Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Sv. František z Assisi a Eucharistie (2/2)

Sv. František z Assisi a Eucharistie (2/2)

Hilarin Felder, 3.11. 2014

Krista nejen přijímat, ale v důsledku toho Krista i sdílet a zvěstovat druhým - to je jeden z hlavních motivů druhého dílu pojednání o "eucharistické lásce" sv. Františka z Assisi (+ 1226).

 

Sv. František z Assisi a Eucharistie (1/2)

 

II.

 

S tím se však ještě nespokojil. „Jak v jeho osobní zbožnosti, tak i v jeho apoštolské činnosti měla Eucharistie první místo," poznamenává Bartoloměj z Pisy a mezi Františkovými poučkami uvádí na prvním místě jeho projevy o Nejsvětější svátosti.[1] Spisovatel Boehmer, protestantský vydavatel spisu Analekta k dějinám sv. Františka, o Svátosti oltářní říká, že byla zamilovaným světcovým tématem (předmětem kázání i psaní).[2] Využívá každou příležitost, aby se o ní mohl zmínit, ale jedná o ní také v delších článcích svých spisů. Z osmi listů, které po něm máme, pět zcela nebo z větší části pojednává o Eucharistii.[3]

Vždy a všude, lidu, vládcům, kněžím i svým bratřím vštěpuje pravdu, jež pronikla každou žilku jeho srdce: „Na zemi nevidím z Nejsvětějšího Syna Božího nic tělesného, jenom jeho Nejsvětější Tělo a Krev." Na počátku spisu Slova posvátných napomenutí je katechetické ponaučení o „Tělu Páně". Toto velmi skromné poučení je výborným věroučným odůvodněním a praktickým rozvedením zmíněné pravdy. František píše:

frantisek-z-assisi-a-eucharistie-002-upr-men-2.jpg„Pán řekl svým učedníkům: ‚Já jsem cesta, pravda a život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mne znali, zajisté byste poznali i mého Otce: a od této chvíle jej poznáte a viděli jste jej.‘ Říká mu Filip: ‚Pane, ukaž nám Otce a stačí nám to.‘ Říká mu Ježíš: ‚Tak dlouhý čas jsem s vámi a nepoznali jste mne? Filipe, kdo vidí mne, vidí i Otce.‘[4] - ‚Otec přebývá v nepřístupném světle‘[5] a ‚Bůh je duch‘[6] a ‚Boha nikdo neviděl.‘[7] - Poněvadž Bůh je duch, může být viděn také jenom duchem; ‚Duch je ten, který oživuje, tělo nic neprospívá.‘[8] Také Syn je roven Otci, nikdo nemůže spatřit ani Otce, ani Ducha svatého. Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Syna Božího v těle, avšak nehleděli na něho podle ducha a Božství a nevěřili, že On je pravý Syn Boží.

Podobně i nyní jsou zavrženi všichni ti, kteří vidí Svátost Těla Kristova, jak bývá na oltáři skrze kněze všemohoucím slovem Páně zpřítomněno pod způsobou chleba a vína, a přece podle ducha a Božství nevidí a nevěří, že to je vpravdě Nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, ačkoli Bůh sám to dosvědčil slovy: ‚Toto je mé Tělo, toto je má Krev Nového Zákona.‘[9] A jinde praví: ‚Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný.‘[10] Kdo tedy přijímá Tělo a Krev Páně, musí též mít Ducha Páně, jenž přebývá ve věřících; kdo však nemá tohoto Ducha a přece se osměluje jít ke svatému přijímání, ‚jí a pije sobě odsouzení.‘[11]

