Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity

Dionysios Areopagita, resp. Pseudo-Dionysios Areopagita[1], je jedním z křesťanských autorů, kteří do křesťanského učení přijali a transformovali platónské, resp. novoplatónské pojmy a nauky. V díle Dionysia jsou tak patrné vlivy Plótina[2] a ještě mnohem více Plótinova žáka Prokla, jsou ovšem vnořeny „do služeb" křesťanského pravověří[3].

Dionysios v návaznosti na učení sv. Řehoře Nysského, především jeho gnoseologického přístupu k poznání Boha[4], tj. jeho „apofatické cesty", mluví o poznání Boha v temnotě. V tom je dědicem rovněž novoplatónského pojetí Boha-Dobra, který je „nadpodstatný", „nadbožský" a „naddobrý"[5], je „nadbytí", přebývá v temnotě[6] a přesahuje vše jsoucí a vše poznatelné, je „nepostižitelnou a neviditelnou temnotou", neboť „je nepřístupným světlem díky přebytku viditelného světla"[7]. A k tomu, který je nad každé lidské poznání, je možné dospět - po projití cestou katafatickou a apofatickou - následně pouze skrze „nevědění", „nevidění" a „nepoznávání", tedy skrze odhlédnutí ode všeho smyslového, ale i ode všeho inteligibilního, od jakýchkoliv pozitivních tvrzení (afirmací) i od každých popírání (negací), tzn. cestou mystickou (o čemž vypovídá a k tomu i slouží Dionysiův spis O mystické teologii). Ekstasis je pak oním posledním krokem v mystické cestě, oním „vy‑jitím" k Bohu, „vy‑kročením" „mimo sebe", „vy‑stoupením" („ek‑stasí") nad vlastní přirozenou mez[8], k „nadbytostnému paprsku božské temnoty"[9] a ke sjednocení (ενωσις) s ním[10], kdy duše dosahuje skrze „nevědění" „mystického nazírání" (μυστικα θεαματα)[11] a dochází „zbožštění" (θεωσις)[12]. Duše tak vykonává pouť k vlastnímu mlčení, aby promluvil ten, jehož nelze vyjádřit žádným jménem (ανωνυμος[13], υπερ παν ονομα[14]) ani žádným slovem[15], aby promluvil On sám a vyjádřil sám sebe takového, jaký je, „odhalil se", tedy zjevil sebe sama, „sdělil se". „Potom bude konečně jedno s tím, který je nevyslovitelný."[16]

Ekstasis ovšem není jen úkon z lidské strany, je spíše a především odpovědí na Erós-Boha, který vyvolává ekstasis v člověku.[17] To souvisí s tím, a to je jistě hodné pozornosti, že Dionysios mluví rovněž o ekstasis Boha[18], o jeho „ekstatické moci" (εκστατικης αυτου δυναμεως)[19], o tom, že Bůh je „toužebná láska" (ερως), jež „také unáší do extáze, takže nedovoluje být milovníky sebe samých, nýbrž milovaných."[20] Pečeť ekstatické lásky Boha nese celé stvoření.[21] Bůh, jenž je Láska, či spíše přetékající plnost[22] Lásky, z lásky „vykračuje mimo sebe" k „péči o podřízené"[23], tedy ke všemu jsoucímu, a povolává člověka k témuž aktu, aby člověk měl na jeho „ekstatické nadsubstanciální síle"[24] účast, aby každý takovýto „milovník" (εραστης) mohl v posledku spolu s Pavlem říci: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus."[25] Ekstasis je tedy v tomto pojetí chápána tak, že „první" z lásky „vy‑bíhá" k „druhému" a vzbuzuje v něm lásku k sobě, tj. k „prvnímu", a ten, který je touto láskou jat, tj. „druhý", následně v napodobení a v síle úkonu „prvního" činí totéž co „první": zapomíná na sebe a „vy‑bíhá" k „prvnímu", aby zcela v zapomnění na sebe spočinul v něm, v milovaném, a žil jeho život, ne svůj[26]. „Je lepší patřit Bohu než sobě samému."[27] „Ekstatická nadsubstanciální síla" patří k podstatě První příčiny a jejím důsledkem je i Vtělení[28].

