Boží přítomnost

 

„Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: ‚Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavení, kdo se nade mnou nepohorší.‘ Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: ‚Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem?‘" (Mt 11,2-7).

 

Učedníci Jana Křtitele jsou svým mistrem posláni, aby Ježíšovi položili otázku. Lidé se od nepaměti často ptali, proč Jan poslal učedníky k Ježíšovi s takovou otázkou.

V bezútěšnosti a samotě vězení, v patrně bolestivém selhání svého poslání se prorok ptá, jestli ten, jehož pokřtil a o němž přijal svědectví Ducha, ten, o němž dnes všichni mluví, je opravdu Očekávaný, Spasitel, Mesiáš. Nebo jestli se dávné čekání Izraele ještě nenaplnilo. A ptá se také, zda bude obětí nespravedlivého tyrana stejně jako všichni jeho předchůdci, kteří „byli kamenováni, (na mučidlech) trýzněni, pilou řezáni, umírali na rány od meče. Chodili (zašití) v kůžích ovčích a kozích, třeli bídu, zakoušeli útisk a násilí. Ti, kterých nebyl svět hoden, museli bloudit po pouštích a horách, po jeskyních a zemských roklích. A ti všichni, i když za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno" (Žid 11,37-39).

Evangelium nám říká, že svého času k Janovi proudily zástupy a nyní je sám. Jeho otázka zní: „Kdo jsi? Jsi to ty?" Pochopitelně očekává, že odpovědí bude: „Jistěže jsem to já, buď silný v pronásledování, přijdu tě zachránit." A místo toho, stejně jako všichni pronásledovaní proroci, ani on nespatřil uskutečnění slíbené spásy.

Janova otázka přebývá v každém z nás a často je velmi palčivá. I když jsme si jisti, že „máme víru", jsme s ní spokojeni a opíráme se o ni, ani víra nedokáže umlčet otázku člověka k Bohu: „Jsi ten, kdo má přijít, nebo máme čekat někoho jiného?". Naopak, víra tuto otázku probouzí, ještě víc umocňuje touhu, a vzbuzuje tak silný pocit chudoby. Toužíme a současně stále více a jistěji víme, že nevlastníme nic, že nic není naše, že nemůžeme řídit svůj vztah k Bohu.

Ježíš nedal poslům přesnou odpověď, nevyhlásil svoje mesiášství ani neposkytl laciná ujištění, která by Křtitele utěšila. Místo toho jim dal zakusit svou přítomnost. Přítomnost, která se projevuje znameními, výmluvnými gesty, jež připomínají sliby proroků, zvláště Izaiáše, a jež mohly osvítit mysl toho, kdo chtěl rozumět. Zakusili milosrdnou Boží přítomnost skrze znamení, která ten, kdo znal Písmo, mohl pochopit. Současně však zůstávali svobodní, takže chápat nemuseli. Apoštolové a Janovi učedníci byli zváni, aby se naučili dívat a rozeznávat tajemství, které se jim zjevovalo. V protikladu s tím říká Ježíš pln bolesti a výčitek: „Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím" (Mt 13,14-15).

Máme prostředky k tomu, abychom viděli ve svém každodenním životě Boží přítomnost, která se ovšem nevnucuje. Bůh se nezpřítomňuje přesvědčivým způsobem, absolutně, závazně. Je tajemstvím zjeveným tomu, kdo chce rozumět. Tomu, kdo chce umožnit, aby se jeho život proměnil v dobrodružství chudoby, pokory a jisté naděje.

Poté, co Ježíš odeslal Janovy učedníky zpět, vede k hlubokému pochopení tajemství své přítomnosti také ty, kdo se nadšeně shlukují kolem něj, avšak jejich mysl je dosud zatemněná vírou, jež není čistá a dokonalá, nýbrž závislá na zázracích. K rozpoznání své přítomnosti mezi lidem poskytuje Ježíš klíč ke čtení, nikoli definici sebe sama. Dává nástroje poznání, nikoli oslepující důkazy.

Setkání s Bohem - neboli zjištění, že jsme se s ním setkali - přichází právě v okamžiku, kdy prošel kolem. Tak jak tomu bylo s Mojžíšem, který ho mohl uzřít pouze zezadu. „(Mojžíš) řekl: ‚Dovol mi spatřit tvou slávu!‘ Hospodin odpověděl: ‚Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. [...] Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu. [...] Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo" (Ex 33,18-23).

