O očistci I.

I.

Na Zemi je člověk hostem. Přichází na svět, aby ho zase opustil. Smrt, i když váhá a odkládá, nezapomíná setřít všechno, co se kdy narodilo. Život člověka je cestou k hrobu. Všechno pod nebem je nejisté, jedině smrt je jistá. Kolik již bylo na světě lidí, tolik jich různým způsobem zase odešlo, avšak život, který tady skončili, začal jim znovu v jiných světa krajinách. I my po smrti budeme žít na onom světě.

O tomto budoucím životě nás jak přirozený rozum, tak také Božské Zjevení učí mnoho dobrého a spasitelného. A zajisté velmi mnoho záleží na tom, abychom si všechno, co se budoucího života týká, dokonale ve své mysli představovali. Proto i v tomto prostém pojednání o stavu člověka, který přichází na onen svět, chci mluvit o tom, co o očistci vůbec víme a věříme.

Věříme, že na onom světě je očistec, a že těm, kteří tam přicházejí, může být od nás na zemi různým způsobem pomáháno. Tyto dvě věci podrobněji vysvětlím.

1. Co člověk tady na zemi zasel, to na onom světě sklidí. Někteří lidé odsud odcházejí bez jakékoli poskvrny duše. Dosáhli nejvyšší dokonalosti, jaké člověk dosáhnout může. O takových, vznešených mravní dobrotou, pevně věříme, že po své smrti za svůj předešlý život ničím netrpí, ale naopak přicházejí k užívání nevýslovné, žádným pomyšlením na svůj první život nezkalené radosti. Jejich přeblažený způsob života obecně nazýváme nebe.

Odcházejí však odtud i zlí, zkažení a na nejvyšším stupni zpustlí lidé. Ti nežili podle pravidel rozumu a příkazů Božích, ale podle svých žádostí. Pro svou rozkoš a zisk, s plným vědomím a promyšleným úmyslem, jednali zle a páchali nepravosti. A ani při své smrti se nechtěli obrátit k Bohu a svatým přikázáním. I oni přicházejí po smrti k novému životu, avšak k životu nevýslovně trapnému a nešťastnému. Život vedený na zemi se jim proměňuje v hryzajícího a nikdy neumírajícího červa, v nepřestávající trud a žalost a v nekončící trápení na onom světě. Jejich přesmutný způsob života na věčnosti nazýváme peklem.

Ale odcházejí odtud i lidé, jejichž život nebyl ani úplně dobrý, ani úplně zlý. Žili dobře svůj život, ale často také hřešili, pokud ne s plným vědomím, tedy alespoň z nepozornosti a lidské křehkosti, nebo tehdy, když nějaká náhle vzplanuvší chtivost přikryla temným mrakem slunce jejich rozumu. Odcházejí odtud lidé, kteří poznali své nepravosti a hříchy, ale své duše, hříchy porušené a znečistěné, dokonale neumyli a neuzdravili. Smrt na ně přišla dříve, než mohli udusit ve své duši náchylnost ke zlému, konáním zvláště dobrých skutků. Odcházejí odtud lidé s mnohými neduhy a křehkostmi, tak, že by ještě v mnohé hříchy upadli, kdyby jim bylo dáno déle na světě přebývat. Odcházejí odtud lidé neutvrzení v dobrém, bez mnoha ctností, kterými se ve svém životě mohli ozdobit. Takoví lidé přicházejí na věčnost a nacházejí nebe i peklo zavřené. Mají sice sladkou naději, že budou přijati do sídla nevyslovitelné, věčné radosti, ale musí nejdříve trpět časnými tresty. Souží a trápí je vyjasněné svědomí předešlého života, poznávají ve světle každou nedokonalost, a to jim působí velikou bolest. Nevíme sice, na jaké místo vlastně přicházejí a čím se zabývají, ale víme, že je Bůh vede takovými cestami a nechává je dělat věci a procházet zkouškami, které jsou sice bolestné, ale zároveň jsou prospěšné a spasitelné. Tam se jim teprve dokonale otevírají oči, tam se s mnohým utrpením učí věci, které se v životě z pouhé nedbalosti nenaučili znát. Tam, s úzkostí a trapným svíráním, ze sebe sundávají zlé návyky a přivykají ctnostem, kterými se měli zušlechťovat už zde na zemi. Jejich trápení jim slouží k úplné nápravě a polepšení a je podobné ohni, ve kterém se čistí zlato a zbavuje se strusky. Proto tento způsob jejich počátečního života na onom světě nazýváme očistcem.