Vidíme tedy, že v ekstasis člověka má prim působení Boha, jeho „milostná milost". Bůh, který „je božská láska namířena navenek"[29], ve svém neustálém vycházení ze sebe a sestupování ke stvoření (προοδος), ve svém sebezjevování, jež vrcholí pro lásku k lidem (φιλανθρωπια) Vtělením, „podněcuje milující, aby nepatřili jen sami sobě ..."[30]. Vyzývá jako první člověka, aby se „nechal pozvedat"[31] „k jednotě s tím, který je nad veškerým bytím i poznáním"[32], což je předstupeň ekstasis. Poté „toužebná láska Boží však také unáší do extáze"[33]. Jak říká E. von Ivánka v souvislosti s pasážemi O božských jménech IV,14 a O církevní hierarchii I,1: „Teprve síla, propůjčená samotným Bohem, kterou jí uděluje, aby ji vedl vzhůru k sobě, umožňuje duši tento výstup k Bohu ..."[34] Sám Dionysios k tomu říká: „Ať už nazveme Erós božský, andělský, rozumný nebo duševní, nebo dokonce fyzický, představme si ho jako určitou jednotící a pojící sílu, jež motivuje vyšší, aby pečovali o nižší, rovnocenné, aby se měli navzájem rádi, a ty, co upadli nejníže, obrací ke komunikaci s lepšími, kteří se nacházejí na vyšší úrovni."[35]

Dionysios Areopagita svým celkovým pojetím následně ovlivnil nejen křesťanský Východ (Maxim Vyznavač, Řehoř Palama ad.), nýbrž možná ještě mnohem větší měrou křesťanský Západ. Jeho vliv lze zaregistrovat u sv. Tomáše Akvinského, sv. Bonaventury, ve svatoviktorské kanovnické škole, v německé mystice (Eckhart, Tauler, bl. Suso), u bl. Anděly z Foligna, Mikuláše Kusánského či sv. Jana od Kříže a dalších.

[Upravený úryvek z diplomové práce Člověk jako ekstatická bytost, obhájené roku 2005 na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Foto: Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Bůh
Extáze
Oheň Eliášův
Rány Kristovy
O kontemplaci
Maria souznělá
Odevzdat se Marii
Mystika, mystický
Filokalie a její působení
Arte-factum - deo-factum
Tři údobí duchovního života
Kontemplace, kontemplativní, kontemplovat
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici  
Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty 

Souviseící články:

Trans Trojice anathematem polyamorie  
Dionysios Areopagita: O Božích jménech IV, XIII
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 3/3 - Hierarchia anjelov: od apoštola Pavla po Dionýza Areopagitu 
Marian Zawada: Mystická zkušenost jako zkušenost eschatologická 
Wacław Hryniewicz: Být odpovědí na pozvání Boha  
Jean Daniélou: Mystické poznání Boha  

Poznámky:

[1] Přidání přívlastku „Pseudo-" se děje kvůli tomu, že autor dionysiovských děl použil jako svůj pseudonym jméno biblického postavy Dionysia z Areopagu, který se pod vlivem Pavlova kázání stal křesťanem (viz Sk 17,34), kdežto původní jméno tohoto autora je doposud neznámé. Tento autor své spisy (O církevní hierarchii, O nebeské hierarchii, O božských jménech, O mystické teologii a 10 dopisů, to vše dohromady nazýváno jako Corpus Dionysiacum) sepsal někdy mezi lety 480-540 a to, že jejich autorem není s apoštolem Pavlem spjatý Dionysios z Areopagu, bylo díky textové kritice jistěji rozpoznáváno během 15.-16. století. Více o něm viz např. in KOUDELKA, M., Nauka o pozitivní a negativní theologii v Dionysiových listech a Mystické theologii, in DIONYSIOS AREOPAGITA, Listy, O mystické theologii, Praha 2005, zejména s. 7-10; TÝŽ, Vztah člověka a Boha v hierarchickém učení tzv. Dionysia Areopagity, in DIONYSIOS AREOPAGITA, O nebeské hierarchii, Praha 2009, zejména s. 7-15; MAXIM VYZNAVAČ, Úvod, in DIONÝSIOS AREOPAGITA, SV., O mystické teologii, O Božských jménech, Praha 2003, s. 8-11; MEYNDORFF, J., Pseudo-Dionýsios Areopagita, in Tamtéž, s. 261-273; SHELDON-WILLIAMS, I. P., Dionysios Areopagita, in ARMSTRONG, A. H. (ed.), Filosofie pozdní antiky, Praha 2002, s. 512-531; IVÁNKA, E. von, Plato christianus, Praha 2003, s. 239-306, a další.

