Nacházíte se na: Theofil > Různočtení > Pohádka o králi času

Pohádka o králi času

Jana Ungerová, 17.12. 2007

Malá pohádka o tom, co se stane, když králi času dojde čas a nepomůže mu ani Albert Einstein, ani víla...

 

kral-trun-men.jpgByly časy, kdy král času míval času habaděj. (Habaděj je čas, který uplyne při nulové síle, nulové rychlosti, nulové práci a pokojové teplotě.)

Blýskalo se na časy, a to se ví, časy se mění.

Čas došel.

A protože král času by měl mít v zásobě alespoň ten jeden habaděj, vypravil se pro pomoc.

Nejdřív se zastavil u starého Einsteina. Myslel si: „Ten má všechno relativní, tak by snad věděl, jak z té časové bryndy ven. Alespoň dočasně."

Starý pán si ho přeměřil zrakem ostrým jako břitva, až to králi vousy oholilo, a řekl: „Kdyby tak šla hmotnost převádět na čas, bylo by po starosti." (Král byl totiž v důsledku těch nul v definici habaděje nechutně hmotný.) „Ovšem v takovém případě nelze rychlost položit rovnu nule, zatímco v případě, že se v dané soustavě těleso pohybuje rychlostí blížící se k rychlosti světla, čtverec této rychlosti vynásobený hmot-ností tělesa udává energii, která..." Král z toho měl hlavu jako čtverec. Ve fyzice se moc nevyznal, znal pouze Ohmův zákon, který praví, že „láska je přímo úměrná srdci a nepřímo úměrná rozumu", a byl si jist, že kdyby chvilku přemýšlel, tak jistě dojde k tomu, že láska je proud, srdce napětí a rozum odpor. Na prstech si spočítal, že když se od svého poddaného bude vzdalovat rychlostí světla, bude jeho čas plynout pomaleji, ale když se zároveň jeho poddaný bude vzdalovat od něj, a to on určitě bude, na to jsou přírodní zákony, tak čas toho poddaného bude plynout taky pomaleji a tak vlastně nula od nuly pojde, a král se nulou být necítil a pojít se zatím nechystal. Kromě toho by při té rychlosti jeho hmotnost mnohonásobně vzrostla, což by bylo neúnosné. Taky by musel uvažovat tření, a on neměl třenice rád. Navíc by nezískal ani jediný habaděj, to kvůli té nešťastné rychlosti. A on miloval nulovou práci...

„Balvan jeden," bručel si pod oholené vousy král, když odcházel od vědce. „Jeden z úhelných kamenů moderní fyziky. A pro mě spíš kámen úrazu. Skála, na které se dá stavět... Nezůstane kámen na kameni... Kamenná tvář... Všechno je relativní. Tolik podob a pořád jenom jeden kámen. Ein Stein."

Král šel dál.

Měnilo se počasí.

Nebyl čas. Nečas.

Král šel dál, přestože mu teď často zatékalo za límec.

Uviděl vílu. „Ta by mohla pomoci, i když je to jen ženská." Díval se na ni skrz prsty. Skrz její prsty, a ty byly průhledné. Dostal od ní čas-tužku. Když psal, zpívala. O budovatelích v růžovém a budování v bleděmodrém, o světlých zítřcích a zářivých pozítřcích... Ještě nevyzpívala ani desetinu festivalů ztraceného času a král už přestal psát. „Někdy nepomůže ani ženská," povzdechl si a hodil čas-tužku k patě vily.

„Kdo zabíjí čas, je taky vrah," myslel si, když se ke všem vílám  i vilám otočil zády.

Šel dál a potkával lidi, brouky, věci i vůně. Jedni ho častovali vlídnými myšlenkami, jiní mrzutými slovy a ještě jiní hrdinskými činy.

Ale čas mu nikdo nedokázal ani půjčit, ani vrátit, ani rozběhnout, ani zastavit. To mohl udělat jen on, král času, a teď už ani on ne.

Přestože toho dost pochodil, nepochodil.

Byl zoufalý.

A tu ji najednou uviděl. Seděla na trůně, krásná a vznešená. Pokynula mu rukou: „Čekám tu na tebe." Posadil se k jejím nohám a najednou bylo času - habaděj, dva, tři... Věděl, co má dělat. Totiž nic. Jen čekat, až dozraje ten správný čas, aby svůj život spojil s ní. S královnou trpělivosti.

     kral-a-kralovna-truny.jpg 

(Foto: www.flickr.com.)

 

Od téže autorky:

O zlém bámovi 

 

[RSS]

Přečteno 474x

další články