Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Pokora a sebezapření

Pokora a sebezapření

sv. Vincenc Ferrerský, 31.3. 2014

Nezbytnými předpoklady pro čistotu srdce, jež nám "otevírá naše vnitřní oči k božskému nazírání", je pokora a umrtvování sebelásky a vlastní vůle, tedy sebezapírání, jak svědčí věhlasný španělský dominikánský kazatel sv. Vincenc Ferrerský (+ 1419).

 

Sv. Vincenc Ferrerský

Sv. Vincenc se podle Écharda[1] narodil roku 1346[2] ve Valencii ve Španělsku, kde v mladém věku vstoupil do kazatelského řádu. Po ukončení studií se stal profesorem filosofie a později teologie. Jako slavný kazatel prošel velkou část Evropy. Nejobvyklejším tématem jeho kázání byla blízkost posledního soudu - téma, jež nutilo lidi k pokání. Byl jedním z největších apoštolů, které Bůh dal Církvi. Vyčerpán apoštolskou činností, zemřel roku 1419 ve Vannes v Bretaňsku. Tento velký apoštol napsal více děl. Zde předkládáme ukázky z knížky Duchovní život, která byla pro věřící jeho doby tím, čím je pro nás Kempenského Následování Krista.

 

Dokonalá čistota srdce

vincenc-ferrersky-001-men.jpgJe nám zapotřebí velkého úsilí, abychom dosáhli ctností, jež nás pozvedají k čistotě srdce. Tato čistota nám podle slov Spasitelových otevírá naše vnitřní oči k božskému nazírání a přivádí nás do takového odpočinku a pokoje, že „Ten, jehož příbytkem je mír,"[3] bude přebývat v nás. Nejedná se zde o takovou čistotu, která člověka chrání od nečistých myšlenek, nýbrž o onu dokonalou čistotu srdce, jež nás vzdaluje, nakolik je to v tomto životě možné, ode všech neužitečných myšlenek a způsobuje, že člověk nepřemýšlí než o Bohu nebo pro Boha.

Abychom dosáhli tuto, řekl bych nebeskou, ba spíše jakýmsi způsobem božskou čistotu, poněvadž „kdo se přidržuje Pána, je s ním jeden duch,"[4] je zapotřebí více věcí:

 

Umrtvování vlastní vůle

Především je třeba vynaložit všech sil k zapření sebe podle slov Spasitele: „Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe..."[5] To znamená, že předně musíme svou vůlí ve všem pohrdat, ji umrtvovat, jí ve všem odporovat a přijímat vůli jiných, jestliže ona je dovolená a počestná. (Vlastní vůle je ta, která nepracuje pro slávu Boží a spásu duší, nýbrž hledá jen své zadostiučinění.)

Všeobecně, když se jedná o věci hmotné, určené k potřebám těla, nikdy nenásledujme svou vůli, když vidíme, že odporuje vůli jiných, třebaže je mimo úsudek našeho rozumu! Snášejme všechno nepohodlí, abychom si zachovali vnitřní pokoj duše, který se ničí hádkami nebo náklonností ke svému osobnímu úsudku a touhou vykonat svou vůli, která vzbuzuje myšlenky a slova protivná lásce.

Nejen ve věcech hmotných, nýbrž i v duchovních, nebo takových, které směřují k duchovním, dávejme přednost vůli jiných před vůlí svou, když vůle oněch je dobrá, ačkoli se nám zdá, že naše je lepší. Vyhýbajíce se hádkám získáme mnohem více na pokoře, mírnosti a pokoji, než bychom získali cvičením se v nějaké ctnosti, jíž jsme dosáhli vlastní vůlí a při tom odporovali jiným.