Proto, ‚lidští synové, dokdy se budete zatvrzovat ve svých srdcích?‘[12] Proč nepoznáváte pravdu a ‚nevěříte v Syna Božího?‘[13] Hleďte, jak se každý den ponižuje, jako tenkrát, kdy sestoupil z královského trůnu‘[14] do lůna Panny; každý den k nám přichází v pokorné způsobě, každý den sestupuje z trůnu nebeského Otce na oltář do rukou kněze. A jako se apoštolům ukázal v pravém Těle, tak se nám ještě nyní ukazuje v proměněném chlebě; a jako apoštolové viděli tělesnýma očima jenom jeho Tělo, avšak zrakem ducha věřili v Něho jako v Boha a jako na Boha na Něho patřili, tak máme přece i my, ačkoli tělesnýma očima vidíme jen chléb a víno, uznávat a pevně věřit, že jeho Nejsvětější Tělo a Nejsvětější Krev jsou přítomny životně a skutečně. A tak je Pán ustavičně se svými věřícími, jak sám praví: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.‘[15]"[16]

Čteme-li toto poučení o Eucharistii, musíme uznat, že František činí Nejsvětější svátost srdcem křesťanství. Jako apoštolově pronikali schránkou lidství a viděli a poznávali Božství Pána Ježíše, tak i my dnes poznáváme a věříme, že pod svátostnými způsobami je sám nekonečný Syn Boží. Jako Pán Ježíš žil s apoštoly coby historická osoba, tak skutečně a životně je i s námi v Nejsvětější Eucharistii. Jako tehdy byli spaseni ti, kdo Pána Ježíše poznali a milovali, a byli zavrženi ti, kdo ho nepoznali a nemilovali, tak i dnes je rozhodný pro spásu naší duše náš poměr k eucharistickému Bohu Spasiteli. Kdo žije z Eucharistie, s Eucharistií a pro Eucharistii, ten žije ještě dnes z Ježíše Krista, s Ježíšem Kristem a pro Ježíše Krista zrovna tak pravdivě a skutečně, jako kdysi učedníci Páně. „Ježíš Kristus je týž včera i dnes i na věky."[17] Včera s apoštoly na galilejských a judských nivách, dnes s námi ve všech svatostáncích celého světa a na věčnosti se všemi svatými v lesku nebeské slávy. Toto je Františkova zvěst o eucharistickém Spasiteli pro všechen křesťanský lid!

Rytířská povinnost ho nutkala, aby hlásal tuto zvěst i vládcům lidu. Kristus Pán je ve Svátosti oltářní přítomný jako Vládce vládců, Pán všech pánů, do jehož služeb je povolán každý šlechtic a kterému sloužit je ctí i pro krále a císaře. Pro Františka bylo samozřejmé, že všichni panovníci mají horlivě uctívat Svátost oltářní a tuto úctu také vštěpovat svému lidu. Proto napsal List k vladařům národů, kde říká:

„Bratr František, váš malý a opovržený sluha, všem mocnářům, soudcům a vladařům po celém světě a všem, komu se tento list dostane do rukou, pozdrav a pokoj od Boha a Pána Ježíše Krista! (...) Co nejuctivěji vás prosím, abyste pro světské starosti a pečování nezapomínali na Pána; neuchylujte se od přikázání Božích, poněvadž kdo na Něho zapomínají, ‚uchylují se od jeho přikázání, jsou zlořečeni‘[18] a u Něho ‚budou v zapomenutí.‘[19] (...) Proto vám radím, pánové, pohrdejte veškerou péčí a starostí a zbožně přijímejte Nejsvětější Tělo a Krev Ježíše Krista! Dbejte o to, aby také lid vám svěřený prokazoval úctu Pánu; každý večer dávejte ohlašovatelem nebo nějakým zna­mením oznamovat, že všechen lid má vzdávat čest, chválu a díky všemohoucímu Bohu! (...)"[20]

Táž myšlenka je tu opět živě znázorněna: Nejsvětější svátost je ohniskem veškerého života: věřit v Krista Pána a Kristu Pánu sloužit znamená věřit v Nejsvětější svátost oltářní a ctít ji. Svátostný Bůh a člověk má ovládat veškerý náš soukromý i veřejný život; kolem svátostného Krále se mají družit vládci i lid. - Přijď k nám všem a vládni nad námi Tvé svátostné království, ó Pane! - Uznávat nad sebou toto panství a rozšiřovat ho je vznešenou úlo­hou mocných i malých tohoto světa, a především je to úkolem kněžstva.

