Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > List bratru Rajmundu z Kapuy, z řádu kazatelského (II)

List bratru Rajmundu z Kapuy, z řádu kazatelského (II)

sv. Kateřina Sienská, 29.4. 2015

V Bohu Stvořiteli a Vykupiteli duše poznává svou důstojnost i své chyby, a ve své důstojnosti a svých chybách poznává tajemství stvoření a vykoupení. Tudíž se duše rozněcuje k milování. Mimo to svatá mystička Kateřina Sienská (+ 1380) mluví o své touze dát svou krev z lásky ke Kristu a k Církvi.

 

Ve jménu Ježíše Krista ukřižovaného a sladké Marie

Vám, nejmilejší a nejdražší otče a synu v Kristu Ježíši, daný mně od oné sladké matky Marie, já Kateřina, služka a otrokyně sluhů Ježíše Krista, vám píši v jeho drahé krvi, žádajíc sobě vidět vás syny pravými a hlasateli slova vtěleného Syna Božího, ne pouze hlasem, nýbrž skutky, učíce se od Mistra pravdy, který konal ctnost a potom ji kázal. Tímto způsobem ponesete ovoce a budete tou strouhou, jejímž prostřednictvím Bůh poskytne milost srdcím posluchačů. Vězte, synové moji, že dobrého života a hladu po cti Boží a po spáse duší bychom nemohli mít ani se mu naučit, kdybychom nešli do školy Slova, Beránka vykrváceného a opuštěného na kříži; neboť tam se nalézá pravá nauka. Tak řekl on: „Já jsem Cesta, Pravda a Život"[1], a nikdo nemůže jít k Otci, leč skrze něj. Otevři se oko vašeho poznáni, aby vidělo, a připravte uši a slyšte nauku, kterou vám dává. Vizte sebe samé, neboť v něm nalézáte jej. To je, že v něm nalézáte sebe skrze milost a ne z povinnosti, když vás stvořuje k obrazu a podobenství svému, a v sobě nalézáte nezměrnou dobrotu Boha, jenž přijal naše podobenství spojením, kterým se Božská přirozenost spojila s přirozeností lidskou. Pukněte tedy a roztrhněte se srdce naše, když pozorujeme takový oheň a plamen lásky, že Bůh je vroubován na člověka a člověk na Boha. Ó, lásko neocenitelná! Kdyby si jí člověk byl vážil, stačila by mu. Tedy do této sladké školy, synové moji! Neboť tato vroucí láska vás povede a způsobí život.[2]

katerina-sienska-013-men-vyr.jpgPravím, abyste otevřeli uši a poslouchali jeho nauky, jež je takováto: Dobrovolná chudoba, trpělivost proti křivdám, splácet dobrým těm, kteří nám ubližují, být malým, poníženým, pošlapaným a opuštěným na světě, s posměchem, týráním, křivdami, urážkami, nactiutrháním, pomluvami, útrapami, pronásledováním od světa a od ďábla viditelného i neviditelného a od vlastního těla smrdutého, které se, jako odbojné, chce neustále vzpírat proti svému Stvořiteli a bojovat proti duchu. Nuž, tato je jeho nauka: snášet trpělivě i odporovat zbraněmi nenávisti a lásky. Ó, sladká a lahodná nauka! Ona je ten poklad, jejž on vyvolil sobě a zůstavil svým učedníkům. To zanechal jakožto největší bohatství, jaké mohl zanechat. Neboť kdyby Boží Dobrota byla viděla, že radovánky a rozkoše a libosti a láska vlastní k sobě a marnost a lehkomyslnost srdce jsou dobré, byl by je sobě vyvolil. Ale protože moudrost vtěleného Slova viděla a poznala, že tento je nejlepší díl, ihned jej miluje a z lásky se jím odívá. A tak činí jeho služebníci a synové, následujíce šlépějí svého Otce. Nechci tedy, aby ve vás byla nevědomost, ani abyste se odtahovali od této sladké a příjemné cesty a lahodné školy, nýbrž jako praví synové si přitáhněte toto roucho k tělu, a tak a takovým způsobem přilni k vašemu tělu, aby se od vás nikdy neoddělilo, leč až duše bude vycházet z vás; tenkrát zanecháme roucha bolesti a zůstaneme oblečeni rouchem rozkoše a budeme jíst u stolu Beránkova ovoce, jež následuje po útrapách.

