Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Život Edity Steinové

Život Edity Steinové

Lenka Fričová, 11.6. 2013

KNIHA - Andreas Uwe Müller - Maria Amata Neyer: Život Edity Steinové. Edice Carmelitana, sv. 3. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2013, 247 s., ISBN 978-80-7195-596-2.

 

V Karmelitánském nakladatelství vyšla v roce 2013 kniha Život Edity Steinové, jejímiž autory jsou Amáta Neyerová, karmelitánka, která zpracovávala Editinu písemnou pozůstalost, a Andreas Uwe Müller, kněz zabývající se filosofií Edity Steinové.

Jak si vykládat, že v názvu knihy je pouze občanské jméno světice známé jako Terezie Benedikta od Kříže? Snad to je tím, že autoři pojednávají o celém životě této výjimečné ženy, nikoli pouze o osmi letech, kdy používala řeholní jméno. Je pak otázkou, zda knihu vnímat jako soudobou hagiografii, nebo ryze biografii „jedné z nejvýznamnějších osobností 20. století", jak je uvedeno na obálce. Edita Steinová nebyla svatořečena pro své myšlenkové dílo a své názory, Bůh na ní nezjevil svou slávu prostřednictvím dechberoucích zázraků. Víra, k níž došla rozumem a kterou neztratila v nebezpečí smrti, je skromným, nefantastickým zázrakem, jemuž odpovídá i prostý styl, kterým jsou vyprávěny podstatné situace Editina života.

 

edith-stein-001-men.jpg
 

 

O Editě Steinové se často mluví jako o filosofce, zdůrazňuje se její židovský původ a vztah k judaismu, někdy bývá označována jako feministka. O čem se ale tolik nemluví, možná proto, že to není nijak provokativní téma, je její učitelská, vychovatelská činnost a samozřejmě i reflexe výchovy. Od roku 1923 učila Edita v Učitelském ústavu ve Špýru vedeném dominikánkami z kláštera sv. Magdaleny. Ačkoli sama neměla pedagogické vzdělání, učila dívky, které se chtěly stát učitelkami. Bylo to pro ni vyčerpávající zaměstnání, přesto se ve volném čase stále věnovala filosofii, překladům i přednáškám, zejména na téma výchovy.

„Edita rozlišuje dva zásadní cíle katolické výchovy: aby se mladý člověk, který nám byl svěřen, stal pravým člověkem a byl osobně pravdivý (XII, 43)[1]. Každý je tak či onak utvářen jako jedinečná individualita (díky dědičnosti, výchově, prostředí atd.) a zároveň je podstatně člověkem, který dostal za úkol stát se tím, čím může předem být, aniž ví, kudy se bude ubírat jeho životní cesta. Tato temnota, do níž se člověk vrhá, se ovšem rozjasňuje touhou po naplnění. Skutečné lidství zahrnuje na této cestě i druhé lidi a vede je ke stále větší svobodě a spravedlnosti, neboť člověkem je nejvíce právě ten, kdo stravuje sebe samého, aby tím zároveň osvěcoval životy druhých a přibíral je na svou cestu.‘ Pravé lidství je v očích Edity Steinové nejdokonaleji vyjádřeno Ježíšovou dobrotou a láskou k lidem.

Ale toto lidství je zároveň poznamenáno individualitou člověka. Každý uskutečňuje jen určitou část plnosti lidství: Individualita jako obraz, který o jednotlivém člověku chová Bůh sám, ... patří mezi tajemství, která si Bůh vyhradil pro sebe a která žádný člověk nedokáže proniknout (...)" (XII, 43). Zde každá výchova naráží na své meze, jež musí respektovat. (...) Chtít je (ono tajemství; pozn. L.F.) dokonale proniknout je naprosto nesmyslné počínání. Právě to je nejhlubší pravda o výchově ... pohled na meze, stanovené naší výchovné práci‘ (XII, 46).

(...) Nakonec je to vlastně jen Bůh sám, kdo člověka může vést, to jest přivádět ke smysluplné a naplněné možnosti, která je pro něho možná. Cíl katolické výchovy tedy především spočívá v tom, že v jednotlivci osvobozuje to, čím opravdu může být, to jest pravdu jako souhlas člověka s tím, čím by měl být podle božského plánu‘."[2]

Své úvahy o výchově zpracovala i v přednášce pro Eucharistický kongres. Protože kladla velký důraz na výchovu vzorem a příkladem, doporučovala matkám, aby co nejčastěji muller-neyer-zivot-edity-steinove-vet.jpg„vyhledávaly Spasitele ve svatostánku"[3], navštěvovaly mše svaté a chodily ke svatému přijímání.