Už jsme slyšeli, jakou posvátnou uctivost měl František ke kněžím, a to proto, že svěcením dostali moc nad svátostným Spasitelem. Z této příčiny také napomínal kněze, aby žili, jak zasluhuje jim svěřené Oltářní Tajemství, aby je důstojně slavili a přijímali a mezi lidem všemožně rozšiřovali úctu k němu. - Bratr Lev, stálý Františkův průvodce, vypravuje o jeho prvních kazatelských cestách. S metlou pod paží přicházel do různých osad kolem Assisi: napřed zametl kostel a potom ohnivou řečí volal lid k pokání. „Když skončil kázání, pokaždé svolal přítomné kněze k poradě do uzavřené místnosti, aby ho lidé neslyšeli. Tam k nim mluvil, jak mají horlit pro spásu duší, a usilovně jim vštěpoval, aby kostel, oltáře a všechno, co se užívá při slavení Svatých Tajemství, udržovali v čistotě."[21] Ani to mu ještě nestačilo; ještě poslal poučení o Nejsvětější svátosti všem klerikům celého světa. Čteme v něm:

„My klerici si dobře zapamatujme, jak veliký hřích a nevědomost je u jednotlivců o Nejsvětějším Těle a Krvi Pána Ježíše a o jeho svatých jménech a slovech, kterými se děje proměna v jeho Tělo. Víme, že jeho Tělo nemůže být přítomno dříve, dokud není slovem konsekrováno (proměněno). Nemáme a nevidíme na tomto světě z Nejsvětějšího Pána podle těla nic, leda Tělo a Krev, jména a slova, jimiž jsme byli stvořeni a ‚ze smrti k životu‘[22] vykoupeni. A všichni rozdavači Svatých Tajemství a zvláště ti, kteří je nepřístojně rozdávají, ať uváží, jak často jsou bezcenné kalichy, korporály a plátna, na nichž bývá obětováno Nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista. A mnozí je uchovávají na potupných místech, nedůstojně je nosí ulicemi, nehodně přijímají a bez rozmyslu udělují jiným. Mnozí pošlapávají jeho napsaná jména a svatá slova; neboť ‚tělesný člověk nechápe ty věci, které jsou Božího Ducha.‘[23] Zda nemá pro ty věci naše srdce být naplněno zbožností, když se nám náš dobrotivý Pán vkládá do rukou, když nad ním máme moc a denně Jej přijímáme na jazyk? Či nevíme, že i my upadneme do jeho rukou?

Nuže, rychle a rozhodně se v těchto a podobných věcech polepšeme! A kdekoli by bylo Tělo našeho Pána Ježíše Krista uchováváno na nepatřičném místě a zanedbáváno, ať je odtamtud odneseno, uloženo a uzamčeno na místě vzácném!

Rovněž svatá jména a slova Páně o Nejsvětější svátosti, kdekoli by byla nalezena na nepočestném místě, ať jsou posbírána a uložena na čestném místě! Víme, že jsme toto všechno povinni co nejpřísněji zachovávat, poněvadž to nařizuje naše Matka Svatá Církev. Kdo by to nečinil, věz, že v Soudný den z toho bude Pánu Ježíši Kristu klást počet! - Kdo však toto psaní dá opsat a rozšíří je, aby bylo lépe zachováváno, buď ujištěn, že bude požehnán od Pána Boha!"[24]