2. Druhé hlavní učení o očistci je, že těm, kteří v něm přebývají, můžeme my zde na zemi pomáhat. Jejich trápení na věčnosti je menší a dříve skončí, jestliže to, co oni tady zlého spáchali, my s ochotou napravujeme a zda nám jejich pozemský život slouží k výstraze a také pokud potvrzujeme své dobré úmysly a konáme jakékoli dobré a Bohu milé skutky. Rovněž svým bratřím, přebývajícím v očistci,  sloužíme, pokud nápravu a umenšení jejich trápení srdečně žádáme v nábožných modlitbách, poroučeje je dobrotě a milosti Boží a s pohnutým, rozhorleným srdcem za ně obětujeme nejsvětější oltářní dar, tělo a krev Páně.

II.

To co jsem o očistci předložil, není věcí, která by odporovala zdravému rozumu, nýbrž se dokonale srovnává se vším tím, čemu nás učí rozum a co považujeme za jisté pravdy.

1. Zdravý rozum nám říká, že mnozí lidé kráčejí ze světa na středním stupni mravní dobroty a dokonalosti. Je pravdivou skutečností, že se odsud ubírá větší díl lidí s mnohými vadami a křehkostmi a jen málo těch, kteří při konci svého života stojí na vrcholu ctnosti nebo na vrcholu nepravosti. Jestli ale lidé střední dobroty a dokonalosti přicházejí na onen svět, můžeme z toho soudit, že také jejich nový život stojí ve středu a nepřipadá k nim nejvyšší trápení ani nejvyšší blahoslavenství. A proč by pak nebylo možné, že by člověk na věčnosti nahradil vše, co zmeškal a zanedbal zde na zemi? Proč by alespoň na onom světě nedospěl k poznání pravdy, ke které na světě svou vinou nedošel? Proč by nebylo možné, aby se tam, ve škole mnohotvárných bolestí a utrpení, všemu dobrému nenaučil a nevzal na sebe ctnosti, kterých již v životě dosáhnout mohl a měl? Jistá pravda je, že náš příští život se v mnoha stránkách srovnává s naším životem přítomným. Jestliže ale již náš život bývá zde v těžkosti a trápení napraven a učiněn dokonalejší; jestliže zde všichni lidé jednak nalézají očistec a v tomto očistci bývají drženi až do své smrti, proč by něco tomu podobného nemohlo být i na onom světě?

Žádný hřích člověka nemůže zůstat bez trestu. Ale je už zde každý trestán pro své hříchy? Vždyť mnohý umírá dříve, než mohl pocítit za své hříchy i nejmenší trest. Není-li ale na onom světě žádný očistec: tehdy je potřeba, aby člověku, odtud se odebravšímu, v malých a všedních hříších a bez dokonalého pokání buď byl odpuštěn každý trest, nebo aby byl odsouzen k věčně trvajícím mukám. Avšak ani to, ani tamto není příliš k uvěření.

Proti tomu, že by na onom světě byly tresty nemající konce, ledacos již navrhl všetečný rozum některých přemoudřelých. Že by se ale na onom světě nalézalo časné trestání, o tom ještě žádný mudrc nepochyboval. Přirozený, i trochu vzdělaný rozum tomu přitakává beze všech rozpaků, a očistec považuje za moudře ustanovenou věc, nad kterou nic podobnějšího a lepšího nemůže být myšleno.

2. Tak i druhá část toho, co o očistci věříme, v ničem zdravému rozumu neodporuje. Jestliže je dobré modlit se za živé, proč by mělo být zlé posílat přímluvy k Božímu trůnu za mrtvé? Jestliže živým slouží každý dobrý skutek, proč by neměl sloužit i těm, kteří trpí na onom světě a potřebují pomoc? Každý člověk, který vstoupí na onen svět, začíná, kde na zemi skončil. Avšak málokdo je při svém odchodu tak dobrý a dokonalý, abychom mohli očekávat, že svou cestu na věčnosti bude konat beze vší těžké a bolestné práce, bez trudného úsilí a trpného namáhání. Proč by tedy bylo zbytečné a marné, jestliže my, na zemi pozůstalí, se snažíme zemřelým přispět pobožnými přímluvami, postem, almužnou a jinými dobrými skutky?

[Zpracováno a jazykově upraveno redakcí Revue Theofil dle: Zahradnjk, Vinc.: O očistci., ČKD, 1829/2, str. 171-187, cit dle: http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=8851]

Pokračování:

O očistci II.

Související články:

Řehoř Veliký: Zdali je po smrti očistcový oheň
Lukáš Drexler: Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera
L. Drexler: Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice? 
Denis Kartuzián: O spojitosti a řádu čtyř posledních věcí člověka  
Denis Kartuzián: O strašlivosti Božího soudu  
Kateřina Janovská: Bůh převyšuje vše
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve