Nacházíte se na: Theofil > Pravoslaví > Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2

Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2

Archimandrita Georgios (Kapsanis), 14.2. 2008

V následujících dvou dílech nabízíme na stránkách Revue Theofil možnost seznámit se s pravoslavným učením o theosi (zbožštění) člověka tak, jak je ve své knize "Theosis - jako smysl života člověka" předkládá představený monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos Archimandrita Georgios.

   

Předmluva[1]

Je neobyčejně smělé, když někdo hovoří o theosi (zbožštění), aniž ji sám zakusil. Pouze milostí Všemohoucího Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista jsme se mohli odvážit něčeho, co je nad naše síly.

Museli jsme tak učinit proto, abychom před našimi bratry a sestrami v Kristu, pravoslavnými křesťany, neskryli onen nejvyšší a konečný cíl našeho života, cíl, pro který jsme byli stvořeni.

Museli jsme tak učinit proto, abychom si ujasnili, že skutečně pravoslavné bohorodice-athoska-m.jpgpastýřské bohosloví učí o zbožštění Boží blahodatí, a nikoli - podle západního způsobu chápání - o mravním zdokonalování člověka bez přispění této blahodati.

Museli jsme tak učinit proto, abychom nás všechny přiměli toužit pouze po těch nejvyšších a nejvznešenějších věcech; jedině po těch, které mohou uhasit žízeň naší duše prahnoucí po Nejdokonalejším - po Trojjediném Bohu.

Museli jsme tak učinit proto, abychom mohli být naplněni nezměrnou vděčností k našemu Tvůrci a Stvořiteli za jeho velký dar - za naše zbožštění Boží blahodatí.

Museli jsme tak učinit proto, abychom mohli pocítit jedinečnou podstatu naší svaté Církve, ve které lze dosáhnout na zemi zbožštění.

Museli jsme tak učinit proto, abychom mohli dosvědčit velkolepost a pravdivost naší pravoslavné víry, jediné víry, která o theosi učí a která k ní přivádí všechny své následovatele.

A konečně, odvážili jsme se tak učinit proto, abychom utěšili všechny ty, jejichž duše - jakkoli hluboce byly nakaženy a zmateny hříchem - nyní ze všech svých sil touží spatřit světlo Kristovo.

Milosrdný Pane, rač nás, prosím, ve své nekonečné lásce učinit hodnými vstoupit na cestu zbožštění dříve, než opustíme tento náš pomíjivý svět.

Milosrdný Pane, veď, prosím, kroky všech pravoslavných křesťanů v jejich hledání pravého zbožštění; veď, prosím, jejich kroky, neboť se neradují a zůstávají lhostejní k velkoleposti svého pozemského povolání, ve kterém jsi je ty, ó Bože, povolal k tomu, aby se mohli stát bohy tvou blahodatí.

Milosrdný Bože, veď, prosím, rovněž kroky všech nepravoslavných křesťanů na cestu poznání tvé pravdy, aby nemuseli zůstat stát před branami tvé svatyně a být tak zbaveni veliké blahodati zbožštění.

Milosrdný Pane, smiluj se nad námi a nad celým svým světem! Amen.

 

březen 1997

 

„Pán si totiž přeje a touží po tom, abychom mohli dosáhnout zbožštění.
Ba co víc, právě proto se Pán stal člověkem a zemřel na Kříži:
aby zářil jako Slunce mezi slunci, jako Bůh mezi bohy."

 

Zbožštění jako smysl života člověka

Otázka naplnění našeho života má bezesporu mimořádný význam, neboť se týká té nejpodstatnější věci v životě člověka: cíle jeho existence na zemi. Jestliže zaujmeme v této věci správné stanovisko, jestliže si uvědomíme pravý cíl naší pozemské cesty, můžeme pak střízlivě řešit i daleko méně závažné otázky našeho života, které nám každodenně přináší styk s druhými lidmi, studium, rodina či jeden z nejnáročnějších úkolů - výchova našich dětí. Jestliže však v řešení těchto základních problémů selžeme, nebudeme moci dosáhnout cíle ani v ostatních úkolech našeho života. Vždyť jaký budou mít smysl, jestliže bude život člověka vcelku tento smysl po strádat?

Už v prvních řádcích Písma svatého je nám postupně odhalován smysl lidského života, když svatý spisovatel knihy  Stvoření (prorok Mojžíš) říká, že Bůh stvořil člověka „podle svého obrazu a podoby". Touto cestou můžeme postupně poznávat, jak velká a nezměrná je láska Trojjediného Boha k člověku. Bůh si nepřál, aby byl člověk pouze tvorem obdarovaným určitými dary (řec. charismata), určitými ctnostmi, určitou nadřazeností nad ostatním stvořením; ne, Bůh si přál, aby se člověk stal bohem[2] pomocí Boží blahodati[3].

