „Třem", k Nejsvětější Trojici, a zároveň povolání, které poznala jako svoje tady na zemi, totiž být „chválou Boží slávy". Zajímavá je její zmínka o neteři Bětušce, které by také ráda svěřila svou úctu k Boží Trojici. Zdá se, že Alžbětina touha byla vyslyšena, protože její neteř Alžběta později opravdu vstoupila do karmelitánského řádu a jistým způsobem tak pokračovalo její povolání.

„Sestřičko, byla bych šťastná, že jdu do nebe, abych mohla být tvým andělem. Jak bych žárlila na krásu tvojí duše, tak milované již na zemi! Odkazuju ti svoji úctu ke Třem, k Lásce. Žij s nimi uvnitř v nebi své duše; Otec tě přikryje svým stínem,[33] mezi tebe a pozemské věci jakoby položí mrak, aby tě uchoval celou pro sebe, předá ti svou moc, abys Ho milovala láskou silnou jako smrt,[34] Slovo do tvé duše jako do krystalu vtiskne obraz své vlastní krásy, abys byla čistá Jeho čistotou, zářivá Jeho září; Duch svatý tě promění v tajemnou lyru, která bude v tichu Jeho božským dotekem hrát nádherný chvalozpěv na Lásku. Tehdy budeš ‚chválou Jeho slávy‘, jak jsem o tom snila tady na zemi. Ty mě nahradíš, já budu ‚chválou slávy‘ před trůnem Beránkovým a ty ‚chválou slávy‘ ve středu svojí duše, sestřičko, vždycky budeme jedno. Vždycky věř Lásce. Když máš nějaké utrpení, pomysli, že jsi ještě více milována, a zpívej stále díky. Bůh tolik žárlí na krásu tvé duše... Jen k tomu míří. Nauč maličké žít ve vědomí Mistrova pohledu. Byla bych ráda, kdyby Bětuška měla mou úctu ke Třem. Budu u jejich prvního svatého přijímání, pomůžu ti je připravit. Ty se budeš za mě modlit, urážela jsem svého Mistra víc, než si myslíš; ale především Mu děkuj: jedno Gloria každý den. Odpusť mi, často jsem ti dávala špatný příklad."[35]

I v dalších dopisech je patrný Alžbětin čím dál hlubší ponor, neváhá vzít s sebou i sestru. Přestože je karmelitánský řád na prvním místě mariánský, Alžběta byla v době života v klášteře obvykle tak zaujata Boží Trojicí, že na Marii příliš místa nezbylo, ani v pozdějších dopisech se obvykle nevyskytuje (až na zmínku o pouti do Lurd nebo inspiraci „těhotenstvím" Panny Marie). Na konci svého života Marii znovu objevuje, a pro sebe ji nazývá Janua coeli, Bránou nebe. Také se zde dotýká konkrétních a praktických problémů při modlitbě (problém se soustředěním, ztrátou odvahy, proměnlivost lidských pocitů), na jejichž řešení se zřejmě Markéta své sestry ptá. Zamyšlení nad smyslem a využitím utrpení nepřekvapuje, je to v této době Alžbětin denní chléb.

„Silně mě to k ní přitahuje, ustanovila jsem ji Královnou a Ochránkyní mého nebe, i tvého, protože všechno dělám za nás dvě. Milá sestřičko, musíš vyškrtnout slovo ‚malomyslnost‘ z tvého slovníku lásky. Čím víc cítíš svoji slabost, své těžkosti s usebráním, čím skrytější se Mistr zdá, tím víc se raduj, neboť tehdy ty Mu dáváš, a není snad lepší dávat než dostávat[36], když milujeme? (...) Co záleží na tom, co cítíme: Bůh je neměnný, On je ten, kdo se nikdy nemění. Miluje tě dnes, stejně jako tě miloval včera, stejně tě bude milovat zítra. I když jsi Ho urazila, připomeň si, že propast přivolává další propast[37] a že propast tvojí bídy, Markétko, přitahuje propast Jeho milosrdenství. Ach, vidíš, dává mi tomu rozumět a je to pro nás obě. Také mě velice přitahuje k utrpení, k darování sebe samé; zdá se mi, že to je cíl lásky. Sestřičko, neztrácejme ani jednu oběť, tolik se jich dá za den ‚nasbírat‘. S maličkými máš spoustu příležitostí, tak dávej všechno Mistrovi. Nezdá se ti, že utrpení tě spojuje ještě silnějším poutem s Ním?"[38]

Poslední Alžbětin dopis sestře je poznamenán velkou únavu z postupující nemoci, ale znovu v něm vyjadřuje svou blízkost, spojení jejich duší, vědomí důležitosti utrpení na cestě ke svatosti.

