Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Zvláštní úcta sv. Gemmy Galgani k Nejsvětější svátosti

Zvláštní úcta sv. Gemmy Galgani k Nejsvětější svátosti

ct. Germanus od sv. Stanislava, 7.9. 2015

Jedním ze znaků světců je mj. jejich velká láska k Eucharistii, která je zpřítomnělým Pánem Ježíšem pod způsobou chleba a vína. Svědkem této veliké lásky je rovněž italská světice, stigmatička a mystička Gemma Galgani (+ 1903), jak to o ní zaznamenal její duchovní vůdce, ctihodný pasionista Germanus od sv. Stanislava (+ 1909).

 

Tato věrná služebnice Boží, vedená cestou svatosti, si ke svým zbožným úkonům vybírala to, co je nejdokonalejší. Všechny pobožnosti, obvyklé mezi věřícími, se jí líbily, a ráda viděla, když bylo hojně těch, kdo se jim oddávali. Ale tři z nich jí byly nejmilejší: předně uctívání Vtělení Božího Syna a Jeho Umučení, dále úcta k Matce Boží a zvláště k jejím bolestem, a posléze úcta k Nejsvětější svátosti. Z těchto pobožností první nejmocněji dojímala a oblažovala její srdce a pudila ji k obětem, druhá ji utěšovala a gemma-galgani-men.jpgplnila ji dceřinou důvěrou, třetí živila její duši a sytíc ji činila ji způsobilou k vedení nebeského života na zemi. O její neobyčejné horlivosti v prvních dvou směrech jsme již mluvili, zbývá nám tudíž zmínit se jen o její svrchované úctě k Nejsvětější svátosti oltářní, a zde také mohu sdělit velké věci, tak podivuhodné, že nás vedou k víře, že Bůh zvláštní prozřetelností povznesl toto nebeské dítě právě v dobách, kdy zbožnost tolik mizí, aby bylo křesťanům příkladem a pobídkou k uctívání té Velebné svátosti, jež je nejvznešenějším tajemstvím víry.

Gemma měla neobyčejně živou víru i čisté, neposkvrněné srdce, a náš Pán pravil, že se zjevuje těm, kdo v Něj věří a jsou čistého srdce. Byla pokorná a prostá jako malé dítě, a náš Pán pravil, že takovým duším odhaluje skryté věci Své moudrosti a dobroty.

A tak pronikavým panenským zrakem, plným prostoty, neposkvrněné čistoty a živého světla, jež do ní při vznešených kontemplacích vlévala víra, Gemma zřela jasně v tuto svátost a měřila šíři i hloubku jejích tajemství. Pro nás, máme-li vejít ve styk s Bohem, skrytým v Nejsvětější svátosti, je třeba, abychom usebrali své myšlenky a povzbudili svou víru a zbožnou úctu opětovanými úkony, ale u Gemmy postačilo si na ni vzpomenout, bylo-li toho vůbec třeba, neboť svými myšlenkami byla ustavičně u Něho. A tak, jakmile se v myšlenkách obrátila k oltáři, ihned na něm spatřila vystaveného našeho Pána, cítila Jej u sebe přítomného a celou svou bytostí a možno říci všemi svými tělesnými smysly se kochala v přítomnosti té sladké Velebnosti.

Není možné na tomto místě vypsat vše, co o tom Gemma v nadšení mluvila a napsala, a tak se musím spokojit pouze některými úryvky. Začnu jejími myšlenkami o Nejsvětější svátosti:

„Je možné, důstojný pane, aby byly duše, jež nechápou, co to je Nejsvětější svátost? Které jsou necitelné k Boží přítomnosti, k tajemným žhoucím výronům svatého Srdce mého Ježíše? Ó Srdce Ježíšovo! Srdce lásky!"

Jedné paní v Římě, své důvěrné přítelkyni, psala:

„Jak sladký je duch Ježíšův! Ó, co asi přimělo Ježíše, že se rozhodl se s námi stýkat tak okouzlujícím a podivuhodným způsobem? Uvažte jen - Ježíš naší krmí! Co vše bych Vám v této chvíli ráda pověděla? Ale marný pokus, nedovedu než volat a stále opakovat: Ježíš mou krmí, mou potravou! A ta oblažující myšlenka při tom, že Ježíš tak učinil pro Svou ohromnou lásku, již k nám chová!" V jednom vytržení, hovoříc s Bohem, dala Gemma svému štěstí a své vděčnosti tento výraz: „Vím, že jsi mi nedal dočasných a pomíjejících statků. Ale dal jsi mi pravé bohatství, pokrm Slova v Nejsvětější svátosti. Co by bylo ze mne, kdybych nevěnovala všechnu svou lásku svatému Hostiteli? Ó ano, vím to, Pane: abys mne učinil hodnou ráje na nebi, dáváš mi svaté přijímání zde na zemi." Téměř se zdálo, že nečiní rozdílu mezi slastí nebeskou a „rájem Ježíšovým", jejž okoušela zde na zemi u stolu Páně. Jindy, rovněž ve vytržení, nazvala Nejsvětější svátost „rajskou akademií, v níž se učíme, jak se má milovat," a na vysvětlenou dodala: „Školou je večeřadlo, učitelem Ježíš, předměty vyučování Jeho tělo a krev." Z těchto slov si lze alespoň do určité míry učinit představu, jak mnoho pokladů nebeské moudrosti Gemma odkrývala v tajemství Nejsvětější svátosti.