Z vnějšího pohledu se může zdát, že je člověk toliko biologickou bytostí, ne nepodobnou všem ostatním živým tvorům - živočichům. Samozřejmě, člověk je též živočichem, ale jak charakteristicky dodává sv. Řehoř Teolog: „Člověk je jediným tvorem, který se od ostatního stvoření odlišuje, a to tím, že jako jediný se může stát bohem." (Kázání na Zjevení Páně, MPG 36, 324, 13)

Stvoření podle jeho obrazu představuje takové dary, jimiž Bůh obdaroval pouze člověka (na rozdíl ode všeho ostatního stvoření), aby se člověk mohl stát Božím obrazem. Těmito dary jsou: rozumná mysl, svědomí, svobodná vůle, tj. svoboda, tvořivost, érós[4], touha po dokonalosti a po Bohu, schopnost uvědomování si sebe sama a všechno, co člověka povyšuje nade vše ostatní stvoření a co z něho touto cestou utváří nejen jedinečnou osobu, ale též osobnost. Jinými slovy, cokoli činí člověka osobou, je těmito dary - dary podle jeho obrazu.

Člověk, obdařený tímto obrazem, je povolán k tomu, aby nabyl oné podoby, kterou je zbožštění! Stvořitel, Bůh „podle přirozenosti", povolává člověka, aby se stal bohem „podle blahodati".[5]

Bůh podle svého obrazu obdaroval člověka těmito dary, aby se člověk pomocí nich mohl povznést velmi vysoko, aby díky nim mohl dosáhnout podobnosti se svým Bohem a Tvůrcem: aby se svým Stvořitelem mohl prožívat ne vnějškový, mravní vztah, ale navázat s ním hluboké osobní pouto.

Někomu může připadat velmi smělé třeba jen přemýšlet či mluvit o tom, že smyslem našeho života je stát se bohy „podle blahodati". Vězme však, že ani Písmo svaté ani církevní Otcové před námi tento cíl nikdy nijak neskrývali.

Mnozí lidé - vně Církve, ale často i uvnitř ní - zůstávají v této věci bohužel do značné míry lhostejnými. Za cíl svého života považují v lepším případě pouze osobní mravní zdokonalení, jednoduše řečeno: chtějí se stát lepšími lidmi. Podle Evangelia, stejně jako podle Tradice Církve a učení svatých Otců, však nemůžeme za smysl našeho života považovat pouze mravní zdokonalování. Člověk musí sám sebe jistě v mnohém zdokonalit, stát se mírumilovnějším, spravedlivějším, zdrženlivějším či rozvážnějším. K tomu všemu samozřejmě musí též dojít, avšak není to nejhlubším smyslem, konečným cílem, ke kterému nás stvořil náš Tvůrce.

Ptáme se proto, co je oním smyslem? Vězme, že je to zbožštění, tj. sjednocení člověka s Bohem, ne však pouze vnějškové nebo sentimentální, ale skutečné, ontologické.

Pravoslavná antropologie[6] cení člověka nesmírně vysoko. Jestliže srovnáme antropologii všech ostatních filosofických, sociálních a psychologických systémů s antropologií pravoslavnou, velmi snadno si uvědomíme, jak plytké tyto systémy jsou: jak vůbec neodpovídají potřebám člověka, resp. jeho největší touze po něčem opravdu velikém a pravdivém.

Člověk je povolán k tomu, aby byl podobným Bohu, protože byl stvořen, aby se stal bohem. Odchyluje-li se člověk z cesty vedoucí k cíli, jímž je zbožštění, pociťuje ve svém nitru velkou prázdnotu, cítí, že něco není v pořádku. Takový člověk není s to pocítit pravé štěstí dokonce ani tehdy, když se mu tuto niternou prázdnotu podaří vyplnit různými jinými aktivitami. Může se stát zcela bezcitným, může si vytvářet různé fantazijní světy - avšak ani tehdy se nepřestane cítit velmi povrchně, méněcenně a omezeně. V těchto vlastních klamných světech se člověk nadobro uvězňuje a sám sebe zotročuje. V tomto svém „vězení" si organizuje život tak, že není téměř schopen najít si chvíli klidu, zastavit se a být na chvíli jen se sebou samým. Za pomoci hluku, napětí, televize, rádia a pomocí nepřeberné spousty informací o všem možném se člověk pokouší - stejně jako v případě užívání drog - zapomenout, na nic nemyslet, nedělat si žádné starosti, nevnímat, že byl sveden na scestí, že se od svého původního cíle daleko odklonil.

Dnešní věru ubohý člověk však nakonec není vůbec uspokojen... dokud nenalezne něco jiného, něco většího, něco, co v jeho životě skutečně existuje, něco vpravdě krásného a tvůrčího.

Může se člověk přiblížit k Bohu? Může s ním být ve společenství? Může se člověk stát bohem působením Boží blahodati?

Pokračování.

