Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Jiné slunce

Jiné slunce

Lukáš Drexler, 19.6. 2013

KNIHA - Olivier Clément: Jiné slunce. Můj duchovní životopis. Paulínky, Praha 2012, 200 s., ISBN 978-80-7450-045-9.

 

„Rád poslouchám druhé, když o sobě vyprávějí. Nerad mluvím o sobě. Jediné, na čem podle mě záleží, je obrácení srdce, které umožňuje budoucnost. „Jdi a už nehřeš," říká Ježíš cizoložné ženě, kterou zachránil před kamenováním. Vše je nové a jiné. Není už smrt. Neboť smrt je zrcadlo, v němž se neustále vidíme. A tak mi připadá nemožné mluvit o sobě. Zrcadlo je rozbité. Chtěl bych se však pokusit mluvit o Něm. Jak nás hledá. Jak hledal a našel mne."

clement-olivier-001.jpgTěmito slovy započíná svou knihu Jiné slunce s podtitulem Můj duchovní životopis významný a inspirativní francouzský pravoslavný teolog Olivier Clément (1921-2009), profesor na Pravoslavném teologickém institutu sv. Sergeje, historik, autor mnoha teologických publikací[1], editor děl svého učitele Vladimira Losského, básník, přítel blahoslaveného papeže Jana Pavla II., člověk „dýchající oběma plícemi" východního i západního křesťanství, to znamená člověk konstruktivního a plodného dialogu, avšak proto často zejména ze strany konzervativních pravoslavných vnímán jako kontroverzní.

Vyrůstal v ateistickém prostředí, avšak po určitém období svého hledání v západních filosofiích a orientálních duchovních naukách (hinduismus, súfismus...) nakonec nachází Pravdu v pravoslavném křesťanství, jehož tehdejšími významnými představiteli byli ve Francii ruští emigranti, z nichž nejznámější jsou Pavel Evdokimov a Vladimir Losskij, velcí inspirátoři a učitelé Clémentovy víry, duchovnosti a teologické reflexe, k nimž Clément řadí i ruského myslitele v emigraci Nikolaje Berďajeva. A právě toto období, tedy období Clémentova dětství, dospívání a hledání až k vlastní konverzi k pravoslaví a k přijetí iniciační svátosti křtu je obsahem jeho poměrně drobné, avšak obsažné autobiografické knihy. Kdo by však hledal zřetelně chronologickou, pevně strukturovanou faktografii či deníkovou strohost a fragmentaritu, bude zklamán. Olivier Clément svůj životní příběh „od nicoty k Bohu" totiž vykresluje jako „krajinomalbu duše" či jej přednáší jako báseň, jejímž nejhlavnějším a nejúčinnějším slovem je Slovo, které se stalo tělem nejen v Marii, ale stává se jím i v běhu celých lidských dějin ve všech jednotlivých životních příbězích, jež se mu ochotně otevírají v transformujícím naslouchání, a které se v životě takovýchto jedinců stává „Jiným Sluncem". Clémentovu autobiografii tedy můžeme chápat v této linii jako chvalozpěv na „Jiné Slunce", které tušil, i když bylo v jeho dětství popíráno, jehož první paprsky zahlédal za rozbřesku, když je začal hledat, a které našel, když spatřil jeho zářící boho-lidskou Tvář. Jazyk Clémentova vyprávění je tedy jazykem básníka, plným obrazů, náznaků, hutnosti i vzdušnosti a nečekaně viděných souvislostí, jazykem Duchem inspirovaných vznětů a exaltací očištěného erótu i pokoje Lůna a spočinutí v něm, jazykem pouze naznačitelného mystéria i jasného, konkrétního Zjevení.

Při četbě knihy si můžeme všimnout, že k nejčastěji opakovaným a také nejdůležitějším pojmům v Clémentově knize patří pojmy „tělo", „smrt", „tvář", které se v jeho životním tázání neustále znovu vynořují a existenciálně jej provokují. Odpověď na tyto „tázací pojmy" pak nachází v Ježíši Kristu - ve Tváři Boha, která se vtěluje a zjevuje se skrze konkrétní a jedinečnou lidskou tvář; clement-o-jine-slunce.jpgv Těle, které dává za pokrm samo sebe a zbožšťuje celý hmotný svět; v Životu, který přemáhá smrt, jež tak není poslední slovem člověka a stvoření, a který vše křísí k věčnému životu v Životu.

Nemá smysl v této recenzi převyprávět, byť ve stručnosti, celý Clémentův život popsaný v jeho knize, neboť právě za tímto účelem byla kniha sepsána, tj. k poznání „dějin Ducha" v životě konkrétního jedince, tedy jejího autora. Je ale namístě doporučit její přečtení, protože je jednoduše dobrá, napsaná osvěžujícím stylem, obohacující a duchovně povzbudivá a útěšná, hluboká, často až kontemplativně laděná.