Protože ho nemůžeme vidět tváří v tvář, jsme zváni k tomu, abychom Boží přítomnost rozeznávali z jeho působení, z jeho díla, ze znamení, která zanechal, když procházel, neboť „všude procházel, prokazoval dobrodiní [...] a uzdravoval všechny, které opanoval ďábel" (Sk 10,38), a především ze svědectví lásky jeho učedníků.

Po odchodu Janových učedníků klade Ježíš zástupu tuto otázku: „Co jste vyšli na poušť vidět?" (Mt 11,7).

Jan se v bezútěšnosti z Boží nepřítomnosti a z blízkosti smrti ptá Ježíše a zdá se, že v jeho otázce zaznívá tón, jako by se cítil zrazen a opuštěn. Podobně, jako se bude Ježíš ptát Otce: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Daleko spása má" (Žl 22,2). Zdánlivá Boží nepřítomnost je to, co činí umírání úzkostně nesnesitelným. Mučedníci však jsou většinou povzbuzování vědomím, že Bůh je přítomen po jejich boku. Jan s Ježíšem nesli tíhu každého člověka, jenž se potkává s tajemstvím Božího mlčení.

Ježíš se neptá zástupu na dogmatické vědomosti, ale na hlubokou touhu. Ptá se na to, co je vede k hledání, co je v životě pobízí: Proč jste vyšli? Jaká je vaše touha? Co je hnací silou vašeho putování? Co vás v životě přitahuje natolik, že se dáváte do pohybu, opouštíte bezpečná místa a vydáváte se na poušť? Pán nás místo odpovědi obrací k nám samotným, k našim důvodům a k motivacím našich rozhodnutí. - Proč jste vyšli na poušť?

Je snadné přispěchat tam, kde se děje něco mimořádného, kde jásající dav upadá do jakéhosi druhu kolektivního šílenství, kde se můžeme cítit součástí skupiny, většiny, těch, kteří jsou úspěšní. Tak po rozmnožení chlebů zástup hledá Ježíše a on je přísně navrací k podstatnému. Vede je k opravdovému hledání: „Amen, amen pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí" (Jan 6,26-27).

To, co následuje po jeho slovech, ukazuje, že čím důsledněji odhaluje pravdu ukrytou v našich srdcích, tím osamělejší zůstává.

Je lehké plout po proudu, kráčet snadnější cestou, jít za tím, co činí život zdánlivě jednodušším a vyhýbat se střetu se skutečností, jež nám odporuje a jež se nám staví do cesty jako překážka. Je snadné nechat se ukolébat na široké, otevřené cestě bez vnějších či vnitřních překážek a pohodlně si vychutnávat, že „všechno je v pořádku," zdánlivě. Toto je trvalé pokušení člověka, církve, každého věřícího a každého společenství. Ale takto se s Ježíšem nesetkáme.

Stejně tak je snadné horlivě a aktivně následovat Ježíše ve společenstvích, jež fungují a mají vážnost a prostředky k tomu, aby v tomto světě něco po sobě zanechala, přičemž však, snad i neuvědoměle, hledají svůj úspěch. Ale Pán k nám přichází v chudobě, v opuštěnosti, v samotě. Na poušti. Když počty lidí klesají a člověk zakouší úzkost, když zuří bouře a do lodi teče, tehdy je Ježíš přítomen, pozorný a bdící.

Ježíš nás zastavuje a říká nám: „Koho jste vyšli hledat na poušť, na setkání a na nejrůznější modlitební či jiná shromáždění? Koho hledáte ve vašich církevních společenstvích, při vašem bezhlavém běhu?"

To není výčitka. Ježíše je možné potkat na cestě do Jeruzaléma, u vstupu do Jericha v tísnícím se davu, ale také v tichu na hoře, v tíživém bdění Getseman, v soukromí Večeřadla nebo u stolu s hříšníky. Je možné ho potkat kdekoli, je možné ovšem nezaslechnout zásadní otázku - nikoli „Kolik nás je?", „Jaký úspěch má to, co dělám?" (a je-li nás hodně nebo mám-li úspěch, znamená to, že mám pravdu), nýbrž „Koho hledám?".