Co František doporučuje klerikům a laikům ve světě, to tím přísněji přikazuje svým bratřím. Všem věřícím má svítit plamen jejich lásky k Nejsvětější svátosti. Legenda tří druhů dosvědčuje o Františkovi: „Ustavičně je napomínal, aby se zbožně účastnili mše svaté a aby se co nejzbožněji klaněli Tělu Páně."[25] V řeholi z roku 1221 napomíná: „Ať zkroušeně a po dobré svaté zpovědi přijímají Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, s velikou pokorou a uctivostí, dobře pamatujíce, že Pán praví: ‚Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný‘[26] a: ‚To čiňte na mou památku!‘[27]"[28] Na řádových generálních kapitu­lách to vždy bratřím znovu připomínal.[29] Když se jednou ke konci svého života nemohl účastnit kapituly, poslal jí psaní, jež patří mezi ta, která psal krví svého srdce:

(...) Zapřísahám vás všechny, bratři, políbením vašich nohou a všemožnými důkazy lásky, abyste všechnu úctu a vážnost, jaké jste schopni, prokazovali Nejsvětějšímu Tělu a Krvi našeho Pána Ježíše Krista, skrze Něhož vše, co je na nebi a na zemi, došlo usmíření[30] s všemohoucím Bohem. Prosím jménem Páně také všechny své bratry kněze, ty, kteří už jsou kněžími Nejvyššího, nebo jimi budou, nebo mají touhu se jimi stát, chtějí-li sloužit mši svatou, ať jsou čistí a ať s uctivostí, se svatým a čistým úmyslem obětují pravou oběť Nejsvětějšího Těla a Nejsvětější Krve našeho Pána Ježíše Krista; pro žádný pozemský zisk, ani ne z bázně nebo z lásky k některému člověku, ‚jako pro zalíbení se lidem,‘[31] nýbrž všechno snažení směřuj, pokud s milostí Boží lze, k Pánu Bohu! Jemu, samotnému Nejvyššímu Pánu, a pouze Jemu se snažte zalíbit, poněvadž On samojediný přitom jedná podle svého vlastního zalíbení. Neboť On sám praví: ‚To čiňte na mou památku‘[32], proto každý, kdo si počíná jinak, stává se zrádcem Jidášem, a ‚bude vinen Tělem a Krví Páně.‘[33] Rozpomeňte se, milí bratři kněží, co je psáno v Mojžíšově Zákoně, že ti, ‚kdo jej přestoupili, umírají bez jakékoliv lítosti.‘[34] Oč horšího trestání zasluhuje ‚ten, kdo by pošlapával Syna Božího a krev Úmluvy (krev Nové smlouvy), kterou je posvěcen, kdo by ji měl za poskvrněnou a činil by potupu Duchu milosti.‘[35] Neboť člověk tupí, poskvrňuje a trýzní Beránka Božího, jestliže, podle slov apoštolových, nerozlišuje Tělo Páně[36] od obyčejného jídla a díla a tak jako přijímá člověk nehodný, nebo i kdyby byl hoden, přesto přijímá marným a nehodným způsobem, poněvadž Pán praví skrze proroka: ‚Zlořečený, kdo koná dílo Hospodinovo lstivě.‘[37] A kněze, kteří by si to nebrali k srdci, skutečně zavrhuje slovy: ‚Vašim požehnáním budu zlořečit.‘[38]

Slyšte, moji bratři: Jestliže je blahoslavená Panna Maria tak velebena, a jistě právem, že ve svém lůně nosila Spasitele; jestliže se svatý Jan Křtitel chvěl a neodvažoval se vodou dotknout svaté Boží hlavy; jestliže se uctívá hrob, v němž Kristus nějaký čas odpočíval: jak svatý, spravedlivý a důstojný musí být ten, kdo Toho, který už nemůže umřít, nýbrž věčně žije a je oslaven, ‚na Něhož andělé žádají patřit,‘[39] se dotýká rukama, přijímá Ho srdcem a ústy a jiným Ho k přijímání podává?