[2] K rozdílu mezi pojetí ekstasis u Plótina a ekstasis u Dionysia Areopagity srov. LOSSKIJ, V., „Náčrt mystickej teológie východnej Cirkvi", in Pravoslavný teologický sborník, V, Praha 1977, s. 44-48.

[3] Srov. IVÁNKA, E. von, Plato christianus, s. 304; SHELDON-WILLIAMS, I. P., Dionysios Areopagita, in ARMSTRONG, A. H. (ed.), Filosofie pozdní antiky, s. 512-531; KARFÍK, F., „Dionysios Areopagités: křesťanské přetvoření antického novoplatonismu", in Orthodox revue, 4-5, Praha 2001, s. 22-37.

[4] Srov. IVÁNKA, E. von, Plato christianus, s. 169n.; KARFÍKOVÁ, L., Řehoř z Nyssy, Praha 1999; ŠPIDLÍK, T., Spiritualita křesťanského Východu - Modlitba, Olomouc - Velehrad 1999, s. 247n. a především s. 253n.; LOSSKIJ, V., „Náčrt mystickej teológie východnej Cirkvi", in Pravoslavný teologický sborník V, Praha 1977, s. 50n.; EVDOKIMOV, P., Poznanie Boga w kościele wschodnim, Kraków 1996, především s. 49-51.

[5] Srov. O mystické teologii, I,1.

[6] Tj. díky tomu, že Bůh je přebytkem či přemírou světla, které natolik oslepuje lidský intelekt (podobně jako nebeské slunce oslepuje tělesný zrak při pohledu přímo na něj), až se zdá být „temnotou".

[7] O božských jménech, VII,2; pracovní překlad M. Koudelka.

[8] Srov. O božských jménech, VII,1.

[9] O mystické teologii, I,1.3.

[10] Tamtéž.

[11] O mystické teologii, I,1. O nepředmětném, bezprostředním zření, jež je nezprostředkovatelné jinak než zkušeností, srov. SHELDON-WILLIAMS, I. P., Dionysios Areopagita, in ARMSTRONG, A. H. (ed.), Filosofie pozdní antiky, s. 529. O niterném nazírání, kdy duše se stává tím, co nazírá, srov. Tamtéž, s. 531, nebo IVÁNKA, E. von, Plato christianus, s. 298n.

[12] Viz např. O božských jménech, VIII,5. Κ výstupu duše k Bohu, vrcholícímu zbožštěním a pojícímu se s extází, především u Řehoře Nysského a Dionysia Areopagity srov. POPOV, I. V., „Idea zbožštění v rané východní církvi", in Orthodox revue 1, Praha 1997, s. 9-41.

[13] Řec. „bezejmenný".

[14] Řec. „nad každé jméno".

[15] Srov. O mystické teologii, III.

[16] O mystické teologii, III, pracovní překlad M. Koudelka.

[17] „Ekstasis je Boží dar", in Παπαδοπουλου, Α., Θεολογικη γνωσιολογια κατα τους νηπτικους πατερας, Thessaloniké 1977, s. 77.

[18] Srov. Listy, IX,5; zde se o ekstasis mluví ve spojení s „opilostí", s „opojením" Boha.

[19] O božských jménech, IV,13.

[20] O božských jménech, IV,13, in Texty ke studiu dějin středověké filosofie, Praha 1994, s. 19, překlad M. Steiner.

[21] Srov. O božských jménech, IV,13.

[22] Srov. též Listy, IX,5.

[23] Srov. O božských jménech, IV,13.

[24] Srov. Tamtéž.

[25] Gal 2,20.

[26] Srov. O božských jménech, IV,13.

[27] O božských jménech, VII,1.

[28] Srov. O božských jménech, II,10; zde - v návaznosti na Flp 2,6n. - se onα filanthrópia (φιλανθρωπια), tedy „láska k člověku", pojí s kenozí (κενωσις) Boha.

[29] O božských jménech, IV,13.

[30] Tamtéž.

[31] „... nechej se pozvedat ..." (αναταθητι), in O mystické teologii, I,1.

[32] O mystické teologii, I,1, pracovní překlad M. Koudelka.

[33] O božských jménech, IV,13 v překladu M. Steinera, doslova však spíše: „... Boží erós je ekstatický, tj. působící ekstasis, aby ...".

[34] IVÁNKA, E. von, Plato christianus, s. 299-300.

[35] O božských jménech, IV,15, in DIONYSIOS AREOPAGITA, SV., O mystické teologii, O Božských jménech, Praha 2003, překlad A. Černohous.