Člověk byl stvořen proto, aby miloval, ne proto, aby „dělal". Činnost je druhem lásky, láska není druhem činnosti. Zdá se to být jasné, ale my spontánně vyjadřujeme naši potřebu něco dělat. Potřebujeme se v lásce s velkým nasazením realizovat skutky, charitativní činností, nasazením a riskujeme, že si ze svých bratrů učiníme nástroje. Činnost člověka zabíjí, pokud se stane účelem. Pokud je cílem úspěch díla, nikoli pravdivost vztahu. To, co děláme, musí vyjadřovat lásku, která v nás přebývá.

Člověk je stvořen jako obraz Boží Trojice, jako bytost vztahů, společenství. Svou přirozenost uskutečňuje tím, že vychází ze sebe, aby se daroval, aby se nabídl druhým. Svou svobodu potvrzuje tím, že se vzdává vlastní autonomie pro život ve společenství. Ve společenství především s Bohem a jako konkrétní projev tohoto společenství s Bohem ve společenství s lidmi. „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali" (Mt 25,40).

„Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí" (1Jan 4,20). Pokud člověk nemyslí na ty, které má okolo sebe, ale pouze na svůj plán, na svoje pojetí věcí, na svůj sen a své představy, stává se velkým suchým stromem v lese malých stromečků. Je velkolepý, možná největší ze všech, ovšem zbytečný. Už se nepodílí na životě lesa. Pro své bratry toho můžeme udělat spoustu, aniž bychom je opravdově milovali. Žijeme tak velký sen, ale je to jen sen.

Kdy a jak chápeme Ježíšovu otázku „Koho hledáte?". Co to znamená jít na poušť? Uskutečnit nějaké dílo, nebo potkat člověka a Boha?

Hřích je překážka, která brání našemu vztahu k Bohu, ale také k lidem a k přírodě, k tomu, s čím se setkáváme a co nás obklopuje. Podstatné je, aby člověk uměl hledat tak, aby se dostal za tuto překážku a neutralizoval dílo toho, který rozděluje (řecky diabolos), aby překonal vše, co ho dělí od druhých a co ho uzavírá do něj samotného a do jeho vlastního světa.

Pro vyjití z hříchu musí člověk hledat Boží přítomnost a přítomnost bratří. K tomu je třeba, aby byl poháněn touhou, něčím, co ho přitahuje, nebo zvěstí, jež mu otevírá oči pro to, co neviděl a nevidí.

To znamená být vytržen z toho, co již vlastníme, a vstoupit do prostoru, který se nám otevírá se svým tajemstvím, rizikem a kouzlem neprozkoumaných pokladů. Celé Písmo nám říká, že Boží přítomnost nás vyvádí ven z našeho teritoria, uskutečňuje se „exodem".

Proto je na počátku každé duchovní cesty obrácení. Ono je změnou směru, návratem, překonáním překážky mezi námi a přítomností. Obrátit se znamená „poddat" se druhému a ustoupit jeho touze být přítomen v našem životě.

„Nač jsme se přišli podívat? Co hledáme?"

Ondřej a ten druhý učedník učinili první zkušenost setkání s Ježíšem skrze jasnou Mistrovu otázku: „Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: ‚Co byste chtěli?‘ Odpověděli mu: ‚Rabbi‘ - přeloženo znamená Mistře - ‚kde bydlíš?‘ Řekl jim: ‚Pojďte a uvidíte!‘ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne" (Jan 1,38-39).

Dříve, než se nám dá Ježíš poznat, posílá nás zpátky k našemu přání, k našemu hledání a k důvodu, který nás vede. Jeho pohled nás odhaluje a mnohé zdánlivé příčiny, falešné výmluvy, a přijatelná odůvodnění, jež budujeme před sebou samými i před druhými, nemohou obstát. Nevíme, co hledáme, ale víme, že v nás přebývá nepopsatelná touha.

Ukazuje se, že apoštolové nemají zcela jasné představy, ale že je ovládá jediná touha: být s ním. „Kde bydlíš?" Mohli také říci: „Slyšeli jsme, že jsi Beránek Boží, ten, kterého lid očekává; promluv k nám, řekni nám, co máme dělat, zjev nám Boží tajemství." Nebo: „Ty jsi Mesiáš a my tě budeme následovat a osvobodíme Izrael." Neuměli říct nic jiného než „Kde bydlíš? Kde se zdržuješ? Kde je tě možné najít? Mohu být s tebou? Tehdy pochopím a poznám, co hledám. Pochopím, kde je bod, v němž mohu začít žít a objevovat svou cestu. Pochopím, kam mne vede ta láska, jež mne tak nevýslovně přitahuje."