Pamatujte na svou důstojnost, bratři kněží, a ‚buďte svatí, neboť On sám je svatý!‘[40] A že vás Pán Bůh pro tato Tajemství přede všemi lidmi poctil, proto také Ho milujte a ctěte a oslavujte více než všichni ostatní! Je to veliký zlořád a žalostná slabost, když Ho máte tak přítomného a přitom se ve světě staráte o něco jiného. Člověče, celý se chvěj, světe, celý se třes, nebesa, plesejte, když Kristus, Syn Boha živého, spočívá na oltáři v rukou kněze! Ó obdivuhodná vznešenosti a úžasná důstojnosti! Ó vznešená pokoro! Ó pokorná vznešenosti: Pán všehomíra, Bůh a Syn Boží se tak ponižuje, že se pro naši spásu ukrývá v prostinké způsobě chleba! Vizte, bratři, pokoru Boží a ‚vylévejte před ním svá srdce!‘[41] - ‚Pokořte se také vy, aby vás povýšil!‘[42] Neponechávejte nic ze sebe pro sebe, aby vás zcela svým majetkem mohl učinit Ten, jenž se vám úplně odevzdává."[43]

Z těchto slov mluví duše Jana, Miláčka Páně. Mluvit takto o Tajemství lásky, o Nejsvětější svátosti dovede jenom ten, kdo jako svatý Jan odpočíval na prsou svátostného Spasitele a pil nesmírnou lásku u samého jejího pramene. - Ale František se nespokojil s tím, že svým synům doporučil vroucí uctívání Nejsvětější svátosti. Chtěl, aby nejen sami milovali a uctívali svátostného Spasitele, nýbrž aby se všemožně snažili lásku a úctu k Eucharistii rozšířit i mezi kněžstvo a lid. To opět zdůrazňuje v okružním listě, který zaslal řádovým představeným a skrze ně všem členům svého řádu:

„Prosím vás snažněji, než jak to mohu povědět, abyste, kde to lze a může to být prospěšné, pokorně prosili kleriky, aby Nejsvětější Tělo a Krev Pána Ježíše Krista a jeho svatá jména a psaná slova, jimiž se děje svatá proměna, ctili nade všechno. Ať jsou drahocenné kalichy, korporály, oltářní roucha a všechno, co je zapotřebí ke mši svaté. A jestliže je někde Nejsvětější Tělo Páně uchováváno chudobně, ať je podle předpisů Svaté Církve uloží na jiné důstojné místo a uzamknou, ať je velmi uctivě nosí a obezřetně podávají jiným! Rovněž psaná jména a slova Páně, kdekoli je naleznou na nepatřičných místech, ať je posbírají a uloží na čestné místo!

V každém kázání napomínejte lid k pokání a připomínejte mu to, že nemůže být spasen nikdo, kdo nepřijímá Nejsvětější Tělo a Krev Páně. A když kněz obětuje Nejsvětější na oltáři nebo ji někam přenáší, ať všichni na kolenou vzdávají chválu, slávu a čest Pánu, živému a pravému Bohu! Tak účinně zvěstujte a kažte jeho chválu všem národům, aby vždycky a každou hodinu, když se zvoní, všichni lidé na celém světě vzdávali chválu a dík všemohoucímu Bohu! A všichni moji bratři kustodové, kteří toto psaní dostanou a opíší a uchovají a pro bratry kazatele dají rozšířit a vše, co tam je napsáno, budou až do konce kázat - vězte, že se vám dostane Božího i mého požehnání. A to vám poroučím pod pravou a svatou poslušností. Amen."[44]

Svatý zakladatel dokonce chtěl toto nařízení potvrdit v řeholních pravidlech zvláštní kapitolou, ale vážné námitky některých provinciálů ho od toho zdržely.

Nezdálo se jim vhodné, aby bratřím byla ukládána nová povinnost. Avšak ve své závěti a ve svých ostatních spisech o tom František dostatečně projevil svoji vůli.[45]

