Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Úpění holubice čili o užitečnosti slz (předmluva)

Úpění holubice čili o užitečnosti slz (předmluva)

sv. Robert Bellarmin, 18.6. 2015

Sv. Robert Bellarmin v předmluvě ke své knize píše: "Jsou pak dva druhy zbožných slz: jedny jsou znamením nenávisti, druhé znamením lásky, jedny znamením bolesti, druhé znamením radosti".

 

Více o sv. Robertu Bellarminovi

 

Napsal jsem loni pojednání O věčné blaženosti svatých, abych se já, který jsem již stařec a blízko smrti, podnítil k tomu, abych si žádal celou duší tak veliké věci a abych si vyprošoval naléhavě a vytrvale milosti Boží. Když pak jsem letos[1] při svých obvyklých duchovních cvičeních uvažoval, co by bylo potřeba dělat, abych našel pravou cestu k životu věčnému, napadla mne ona slova Žalmistova: Kdo mi dá křídla jako holubici, a poletím a odpočinu? (Ž 55, 7) Všiml jsem si, že prorok nejmenuje holubici raději než jiné ptáky jen pro její rychlost; neboť víme, že nechybí ptáků, kteří holubici v rychlosti předstihují nebo se jí vyrovnají. A tak jsem uvažoval, že holubice je tvor prostý, čistý, plodný, bez žluči, a co je pro ni příznačné, neustále lkající[2]. A proto nebylo řečeno: Kdo mi dá křídla jako vlaštovce nebo jestřábu nebo orlu, nýbrž: jako holubici; neboť let kontemplace nám pomůže dosáhnout pravého pokoje tehdy, když budeme prostí, beze zloby, prosti provinění, plodní dobrými skutky, jestliže se budeme hněvat na hříšníky bez žluči nenávisti a chyby podřízených budeme trestat v dobrotě; a hlavně, jestliže budeme kráčet tímto údolím slz za neustálého lkaní, bez šprýmů a žertů, bez smíchu a světského zpěvu a jiných tělesných požitků a světských radostí.

robert-bellarmin-11.jpgProto jsem si umínil, že budu v těchto duchovních cvičeních zkoumat modlitbou a rozjímáním, která kniha Boží nám připomíná spasitelné lkaní a jaký je obsah lkaní holubičího, a konečně, jaký užitek přináší to lkaní. A jakkoli by se zdálo, že rozhovor o lkaní a slzách bude truchlivý a nepříjemný, přece bude tato truchlivost vyvážena tak nesmírnou radostí, že by ji bylo možno nazvat šťastnou truchlivostí. Neboť, jak praví Apoštol v druhém listě ke Korintským, zármutek, který je podle Boha, působí spasení; ale zármutek světa způsobuje smrt. (2 K 7,10).

Avšak dřív než začnu vysvětlovat nutnost, předmět a užitek slz, bude třeba krátce uvést, o jakých slzách jsme si předsevzali mluvit. Jsou totiž tři druhy slz: jedny jsou přirozené a ani samy o sobě dobré, ani samy o sobě špatné, jiné špatné a záhubné, jiné dobré a spasitelné. Přirozené slzy jsou ty, které vyvolávají obvyklé světské trampoty - ztráta majetku, smrt milovaných osob, rozličné nemoci, utrpěná příkoří a jiné věci toho druhu. Zhoubné slzy jsou ty, které vyvolávají neřesti, lest, pokrytectví, předstírání; takové jsou slzy nevěstek, jež jsou slzami krokodýlími; a takové prolévá někdy i sám ďábel. Všechny tyto slzy, jak přirozené, tak ďábelské, tady zamýšlíme pominout. Zbývají jen spasitelné slzy, které vycházejí z Ducha svatého jako z pramene, jak praví Apoštol v listu k Římanům: Sám Duch prosí za nás vzdechy nevypravitelnými (Ř 8, 26). Neboť se říká, že Duch za nás prosí, protože způsobuje, že my prosíme, a to nikoli přirozenými ani obyčejnými nářky, ale takovými, které lidský jazyk není s to vyjádřit. To je ten déšť dobrovolný, který Bůh udělil svému dědictví (Ž 38, 10). Neboť lidské slzy je třeba přirovnávat ne tak k dešti jako k vodám jezer a bažin. Déšť sestupuje z nebe a zúrodňuje pole a zahrady, což nemohou dělat jezera a bažiny.

