Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > O očistci II.

O očistci II.

Vincenc Zahradník, 26.10. 2015

Text o očistci z pera významného českého teologa, filosofa a kněze Vincence Zahradníka (1790-1836).

 

III.

Co katoličtí křesťané věří o očistci, se výborně srovnává se zdravým rozumem také proto, že se skrze to rozlévá překrásné světlo na Božské vlastnosti.

1. Věříme-li, že Bůh je původ očistce, potom smýšlíme lépe o jeho všemohoucnosti, než kdybychom věřili, že učinil jen nebe a peklo. Pokud by nebyl očistec, věřili bychom, že Bůh je svrchovaně spravedlivý? Kdyby toho, kdo odtud odchází s všedními hříchy, nebo má být ještě trestán za poznané a oplakané smrtelné hříchy, Bůh přijal do nebe, do blahoslavené společnosti těch, kteří odtud odešli jako svatí a naprosto čistí - mohlo by se pak říct, že Bůh soudí a odplácí podle zásluh? Kdyby ale odsuzoval do pekla ty, kdo přicházejí na onen svět pro skrovné hříchy a malé poklesky - nebyl by podobně nespravedlivý? Nebyl by dokonce spravedlivý ani jako naši soudcové, kteří za drobné přestoupení zákonů ukládají drobné tresty.

Věříme v očistec a také slušně smýšlíme o Božské moudrosti.

ocistec2.jpgMoudří lidé mají zření k tomu, aby bylo pomoženo každému, komu se pomoct může. Moudří lidé pečují o to, aby zde žádný netrpěl, není-li toho zapotřebí, a aby měl každý příležitost k napravení svého života. A můžeme si tedy myslet, že Bůh nedělá na onom světě to, co už tady dělají moudří lidé? Nepřestal by být nekonečně moudrým Bohem, kdyby se třeba pouze jen jeden člověk polepšil, očistil a přizpůsobil sebe sama k požívání nebeské radosti a On mu k tomu žádnou příležitost neposkytl? V pravé pravdě, není-li očistec na onom světě, pak Bůh zapomněl na jedno dobré zřízení ve světě a neprokázal v této věci svůj nesmírný rozum a neomezenou moudrost. Potom také nemohu věřit, že Bůh je svrchovaná láska a dobrota, pokud přicházejí na onen svět lidé a nenalézají žádnou příležitost k přiznání svých vad a neduhů, k úplnému očistění a svému zdokonalení. Většina lidí, kteří se odebírají z těchto pozemských statků, není dost dokonalá k dosažení nebe. Kdyby tedy nebylo očistce a Bůh by tyto lidi buď zničil, nebo je uvrhl do pekla - nemohli bychom věřit, že je milosrdný a že se v jeho podstatě nalézá neskonalá dobrota.

Jestliže je pro některé mudrce rozpor mezi věčnými tresty a nesmírnou Boží dobrotou a aby proto pro ně nepřestal být Bůh věčnou a svrchovanou láskou, tak raději zavrhli existenci všech věčně trvající trápení a zpěčují se uznat i peklo - můžeme a máme my tím ochotněji a pevněji věřit, že se ve světě nejdobrotivějšího Boha nalézá očistec, tedy řád a zařízení pro trpění časných trestů.

2. Stejným způsobem se také srovnává s Boží mocí, moudrostí a dobrotou druhá část toho, co věříme o očistci. Bůh chce, aby zde na zemi pomáhali jedni druhým všemi způsoby. Milování bližního svého je jedno z nejdůležitějších přikázání, které nám On sám dal. Ale poručil nám Bůh milovat pouze živé a ne také zemřelé? Oznámil nám snad, že máme myslet pouze na živé, ale už ne na dobro těch, kteří odešli na onen svět? Pravé, srdečné milování nemá hranice, ale sahá i přes hroby a proniká až na onen svět. Proto také všemohoucí Bůh, plný moudrosti a dobroty, neomezil naši lásku, ale nechává ji volně hořet a pronikat i na onen svět, k těm, kteří již odtud odešli. Kdyby pro nás nebylo možné, pomáhat a dokazovat lásku a vděčnost těmto našim milým, kteří již vstoupili na onen svět, potom by nás srdce bolelo a nedalo by se uspokojit, nýbrž ustavičně by žádalo Boha, aby nám umožnil i zemřelým prokazovat dobro. Proto každé dobré a citlivé srdce velmi rádo věří, že existuje očistec a vůbec nepochybuje o tom, že my živí můžeme pomáhat trpícím v očistci. Proto také v očistci, jako v čistém zrcadle, spatřuje zařízení veliké Boží moudrosti a dobroty.

 

IV.

To, v co věříme o časném trestání a o stavu očisťujícího člověka na věčnosti, nám nejen v čistějším a jasnějším světle ukazuje Boží moc, spravedlnost, moudrost a dobrotu, ale je i jinak velmi utěšitelné a prospěšné.