Ze všech těchto zpráv a spisů je nade vší pochybnost jisté, že František chtěl, aby jeho synové konali světovou eucharistickou misii. To bylo do té doby zcela neslýchané. V době, kdy kostely byly většinou v nedůstojném stavu, kdy se se svátostným Spasitelem jednalo často s úžasnou lhostejností a nejširší vrstvy lidu i duchovenstvo o Něj nedbalo,[46] tehdy serafínský muž vyzýval své bratry k eucharistické „křížové výpravě". Šlo o to, zřídit tělesnou stráž Božímu Tělu našeho Pána, dát Bohu Spasiteli skutečně a podstatně přítomnému v Eucharistii rytíře, kteří by mu v bezprostřední blízkosti sloužili a ze všech sil rozšiřovali jeho čest. Tak to František myslel a tak tomu rozuměli jeho žáci. Klára z Assisi, světcova rytířská duchovní dce­ra, nese jako atribut nádobu s Nejsvětější svátostí. Podle Tomáše z Celana „její láska k Nejsvětější svátosti byla tak veliká, že, ač upoutána těžkou nemocí na lůžko, žádala, aby ji posadili a podepřeli poduškami, a v této poloze tkala drahocenná plátna a ušila z nich na padesát korporálů. Každé vložila do hedvábné a nachové mošny a rozeslala je přes hory a údolí do rozličných kostelů kolem Assisi. Chystala-li se přijmout Tělo Páně, nejprve prolévala vroucí slzy a poté přistupovala k svatému přijímání a chvěla se posvátnou hrůzou i před Spasitelem ukrytým ve Svátosti i před Bohem Spasitelem, vládcem nebes i země."[47]

Jan Parenti, nástupce svatého Františka v úřadu, r. 1230 nařídil generální kapitule: „Ať se Nejsvětější svátost všude uchovává v ciboriích buď ze slonové kosti, nebo ze stříbra; ta ať jsou v uzamčených svatostáncích, poněvadž ani na nebi ani na zemi není nic, čemu by příslušela podobná úcta!"[48]

Antonín Paduánský byl divotvůrcem,[49] Berthold z Řezna kazatelem Nejsvětější svátosti.[50] Alexander z Halu, Bonaventura a Duns Scotus, světla františkánské vědy, byli teologové‑bohoslovci Velebné svátosti.[51] Pascal Baylon je ochráncem neboli patronem podniků a spolků Nejsvětější svátosti;[52] Josef Plantanida z Terno je zakladatelem čtyřicetihodinové pobožnosti k Nejsvětější svátosti[53]; řád svatého Františka je obhájcem a rozšiřovatelem svátku a pobožnosti Božího Těla.

To je vpravdě františkánský majetek a františkánský duch. Jak jistě jsou František a jeho duchovní synové povoláni, aby byli Kristovými rytíři, tak jistě jsou povoláni, aby byli ctiteli a apoštoly Nejsvětější svátosti.

 

[Úryvek z knihy Hilarin Felder: Ideály sv. Františka Serafínského, Praha 1948; jazykově upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil; uvedené citace z děl sv. Františka, jeho životopisců ap. jsou upraveny s přihlédnutím k českým překladům in Františkánské prameny, Olomouc 2001, a Františkánské prameny, Praha 2012, verze 4.2.]

 

Více o sv. Františkovi z Assisi

 

Související články:

František z Assisi: Chvály Boha Nejvyššího
František z Assisi: Výklad Otčenáše
Brigita Švédská: O svatém Františkovi

   

Poznámky:


[1] Barth. de Pisa, Conform., I, fructus XII, pars 2, éd. Anal. franc. IV, p. 595-598.

[2] Boehmer, XXIX.

[3] List, který poslal všem věřícím; List generální kapitule; List všem klerikům; List všem kustodům; List těm, kdo vládnou národům.

[4] J 14,6-9.

[5] 1Tim 6,16.

[6] J 4,24.

[7] J 1,18.

[8] J 6,63.

[9] Srov. Mk 14,22.24; Mt 26,26.28.

[10] J 6,54.

[11] 1Kor 11,29.

[12] Ž 4,3.

[13] J 9,35.

[14] Mdr 18,15.

[15] Mt 28,20.

[16] Verba admonitionis (František z Assisi, Napomenutí), c. 1, Opusc., ed. Boehmer, 40 sq., Lemmens, 3-5.