 

Každý člověk je slovo a přítomnost. Přítomností Pána, jenž se o nás stará, jsou ti, kdo jsou pastýři a vůdci Božího lidu mluvící k nám s autoritou, jež není mocí, nýbrž pověřením ke službě, kterou jim svěřil Duch. Oni jsou zodpovědnými osobami, skrze něž žádáme Krista, aby nás vedl, ne proto, že jsme si jisti jejich morální nebo intelektuální dokonalostí, ale protože věříme, že Kristus se skrývá a působí ve slabosti. Slovem a přítomností jsou však také všichni bratři, ať už aktivně (slovem, pomocí nebo příkladem) nebo pasivně (ti, kteří jsou se svými chybami, chudobou a psychickou či fyzickou slabostí přijímáni jako sám Kristus). Slovem a přítomností je každý člověk, v němž se můžeme klanět skrytému Bohu.

„Viděl jsi svého bratra, viděl jsi svého Boha," říká stará věta jednoho pouštního Otce.

Takto k nám skrytý Bůh přichází každý den. Nemůžeme pochopit naléhavost příkazu bratrské lásky, jestli ho nepřijímáme v této perspektivě víry. Bratr je odleskem nekonečného světla.

Úcta ke každému člověku je formou klanění se Bohu, který je v něm přítomen. Pokřtění jsou navíc chrámem Ducha svatého. Origenes vypráví, že jeho otec, pozdější mučedník, v noci přicházel ke svému spícímu synu a líbal mu hrudník, neboť si byl vědom, že v něm přebývá Boží duch. Stejně tak jeden rumunský autor vypráví, že jako dítě po nedělní mši vybíhal před kostel, aby se mohl dívat na ty, kteří přistoupili ke svatému přijímání, protože v nich viděl nositele božského světla.

Ve své nekonečné kráse se Stvořitel neukazuje dvakrát stejným způsobem, protože nekonečno se nemůže opakovat. Tak dochází k jednotě a odlišnosti, společenství a tajemství mezi lidmi. Všichni jsme si podobní, ale nikdo není stejný jako ten druhý. Neexistují kopie. Bratr nemůže zcela odpovídat mým požadavkům, protože je v něm něco, co nemohu pochopit. Je nositelem jiného paprsku stejného světla.

Je zde riziko, že tu skutečnost budeme odmítat nebo mu bránit, aby byl sám sebou, a tak zatemňovat všechno světlo, zakrývat paprsek, jehož jsme odrazem.

Adam byl uspán proto, aby z jeho boku vzešla Eva, „kost z jeho kostí a tělo z jeho těla" (srov. Gen 2,23), svobodná. Kdyby byl Adam bděl a zasahoval, učinil by z Evy svůj obraz tak, aby zcela odpovídala jeho vkusu. Jelikož spal, umožnil Evě, aby byla sama sebou.

Bůh vzal člověku žebro, protože nechtěl stvořit novou osobu bez vazeb k Adamovi, úplně odlišnou a neschopnou s ním komunikovat. Když ji vzal z jeho těla, zatímco Adam spal, zabránil tak muži konat a vytvořit své druhé já, umožnil však tím společenství mezi dvěma lidskými bytostmi spojenými přirozeností, ale odlišnými svobodou a vlastním odrazem jediného světla, které oba nesou.

Jejich setkání přináší plody tehdy, když nikdo z nich nechce mít nad druhým převahu a oba žijí v úctě k Božímu bohatství rozdělenému každému podle tajemné míry. Toto je čistá láska křesťanů: láska, která respektuje odlišnost, nechce vlastnit ani podmiňovat. Je to pozornost pomáhající druhému vyrůst v to, čím je, a být tím naplno.

Ve vyznání víry, s nímž potkáváme Ježíše v bratrech, už nejsou rozdíly věku či vzdělání, není dělení na silné a slabé, bohaté a chudé, učitele a žáky. „Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; vy všichni jste jeden v Kristu Ježíši" (Gal 3,27-28). Je jen jeden Otec, je jen jeden Mistr (srov. Mt 23,8-10), jen jeden je ten, jehož hledáme a nacházíme v každé tváři.

