Eutanazie, nebo paliativní péče?

Dostala se mi do rukou kniha Eutanazie, nebo paliativní péče? prof. MUDr. Marty Munzarové, CSc., která je mimo jiné mezinárodně uznávanou odbornicí na lékařskou etiku. Již samotný název knihy vzbuzuje čtenářovu zvědavost. A jakmile se pustí do prvních stránek, zjistí, že kniha je velmi čtivá a zajímavá. O čem pojednává? 

V úvodu paní profesorka zmiňuje, že eutanazie je jedním z vyústění velkého pokroku lékařské vědy a techniky, spojeného s prodlužováním života, které dříve nebylo možné. Ale jak je prodlužován život, je často prodlužováno i utrpení člověka. Je to i o chápání smyslu života moderní společností, která ztrácí původní hodnoty, odvrací se od Boha. Kam až sahá svoboda člověka? Vedle eutanazie je tu i druhý způsob, odlišný - paliativní péče, která má za cíl hledat takové cesty, aby se člověk nemusel upínat k eutanazii.

Rizikem vyspělé medicíny je, že může vnímat člověka izolovaně, částečně. Důležité je vnímat i přes veškerou specializaci medicíny člověka jako celek, a to nejen v oblasti fyzické, ale i emoční, sociální i spirituální.

Dále je zde otázka práva na smrt. Existuje skutečně takovéto právo? Jedná se o složitou otázku a ani definice tohoto „práva" není jednoznačná. Vynucování „práva na smrt" může vést například i k všeobecnému schválení ukončení životů „neužitečných", což je ekonomicky výhodné řešení. A naopak umělé prodlužování života a nenechání umírajícího zemřít také nemusí být v pořádku.

Potom se již dostáváme k tématu eutanazie. Autorka nám představuje, jak se na předčasné ukončení života dívali antičtí filozofové, jak se na tento problém dívá židovsko-křesťanská tradice i jaký byl názor německých národních socialistů. Také se dozvíme o začátku moderní eutanazie a jejím vývoji.

Dále uvádí argumenty, proč není možné legalizovat eutanazii. Právo na eutanazii narušuje právo na život, je nemravné a paliativní péče ukazuje, že je možný humánnější přístup. Eutanazie je snadným únikem lékaře a okolí nemocného z těžké situace. Ale nemocný by měl mít zase právo odmítnout prodlužování umírání. Nemocný je při svém rozhodování o eutanazii velmi zranitelný, vytržený ze svého přirozeného prostředí a života - je neskutečně obtížné stanovit, kdy je to opravdu jeho svobodné rozhodnutí. A jakákoli pečlivá kontrola objektivních podmínek může selhat. A možnost eutanazie také dává lékaři obrovskou moc - a jakékoliv zajištění je znovu nereálné. Eutanazie není důstojnou smrtí. A není ani soukromou záležitostí - působí rozvratně na celou společnost. Legalizace eutanazie znehodnocuje cenu života. Je v protikladu k lékařské etice a k samotné integritě lékaře, podkopává důvěru v lékařství vůbec. Neexistuje žádné morální, legální či sociální opodstatnění pro legalizaci eutanazie.

Dozvíte se i o paliativní péči a její konfrontaci s eutanazií. Světová zdravotnická organizace definuje, že prvořadým úkolem paliativní péče je kontrola bolesti nebo jiných symptomů a psychických, sociálních a spirituálních problémů. Cílem paliativní péče je dosažení nejlepší možné kvality života pro nemocné a pro jejich rodiny.

Paliativní péče přijímá umírání a přirozenost smrti - eutanazie umírání odmítá a smrt zde není přirozená. Paliativní péče neprodlužuje život nepřirozeně, snaží se zajistit veškerý komfort umírání po stránce fyzické, psychické i spirituální. Paliativní péče je týmová záležitost, stará se i o rodinu nemocného a to jak po dobu jeho života, tak i po jeho smrti. Eutanazie se ničím takovým nezabývá.

Profesorka Munzarová také popisuje přístup společnosti k smrti od dávných dob až k dnešku. Dnešní přístup je popření, odmítání smrti. Všemožné vytěsnění smrti vede až ke vzniku různých hnutí pro eutanazii. Naštěstí však dochází i k hnutím za skutečně dobrou a důstojnou smrt, k hnutím hospicovým, podporujícím paliativní péči. Paliativní péče prochází v dnešní době mohutným rozvojem, a i proto by bylo nevhodné dávat přednost legalizaci eutanazie.

Řeší se také mravní dilemata při umírání a pomoc při jejich řešení. Jde například o respekt ke stavu umírání, k dostatku času k přechodu ke smrti, který se jeví v případě eutanazie velmi problematickým, nemožným. Je tu i princip dvojího efektu, například pozitivní tlumení bolesti může vyvolat i negativní reakci v tlumení dechového centra - to je také složitá etická otázka. S vývojem medicíny nastupují i další problémy, například použití experimentální léčby a dalších mimořádných prostředků (např. velmi bolestivá zátěž pacienta nebo příliš nebezpečná operace). Dále je to i otázka marnosti a zbytečnosti další léčby - kdo přesně ji stanoví?

V závěru autorka říká, že je nutné se smířit s tím, že utrpení, umírání a smrt je neoddělitelnou součástí našeho života. Nemůžeme tato fakta vytěsnit, je nutné je přijmout. Pokud se nám to podaří, naše osobnost je obohacena novými hodnotami - např. schopností chápat a spoluprožít umírání jiného člověka. Pro člověka je potřebné vyrovnat se se svou smrtelností.

Celá kniha je psána velmi srozumitelnou a přehlednou formou. Čtenář si udělá ucelený obrázek o této složité problematice a je pro něj již mnohem snazší zaujmout k těmto otázkám postoj, a také ví, v jaké oblasti hledat další informace.

Otázka eutanazie je nyní ve společnosti hodně rozebírána, ale kromě odborné veřejnosti má málokdo dostatek informací, aby mohl se vší odpovědností zaujmout přesvědčivý postoj k této ožehavé problematice.

Přiznávám, že i já jsem neměl dostatek informací. Stavěl jsem se k eutanazii negativně jen na základě svých pocitů a také proto, že jsem praktikující křesťan a eutanazie je zcela cizí křesťanské víře. Při čtení této knihy jsem se ztotožňoval s argumenty a názory, které autorka v této knize prezentuje. Čtenář pozná, že profesorka Munzarová se při psaní opírá o svou bohatou léčebnou praxi a také to, že je člověkem, pro kterého morálka není jen prázdný pojem, ale který se snaží etické přístupy k životu prosazovat a žít.

Na závěr nemohu říci nic jiného, než že knihu vřele doporučuji k přečtení.