[S laskavým svolením vydavatele převzato z publikace Archimandrity Georgia Theosis - jako smysl života člověka, Brno 2007, kterou přeložil Ing. Michal Dvořáček. Publikace byla v českém překladu vydána pro vnitřní potřeby Brněnské pravoslavné obce při chrámu sv. Václava, v němž ji lze také osobně zakoupit: http://www.pravoslavbrno.cz/. Publikace v českém překladu vychází s laskavým požehnáním samotného otce archimandrity Georgia a v Revue Theofil jsou z ní zveřejněny Předmluva a 1. a 2. kapitola.]

 

Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 2/2 

 

Od téhož autora: 

Archimandrita Georgios (Kapsanis): Modlitba Páně 
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2 
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 2/2 

 

Související články:

Wacław Hryniewicz: Pravoslavná teologie o zbožštění člověka
Michal Dvořáček: Biblická interpretace učení o theosi (zbožštění)
Michal Dvořáček: Otec archimandrita Georgios (Kapsanis) a Svatá Hora Athos
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 1/2 
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 2/2 

 

Poznámky:

[1] Poznámka: Tento text je souborem přednášek, které jsem pronesl při rozličných příležitostech v různých městech Řecka na základě pozvání tamních ctihodných metropolitů. Tím se objasňuje i styl celého tohoto pojednání, jež obsahuje výňatky nahrávek jednotlivých kázání. Rád bych se zmínil též o tom, že kdykoliv jsem měl příležitost přednášet, vždy jsem začínal tématem „zbožštění", které považuji za věc prvořadé důležitosti v duchovním životě každého člověka.

[2] Písmo svaté nezřídka užívá slova „bohové" nejen v negativním slova smyslu, tedy k označení démonů nebo idolů, ale též v pozitivním slova smyslu: jak o andělech, tak i lidech, kteří žijí v souladu se svým náboženským posláním, přičemž je zde zdůrazňována jejich podobnost Bohu. Srovnej např. komentář sv. Theodoreta Kyrrha 82. žalmu, verš 1.: „Bůh stojí v shromáždění bohů" - „bohové tu jsou mocnosti, kterým je od Boha svěřena moc a síla od Nejvyššího". Nebo dále verš 6.: „Řekl jsem: bohové jste" - „bohové zde jsou lidé, stvoření podle Božího obrazu" (Výklad Žaltáře, Kolomna, 1994). Svatí Otcové v plném souladu s tím, jak toho slova užívá Písmo svaté, začasté používají slova „bůh" ve vztahu k člověku, když hovoří o zbožštění. Stačí vzpomenout významný výrok sv. Basila Velikého: „(Člověk je) Boží stvoření, které je povolané stát se bohem" (tento výrok zaznamenává sv. Řehoř Teolog ve „Slově nad hrobem sv. Basila"). Srovnej též Jan 10, 34- 35. (pozn. překl.)

[3] Ke spáse je ze strany člověka potřeba mít - kromě touhy po spasení - čistou a pravou víru v Boha, naději na Boží milosrdenství a snahu vykonávat dobré skutky coby svědectví opravdové víry. Jestliže jsou v člověku přítomny tyto zbožné křesťanské vlastnosti, je mu pak Bohem sesílána Boží pomoc, kterou nazýváme „blahodatí" (řec. „cháris") - jako projev lásky milujícího Boha k hříšníku. Blahodatí nazýváme Boží dar, v podobě nestvořených Božích energií, jimiž Bůh působí ve stvořeném světě a jimiž Boha poznáváme a sjednocujeme se s ním. (pozn. překl.)

[4] Už v Platónově chápání je slovo „érós" zduchovněno a naplněno vyšším významem. Érós je snahou přejít od smyslového k duchovnímu; je to puzení smrtelníka povznést se k  nesmrtelnosti a zároveň touha probudit působení této přitažlivosti i v druhých. (pozn. překl.)

[5] Pravoslavné dogmatické bohosloví rozlišuje Božskou bytnost (podstatu), zcela nepřístupnou jakémukoli stvoření, a nestvořené Božské energie (Boží blahodať), kterými Bůh vstupuje do kontaktu se stvořeným světem. Prostřednictvím blahodati je uskutečňováno zbožštění člověka, pomocí něhož je člověk ve všem, kromě přirozenosti, učiněn podobným Bohu. Podle přirozenosti zůstává člověkem, avšak podle blahodati je obdarován vším, co je vlastní Bohu. Svatí Otcové proto často užívají ve vztahu k lidem právě výrazu „bohové podle blahodati" či „Boží blahodatí", přičemž zdůrazňují, že Bohem podle přirozenosti vždycky zůstane pouze Svatá Trojice. (pozn. překl.)

[6] Antropologie je ve vlastním slova smyslu učením o člověku: jeho přirozenosti, původu a poslání. Pravoslavná antropologie je z jedné strany úzce svázána s dogmatikou - pohlíží na člověka jako na obraz Boží - z druhé (asketické) strany pak s učením o aktivním dosažení stavu bezvášnivosti pomocí blahodati, tzn. stavu uzdravené lidské přirozenosti, která byla v důsledku (hříšného) pádu zraněna a vydána vášním. (pozn. překl.)

 

[RSS]

Přečteno 255x

další články