Všech svatých

Na začátku slavnosti Všech svatých je dlužno chválit Toho, jenž všechny svaté stvořil.

Nikterak pak nesmíme myslet, že je možno z dnešní slavnosti vyloučit blaženou Boží Rodičku, svatou vždy Pannu Marii, stánek Ducha svatého, pannu před porodem, pannu při porodu a po porodu. Ta svým příkladem totiž učila Boží lid pohrdat nádherou světa a prchat před svody smrtelného života a uctivě přechovávat v srdci cudnost s panenskou vznešeností.

Bylo zcela správné, aby ona, královna všech ctností, byla všem plodem věčné spásy, aby ona, družka andělů, všechny vzdělávala svým příkladem. Proto též nesčíslné množství z obojího pohlaví šlo v jejích stopách (...).

Počátek a Cíl všeho stvoření uspořádal na věky v podivuhodném řádu ke své chvále a slávě a ke cti svého Jména a své Velebnosti nebeskou říši andělskými duchy. Víme, že je devět andělský řádů k vyplnění Božích úradků a jeho poslání. Jemně a podivuhodně se liší pokynem všemohoucího Boha knížata a mocnosti. Již od počátku života byla navěky určena, stanovena nebeská říše rozlišením nebeských duchů. Jsme přesvědčeni, drazí bratří, že dnešní slavnost je zasvěcena těmto tak krásným a Bohem milovaným andělským zástupům.

A nejen andělům, nýbrž i všem svatým (...) platí dnešní slavnost. Z nich první byli patriarchové, otcové proroků a apoštolů. Byli shledáni hodni Boha, vznešení vírou, moudří ve skutcích, obnovitelé světa, vynikající spravedlností, velkomyslní v naději, poslušní v přikázáních, hostitelé andělů[1].

Následuje je výběr proroků, s nimiž mluvil Bůh a jimž ukázal svá tajemství. Z nich jedni byli posvěceni již v životě své matky, jiní v mladosti, jiní v jinošství a jiní zase ve stáří. Oplývali vírou, nanejvýš zbožní, snaživí a obdaření nadáním. Byli zkušeni ve cvičení kázně, vytrvalí v rozjímání, nezlomeni strachem smrti. Tepali tyrany, lkali nad hříchy lidu a vynikali mnohými divy. Jde za nimi sv. Jan Křtitel, jenž byl počat ze zvěstování téhož anděla jako Kristus a jenž má první místo křestními prvotinami.

Přichází dvanáctero apoštolů, jež si Prozřetelnost vyvolila ze všech, které obsahoval svět, ke zřízení základu nové víry a k vyzdvižení ještě útlého kmene Církve, aby se do celého světa roznesl jejich hlas. Ti přilnuli ke Kristu jako ratolest k pravému vinnému kmeni[2] a jejich navěky trvající ovoce neusychá. Jim pravil Pán: „Vy jste světlo světa", „Nemůže se ukrýt město postavené na skále", „Nezapalují svítilnu a nekladou ji pod kbelec"[3] a dále: „Nebudu vás již nazývat služebníky, nýbrž přáteli, protože jsem vám oznámil vše, co jsem slyšel od svého Otce."[4]

Apoštolům je podřízeno vítězné jméno mučedníků, kteří různými způsoby mučení napodobovali Umučení Kristovo. Jiní zahynuli mečem, jiní byli sežehnuti plamenem, jiní biti ranami, jiní probodeni kůly, druzí byli ukřižováni nebo utopeni v moři, zaživa sedřeni z kůže, jiní byli uvrženi do okovů, někteří zbaveni jazyka, zasypáni kameny, trýzněni mrazem, mučeni hladem, jiní se s uťatýma rukama nebo jinými údy stali divadlem andělům i lidem nesouce nazí potupu uprostřed národů pro Jméno Boží.

Tato dnešní slavnost není cizí ani kněžím a učitelům či vyznavačům. Ti svlažovali srdce věřících nebeskou rosou, aby mohli přinášet nehynoucí plody dobrých skutků. Postarali se o to, aby rozmnožili úroky jim svěřené hřivny, a to beze lsti, neboť se snažili zasít dobro, jemuž se naučili svým přesvědčováním, zapřísaháním, káráním. Jejich ruce jsou celé zářivé a plné čistoty, neboť když sloužili přesvatá Tajemství[5], stále podávali sami sebe Bohu jako živou oběť neposkvrněnou zlým činem.

Nezakusili sice meče pronásledovatelů, ale přece pro zásluhy svého života nejsou zbaveni mučednictví.

Ani svaté panny nejsou vyloučeny ze slavnosti dnešního dne. Odmítly plození dětí a raději se oddaly Snoubenci, jenž je v nebesích, svou myslí, jednáním i činy. Byly vytrvalé v modlitbách, bdělé v postech, milovaly posvátná bdění, horlivě dávaly almužnu, těšily chudé, šatily nahé, navštěvovaly nemocné, radovaly se z protivenství, trpělivé ve slovech potupy či pohany, zůstávajíce pokorné, když rostly jejich ctnosti, děkujíce Bohu, když pozbyly časných věcí.

Nuže, bratři, hledejme celou duší ochranu tolika přímluvců, abychom mohli dojít pro jejich zásluhy touto časnou slavností, již právě konáme, ke slavnosti věčné. Všechny pozemské, časné slavnosti pominou. Vizte, vy, kteří jste účastni těchto slavností, abyste nebyli vyloučeni ze slavností věčných. Vždyť co by prospělo být na slavnostech lidí, kdybychom měli chybět na slavnosti andělů?

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 9, 1928. Upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil.]

Související články:

O Církvi a věčnosti
Augustin: Jsme Jeho tělem  
Izák ze Stelly: Maria a Církev  
Emilian Soukup: Církev Kristova  
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?  
Ludvík Granadský: "Věřím ve společenství svatých" 

Poznámky:

[1] Srov. např. Gen 18 ad.

[2] Srov. J 15.

[3] Mt 5,14-15.

[4] J 15,15.

[5] Tím je myšlena mešní oběť - eucharistie. Pozn. RTh.