František Hána - obraz Dějiny spásy

Namaloval je František Hána, lidový malíř, který působil v devatenáctém století na sv. Antoníčku na Blatnické hoře jako kostelník. Stejně tak i jeho syn, Josef, který se snažil jít v otcových stopách. Inspirací pro malíře bylo jednak toto prostředí, jednak setkávání s duchovními a v neposlední řadě tzv. svaté obrázky. Připustíme-li, že baroko není jen uzavřené kulturně umělecké období, ale životní pocit, z něhož čerpáme a jež nás dosud utváří, pak je možné označit i umění Hánů za selské baroko, ačkoliv lidé již dávno odložili paruky, loutnu a zaměřili svou pozornost na ekonomii, vědu a další obory lidské činnosti.

Zkusme si tedy dílo F. Hány společně prohlédnout:

Základní dělení obrazu je horizontální. Horní část se Svatou Trojicí je mimo tento prostor a čas. Dolní část obrazu naopak zachycuje dějiny spásy, tedy plynutí času, které, na rozdíl od východních náboženství, není cyklické - někde začíná a někam směřuje - je lineární.

Základním textem z bible, který se k tomuto vyobrazení vztahuje, je pasáž listu sv. Pavla Římanům: Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život  (Řím 5,17-18).

Kristus je tedy nový Adam! My lidé jsme se skutkem Adama a Evy stali hříšníky. Proto stojíme po jejich boku. Této dědičné vině neunikl podle víry církve nikdo z lidí, kromě Panny Marie. V tomto smyslu je hříšná i církev, protože ji tvoří hříšní lidé. Na obraze můžeme spatřit v zástupu těch, které bylo třeba zachránit, i duchovní. Mezi nimi však stojí v červeném svatí mučedníci - ti, kteří „vyprali své roucho v krvi Beránkově" (Srov. Zj. 7,14). Všechny nás zachránil Ježíš Kristus. Zde se jedná o nepochopitelné tajemství. Všemohoucí Bůh se rozhodl zachránit nás z potopy zla a zatracení (v dolní části obrazu) a přišel na svět jako malé bezbranné dítě. Bůh se narodí ve chlévě mezi ovčími bobky, najednou potřebuje spát, má hlad, cítí únavu a hned od počátku se stává běžencem. Prchá společně se svými rodiči do Egypta před králem, který usiluje o jeho život. Takto si Židé svého Mesiáše nepředstavovali...

Ze spodu obrazu vede cesta opět nahoru. Druhá Božská osoba - Syn - drží v rukou kříž a odkazuje tak na vyvrcholení svého poslání na zemi. Smrtí na kříži nás zachránil z potopy zla: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě." (Jan 12,32)  Druhé dělení obrazu je tedy vertikální v ose „sestup a výstup" Syna. Na obraze máme takto druhý ukrytý kříž, který tvoří horizontální a vertikální linie.

Vyvrcholením dějin spásy je konečný soud, tzv. druhý příchod Krista, jejž naznačují andělé s polnicemi. Potopa zla může v tomto smyslu naznačovat i konečné zatracení. Na druhém břehu mohou stát při této možnosti výkladu již zachránění.

Jinak se na obraze několikanásobně opakuje trojúhelníková kompozice, která v církevní tradici - a v baroku zvlášť - odkazuje na Svatou Trojici. 

Získalo-li označení „slovácká zbožnost" v současnosti pejorativní význam povrchnosti víry, pak je třeba uvést, že kořeny této religiozity jsou hluboké a ryzí. Bylo by tedy nesmyslné distancovat se od nich. Spíš jde o opětovné nalezení jejich hloubky. Velmi detailně se této problematice věnuje PhDr. Romana Habartová, která zmapovala značnou část tvorby Františka a Josefa Hánových, uspořádala výstavu „Aj to sú maléři od Boha samého" a v lednu vydá pod hlavičkou Slováckého muzea v Uherském Hradišti stejnojmennou knihu. Pokud je Vám tedy toto umění blízké, přijměte pozvání k jeho objevování.