To se vztahuje na naše spoludruhy a horlitele o zbožnost a touhu po dokonalosti, ne však na ty, „kteří mají dobro za zlo a zlo za dobro"[6] a kteří tráví svůj čas v posuzování a prozkoumávání slov a činů jiných, místo aby napravovali svoje vlastní chyby. Nepravím, že máme vykonat vůli takových ve věcech duchovních. Avšak ve věcech hmotných konejme a následujme pravidelně vůli kohokoliv!

Někdy, když nám Bůh vnukne něco vykonat pro jeho slávu, pro naše posvěcení nebo pro dobro bližního a budou nám kladeny třebas nepřekonatelné překážky ze strany představených, nám rovných nebo podřízených, nezačínejme hádky, nýbrž vstupme do sebe a tam v usebrání se svým Bohem mu řekněme: „Pane, trpím násilí, zastaň se mne!"[7]

Nermuťme se z těchto překážek, poněvadž Bůh by je nebyl dopustil, kdyby nebyly k našemu dobru a k dobru jiných. Ba, více pravím vám, že to, co nevidíme dnes, uvidíme později, že totiž tyto zdánlivé překážky nám někdy budou podporou k dosažení našich záměrů. Mohl bych k potvrzení toho uvést příklady ze zahrady Písma svatého, např. o Josefovi a mnoha jiných, nechci to však učinit proti tomu, co jsem řekl. Věřte mé zkušenosti!

Jindy se zdá, že sám Bůh nám překáží v našem úsilí chorobou nebo jinými nehodami. Nermuťme se proto, nýbrž přijměme to s klidnou myslí a odevzdejme se tomu, který zná lépe než my, co je nám užitečné, který nás ustavičně přitahuje k sobě, když se mu cele odevzdáme, třebas je to proti naší vůli.

Snažme se proto ze všech sil, abychom zůstali pány sebe v pokoji a mírnosti srdce. Žádná nehoda ať nás nermoutí kromě našich vlastních hříchů, hříchů jiných nebo příležitostí ke hříchu.

Nenechme se strhnout pohoršením vůči chybám jiných. Se všemi mějme soustrast a soucit, vždy pamětlivi toho, že můžeme padnout hlouběji, jestliže nás Kristus nezachrání svou milostí.

 

Umrtvování sebelásky

Kromě toho se připravme z lásky ke Kristu ke snášení všech protivenství, námah a nehod.

Všechnu touhu, myšlení, které se nám vtírá pod jakoukoliv záminkou lásky, potlačme v samém počátku a vzniku jako hlavu pekelného draka. Rozdrťme ho křížem, připomínajíce si pokoru a kruté utrpení Krista, který se vzdal království, aby dobrovolně objal kříž a jeho potupu.

Utíkejme před lidskou chválou jako před smrtelným jedem. Jestliže se námi pohrdá, radujme se a buďme opravdově přesvědčeni, že zasluhujeme ode všech opovržení a pohanu.

Neztrácejme nikdy z mysli své chyby a hříchy a nebojme se je zveličovat před svým zrakem.

Co se týče chyb a hříchů jiných, zahoďme je za sebe, abychom je neviděli. Jestliže je vidíme, umenšujme je, milosrdně je omlouvejme a hleďme přispět bližnímu na pomoc.

Obraťme oči duše a těla od tváře jiných, abychom se mohli vzhlížet ve světle Boží tváře. Pozorujme sami sebe a přísně se posuzujme. Zkoumejme své skutky, slova, myšlenky, abychom v nich našli látku ke zkroušenosti, poněvadž i naše dobré skutky jsou daleko dokonalosti a nejsou vykonány s takovou horlivostí, s jakou by měly být; vždy jsou potřísněny nedbalostí, takže právem se naše spravedlnost může přirovnat ke skvrně.

Ustavičně se kárejme. Nenechme bez přísných výčitek naše nedbalosti nejenom ve skutcích a slovech, nýbrž také v myšlenkách, a to nejenom špatných, nýbrž též neužitečných. Cvičme se v této přísné bdělosti v každé době v Boží přítomnosti.

