On první miloval nás

Tys opravdu jediný Pán a tvá vláda nad námi je naší spásou. Pro nás pak sloužit tobě neznamená nic jiného než dojít od tebe spásy.

Neboť co je tvá spása, Pane, čí je spása a co je tvé požehnání nad tvým lidem, ne-li, že se nám od tebe dostává toho, abychom tě milovali nebo byli tebou milováni?

Proto jsi chtěl, Pane, aby Syn sedící po tvé pravici, člověk, kterého sis ustanovil, byl nazván Ježíš, to jest Spasitel: „On totiž spasí svůj lid od jeho hříchů"[1] a „není v nikom jiném spása"[2]. On nás naučil, abychom se měli rádi, když nás první miloval až k smrti na kříži. Láskou a milováním nás podnítil, abychom milovali toho, který nás miloval napřed až do konce.[3]

Ano, je to přesně tak: miloval jsi nás napřed, abychom my milovali tebe.[4] Ne že bys potřeboval být od nás milován, ale proto, že tím, k čemu jsi nás stvořil, jsme nemohli být jinak než láskou k tobě.

A tak mnohokrát a mnoha způsoby jsi v minulosti mluvil k našim předkům skrze lidi osvícené shůry. V této však, to jest poslední době jsi k nám promluvil skrze svého Syna, skrze své Slovo. [5]  Vždyť jím jsou stvořena nebesa a dechem jeho úst všechna nebeská vojska!

Když jsi mluvil skrze svého Syna, nebylo to nic jiného, než že jsi postavil na slunce, to jest na veřejnost, kolik a jak jsi nás miloval, když jsi neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal jsi ho za nás za všechny,[6] a on nás také miloval a vydal se za nás.

Toto je tvé slovo k nám, Pane, toto všemohoucí Slovo. Když všechno tonulo v mlčení, totiž v hlubokém bludu, přišlo z královských sídel jako tvrdý potírač bludů, jako sladký doporučovatel lásky.

A cokoli na zemi udělal, cokoli řekl, až do spílání, až do poplivání a políčku, až ke kříži a hrobu, nebylo to nic jiného, než že jsi k nám mluvil své slovo skrze svého Syna. Svou láskou jsi vzbuzoval a podněcoval naši lásku k tobě.

Věděl jsi totiž, stvořiteli duší, Bože, že tento cit se nedá z duší lidských dětí vynutit, ale že musí být probouzen. Zároveň také, že kde je nucení, není už svoboda. A kde není svoboda, že není ani spravedlnost.

Chtěl jsi tedy, abychom tě milovali, my, kteří jsme spravedlivě ani nemohli být zachráněni, kdybychom tě nemilovali. Ani jsme tě nemohli milovat, kdyby to nevyšlo od tebe. Proto, Pane, jak říká apoštol tvé lásky, a jak jsme už řekli i my, miloval jsi nás napřed, a napřed miluješ všechny, kdo milují tebe.

Ale my tě milujeme citem lásky, který jsi do nás vložil. Avšak tvá láska je tvá dobrota, ty nejvýš dobrý a nejvyšší Dobro. Je to Duch svatý, vycházející z Otce a ze Syna. Od počátku stvoření se vznáší nad vodami,[7] to jest nad kolísavou myslí lidských dětí. Všem se nabízející, všechno táhnoucí k sobě; oduševňuje, plní nadšením, odvrací škodlivé, obstarává užitečné, sjednocuje Boha s námi a nás s Bohem.

[Vilém ze Saint-Thierry, O kontemplaci, 12-14, in SC 61,90-96. Český překlad převzat ze samizdatového vydání Denní modlitby Církve; mírně upraven a doplněn poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil.]

Související články:

Giselher ze Slatheimu: O lásce
Robert Bellarmin: O lásce k Bohu
Alfons Maria z Liguori: O lásce ke Kristu 
Diadochos z Fotiké: Boží láska rozohňuje
František Saleský: Kterak láska zraňuje duši 
Diadochos z Fotiké: O lásce, bázni, víře a touze 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Jako v matčině lůně
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité 
Hans Urs von Balthasar: Počátek kontemplace tkví ne v naší, ale v Boží lásce  
Jan van Ruysbroeck: O čtyřech znameních Boží věčné lásky  
Veronika Giuliani: Láska, která spojuje duši s Bohem  
Bernardin Sienský: Královnou všech ctností je láska  
León-Joseph Suenens: Všudypřítomná láska Boha  

Poznámky:

[1] Mt 1,21.

[2] Sk 4,12.

[3] Srov. J 13,1.

[4] Srov. 1J 4,19.

[5] Srov. Žid 1,1.

[6] Srov. Řím 8,32.

[7] Srov. Gen 1,2.