1. Kdyby nebylo očistce, ale jen nebe a peklo, pak by se zajisté každý bál umřít. Neboť téměř žádný není dost dobrý a dokonalý a nemohl by přijít do nebe - a kdyby nebylo časných trestů, nemohl by se vyhnout peklu. Kdyby na onom světě bylo jen nebe a peklo, pak bychom celý svůj život na zemi prožili v trapné nejistotě. Buď bychom si mysleli, že nejsme tak zlí, abychom si zasloužili peklo, a že už máme dost dobroty k dosažení nebe, nebo bychom byli přesvědčeni, že nejsme dostatečně dobří, abychom měli přístup k nebi a tak by se naše srdce ustavičně trápilo a lekalo. Mnohý člověk by dokonce neměl žádné klidné a pokojné chvíle a upadl by v zoufalství, kdyby nevěděl nic o očistci a o tom, že i na věčnosti může nabýt umění, citů a dokonalosti, potřebných k požívání nebeského blahoslavenství.

Velmi se rmoutíme, když nám někdo z našich milých a přátel umírá. Jak velký by ale byl náš zármutek, kdyby nám při jejich smrti vstoupilo na mysl, že nebyli naprosto svatí a čistí, že až do posledního okamžiku svého bytí chybovali a zapomínali se, a že tedy nemohou přijít do nebe a dostali se do pekelného trápení. Avšak víme-li, že očistec je: naše dobré srdce je nechává vstupovat ne-li hned do nebe, pak alespoň do očistce, a tím svůj zármutek zmenšuje.

Víme-li, že na onom světě je očistec, tedy trápení, pomocí kterého člověk dochází k lepšímu uvědomění, nabývá dokonalejší citlivosti, zbavuje se neřádných žádostí, vzdává se zlých zvyků, sílí svou vůli k dobrému a všelijaké neduhy umývá jako špínu ze své duše - tehdy lépe poznáváme, že také naše vezdejší těžkosti a trápení jsou jako nějaký očistec a mají nám sloužit k poučení, výstraze a našemu zlepšení. Pamatujeme také na to, že kdykoli zde někoho necháváme nějakou bolestí trpět, má ta bolest být prospěšná a spasitelná pro jeho duši, tak aby se ani na okamžik netrápil déle, než je zapotřebí a aby žádné jeho trápení nebylo zbytečné a marné.

Jestli jsme si jistí, že na onom světě jsou časné tresty, a sice tím bolestivější, čím více vzrůstá citlivá moc naší duše a víme-li také, na koho tam čekají tyto časné pokuty, potom neustává naše snaha, když dosáhneme jakéž takéž šlechetnosti, ale snažíme se vznést na nejvyšší stupeň mravní dobroty. Myslíme-li na očistec, připravený pro ty, kteří si přinášejí na onen svět jen nepatrné hříchy a skromné neduhy duše, tím spíše si dáme lepší pozor na své skutky, žádosti, myšlení, city a úmysly, s větší snahou se vyvarujeme i malých poklesků a k tomu obracíme celé své vědomí, abychom nejednali nesprávně vůči zákonům a pravidlům rozumu ani z nevědomosti, z nedopatření, z mdloby a lidské křehkosti. Vzpomínajíce na očistec, v kterém se každý trápí tím déle, čím méně tady setřel svou vinu dobrými skutky a uspokojil spravedlnost Boží, činíme už zde dokonalejší pokání a s větší ochotou děláme dobré skutky.

2. A je také velmi utěšené a spasitelné, že těm, kteří jsou drženi v očistci, můžeme být nápomocni pobožnými přímluvami, mešní obětí, almužnou a každým jiným dobrým skutkem. Dobrému srdci je pramenem sladké útěchy i pouhé modlení za ty, které mu odňala smrt a on je nerad ztratil. Víme-li, že modlitba, mše svatá, půst, almužna a všechny jiné milosrdné a dobré skutky slouží nejen nám samým, ale také jiným a to i zemřelým, nabýváme více chuti k modlení, k nábožnému slyšení mše svaté, k dobročinnosti vůči chudým a ke všemu jinému dobrému. Nikdo nemůže říct, že láska jeho srdce nemůže ven vycházet a působit, jak se jí líbí. Nyní má každý příležitost prokázat svou povinnost vůči těm, kterým ublížil, ale neposkytl jim náhradu. Nyní každý může ukazovat vděčné a uznalé srdce i ke svým zemřelým dobrodincům. Nyní každý může platně pomáhat těm, kterým dal pohoršení a kteří trpí na věčnosti i jeho vinou. Konečně ani to nemůžu pominout mlčením, že dobrým činům, kterými zemřelým sloužíme, stojí za základ nejčistší úmysl, poněvadž je děláme bez ohledu na svůj vlastní zisk a časnou odměnu.

 

V.

Z letopisů víme, že už pohané měli nějakou povědomost o tom, co my katoličtí křesťané považujeme za pravdy o očistci. Pokud již dávní lidé měli vědomosti, že člověk po své smrti se čistí v časném trápení od svých vad jako zlato v ohni, a že lidé, pozůstalí na zemi, můžou jeho trápení ulevit či zkrátit, potom můžeme dojít k závěru, že i přirozený rozum, který pilně zkoumá stav zemřelých, přichází na to, že očistec existuje. A co můžeme poznat jen přirozeným rozumem o stavu lidí v prostředním stavu na věčnosti, to nám Bůh potvrdil ve svém Zjevení.

