Henri de Lubac: Meditace o církvi

Církev se v dnešní „soběstačné" době spoustě nevěřících a kupodivu i nemálo věřícím jeví být něčím nadbytečným, přežitým, zkostnatělým, zatuchlým, ba až odpudivým a protivným, něčím, co se protiví „svobodě jedince" a od čeho je třeba se „osvobodit", s čímž korespondují i mnohé bulvární a populistické mediální útoky na církev. Proto mnohé z těchto jistě zarazí, mluví-li někdo o církvi s láskou, s vděčností, se zápalem a smyslem pro tajemství, které nás přesahuje.

Jedním z takto vypovídajících o církvi je široce známý francouzský teolog, jezuita, kněz a kardinál Henri de Lubac (1896-1991), jeden z poradců na Druhém vatikánském koncilu a spoluzakladatel mezinárodní katolické revue Communio, znalec církevních otců (viz jeho spoluzakladatelství slavné patristické knižní edice Sources chrétiennes) a dějin církve. Právě skutečnost církve se stala jednou z hlavních oblastí de Lubacova zájmu, o čemž svědčí již jeho chronologicky první titul Katolicismus (1938; český překlad Kostelní Vydří 1995), jako i mnohé další práce (Corpus Mysticum, 1944; Meditace o církvi, 1953; Paradox a tajemství církve, 1967, ad.). Je tudíž příznačné, že teprve druhý v českém překladu vydaný Lubacův titul je opět právě o církvi, a nejen příznačné, ale i velmi požehnané, obzvláště v dnešní době, kdy mizí smysl pro „církevnost" v křesťanově bytí a křesťanovo žití této „církevnosti", která není ničím jiným než sepjetím s Kristem a se společenstvím těch, kteří mu náleží.

Lubacova kniha není ani tak dogmatickým pojednáním, jako spíše nabídkou duchovního podnětu, pozváním k „prodlévání", jak napovídá už její název, nabídkou rozjímání skutečnosti církve, která není „něčím", ale „někým", jak např. dokresluje v knize uvedený citát Godšalka: „Nejen Kristus je hlavou církve, ale také sama církev jako tělo se svou hlavou; a údy se svou hlavou jsou nazývány a skutečně jsou Kristem" (s. 220, pozn. 135), nebo sv. Johanky z Arku: „Myslím, že Ježíš Kristus a církev jsou totéž. Není třeba s tím dělat žádné těžkosti" (s. 99).

Autor v devíti kapitolách své knihy pojednává o církvi v mnoha jejích aspektech: o církvi jako tajemství, o aspektu lidském i božském (viditelném i neviditelném), o církvi jako „Mystickém těle", o vztahu mezi církví a eucharistií, o vztahu církve a světa, o církvi jako svátosti Ježíše Krista, o církvi jako společenství, o vztahu církve a Panny Marie atp. A všechna tato „rozjímání o církvi" nechává prostupovat nesčetným množstvím citací církevních otců, papežů či teologů, to vše podpořeno mohutným poznámkovým aparátem s citacemi a knižními odkazy, který tvoří téměř polovinu knihy! Z Lubacovy knihy se tak mimo jiné stává téměř nevyčerpatelná studnice svědectví ze všech dob křesťanských dějin o kráse a důležitosti církve, jež je tajemným Tělem Ježíše Krista, svědectví organicky a teologicky přesně protkaných s úvahami Lubacova génia, to vše oduševněno jeho niternou láskou k církvi a ke Kristu, takže se jeho dílo stává srozumitelným, přístupným a přínosným i pro „neteologa". Však posuď, milý čtenáři, sám dle vybraných citací z knihy níže, z knihy, na níž je v jejím českém vydání znát poctivá redakční práce vydavatele, z knihy, již lze jedině doporučit, neboť takových je v české knižní nabídce jako šafránu.

Ukázky z knihy:

„Církev není Bohem, ale ‚církví Boží‘. Je jeho nerozlučnou Snoubenkou, která mu slouží ve víře a spravedlnosti. Je domem Božím, do nějž nás on sám přijímá, aby nám odpustil naše hříchy. Právě v této církvi, ‚sloupu a opoře pravdy‘, v něho správně věříme a v ní mu vzdáváme slávu. ... Církev je totiž místem, které si Pán vybral, aby v něm bylo vzýváno jeho Jméno. Je Chrámem, v němž je uctívána Trojice, a jak to vyjádří Pius IX. ‚nevyvratitelnou svatyní, mimo niž nelze očekávat spásu, s výjimkou nepřekonatelné neznalosti.‘ ... Církev je také Příbytkem ohlašovaným proroky, který je připraven na vrcholcích hor, aby do něj mohly jednoho dne přijít všechny národy a žít sjednoceny pod jediným zákonem Hospodinovým. Je pokladnicí, do níž apoštolové uložili pravdu, kterou je Kristus. Je komnatou, kde Otec rodiny slaví svatbu svého Syna. protože v ní přijímáme odpuštění, máme skrze ni přístup k životu a ke všem darům Ducha. Nemůžeme v ni věřit jako v původce naší spásy, ale věříme, že je matkou, která nám přináší znovuzrození." (s. 25)