 

Pokora vzhledem k Bohu

Pokládejme se pro své hříchy a chyby před Bohem za horší a ubožejší, než je kdokoliv pro jakékoliv hříchy, a za hodné potrestání a vyloučení z nebeských radostí, kdyby nás soudil podle své spravedlnosti a ne podle svého milosrdenství Ten, který nám dal tolik milostí, jež nedal jiným a na něž jsme odpověděli nevděčností.

Pečlivě uvažujme s jakýmsi citem bázně, že náklonnost k dobrému a touhu po ctnosti nemáme sami ze sebe, nýbrž že nám ji dal Kristus ze svého milosrdenství, který tyto milosti mohl dát jinému a nás zanechat v propasti naší pohany a bídy.

 

Pokora vzhledem k bližnímu

Často uvažujme a snažme se přesvědčit, že není člověka obtíženého největšími hříchy, který by nesloužil Bohu lépe než my a nebyl vděčnějším za Boží dobrodiní, kdyby obdržel takové milosti, jaké máme my, ne svou zásluhou, nýbrž z dobrovolné dobroty Boží. Z tohoto důvodu se máme pokládat za horší, než jsou jiní lidé, a obávat se, aby nás Bůh pro naši nevděčnost nevyloučil ze své přítomnosti. Tím nepravím, že musíme věřit, že nemáme milost - že jsme ve smrtelném hříchu, když jiní hříšníci mají spoustu smrtelných hříchů. To je nám neznámo pro náš klamný úsudek a Bůh jim může najednou udělit zkroušenost a vlít jim milost.

Když nás naše pokora srovnává s jinými hříšníky, nevyplývá z toho, že máme následovat jejich hříchy. Stačí všeobecné srovnání mezi jejich hříchy a naší nevděčností. Jestliže chceme vidět jednotlivé hříchy jiných, můžeme to učinit jakousi podobností našich hříchů, takto se kárajíce ve svém svědomí: „Tento je vrah a já, ubohý, kolikrát jsem zavraždil svou duši! Onen je smilník a cizoložník a já jím nejsem, odvraceje denně své oči od Boha a naslouchaje ďáblovu našeptávání?" Atd.

Jestliže však poznáme, že ďábel nás chce takovým cvičením přivést k zoufalství, zanechme toho a pozdvihněme své srdce k naději v dobrotu a milosrdenství našeho Boha, který nás předešel již tolika milostmi a jistě chce dokončit své dílo, které započal. Všeobecně duchovní člověk, který má jakousi znalost Boha, se nemusí bát tohoto zoufalství, jen když se bedlivě zkoumá. To se může přihodit a skutečně se stává začátečníkům, zvláště těm, které Boží milosrdenství osvobodilo od mnohých nebezpečných vin, jimiž byli zahrnuti.

Cvičením se v těchto radách, které jsem řekl, nabudeme ctnosti, která je počátkem, matkou a strážkyní všech ctností - totiž pokory, jež nás učiní schopnými božského nazírání, očistíc lidské srdce ode všech zbytečných myšlenek.

 

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 8, 1934. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Související články:

Anonym: Vzestup duše 
Řehoř z Nyssy: Poznání Boha 
Irenej z Lyonu: Až přijde Kristus, uvidí lidé Boha 
Marie Magdaleny de´Pazzi: Překážky Duchu svatému v nás 
Theofil Antiochijský: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha

 

Poznámky:


[1] Jacques Échard OP (1644-1724) - francouzský dominikánský historik. Pozn. RTh.

[2] Jiní autoři jako datum Vincentova narození uvádějí rok 1350 nebo 1357. Pozn. RTh.

[3] Ž 76,3; znění podle Vulgaty, kde jde o Ž 75,3. Pozn. RTh.

[4] 1Kor 6,17.

[5] Mk 8,34 a par.

[6] Iz 5,20.

[7] Iz 38,14.

 

[RSS]

Přečteno 293x

další články