Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích

Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích

Jitka Jonová, 8.1. 2015

KNIHA - |Jiří Mikulec: Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích. Grada, Praha 2013, 394 s. + xx s. obr. přílohy, ISBN 978-80-247-3698-3.

 

Jiří Mikulec patří mezi přední odborníky na náboženské dějiny raného novověku a k této problematice publikoval již celou řadu studií. Jeho monografie Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích představuje určitou syntézu dané problematiky.

mikulec.jpgPráce je rozdělena do sedmi kapitol, obsahuje bohatý poznámkový aparát, obrazovou přílohu v textu a samostatnou barevnou přílohu za textem.

Už první kapitola naznačuje, že nepůjde jen o opakování známých faktů. Jsme zvyklí na běžné používání pojmu „barokní zbožnost", aniž je přesněji definován a může se tak pod ním skrývat mnohé a různé. Mikulec připomíná také úskalí interpretace dobových dokumentů (jako příklad uvádí interpretaci Zikmunda Wintra). Upozorňuje také na nebezpečí, kdy se příklad lokální zbožnosti zevšeobecňuje a interpretuje jako univerzální.

Druhá kapitola se věnuje barokním kultům. Ty představovaly specifický projev zbožnosti v katolické církvi, pro věřící představovaly možnost „fyzického spatření" uctívaného objektu, i když zde byla jasná hierarchie (od jednotlivých osob Nejsvětější Trojice po lokální světce a světice). Ne všechny kulty se těšily v katolické církvi všeobecné úctě, např. dominikáni odmítali kult Neposkvrněného početí Panny Marie - a to až do oficiálního vyhlášení tohoto dogmatu v r. 1954.

Osobní i celocírkevní náboženský život se odehrával jak v soukromí, tak na veřejnosti. Základním místem pro modlitbu soukromou i veřejnou byl místní kostel. Tam také věřící přijímal většinu svátostí od křtu přes svátost smíření a Eucharistii a vstupoval zde také do manželství. I v domácnostech měli lidé vyčleněná místa pro kříž, obrázky svatých. Významným místem pro náboženský život doby baroka byla poutní místa. Věřící se také účastnili různých procesí a s oblibou si pořizovali různé posvěcené předměty. Náboženský život každého věřícího byl určován jak liturgickým rokem, tak také individuálním přijímáním svátostí a svátostin. Zvláště posvěcené předměty, které byly často, jak autor uvádí, používány na způsob talismanu, viditelně odlišovaly katolické věřící od nekatolických. Z dnešního pohledu, a zvláště z pohledu osvícenství, některé projevy působily až směšně, např. vytahování sochy Ježíše Krista při slavnosti nanebevstoupení Páně. Jenže to, co se osvícencům zdálo směšné, katolickému věřícímu v době baroka připadalo často normální.

Ve čtvrté kapitole se autor zaměřil na bratrstva a poutní místa. Bratrstva byla různorodá, měla své stanovy, zvyklosti, pro věřící to byla jak záležitost náboženská, tak také stavovská, prestižní. Poutní místa byla spojena s milostnými obrazy či sochami a jinými předměty úcty. Jejich význam byl zejména lokální, ale existovala také obecně známá a oblíbená místa (hroby zemských patronů na Pražském hradě, Svatá Hora u Příbrami, Svatý Kopeček u Olomouce a další). I na poutích šlo nejen o projev zbožnosti, ale také o možnost někam se podívat a seznámit se s jinými lidmi. Zároveň představovala poutní místa přilepšení ekonomice daného regionu. Jako příklad místa a zvyklostí poutního provozu si autor vybral Bezděz, který se těšil oblibě i v širším okolí.

Zbožnost nebyla samoúčelná, věřící usilovali o spásu a život věčný. Pátá kapitola se věnuje právě posledním věcem člověka. I když to dnes může vypadat zvláštně, lidé se velmi obávali zemřít nepřipraveni. Oblíbená byla díla, která člověka připravovala na smrt. Bylo potřeba si vyřídit nejen pozemské, majetkové záležitosti, ale zvláště se co nejlépe připravit zbožným životem a svátostmi na setkání s Bohem. Na jedné straně tu byl strach z vlastních nedostatků, na druhé straně bylo zdůrazňováno Boží milosrdenství. Různá vyobrazení pekelných muk měla věřícího nabádat k polepšení života. Velká pozornost byla věnována očistci, byť o jeho lokalizaci panovaly různé názory či představy. V baroku byl vnímán jako dosti hrůzostrašné místo, které bylo často zobrazováno. Právě s očistcem je spojeno téma odpustků. Živí mohli jejich prostřednictvím zesnulým pomoci „ulehčit či zkrátit" jejich setrvávání v očistci. V tomto ohledu byla důležitá i různá bratrstva (modlitby za zesnulé členy), zbožné odkazy na zádušní mše apod.

