Božská komedie

Dante Alighieri

Ráj

Zpěv dvacátý čtvrtý

„Ó sbore k velkým hodům vyvolený
Beránka požehnaného, jenž sytí
vás tak, že touhy vždy vám naplněny,
z milosti Boží smí-li tento vzíti
si drobtů část, jež ze stolu vám padá,
dřív nežli smrt dá u cíle mu býti,
popatřte, jak si vroucně toho žádá,
a trochu zroste jej; vždyť z toho zdroje
už pijete, v nějž naději on skládá."
Tak začala Beatrice slova svoje,
a blahé duše, jež se do sfér pojí,
kol pólů kroužily jak komet roje.
A kolečka jak v hodinovém stroji
se točí, že by divákům se zdálo,
že letí poslední, však první stojí,
tak u tančících kol těch se to dálo,
u kterých by se podle bohatosti,
že rychlá jsou a volná, soudit dalo.
Z toho, jež zářilo vší krásou ctnosti,
jsem zřel, jak šťastný oheň zaplápolá,
že není skvostnějších co do jasnosti.
A kolem Beatrice pak tři kola
s tak božským zpěvem činilo, že věru
mi je má obraznost už nevyvolá.
Nuž, nedám o tom ani psáti peru,
neb řeč ni fantasie na ty řasy
by nepostačila ni na nádheru.
„Ó sestro, jež tak prosíš jménem spásy,
svým vroucím citem lásky, která plane,
mne vybavuješ z oné sféry krásy."
Když zůstalo stát světlo požehnané,
k mé paní obrátilo se svým vanem
a promluvilo, jak to tady psané.
„Ó světlo, nošené tím velikánem,"
zas ona, „jemuž sneseny a dány
radosti klíče byly naším Pánem,
jak chceš, zde toho zkoušej z každé strany,
lehké i těžké, jaká je v něm víra,
jenž mořem šels, jen její mocí hnaný.
Zda lásky, naděje v něm správná míra
i víry, víš, neb zrak tvůj pronikává
tam, kde jak na malbu se na vše zírá;
ježto však získala si podle práva
občany pravou vírou tato říše,
sluší se, by jí z řeči jeho vzešla sláva."
Jak bakalář se zbrojí, stoje tiše,
otázkou dokud mistr nepovelí,
by nekončil ji, zdůvodnil však spíše,
tak důvody já zbrojil um svůj celý,
když mluvila, by vyznání mé znělo,
důstojně takovému tazateli.

„Zjev, dobrý křesťane," to světlo dělo,
„co je to: víra?" K jasu, který sílil,
co takto vál sem, pozdvihl jsem čelo,
pak k Beatrici, bych se neomýlil,
jež tváří naznačila mi, že míní,
bych vodu z vnitřní studánky své vylil.
„Milost," já počal, „jež mi přeje nyní,
že hejtmanu se ctnému vyznat mohu,
ať jasně vyřčeny mé pojmy činí."
Pak dál jsem pravil: „Víra je, jak v slohu
pravdivém, otče, psal tvůj bratr drahý,
jenž s tebou Řím veď pravou cestou k Bohu,
podstatou věcí doufaných a snahy
i důvod oněch, kterých nevidíme,
a to se mi zdá jádrem její váhy."
Vtom zaslechl jsem: „Chápání máš přímé,
jen víš-li, proč ji mezi podstatami
a mezi důvody pak také zříme."
Já na to: „Hluboké ty věci samy,
které mi tady zjev svůj podávají,
očím, jež jsou tam dole, nejsou známy,
neb tam své bytí v pouhé víře mají,
na níž má základ naděj člověkova,
a proto rázu podstat nabývají.
Jen z této víry vycházet vždy znova
má soud náš, aniž čteme jiné listy,
a proto důvodu ráz v sobě chová."
I slyšel jsem: »Vždy kdyby přínos jistý,
z učení vzešlý, chápala tak snaha,
nebylo by tu místa pro sofisty."
Tak dechla horoucí ta láska drahá;
a dále: „Dobře zjistil jsi, jak čistá
je této mince směsice i váha.
Však rci, zda má i ve tvém měšci místa?"
A já pak: „Mám ji, v ryzí kulatosti,
že její ražba je mi zcela jista."
Pak vyšlo z toho světla hlubokosti,
jež plálo tam: „Tu víru, šperk ten cenný,
který je pevný základ každé jiné ctnosti,
odkud jej máš?" Já na to: „Poroseny
svatého Ducha deštěm, jenž se roní,
jsou staré ty i nové pergameny,
a to je sylogismus, jenž mi o ní
tak ostrou pravdu dí, že důkaz nový
vždy jenom tupým se mi jeví po ní."
Pak zaslechl jsem: „Proč, co ti projev poví
starý i nový, závěrem jež jsou ti,
se tobě jeví Božími být slovy?"
Já: „Skutky, jež pak přišly, poskytnouti
mi mohou pravdy důkazy, k nimž nikdy kovu
hřát nemusela příroda ni kouti."

A odpověď: „Kdo jistí tě vždy znovu,
že se to stalo? Máš své dotvrzení
v tom, co chceš dokázat, ne v jistém slovu."
„Když bez divů svět," děl jsem, „bez nucení
se na křesťanství obrátil, ta síla
je taký div, že stý díl v jiných není.
Šels chud a lačný, vědom svého díla,
do pole, sazenici dobrou seje,
jež v trnku zvrhla se, ač révou byla."
Když ustal jsem, dvůr svatý blahem chvěje
se „Boha chvalme" zapěl ve svém kolu
nápěvem, jak tam nahoře se pěje.
A pán ten, jenž mně zkoumal a s nímž spolu
jsme haluz od haluze šli svou drahou,
že blížili jsme se už do vrcholů,
zas počal: „Milost, které je tak drahou
tvá mysl, tobě ústa otvírala
až sem, jak správně bylo jejich snahou,
že tomu, co z nich vyšlo, patří chvála.
Však vyjádřit, co věříš, musíš nyní,
a kde ta věc se ve tvé víře vzala."
„Ó svatý otče, duchu, ve svatyni
jenž zříš, co věřils tak, že spěch tvůj v hlínu
hrobu i mladší nohy pozastíní,"
já počal, „chceš, ať mlčky nepominu
věření tvářnost svého ochotného,
a tázal ses mu také na příčinu.
I pravím: Věřím v Boha jediného,
jenž věčný, řídí sám jsa bez pohnutí,
láskou a touhou pohyb nebe všeho.
Ne fyzika mě k této víře nutí
ani metafyzika, však dává mi ji
déšť, jehož proudy se tu po skanutí
Mojžíšem, proroky a žalmy lijí
i vámi, kteří jste tak vroucně psali,
když Duch vás vzdělal, do evangelií.
A věřím v osob věčných tré, jež spjaly
se v jednu bytost, jednu tak i trojí,
že „jsou" i „jest" tím stejně na se vzaly.
Hluboký božský stav ten, o němž moji
zvěst máš tu, vždycky bude pečetiti
nauky, nejednou jež v Písmu stojí.
Toť počátek, toť jiskra, jež se nítí,
jež v plamen živý ve mně rozžehne se
a jako hvězda na nebi se třpytí."
Jak pán, když vyslechl zprávu, již mu nese,
obejme svého služebníka za ni,
z noviny zvěstované vesele se,
tak s chvalozpěvem třikrát v plápolání,
tak umlkl jsem, mě záře obklíčila
ta apoštolská, na jejíž jsem přání
byl mluvil; tak má řeč jí byla milá.

[Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]