Bohu se můžeme klanět v lidech, neboť on sám trval na tom, aby nám ukázal tento privilegovaný způsob, jak vstupuje do našeho života a jak nás nechává vstoupit do jeho.

Takovéto setkání s Pánem, kterého nalézáme a poznáváme v bratru, nám umožňuje žít v evangelním prostředí: vůči lidem se cítíme služebníky a v nich sloužíme jedinému Pánu a Spasiteli, Stvořiteli a zdroji našeho života. Srdce se očišťuje od sklonu mít převahu, vnucovat se nebo čekat za svou práci uznání a je spokojené jednoduše proto, že miluje, protože mu nikdo nemůže zabránit v tom, aby se realizovalo ve své lásce ke druhým a aby se v setkáních s lidmi klanělo pravému Bohu.

Toto se uskutečňuje ještě víc, přijmeme-li Pánova slova: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20). Být sjednoceni kvůli Ježíši a v jeho jménu způsobuje, že je on sám přítomen neviditelně ve svém Duchu a viditelně v přítomnosti těch, kteří jsou s námi sjednoceni.

Každé křesťanské společenství nachází svou velkou sílu v této Pánově přítomnosti, ale lidské nasazení a zodpovědnost proto nejsou menší. Pán se představuje tak, jak chce, a my si nevybíráme ty, s nimiž jsme sjednoceni. Každopádně, i když jsme se navzájem vybrali, nemáme právo žádat po přátelích, aby byli jiní, než jsou. Bůh se ukazuje v takové podobě, v jaké chce, a jeho vůle pro nás jistě chystá dobro.

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení," kteří jsou objektem jeho lásky (Lk 2,14). Kdo nás sjednocuje, sjednocuje nás v pokoji, jež je mesiášským příslibem, slibem, že on bude přítomen mezi lidmi a kvůli nim.

Křesťanské společenství od celé církve až po jednotlivou rodinu nachází svůj střed a pramen v této přítomnosti. Jejím nositelem je každý z údů - podle svého postavení, role, osobnosti. Není možné si myslet, že pouze ten, kdo je vybaven zvláštní autoritou nebo zodpovědností, ať už jmenováním, volbami nebo svátostí, je výlučným nositelem Přítomnosti. Vždyť každý člověk je místem zjevení Boha, stejně jako je každý člověk povolán k přitakání dlouhé proměně, kterou v něm Duch uskutečňuje nebo chce uskutečnit.

 

Vír nekonečné něhy, z níž je člověk uhněten a po níž nepřekonatelně touží, mu dává pocit naléhavosti, který se často projevuje neklidem, napětím, neštěstím.

Člověk hledá pokoj. Potřebuje důvěřovat a cesta k tomuto cíli spočívá v odevzdání se do rukou Někoho, kdo ho miluje a je všemohoucí.

Tato cesta není ani snadná, ani rychlá. Pokušení podlehnout nějakému druhu magie, kterou by chtěl člověk přinutit Boha, aby se podřídil jeho vůli, jsou častá a přinášejí zlo a smrt.

Bůh je láska a lásku je třeba očekávat jako překvapení, jež dostáváme zcela zdarma, podle intuice a nápaditosti milujícího.

Taková je důvěra života vloženého do společenství s Bohem a zároveň života, který aktivně využívá talenty a schopnosti, přijaté od přírody i získané vlastní formací. Tato důvěra vede k dobru.

Abychom mohli mít důvěru, je třeba mít nejprve trpělivost, neboť nic velkého a životodárného se neuskutečňuje pouze lidskou námahou a vynalézavostí. Je třeba společenství s Bohem a s bratry, které se postupně rozvíjí časem, nasazením a pokornou schopností čekat.

Kdo touží žít tak, aby v něm duch a aktivita vzájemně spolupracovali na dokonalém naplnění života, a touží kráčet, jak říká svatý Benedikt se „srdcem stále větším", nechť si každé ráno při vstávání stejně jako dávný mnich řekne: „Dnes začnu."

 

[Úryvky převzaty s laskavým souhlasem nakl. Paulínky z knihy Cesare Falletti: Hlas jemného vánku. Vnitřní život a vztah s Bohem, Paulínky, Praha 2008, s. 9-17, 66-70, 102.]

 

Recenze knihy Hlas jemného vánku

 

Související články:

Raoul Pius: Jsme nebem
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku 
Jean Daniélou: Mystické poznání Boha