Louis Lallemant

P. Louis Lallemant SJ se narodil roku 1588 v Chalons-sur-Marne. Studoval na jezuitském kolegiu v Bourges. Roku 1605 vstoupil do jezuitského řádu v Nancy. V Rouen se stal novicmistrem a pak instruktorem otců jezuitů. Toto mu dopomohlo k veliké svatosti, k níž cítil velikou náklonnost již od dětství; dopomohlo mu to také k hlubokému poznání o duchovním životě, ale ještě k většímu spojení s Bohem. Zemřel ve věku 47 let. Sám nic nenapsal, avšak jeho žáci shrnuli jeho nauku o duchovním životě ve spise La doctrine spirituelle (Duchovní nauka; české vydání: Spiritualita srdce, Refugium 2009), z něhož uvádíme úryvky o poddajnosti Duchu svatému a jeho vedení.

 

 

 

IV. zásada

Poddajnost Duchu svatému a jeho vedení

 

Kapitola I.

Povaha poddajnosti Duchu svatému a jeho vedení

 

Článek I.

V čem spočívá tato poddajnost

  

§ 1.

Když se některá duše úplně svěřila vedení Ducha svatého, ten ji vždy více a více pozdvihuje a řídí. Zpočátku neví, kam jde, ale vnitřní světlo ji znenáhla osvěcuje a dá jí prohlédnout všechny její skutky a Boží řízení v jejich činech, takže nebude mít skoro jiné práce, než nechat Boha působit v sobě a skrze ni, jak se mu zalíbí. Takto podivuhodně pokročí.

 

§ 2.

Předobraz vedení Ducha svatého máme v tom, jak se Bůh zachoval vůči izraelskému národu, když vycházel z Egypta a procházel pouští, aby došel do zaslíbené země. Dal jim za vůdce ve dne sloup mraku, v noci pak sloup ohně. Následovali pohyby tohoto sloupu a zastavili se, když se i on zastavil. Vůbec jej nepředcházeli, pouze jej následovali a nikdy se od něho nevzdálili. Takto se máme chovat i my k Duchu svatému.

 

Článek II.

Prostředky k dosažení této poddajnosti

 

Základní prostředky, jimiž docházíme tohoto vedení Ducha svatého, jsou následující:

1. Věrně plnit Boží vůli, kterou již známe. Je však mnoho, co nám není známo, poněvadž jsme plni nevědomosti. Bůh však bude od nás žádat účet pouze z vědomostí, jež nám dal. Užívejme jich dobře a on nám dá nové. Splňme, co nám již dal poznat ze svých záměrů, a pak nám jistě zjeví i ostatní.

2. Často obnovovat dobré předsevzetí: ve všem se řídit Boží vůlí a upevnit se v tomto rozhodnutí, jak je to nejvíce možné.

3. Bez ustání prosit o toto světlo a o tuto sílu Ducha svatého k vyplnění vůle Boží; připoutat se k Duchu svatému a pevně se jej držet, jako sv. Pavel, který řekl kněžím v Efezu: „Jsa spoután Duchem svatým, ubírám se do Jeruzaléma."[1] Zvláště na začátku důležitého díla si máme vyprošovat od Boha světlo Ducha svatého a upřímně mu vyznat, že nechceme nic jiného než jen konat jeho vůli. Načež, nedá-li nám vůbec nového světla, uděláme nejdříve to, nač jsme byli zvyklí a co se nám bude zdát pro tu dobu nejlepším.

Proto je také Duch svatý žádán ve votivní mši svaté, sloužené k jeho cti, o pomoc na začátku velkých podniků, jako například při zahájení sněmovny, shromáždění kněží, koncilů atd.

4. Všímat si důkladně různých hnutí své duše. Pomocí této píle znenáhla přijdeme k poznání toho, co pochází od Boha a co nikoli. To, co do duše podřízené milosti přichází od Boha, je obyčejně klidné a pokojné. To však, co pochází od ďábla, je násilné a nese s sebou zmatek a úzkost.

...

 

Kapitola II.

Pohnutky, jež nás vedou k praktikování této poddajnosti

 

Článek I.

Že dokonalost a dokonce i spása závisí na poddajnosti milosti

  

§ 1.

Duchovní život má dva prvky: očišťování srdce a vedení Ducha svatého. To jsou dva póly veškerého duchovního života. Touto dvojí cestou se přichází k dokonalosti podle stupně čistoty, jakou jsme si získali, dále podle poměru věrnosti, jakou jsme měli ve spolupráci s vnuknutími Ducha svatého a v následování jeho vedení.

Celá naše dokonalost záleží v této věrnosti, a můžeme říci, že jádro duchovního života spočívá v pozorování cest a hnutí Ducha Božího v naší duši a v upevnění naší vůle v předsevzetí, že je chceme následovat, využívajíce pro tento cíl všech konání modlitby, čtení, přijímání svátostí, konání ctností a dobrých skutků.

 

§ 2.

Někteří mají mnoho dobrých cvičení a konají množství vnějších ctnostných úkonů, jsou však zcela zaujati vykonáváním hmotné stránky ctnosti. Je to dobré pro začátečníky, avšak následovat vnitřní přitažlivost Ducha svatého a řídit se jeho vnuknutími je dokonalostí mnohem větší. Je sice pravda, že v tomto posledním způsobu konání je mnohem méně citového uspokojení, ale zato je v něm tím více zvnitřnělého a více ctnosti.