Hodné pochvaly je i její české vydání i velmi čtivý a precizní překlad doplněný občasnými překladatelskými objasňujícími poznámkami pod čarou. Snad lze čtenáře knihy upozornit jen na drobnou chybku, kdy Losského titul Essai sur la théologie mystique de l'Eglise d'Orient je chybně přeložen jako Úvahy o mystické teologii západní církve, kdežto správně má být samozřejmě východní (s. 126 a 142). A knize by také pro lepší orientaci v ní prospělo dělení na kratší kapitoly, což je ale záležitost autora, nikoli jejích vydavatelů.

Kromě hlavního Clémentova textu jsou v závěru knihy ještě zařazeny drobné přílohy: krátký Clémentův text „Několik poznámek o ‚Božím přátelství‘"; pohřební řeč Andrea Riccardiho, zakladatele katolické Komunity Sant' Egidio; pohřební, biograficky laděné kázání otce Borise Bobrinského; a zejména historikem Dominiquem Ponnau uvedené poznámky Oliviera Clémenta z let 1995-2000, které svědčí o úmyslu samotného autora knihy rozšířit původní text autobiografie o další životní události a myšlenky a které jsou v kontextu celé knihy nesmírně cenné. V jistém smyslu je k politování, že tento záměr se autorovi již nepodařilo uskutečnit, avšak i bez toho jsou tyto jeho drobné poznámky bezesporu inspirativní a dokreslující jeho osobnost.

Suma sumárum lze velmi pochválit nakladatelství Paulínky, že se rozhodlo vydat tento titul, kterých v české kotlině stále není dost. Olivier Clément je totiž nesporně inspirativní osobností, která provokuje v tom dobrém slova smyslu, a to v mnoha oblastech, a myslím, že nejen křesťany, ale i hledající v nekřesťanských náboženských paradigmatech a postmoderních spiritualitách, čímž si prošel i samotný autor a dokázal to následně tvůrčím způsobem nazírat v nakonec nalezené Pravdě, tj. v Kristu.

 

Drobné citáty z knihy:

 

„Jediné, na čem podle mě záleží, je obrácení srdce, které umožňuje budoucnost" (s. 5).

 

„Modlitba je podstatou věcí, do níž se člověk pohrouží a vysloví ji" (s. 5).

 

„Ten, kdo přijme svět zaplavený smrtí jako samozřejmost, přestává být člověkem" (s. 31).

 

„Člověk se k ateismu musí nutit, když samotný plán stvoření, jeho trvání i přeryvy, jedny i druhé tak jasné, znamenají a vyjadřují inteligenci" (s. 60).

 

„Svatý Maxim Vyznavač měl za to, že i ten nejprostší počitek vytváří trojiční zkušenost: samotná existence věci odkazuje ke zdroji bytí, Otci; její pochopitelnost ke Slovu-Moudrosti; její pohyb k plnosti nás pak spojuje s vanutím Ducha, který oživuje..." (s. 62).

 

„Bůh existuje, stačí se zaposlouchat do řeči kamenů" (s. 79).

 

„Nepodaří-li se někomu najít Boží zlato v sítu svého vědění, je tomu proto, že jeho síto není dost jemné" (s. 81).

 

„Bůh očekává od člověka tvůrčí odpověď. V Kristu se Bůh odhaluje člověku. V Duchu se člověk musí odhalit Bohu. Zázračná výměna životů: tvář Boha v člověku, tvář člověka v Bohu" (s. 119).

 

„Církev člověka nemůže zklamat, když pochopí, čím je tato živná půda, tato velká síla života, která je nám nabídnuta a kterou máme svobodně proměňovat v dílo. Jako dítě jsem si přál žít poblíž moře. Ve vesnici, kde jsem žil, mě děda, aby mě utěšil, nechával naslouchat šumění vln ukrytému v mušli. Církev je moře, které se rozezpívá jednou provždy v mušli světa" (s. 170).

 

„Boží přátelství je ‚apofatický protimluv‘ propasti a kříže ... Nedosažitelný Bůh, ‚více než Bůh‘, překračuje svou vlastní transcendenci, aby se ukázal jako náš přítel, dává svůj život za ty, které miluje a které se vydává hledat na dno podsvětí" (s. 175).

 

Další ukázka z knihy:

Ježíšovo lidství 

 

Další ukázky z knihy v knihkupectví Paulínky

 

Související články:

Lukáš Drexler: Duchovní poklad pravoslaví  

 

Poznámky:


[1] V češtině od něj dosud vyšly následující tituly: Tři modlitby (Karmelitánské nakladatelství 1997), Pohledy do budoucnosti (Refugium 1998), Tělo pro smrt a slávu (Refugium 2004), Duchovní průvodce pro naši dobu (Refugium 2010).

 

[RSS]

Přečteno 304x

další články