Tak učinil sladký hlasatel Pavel, jenž oblékl Krista ukřižovaného a byl miláček Boží podstaty. Obléká se v Krista člověka, to je v bolesti, v potupy Krista ukřižovaného, a jiným způsobem se nechce radovat, naopak praví: „Nechci se radovat leč v kříži Krista ukřižovaného."[3] A tolik se mu to líbilo, že jak řekl jednou týž apoštol jisté své služebnici: „Má sladká dcero, tak jsem na sebe připoutal řečenou rozkoš poutem vroucí lásky, že nikdy ode mne neodešla ani neochabla, leč až když mi vzali život."[4] Na sladkém Pavlu bylo dobře vidět, že studoval tuto nauku. Znal ji co nejdokonaleji, takže duše se mu staly pokrmem a pochoutkou. Učinil jako houba, jež táhne k sobě vodu: tak on, jda cestou potup, nachází neocenitelnou lásku a dobrotu Boží, kterouž svrchovaně miluje své tvory.

A vidí, že jeho vůle je ta, že chce naše posvěcení a čest věčného Otce a naše spasení; a vydal se na smrt, aby naplnil na nás toto posvěcení. Pavel vezme tu nauku a porozumí jí; a porozuměv, ihned se jme dávat čest Bohu a námahu bližnímu. Hlásá zmužile pravdu a neváhá pro nedbalost, nýbrž je horlivý. A je učiněn nádobou milování[5], plnou ohně, aby nesl a hlásal slovo Boží.

Nuže, tak si žádá má duše, protože s převelikou a zanícenou touhou jsem si žádala jíst s vámi velikonočního beránka, to je, vidět naplněnou a dokonalou svou touhu. Ó, kterak blažená bude má duše, když vás uzřím nad všemi ostatními postaveného, upevněného a ustáleného ve svém předmětu, v Kristu ukřižovaném, a krmit a živit se pokrmem duše! Neboť duše, která nevidí sebe pro sebe, nýbrž vidí sebe pro Boha a Boha pro Boha, jakožto nejvyšší a věčnou dobrotu a hodného být milován od nás, vidouc v něm účinek zanícené a dokonalé lásky, nalézá v něm obraz stvoření, a v sobě samé nalézá Boha ve svém obrazu. To je, tu lásku, kterou člověk vidí Boha mít v sobě, tu lásku rozšiřuje (Bůh) na všecko stvoření; a proto hned se cítí nucena milovat bližního jako sebe samého, protože vidí, že Bůh jej svrchovaně miluje, pohlížeje na sebe v studnicí Boží bytnosti. Tudíž touha jej činí schopným milovat sebe v Bohu a Boha v sobě, jako když se někdo dívá do studánky a vidí tam svůj obraz; a vida se, miluje se a raduje se. A je-li moudrý, prve si zamiluje studánku než sebe. Protože kdyby se nebyl viděl, nebyl by se miloval, aniž cítil radost ani by nebyl opravil chyby své tváře, kteréž viděl v tom prameni.

Nuže, takto smýšlejte, synové moji přesladcí, že jiným způsobem nebudeme moci vidět své důstojnosti ani svých chyb, které nám berou krásu naší duše, kdybychom se nešli shlížet do upokojujícího moře Božské bytnosti, kde nám skrze sebe vyobrazuje nás. Neboť odtamtud jsme vyšli, když nás stvořila Moudrost Boží ke svému obrazu a podobenství; tam nalézáme spojení Slova vroubovaného na naše člověčenství; nalézáme a vidíme a ochutnáváme pec jeho lásky, která byla tím prostředkem, jenž dal nás nám, a pak sjednotil Slovo s námi a nás se Slovem, když přijalo naši lidskou přirozenost. Ona byla to silné pouto, které jej drželo přibitého a přikovaného na kříži. A to všechno uvidíme vidouce se v Boží dobrotě. A jiným způsobem ho nebudeme moci okoušet v trvalém životě ani ho vidět tváří v tvář, kdybychom ho prve neokoušeli náklonností a láskou a touhou v tomto životě, tím způsobem, jak řečeno.