„Mám tě ráda víc než kdy dřív. Pokrývám tebe i andílky modlitbou a svým utrpením; můžeš čerpat z kalichu svojí Bětušky: vše, co je její, je i tvoje. (...) Prosím Ho, aby ti dal tuto lásku ke kříži, která činí světce svatými. Napiš mi o sobě, sestřičko, tolik mám ráda příběh tvé duše."[39]

Alžběta Dřímalová

 

Více o bl. Alžbětě od Trojice 

 

Dopisy Markétě 1 
Dopisy Markétě 2 
Dopisy Markétě 3 
Dopisy Markétě 4 
Dopisy Markétě 5 
Dopisy Markétě 6 
Dopisy Markétě 7 
Dopisy Markétě 8 
Dopisy Markétě 9 
Dopisy Markétě 10
Dopisy Markétě 11
Dopisy Markétě 12
Dopisy Markétě 13
Dopisy Markétě 14
Dopisy Markétě 15
Dopisy Markétě 16
Dopisy Markétě 17
Dopisy Markétě 18

  

Související články:

Raoul Plus: Jsme nebem  
Alžběta od Trojice - životopis
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Lukáš Drexler: Alžběta od Trojice - recenze 

 

Poznámky:


[1] Dřímalová, A.: Blahoslavená Alžběta od Trojice (1880-1906) jako učitelka duchovního života, diplomová práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého, Olomouc 2008, s. 32.

[2] Tamtéž, s. 19.

[3] Text je úryvkem z diplomové práce Mgr. Alžběty Dřímalové Blahoslavená Alžběta od Trojice (1880-1906) jako učitelka duchovního života, která byla úspěšně obhájena  na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci roku 2008; nadpis je redakční.

[4] Meester, C. de (ed.): Elisabeth de la Trinité. Oeuvres completes, Editions du Cerf 2002, Dopis 80b, str. 337.

[5] Tamtéž, Dopis 86, str. 354.

[6] Tamtéž, Dopis 89, str. 360-361.

[7] Tamtéž.

[8] Tamtéž, Dopis 93, str. 371.

[9] Tamtéž, Dopis 104, str. 385.

[10] Tamtéž, Dopis 109, str. 392.

[11] Tamtéž, Dopis 113, str. 398.

[12] Tamtéž, Dopis 117, str. 403.

[13] Tamtéž, Dopis 135, str. 424.

[14] Tamtéž, Dopis 140, str. 435.

[15] Tamtéž, Dopis 183, str. 513.

[16] Tamtéž, Dopis 197, str. 538.

[17] Tamtéž, Dopis 210, str. 559.

[18] Tamtéž, Dopis 211, str. 561.

[19] Tamtéž, Dopis 213, str. 563.

[20] Tamtéž, Dopis 215, str. 572.

[21] Tamtéž, Dopis 221, str. 582.

[22] Ef 1,4.

[23] Meester, C. de (ed.): Elisabeth de la Trinité. Oeuvres completes, Editions du Cerf 2002, Dopis 227, str. 592.

[24] Ef 1,4.5.6.

[25] Řím 8,17.

[26] Kol 1,12.

[27] Ef 2,19.

[28] Fil 3,20.

[29] Srov. Mt 3,17.

[30] 1Kor 4,15.

[31] 1Jan 4,16.

[32] Meester, C. de (ed.): Elisabeth de la Trinité. Oeuvres completes, Editions du Cerf 2002, Dopis 239, str. 612-614.

[33] Mt 17,5.

[34] Pís 8,6.

[35] Tamtéž, Dopis 269, str. 673-674.

[36] Srov. Sk 20,35.

[37] Ž 41,8.

[38] Meester, C. de (ed.): Elisabeth de la Trinité. Oeuvres completes, Editions du Cerf 2002, Dopis 298, str. 724-725.

[39] Tamtéž, Dopis 311, str. 752.

 

[RSS]

Přečteno 500x

další články