[17] Žid 13,8.

[18] Ž 118,21 - číslování dle Vulgaty, dle současného číslování Ž 119,21. Pozn. RTh.

[19] Ez 33,13.

[20] František z Assisi, List k vladařům, Opusc., ed. Boehmer, 70 sq., Lemmens, 111 sq. Text dle Gonzara, De origine seraphicae relig., Venetiis 1603, 806 sq.

[21] Sabatier, P., Speculum perfectionis, c. 56.

[22] 1J 3,14.

[23] 1Kor 2,14.

[24] František z Assisi, O úctě k Tělu Páně a o čistotě oltáře, Opusc., ed. Boehmer, 62 sq., Lemmens, 22 sq.

[25] Tres Socii (Legenda tří druhů), n. 57.

[26] J 6,55.

[27] Lk 22,19.

[28] Regula prima (František z Assisi, Nepotvrzená řehole), c. 20, Opusc., ed. Boehmer, 18, Lemmens, 50.

[29] Wadding ad a. 1216, n. 11; ad a. 1219, n. 38-80.

[30] Kol 1,20; srov. Ef 6,6.

[31] Kol 3,22.

[32] Lk 22,19.

[33] 1Kor 11,27.

[34] Žid 10,28.

[35] Žid 10,29.

[36] 1Kor 11,29.

[37] Jer 48,10.

[38] Mal 2,2.

[39] 1Pt 1,12.

[40] Lv 11,44.

[41] Ž 61,9.

[42] 1Pt 5,6.

[43] Epist. ad capitulum generale (František z Assisi: List generální kapitule), Opusc., ed. Boehmer, 59 sq., Lemmens, 100-103. Že František napsal tento list ke konci života, když se vzdal řízení řádu, zmiňuje Ubertino z Casale, Arbor vitae, lib. 5, c. 7.

[44] Epistola ad universos custodes (František z Assisi: List všem kustodům), Opusc., ed. Boehmer, 63 sq., Lemmens, 113-115.

[45] Sabatier, P., Speculum perfectionis, c. 65.

[46] Srov. Zápisky Pasovského Anonyma De occasionibus errorum haereticorum, in Preger, Beiträge zur Geschichte der Waldesier im Mittelalter, v pojednáních královské bavorské akademie věd 3. kl., 13. sv. I, od. Mnichov 1875, 64 (242) násl.

[47] S. Clarae Vita (Tomáš z Celana, Život sv. Kláry z Assisi), c. 4, n. 28., ed. Act. SS. Augusti, t. II, p. 760.

[48] Catalogus Gen. Min., ed. P. Hilarius 95.

[49] Srov. P. Hilarie de Paris, St. Antoine de Padoue, Montreuil-sur-mer 1890, s. 107.

[50] Srov. Franz Göbel, Die Missionspredigten des Franziskaners Berthold von Regensburg, 3. vyd., Řezno 1873, str. 181, 329-332, 490-500.

[51] Srov. nádherné statě o Nejsvětější svátosti oltářní u Alexandra Halského, Summa IV, pass. q. 11 sq., Venetiis apud Franciscum Franciscium, vol. IV, p. 122-228 c; S. Bonaventura, Comment. in lib. IV, Sent. dist. 8-11, opera t. IV, p. 177-313; De praeparatione ad Missam, Opera, t. VIII, 98-106; Duns Scotus, Quaest. in lib. IV, Sent., Opera, Parisiis 1894, t. XVII a XXIV.

[52] Lev XIII. bulou Providentissimus Deus z 28. list. 1897, u P. Louis-Antoine de Porrentuy, Saint Pascal Baylon, Patron des Oeuvres eucharistiques, Paris 1889, XI-XIII.

[53] Analecta Ord. Min. Cap., t. XIII, Romae 1897, 178-184; Bullarium O. M. Cap. ed. a P. Michaela a Tugis, t. I, Romae 1740, 54, 63, 98, 109, 134 sq.

 

[RSS]

Přečteno 798x

další články