Jsou pak dva druhy zbožných slz: jedny jsou znamením nenávisti, druhé znamením lásky, jedny znamením bolesti, druhé znamením radosti. Slzy zkroušenosti jsou znamením nenávisti k hříchům; slzy touhy vidět Boha jsou znamením lásky, a ty první jsou také znamením bolesti a ty druhé znamením náklonnosti. A to je příčina, proč jsou tyto slzy způsobovány od Boha, protože dosvědčují nenávist k hříchu a lásku k Bohu - jinak co jsou slzy než trochu vody, vytékající z hlavy a vyvrhované jako výměty žlabem očí? To ukazuje svatý Bazil v řeči o díkůvzdání, kde vykládá původ slz po lékařsku. Tyto dva druhy slz jsou ta dvě svlažená pole, jež žádala Aksa v knize Jozue (Jz 15,19)[3], o kterémžto podobenství krásně pojednává sv. Řehoř[4] v třetí knize Rozmluv a v listu k Theotistě. Odtud někteří přirovnávají spasitelné slzy k Noemově potopě, která byla celá od Boha, ale částečně byla způsobena prameny propastí, částečně deštěm z nebe. Jestliže totiž slzy znamenající nenávist a bolest prýští z pramenů propastí a slzy lásky a radosti sestupují z nebe, přece pocházejí všechny od Boha.

Ačkoli pak ty slzy jsou darem Božím, nesmíme očekávat, že by nám byly dány, když budeme spát a nic nedělat. Neboť i moudrost je jeden ze sedmi darů Ducha svatého, a to hlavní, a přece svatý Jakub říká: Potřebuje-li někdo z vás moudrost, žádej ji od Boha, který dává všem v hojnosti (Jk 1,5). Je však třeba žádat těchto nejlepších a dokonalých darů tak, jak náleží; proto týž apoštol připojuje: Žádej pak s důvěrou, nic nepochybuj. A dál: Nemáte, protože neprosíte; prosíte a nedostáváte, protože špatně prosíte (Jk 4,2-3). Proto je nutné žádat dar slz s velikou důvěrou a s nemenší touhou, podle napomenutí svatého Řehoře v třetí knize Rozmluv: Je třeba prosit našeho Stvořitele o milost slz s velikou touhou. A to jsou slzy, o kterých jediných začneme teď s pomocí Boží psát v tomto dílku.

 

[Přeložil Timotheus Vodička. Úpění holubice čili o užitečnosti slz, r. 1948 v Olomouci jako 90. svazek Dominikánské Edice Krystal. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

O lásce k Bohu
Výšku Božího milosrdenství poznáváme z jeho pohnutky

 

Poznámky:

[1] Roku 1616.

[2] Lkáti = naříkat, bědovat, hořekovat, kvílet, plakat, úpět.

[3] Jz 15, 16-19: Káleb tenkrát prohlásil: „Kdo porazí Kirjat-sefer a dobude jej, tomu dám za manželku svou dceru Aksu." Dobyl jej Otníel, syn Kenazův, Kálebův bratr; dal mu tedy svou dceru Aksu za manželku. Když přišla, navedla jej, aby žádal jejího otce o pole. Sesedla z osla. Káleb se jí otázal: „Co si přeješ?" Odpověděla: „Obdař mě požehnáním! Když jsi mě provdal do jižního suchopáru, dej mi také vodní zřídla." Dal jí tedy zřídla, horní a dolní.

[4] Svatý Řehoř Veliký, první papež toho jména (zemřel r. 604) a Učitel Církve, sebral ve svých Čtyřech knihách rozmluv o životě a zázracích Otců italských italské hagiografické tradice i zprávy soudobé, opírající se často o přímá svědectví. Zvláště významná je kniha druhá, věnovaná životu svatého Benedikta z Nursie. Ostatní spisy svatého Řehoře jsou: Moralia (komentář ke knize Job s morálními a asketickými aplikacemi), Čtyřicet homilii na evangelia, Dvaadvacet homilii na Ezechiela a Kniha o řádu pastýřském (Liber regulae pastoralis), kromě dochovaných listů.

 

[RSS]

Přečteno 275x

další články