A tuto náklonnost mu nemůžeme ukázat prospěchem, který bychom mu mohli činit, protože on nemá zapotřebí našeho dobrého, ale můžeme a máme ji ukazovat na svých bratřích, hledajíce slávy a chvály jména Božího v nich. Již tedy nesmíte být nedbalí, aniž smíte spát v nevědomosti, nýbrž se zanícením a smělým srdcem musíte rozepjat sladké a milostné touhy, žádajíce si jít dávat čest Bohu a námahu bližnímu, nikdy se neuchylujíce od předmětu své lásky, Krista ukřižovaného. Vězte, že on je ta zeď, kde máte odpočívat a shlížet se ve studánce. Běžte, běžte, abyste tam došli, a zavřete se do ran Krista ukřižovaného. Radujte, radujte se a plesejte, neboť se přibližuje čas, kdy nám jaro poskytne vonných květů. A nedivte se, kdybyste viděl přicházet opak, nýbrž tenkráte více než kdykoli jindy buďte ujištěn.

Ach, ach, nešťastná duše má! Nechtěla bych ustávat, dokud bych neuzřela, že pro čest Boží mne zasahuje nůž, jenž by mi proklál hrdlo, tak aby se má krev rozstříkla po zahradě svaté Církve. Ach, ach, já umírám a nemohu umřít. Nepravím více. Odpusťte, otče, mé nevědomosti. A pukni a rozpusť se vaše srdce v takové horkosti lásky.

Napíši vám o působení Božím, co způsobil a působí, neb není jazyka ani pera, jež by na to stačilo. Vzkázal jste mi, abych se radovala a plesala, a vzkázal jste mi noviny takové, ze kterých jsem měla obzvláštní radost, ačkoliv první a sladká Pravda, ten den potom, co jsem odešla od vás, ten Ženich Věčný, chtěje mi učinit jako otec činí dceři a ženich své nevěstě, jenž nemůže snést, aby měla nějakou hořkost, tedy tak, otče, vězte, že učinilo Slovo, svrchované, věčné a vznešené Božství, jež mi darovalo takovou radost, že jsem cítila i údy svého těla se rozplývat a mizet jako vosk v ohni. Duše má v té chvíli měla trojí příbytek: jeden s ďábly, poznáváním sebe a pro mnohé útoky a obtíže a výhrůžky, které mi činili, neb ani okamžik nepřestávali tlouci na dveře mého svědomí. A já jsem té chvíle povstala s nenávistí a s ní jsem šla do pekla, žádajíc si od vás svaté zpovědi. Ale Boží dobrota mi dala více, než jsem žádala; neboť já jsem žádala o vás a ona mi dala sebe samu, a Bůh mi udělil rozhřešení a odpuštění hříchů mých i vašich, opakuje mi naučení jindy řečená a zastiňuje mne velikým ohněm lásky, bezpečností tak velikou a takovou čistotou mysli, že jazyk nestačí, aby to dovedl říci. A aby ve mně doplnil potěšení, dal mi příbytky Kristovy na zemi, a šla jsem, jako se chodí po ulici; tak se zdálo, jako by byla cesta s nejvyšší výsosti věčné Trojice, kde se docházelo tolika světla a poznání Boží dobroty, že se nemůže povědět, a byly mi zjeveny věci budoucí a chodila jsem a byla mezi těmi, kteří okoušejí vpravdě, a s rodinkou Kristovou na zemi.[6] Viděla jsem přicházet nové noviny o velikém plesání a pokoji, slyšíc hlas první sladké Pravdy, jež pravila: ,,Dcero má, nepohrdám upřímnými a svatými touhami, nýbrž naopak je vyplňuji. Posilni se tedy a buď dobrým nástrojem a zmužilým k ohlašování pravdy; neboť vždycky budu s vámi." A zdálo se mi, že znamenám povýšení našeho arcibiskupa. Potom, když jsem uslyšela skutečnou událost, jak jste mi psal, jsem měla radost nad radost.

