Vánoční doba

V Římě bylo zvykem sla­vit narozeniny velkých mužů (dies natalis) a když se ne­znalo skutečné datum, zvolil se jiný významný den jako symbolické narozeniny. Křesťané chtěli podobně uctít svého Pána, a protože z evangelia nebyl znám skutečný den jeho narození, zvolili si 25. prosinec. Proč právě toto datum? K tomu přispěly dva důvody. Datum Ježíšova narození se teologové namáhali zjistit už od 3. století. Přitom přišli k přesvědčení, že Jan Křtitel se narodil o letním slunovratu, kdežto Kristus vzhledem k údaji Lk 1,26 byl počat o jarní rovnodennosti, a musel se tedy narodit o zimním sluno­vratu. Druhým důvodem bylo, že na 25. prosinec, den zim­ního slunovratu, se stanovil svátek boha slunce (zavedený císařem Aureliánem roku 274). Aby římská církev čelila tomuto pohanskému svátku, stanovila Narození Páně právě na ten­to den: vždyť Kristus je podle Písma „slunce spravedlnosti" (Mal 4,2), „světlo světa" (Jan 8,12). Avšak nebyl to pouhý protest proti pohanství, tehdy ještě živému, proč církev ten­to svátek zavedla, ale také zvýšený zájem o osobu Spasitele, jež stojí v popředí zbožnosti. Když začal arianismus popírat božství Kristovo, není divu, že se církev proti tomuto bludu bránila i liturgií: zavedením svátku narození vtěleného Bo­ha.

Vývoj a obsah

Původním obsahem svátku nebyla jen oslava Ježíšova na­rození, ale také jeho vtělení v lůně Panny Marie, tedy jeho vlast­ní příchod na svět. Až později se tajemství vtělení stalo předmětem zvláštního svátku, ale přesto 25. březen, svátek Zvěstování Páně, nebyl nikdy pokládán za zasvěcený.

Z Říma se svátek Narození Páně rychle rozšířil na Vý­chod, kde byl slaven už ve 4. století, i když se tam už o něco dříve památka narození Krista konala o slavnosti Zjevení Páně. V téže době přijal Západ svátek Zjevení Páně (4. stol.), takže západní i východní liturgie měla vlastně dva vánoční svátky, což vedlo k odlišení obou svátků. Na Západě určovaly obsah vánoc události v Betlémě: narození Páně a klanění pastýřů. Zjevení Páně bylo dnem klanění Tří králů. Na Východě byl 6. leden dnem Narození Páně, klanění pastýřů a králů (jeruzalémská církev) a také dnem křtu Páně (Egypt), avšak dnes je Epifanie (tj. Zjevení Páně) pro většinu východních liturgií výhradně památkou křtu Páně, kdežto ostatní události se slaví na den Narození Páně.

Slavnost Narození Páně má vigilii a oktáv. Protože ne­platí středověký pojem vigilie jako dne pokání, slouží se mše vánoční vigilie opět jako dříve 24. prosince večer před prvními nešporami slavnosti nebo po nich.

Vlastní mše slavnosti Narození Páně jsou tři: v noci, zavedená v 5. století v kostele „Santa Maria Maggiore" podle vzoru Betléma, kde se slavila v noci na 6. leden. Napodo­bení jeskyně narození udělalo z basiliky římský Betlém. Druhá mše za svítání byla původně mší ke cti sv. Anastázie, jejíž svátek připadl na 25. prosinec. Teprve později byla opatřena vánočním formulářem. Nejstarší je třetí mše, ve dne, kterou sloužil papež u sv. Petra. Všechny tři formuláře stupňují tajemství narození Božího Syna: mše v noci jej představuje jako lidské dítě, položené v jeslích (evangelium), o němž se však vypovídá, že je to Syn, kterého zplodil Bůh (vstupní antifona), druhá jej líčí jako Spasitele, jehož do­brota a láska k lidem se narozením ukázala (epištola), třetí jako Věčné Slovo, které se stalo tělem (evangelium), má božskou důstojnost (epištola) a je vládcem vesmíru (vstupní antifona).

Vánoční oktáv

Vánoční oktáv byl vytvořen až v 6. století. Do té doby se ke slavnosti přidružovaly svátky sv. Štepána, sv. Jana, sv. Mlá­ďátek (na Východě ještě Petra a Pavla). Osmý den obdržel mariánský ráz: je to oslava božského mateřství, „Slavnost svaté Boží Rodičky Marie" (1. 1.). Je to vlastně nejstarší mariánský svátek římské liturgie, slavený už v 8. století. Také východní liturgie pamatují ve vánočním oktávu na Bohorodičku.

V neděli mezi oktávem je svátek sv. Rodiny (z r. 1921) vhodně sem zařazený, a neděle mezi 2. a 5. lednem je druhá po Narození. Svátek Jména Ježíš, zavedený r. 1721, je nyní zrušen, protože jeho obsah je vyčerpán 1. lednem, kdy se v evangeliu připomíná, že Kristus dostal jméno Ježíš.

Zjevení Páně

Slavnost Zjevení Páně 6. ledna je v pojetí římské liturgie zjevením Krista pohanům, představovaným třemi „králi": „Bože, dnešního dne jsi zjevil svého jednorozeného Syna pohanům, kterým svítila na cestu hvězda" (vstupní modlit­ba).

Východní pojetí Zjevení Páně jako svátku křtu Páně se odráží ve svěcení vody, jež se koná v byzantském obřadě večer 5. ledna za četných modliteb, z nichž je patrné, že křest zprostředkuje člověku „světlo poznání Boha, otevření bran ráje a osvícení světlem slunce spravedlnosti". Není divu, že Řekové nazývají svátek slavností světel (ta fóta).

Aby byla myšlenka křtu Páně silněji zdůrazněna i v řím­ské liturgii, slaví se zvláštní svátek Křtu Páně v neděli po Zjevení Páně (dříve 13. ledna). Preface o tomto svátku vy­stihuje smysl křtu Páně: je to den, kdy byl Ježíš pomazán Duchem svatým na kněze, proroka a krále, aby mohl veřejně působit. Je to vhodné zakončení vánoční doby; vždyť proto se Kristus zjevil v lidském těle, aby zvěstoval evangelium a vykonal dílo spásy.

(Z knihy L. Pokorného Obnovená liturgie, Česká katolická Charita, Praha 1975, s. 200-203, mírně redakčně upraveno, mezititulky jsou redakční.)

Související články:

Ladislav Pokorný: Adventní doba 
Józef Naumowicz: Stát se "domem chleba"