Označení feministka ale není zcela přesné, třebaže se Edita nevdala (do kláštera nevstoupila jako dívka, ale až ve čtyřiceti třech letech) a vydobývala si místo na akademické půdě. Intelektuální práci se věnovala stále po konverzi a později i jako řeholnice na pobídnutí představených. (V době první světové války ale odešla z univerzity, udělala si zdravotní kurz a ošetřovala oběti války.) Jak je patrno z citátu o výchově, podstatné pro ni bylo, aby lidé mohli naplňovat své povolání, tedy rozmnožovat své hřivny.

... snažila se (...) věcným tónem předejít polemice vůči požadavkům na zrovnoprávnění žen, jež vycházela z konzervativních kruhů. Jako ženský způsob bytí uvedla opakovaně komplexnost a mateřskost.

(...) V zásadě může osobní talent ukázat na tu či onu odbornost, a to včetně těch, jež bývají ženské osobnosti spíše vzdáleny" (V, 7). Vždyť právě ženským povoláním je každé povolání, v níž se ženské duši dostane naplnění", a to svým typickým způsobem, v oddanosti a bytí pro druhé.[4]

Edita ovšem nikde nepopírá odlišnost žen a mužů, což je v souladu i s mnoha projevy tehdejšího zcela nekatolického feminismu, a ačkoli bylo toto rozlišení během 20. i 21. století hojně zpochybňováno, ne každá současná feministka (či současný feminista) tato zpochybnění přijímá.[5] Edita ale zároveň nevylučuje, že se ženské povolání může naplňovat prostřednictvím vloh, které ženám nebývaly přiznávány. Za zmínku stojí, že „tento mateřský komplexní styl odevzdání se dosahuje svého cíle v lásce k celku a vposled k tomu, který je Láska sama. Proto je žena svým založením povolána k takovému způsobu bytí, který se projevuje nejryzejším způsobem v povolání k řeholnímu životu."[6]

V knize jsou uvedeny mnohé inspirující rysy Editiny osobnosti, z nichž dva vybírám a zdůrazňuji. Prvním je její odevzdanost Kristu. Přes to, že jí konverze a později vstup do řádu způsobily potíže ve vztahu s matkou i nepochopení ze strany přátel, Edita neodmítla své povolání. A to ani později, když už nešlo o oběť na rovině vztahů, pohodlí a seberealizace, ale o mučednickou smrt. Druhým rysem je Editina neuvěřitelná píle a odříkání nejen ve studiu, ale ve všem, do čeho se v životě pustila. Tento její povahový rys je vlastně předpokladem výše zmíněné odevzdanosti. Edita dělala vše celou svou duší; studovala, myslela, učila i věřila.

Životní a dějinné události tvoří rámec vyprávění, do něhož jsou napnuty Editiny myšlenky a duchovní cesta. Časté citace a parafráze seznamují čtenáře alespoň s částmi textů, které zatím nebyly přeloženy do češtiny. Vzhledem k jejich náročnosti u mnoha z nich mohly být vysvětlující komentáře. Čtenáři, který má o filosofii alespoň povědomí, může kniha sloužit jako náhled do Editina myšlení. Nedoporučuji čtenářům, kteří očekávají čtení podobné románu.

V začátku recenze jsem se ptala sama sebe, jestli je možné považovat knihu za hagiografii. Myslím, že ano, pokud nedefinujeme legendu podle toho, zda obsahuje ty či ony postupy a motivy, ale podle funkce: představení života někoho, kdo následoval Krista a ke komu bychom se měli přidat svým vlastním způsobem, který se odvíjí od toho, k čemu a jak jsme povoláni.

 

Související články:

Ludmila Křivancová: Edita Steinová jako žena modlitby  
Jan Pavel II. - Spes Aedificandi (Naděje na vybudování) 
Lukáš Drexler: 365 dní s mystiky Karmelu
Lukáš Drexler: Alžběta od Trojice 
Lukáš Drexler: Svatí Karmelu

 

Poznámky:


[1]      Římská číslice odkazuje na dvanáctý svazek souborného vydání díla Edity Steinové: ESGA, eds. L. Gelber, P. R. Leuven OCD a P. Michael Linssen OCD.

[2]      Müller, A. U. - Meyer, M. A.: Život Edity Steinové, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2013, s. 156-157.

[3]      Tamtéž, s. 173.

[4]      Tamtéž, s. 174.

[5]      Na tomto úryvku jsou pozoruhodné právě ty charakteristiky způsobu naplnění, které se ženské duši dostává. Bytí pro druhé (v tom nejobecnějším smyslu) by měl být, domnívám se, způsob naplnění života každého křesťana.

[6]      Tamtéž, s. 174.

 

[RSS]

Přečteno 241x

další články