„V církvi je vše zaměřeno k ‚novému stvoření‘. Všechno je v ní ustanoveno k našemu posvěcení, které je podle Ježíšových slov zároveň naše ‚dokonalost jednoty‘." (s. 69)

„Sám chléb Slova, neustále lámaný a rozdílený jako pokrm těmi, kdo byli ustanoveni jeho svědky a služebníky, nestačí k tomu, aby oživoval duše. Je i zapotřebí, aby se napájely ze studnice svátostí, jež byla svěřena posvěcující církvi. Duše musí mít přístup až k samotnému mystickému prameni. A je konečně třeba, aby byly všechny takříkajíc roztaveny v onom tavícím kotli jednoty, kterým je eucharistie, ‚svátost svátostí‘, ‚nejvznešenější ze všech‘, která je všechny ‚zahrnuje‘ a k níž jsou všechny ‚zaměřeny‘. ‚V této svátosti je obsaženo veškeré tajemství naší spásy,‘ říká svatý Tomáš." (s. 69)

„Církev je stejně jako eucharistie tajemstvím jednoty. Jde o jedno jediné tajemství, jehož bohatství je nevyčerpatelné. Církev a eucharistie jsou tělem Kristovým - jde o jedno a totéž tělo. Chceme-li být věrni učení Písma, jak je chápe tradice, nechceme-li ztratit ani kousek z jeho podstatného bohatství, musíme se vyhnout tomu, abychom mezi jedním a druhým vytvářeli třeba jen sebemenší vzdálenost. ... Je potřeba chápat jedno tajemství vždy prostřednictvím toho druhého tak, abychom v hloubi uchopili to, co je sjednocuje. ...  Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje: ‚ať nerozlučuje církev a Pána!‘" (s. 73, 74)

„V tradici se na církev i na Marii stále častěji aplikují tytéž biblické symboly, a to vedle sebe nebo zároveň. Jedna i druhá je nová Eva. Jedna i druhá je ráj, strom v ráji, jehož plodem je Ježíš, nebo velký strom zasazený doprostřed země, který viděl ve snu Nabuchodonozor. Církev i Maria je archa úmluvy, žebřík Jakubův, brána nebes, brána na východě, kterou vstoupí náš velekněz, otevřená brána, jíž prochází Pán Izraele. Obě jsou dům postavený na vrcholku hor, rouno Gedeonovo, svatostánek Nejvyššího, trůn Šalomounův, nedobytný hrad... Církev i Maria jsou město Boží, město velikého Krále, mystické město, opěvované žalmistou, o němž se vypravuje tolik slavných věcí. Církev i Maria jsou také silná a řádná žena z knihy Přísloví, nevěsta ozdobená ofírským zlatem, předstupující před Ženicha, žena - nepřítelkyně hada, veliké znamení, které se objevilo na nebi v Apokalypse, žena oděná sluncem, která vítězí nad drakem. Obě jsou - po Kristu - také příbytek Moudrosti či její stůl, nebo dokonce Moudrost sama. Jedna i druhá jsou ‚nový svět‘, ‚zázračné stvoření‘. Obě odpočívají ve stínu Kristově..." (s. 149)

„‚Soukromé křesťanství‘ neexistuje. Církev lze přijmout jen takovou, jaká je, v její lidské, každodenní realitě a zároveň v její božské a věčné ideji. Tyto dva aspekty nelze od sebe teoreticky ani prakticky oddělovat. Byť máme velký odpor k masovosti, musíme milovat církev v její obrovské tradici, zapadnout takříkajíc do jejího mohutného života, stejně jako zrno zapadá do země. ... V tom spočívá katolický způsob, jak ztratit život, abychom jej nalezli. Bez konečného zprostředkování církve se v nás tajemství spásy nemůže dotknout ani nás nemůže proměnit." (s. 143)

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi 
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve 
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 1/2
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 2/2  
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem?
Frederick William Faber: Církev