 

§ 3.

Cíl, o který máme usilovat po dlouhém cvičení se v čistotě srdce, je, abychom byli tak ovládáni a řízeni Duchem svatým, aby on sám vedl všechny naše mohutnosti a smysly, aby on sám řídil všechna naše vnější a vnitřní hnutí, a abychom se zcela zřekli sami sebe tím, že se duchovně zřekneme vlastní vůle a samolibosti. Takto již nebudeme žít v sobě, ale v Ježíši Kristu pro skutky, jež se věrně shodují s působením jeho Božského Ducha, a pro dokonalé podřízení veškeré naší vzpurnosti moci jeho milosti.

 

§ 4.

Jak málo lidí dosáhne té milosti, kterou pro ně Bůh určil, a jak málo lidí usiluje o nápravu ztráty, když o ni přišli! Povšechně zde chybí odvaha přemoci se a věrnost dobře nakládat s Božími dary.

...

Chtěli bychom se stát svatými za jeden den, ale nemáme trpělivost čekat na řádný postup milosti. Pochází to z naší pýchy a zbabělosti. Buďme jenom věrní ve spolupůsobení s milostmi, jež nám Bůh skýtá, a jistě nás přivede k naplnění svých záměrů.

...

 

§ 6.

Největším zlem je pro nás náš protiklad, který stavíme proti Božím záměrům, a náš odpor, který projevujeme vůči jeho vnuknutím, neboť je buďto nechceme slyšet, nebo je zavrhujeme, když jsme je zaslechli, nebo když jsem je přijali, hned je zeslabujeme a umenšujeme tisícerými nedokonalostmi z připoutanosti, ze sebezalíbení a ze samolibosti.

Avšak hlavní věcí v duchovním životě je, abychom se dovedli přizpůsobit milosti čistotou srdce, takže když ze dvou osob, zasvětivších se ve stejné době službě Bohu, se jedna úplně odevzdá dobrým skutkům, druhá pak očišťování srdce a odstraňování všeho, co se v ní příčí milosti, tato druhá dosáhne dokonalosti dvakrát tak rychleji než první.

...

 

§ 7.

Často se stává, že když jsme obdrželi dobré vnuknutí od Boha, začnou na nás ihned útočit nechuť, pochybnosti, rozpaky a těžkosti, které pocházejí z naší zkažené přirozenosti a z našich vášní, příčících se božským vnuknutím. Přijmeme-li to však s úplnou odevzdaností srdce, naplní nás oním mírem a útěchou, již přináší Duch svatý s sebou a kterou sděluje duším, v nichž nenachází žádného odporu.

...

 

Článek II.

Že je jen pár dokonalých duší, neboť je jen málo těch, kdo následují vedení Ducha svatého

 

...

§ 2.

Lze po pravdě říci, že je málo duší, které by se stále držely na Božích cestách. Mnohé duše z nich stále vybočují. Duch svatý je volá svými vnuknutími, ale poněvadž jsou nepoddajné a plné sebe samých, připoutány k vlastním míněním a nadmuty svou vlastní moudrostí, nedají se lehce vést. Jen zřídka vcházejí na cesty Božích záměrů a nikdy tam nezůstanou, neboť se stále vracejí k vlastním výmyslům a představám ... Takto mnoho nepokročí a když je překvapí smrt, sotva mají za sebou dvacátý krok, když by jich přitom mohly udělat deset tisíc, jen kdyby se odevzdaly vedení Ducha svatého.

Naopak osoby skutečně vnitřně založené, jež se řídí světlem Ducha Božího, k čemuž jsou uzpůsobeny čistotou srdce a které následují s dokonalou podřízeností, postupují obrovskými kroky a takřka letí po cestách milosti.

 

[Louis Lallemant, La doctrine spirituelle, IV. zásada, I.-II. kap. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 4, 1934. Podle francouzského originálu (La vie et la docrtine spirituelle du pere L. Lallemant, de la Compagnie de Jesus, Lyon 1735) s přihlédnutím k anglickému překladu (The Spiritual Doctrine of father Louis Lallemant, of the Company of Jesus, New York 1885) upravil Lukáš Drexler.]

 

 

 

Související články:

Hilarius z Poitiers: Duch Svatý nás uvádí do veškeré pravdy  
André-Marie Meynard: Nejvyšší hybná síla duchovního života: Duch svatý
Hildegarda z Bingenu: Duch Boží pozvedá ducha člověka k nazírání děl Božích  
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Pravá zbožnost k Duchu svatému 
Marie Magdaleny de´Pazzi: Překážky Duchu svatému v nás
Jan Pavel II.: Duch Svatý je osobní láska Otce a Syna  
Jan Maria Vianney: Nechejte se vést Duchem svatým  
Basil Veliký: O Duchu svatém (De Spiritu Sancto) 
Richard od Sv. Viktora: Duch Svatý - Boží Oheň 
Jan Maria Vianney: Vedeni Duchem svatým  
Dariusz Kowalczyk: Kenoze Ducha Svatého  
Brigita Švédská: O seslání Ducha Svatého 
Kateřina Sienská: Mateřský Duch Svatý 

 

Poznámky:

[1] Sk 20,22. Pozn. RTh.