Ó, můj sladký synu, zjevuji vám své tvrdošíjné a zatvrzelé srdce, abyste žádal pro mne o jeho potrestání a o spravedlnost na něm, že takové teplo lásky je neroztrhne a že od něho nepopraská. Ach, jak podivným způsobem si toto trojí přebývání nepřekáželo navzájem, nýbrž jedno kořenilo druhé. Jako sůl přidává chuti oleji a činí dokonalou přípravu jídla, tak stýkání se s ďábly v pokoře a nenávisti, a hlad a společenství s Církví svatou v lásce a touze mne přenášelo do trvalého života, abych okoušela s těmi, již vpravdě okoušejí. Nechci povídat více. Představte si, že pukám a nemohu se rozpuknout.[7]

Oznamuji vám noviny o svém otci, bratru Tomáši, jenž z Boží milosti ctností přemohl ďábla. Je učiněn úplně jiným člověkem, než býval: ve veliké vroucnosti a lásce odpočívá jeho srdce. Prosím vás, abyste mu někdy psal, a sám se mu oznamte. Radujte se, že moji ztracení synové jsou nalezeni a vrátili se do stáda, vyšli z temnot.

Já, Kateřina, vaše nehodná dcera, prosím o vaše požehnání. Poroučím vám všechny své syny a dcery, abyste měl o mě dobrou péči, aby mi pekelný vlk nikoho z nich nevzal. Myslím, že Neri tam přijde, protože se mi zdá, že je dobře poslat jej ke dvoru. Poučte jej o tom, čeho třeba činit pro pokoj těchto shnilých údů, které jsou odbojné proti svaté Církvi, protože není vidět sladšího prostředku k upokojení duše i těla než tento. Stran této věci a ostatních, jichž třeba, povedete si horlivě a pečlivě, hledě vždycky ke cti Boží a k žádné jiné věci. Nicméně, ač vám toto pravím, čiňte, co vám vnuká Bůh a co se vám zdá, že je lépe, buď poslat jej, nebo nikoli. Zůstávejte ve svatém a sladkém Božím milování. Ježíši sladký, Ježíši lásko!

 

[Český překlad Dr. Karla Vrátného převzat z knihy Listy svaté Kateřiny Sienské, Olomouc 1940, a mírně jazykově upraven redakcí Revue Theofil.]

   

Více o sv. Kateřině Sienské

 

Od téže autorky:

List bratru Rajmundu z Kapuy, z řádu kazatelského (I)
Čím větší je láska, tím hlubší je bolest
List osobě, jejíž jméno je zamlčeno
List jistému vznešenému prelátovi
Nechť se zvedá oheň svaté touhy!
List bratru Tomášovi della Fonte
Tajemství mého Srdce
Naše Vzkříšení!
Nepřátelé Kříže
List 289.

   

Související články:

  Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 

   

Poznámky: 


[1] J 14,6.

[2] Tyto věty jsou nejasné a vydavatelé různě čtou, aniž tím objasňují smysl. Pozn. překl.

[3] Srov. 1Kor 2,2.

[4] ?. Soukromé zjevení apoštola Pavla sv. Kateřině? Pozn. RTh.

[5] Vasello di dilezione; snad chyba opisovačů místo elezione - „vyvolení". Ač i tak, jak je psáno, dává dobrý smysl. Pozn. překl.

[6] Famiglinola di Cristo in terra. Mohlo by také znamenat rodinu, okolí, domácnost papežovu, jehož často nazývá Kristem na zemi. Ale smysl není jasný. Pozn. překl.

[7] V mém nitru je tolik citů, kolik touhy, tolik věcí viděných ve zjevení, jichž nemohu vyjádřit. Pozn. překl.

 

[RSS]

Přečteno 244x

další články