Božská pravda a moudrost mluvila ústy Ježíše Krista. Čemu pak učil Ježíš a jeho apoštolové hlásali, tomu nyní učí církev od Něj ustanovená a rozprostřená po všech krajích země. Všeobecná a duchem neomylnosti spravovaná církev učí, že existuje očistec, a že těm, kteří v něm trpí, my ve zdejším životě zůstávající můžeme být prospěšní.

Toto učení se nalézá naprosto ve všech starých i nových katolických knihách, vysvětluje se ve všech školách a ze všech kazatelen, uvádí se na mysl věřících při každé mši svaté, zejména zvláště při mši za mrtvé a je tak známé, že o něm dávají dokonalou zprávu nejen učitelé, kněží, biskupové a učenci, ale má o něm správné povědomí i každý prostý katolík. V pěkném vyznání katolické víry, které se užívá od Tridentského sněmu až do našich časů, jsou obsažena i tato slova:  „Pevně stojím za tím, že očistec je, a že pobožným přispěním věřících se pomáhá duším, které se v něm zdržují."

Bůh tedy sám zjevil to, co o očistci věříme, poněvadž o tom vydává jasné svědectví celá církev a slovo církve je slovem Božím. Ale tuto zvláštní stránku naší víry potvrdil Bůh jako své vlastní učení ještě jiným způsobem.

Kde se nalézá rozumu příjemné učení, potěšitelné a příhodné k ctnostnému životu, a kde se na učení vztahují takové neobyčejné věci; věci, nemající moudrého konce, nejsou-li způsobeny a zřízeny od Boha ke stvrzení a osvědčení onoho učení: tady se nalézá pravda zjevená Bohem.

Už výše jsme ukázali, že co očistci za pravdu pokládáme, je rozumu přiměřené, dobré a spasitelné. Mohu však ještě uvést další příklad úzce související s tímto pěkným učením.

Ve svaté Bibli, té převzácné knize, která je sama v sobě veliký zázrak, se nalézá několik míst, která se nedají na nic jiného tak světle a nenuceně vztáhnout, jako na očistec a na pomoc činěnou zemřelým. Ve druhé knize Makabejské čteme, že statečný Juda poslal do Jeruzaléma dvanáct tisíc drachem stříbra, jako oběť za hříchy zemřelých a přebývajících v očistci. Je zde výslovně poznamenáno: „Je svatá a spasitelná věc modlit se za mrtvé, a aby jim byly odpuštěny hříchy" (srov. 2 Mak 12, 43-45).[1]

Ve dvanácté kapitole Matoušova evangelia čteme tato slova: „Kdo hřeší proti synu člověka, bude mu odpuštěno, kdo ale hřeší proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani na tomto ani na onom světě" (srov. Mt 12,32).[2] Jsou-li hříchy, které se zde ani na věčnosti neodpouštějí, potom jsou i hříchy, které nemohou být setřeny a umyty jak na tomto tak i na onom světě, jedině v očistci.

Apoštol Petr něco podobného napsal v prvním listě: „Kristus se odebral k duchům v žaláři a hlásal jim" (srov. 1 P 3,19).[3] Jestliže Ježíš přišel k zemřelým, k zemřelým přebývajícím v teskném žaláři, aby jim zvěstoval své svaté učení, potom mohou být zemřelí, sklíčení časným utrpením, přivedeni k nápravě a poznání pravdy.

Nemohli být tyto věci, narážející na očistec, zamlčeny v Písmu svatém? Proč to Bůh dopustil a zařídil, že v Písmu jsou, když je mnoho set tisíc jiných věcí, o kterých tu žádná zmínka není? Chtěl ukázat našemu rozumu, že si přeje, abychom věřili v existenci očistce a že On tuto naši víru schvaluje a potvrzuje.

Nekatoličtí křesťané sice odporují existenci našeho očistce, ale neuvádějí dostatečné důvody. Nejvíce je k politování, že mnozí z nich vůbec nic neví o tomto článku naší víry a pokládají očistec za něco básnivého a mluví s námi jako s pověrečnými osobami. Písmo svaté sice o očistci výslovně nemluví, ale přece o něm činí dostatečnou zmínku, jak jsem výše ukázal. Pouhým rozumem je možné poznat, že očistec je. A co přirozený rozum poznává, to by mělo být přijato, třeba o tom není k nalezení ani slovo v Písmu svatém.

 

[Zpracováno a jazykově upraveno redakcí Revue Theofil dle: Zahradnjk, Vinc.: O očistci., ČKD, 1829/2, str. 171-187, cit dle: http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=8851]

 

Předchozí díl:

O očistci I.

   

Související články:

Řehoř Veliký: Zdali je po smrti očistcový oheň
Lukáš Drexler: Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera
Lukáš Drexler: Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice? 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve

   

 Poznámky:

 [1] 2 Mak 12,43-45: Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka - proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.

[2] Mt 12,32: I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.

[3] 1 P 3,19: Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení.

 

[RSS]

Přečteno 434x

další články