186472-big.jpgJednou z překážek spásy byl odpad od víry. V době neexistujícího ekumenismu považovala každá z církví ty ostatní za pomýlené. Taktéž státní moc usilovala o náboženskou jednotu země. V šesté kapitole se čtenář seznamuje s problematikou nekatolíků jako nepřátel katolické víry. V případě českých zemí bylo jediné uznávané náboženství katolické. Nekatolíci pak byli evidováni v záznamech o jejich konverzích, podle nichž se zde nejvíce vyskytovali luteráni a v menší míře i ostatní. Taktéž byly evidovány různé skupiny odpadlíků od katolické církve. Za nebezpečné pro pravověří pak byly považovány tzv. kacířské knihy. I když bylo jako jediné povolené náboženství katolictví, zůstávali v českých zemích nadále tajní nekatolíci, kteří zpravidla vytvářeli své společenství, které se ostře vymezovalo proti katolické církvi. Nekatolíci, kteří nechtěli žít ve skrytosti, většinou odcházeli do ciziny.

Závěrečná kapitola se zaměřuje na konec barokní zbožnosti. Jako její „zlaté období" označuje autor polovinu 17. století až polovinu 18. století, kdy docházelo také k slavnostním korunovacím milostných obrazů apod. Osvícenství mnohé praktiky barokního kultu podrobilo nemilosrdné kritice. Striktně odmítnuto bylo přílišné množství různých pobožností, které dle osvícenců nijak nevedly k větší zbožnosti, ale naopak k různým nevhodným aktivitám (setkávání mladých lidí apod., i když nepřístojnosti na poutních místech kritizovali i sami katoličtí spisovatelé), zároveň bylo odmítnuto vše, co mohlo mít charakter pověrečných praktik. Barokní zbožnost měla skutečně velmi daleko k osvícenskému racionalismu a utilitarismu. Ve druhé polovině 18. století jsou za vlády Marie Terezie omezeny svátky a poutě, zakázána procesí, vyhlášen boj proti pověrečným praktikám. Generální semináře vychovávaly osvícensky smýšlející duchovenstvo, které nemělo vždy pochopení pro dřívější formy zbožnosti. Necitlivé zásahy (rušení poutních míst, pohřbívání v pytlích, zákaz zvonění při bouřce apod.) sice vyvolaly mezi lidmi nevoli, ale vlivem novým společenských proměn náboženství ztrácelo ve veřejném životě svůj vliv. A v souvislosti s těmito změnami se dle autora musela vyvinout nová, postosvícenská zbožnost.

V textu najdeme jen ojediněle nepřesné informace, a to např. ohledně kněžského svěcení (s. 114). To se dělilo na čtyři nižší (ostiariát, lektorát, exorcistát, a akolytát) a čtyři vyšší svěcení (podjáhenské, jáhenské, kněžské, biskupské). Nejvýše tedy není kněžské, ale biskupské svěcení (samozřejmě jej dosáhlo jen malé množství kněží). Podobně u svátosti manželství se obvykle označuje oznámení o plánu přijmout tuto svátost jako ohlášky. Nepřesná je i informace o neexistenci norem pro svátostiny, i ony měly svá pravidla a formu (svěcení, žehnání, procesí apod.). Tyto výhrady jsou však v rovině teologicko-liturgické.

Knihu je možné jen doporučit všem zájemcům o téma náboženského života, zbožnosti a víry v 17. a 18. století v Čechách. Autor uvádí bohaté množství pramenů a literatury, díky nimž vykresluje různé podoby a aspekty barokní zbožnosti, a to včetně samotného významu, který je pojmu barokní zbožnost přikládán. Upozorňuje také na skutečnosti, které tolik dráždily nastupující osvícenství, jež epochu barokní zbožnosti „ukončilo".

 

Od téže autorky:

Církevní dějiny - Antika a středověk 

 

[RSS]

Přečteno 412x

další články