Ačkoli to blahoslavené dítě bylo stále duchem před svatostánkem, přece nebylo nikdy úplně spokojeno, dokud se neodebralo do kostela a neuctívalo tam svého skrytého Boha. Aby to nebylo nápadné, Gemma se spokojila se dvojí docházkou do kostela denně: ráno šla na mši svatou a ke svatému přijímání a večer na veřejné uctívání Nejsvětější svátosti. Když vstoupila do svatyně, její první dychtivý pohled zaletěl ke svatostánku, načež ve zbožném soustředění mysli poklekla před oltářem Nejsvětější svátosti, modlila se a při modlitbě se ani nehnula. Nikdy neodvrátila zrak od místa, kam poprvé zaletěl, a kromě ruměnce na líci a občasných slz, jež jí kanuly po tváři, byste ji nerozeznali od ostatních modlících se. „Ježíši, Miláčku mé duše, můj ráji, svatá Oběti, pohleď na mne, jsem celá Tvá," tak volala. „Cítila jsem, že mne hledáš, a spěchala jsem k Tobě." A pak s důvěrou milující dcery, pravila dále, že Mu přišla být společnicí, nabídnout sebe úplně Jemu a předložit Mu své drobné činy ctnosti, konané z lásky k Němu, a přijmout od Něho další rozkazy, jež by měl pro ni, nebo alespoň vyslechnout nějaké Jeho sladké slovo - ale především prosit Jej o Jeho lásku, lásku, lásku.

A s jakými mohutnými projevy víry konala tyto činy! Zde jsou některá z jejích slov, pronesených ve vytržení: „Ó Ježíši, pohled' na mne, jež před Tebou klečím! Přináším Ti svou duši, kterou jsi stvořil, aby žila navěky, kterou jsi posvětil a očistil ve Svém svatém křtu. Ach!..." Zde ustala, rozvádějíc své myšlenky dále jen v duchu. Pak pokračovala: „Když zde na zemi to, co je dobré, skýtá takovou rozkoš, jaké blaho musí být u Tebe, jenž jsi králem všeho, co je dobré? Hleď, Ježíši, když Tvůj tvor dychtí po něčem a dostane-li se mu toho, není nikdy spokojen, umírá, aniž dosáhl všeho, po čem touží. Ty jediný dáváš plné uspokojení, Ty jediný očišťuješ, Ty jediný činíš neposkvrněnými ty, kteří žijí v Tobě a v nichž žiješ Ty!"

A s pokorou, jakou jevila vždy i uprostřed nejunášivějších nebeských zjevení, pokračovala: „Jsem Tvá, jsem Tvá, Ježíši! Měl bys hodně příčin stěžovat si na mne, ano, protože jsem Tě urážela; a měla bych na Tvůj oltář vrátit tak mnoho chlebů a tak mnoho Tvé převzácné krve, jichž jsem si nezasloužila; ale slibuji Ti polepšení; jenom mi neumenšuj proud Své přízně. Raději mne nech umřít, než aby se mi nedostávala věrnost a láska. Co si přeješ, Ježíši, co si přeješ? Chceš, aby má láska byla nezměnitelná? K tomu se budu každodenně živit Tvým tělem a krví."

Děkujíc našemu Pánu za vítězství, dobytá nad ďáblem, jednou pravila: „Dnes ráno jsi zvítězil, ó Ježíši. Přijavši Tvé tělo, počala jsem přemýšlet o těžkých bojích, v nichž jsem s Tvou pomocí přemohla ďábla. Ó, napočetla jsem mnoho takových vítězství! Kdo ví, jak mnohokrát by mne má víra, naděje a láska bez Tvé pomoci opustila? Ale Ty jsi Svým ohněm rozněcoval mou lásku, vím to, všechno bylo dílem Tvé lásky. A nyní, ó Pane, neměla bych být vděčnou?" A rozvádějíc dále tuto něžnou myšlenku pokračovala: „Ó Ježíši, kdybych jen pozorně uvážila Tvou nesmírnou péči o mne, jak bych neměla velice vynikat v každé ctnosti? Můj Bože, Ježíši, má Lásko, Nestvořená Dobroto, co by se ze mne stalo, kdybys mne nepřitáhl k Sobě? Otevři mi Své Srdce, otevři mi Svou svátostnou hruď; já Tobě otevírám svou."

Nato v její nejvyšší kontemplaci započal Ježíš mluvit k jejímu srdci a dal jí pocítit, jak Jej těší její návštěvy a jak jsou Mu náhradou za nedostatek úcty většiny ostatních lidí a za urážky, jichž se Mu dostává od hříšníků. Chválil její věrnost a prohlásil, že je hotov odměnit ji novými milostmi a obohatit ji novými dary. Tím se její srdce více a více rozplameňovalo, a ona se po novém pokorném vyznání své nehodnosti tázala: „Dejme tomu, ó Pane, že Ty bys byl mnou a já bych byla Ježíšem, víš, co bych učinila? Přestala bych být mnou, aby ses Ty mohl stát mnou. Jak ráda bych se spojila s Tvými anděly! Jak ochotně bych vynaložila celou svou bytost na Tvou chválu a zůstala věčně před Tvou tváří! Avšak co pravím, když mluvím o Tobě? Pravím, co umím, ale nikdy to, co bych měla říci! A když nevím jak, měla bych snad mlčet? Nikoli, protože můj Ježíš musí být milován a ctěn ode všech. Nedbej na to, co k Tobě praví má mysl [Gemma praví ‚má mysl‘, protože mluví ve vytržení], ale hleď v celou moji bytost, neboť každý můj taj je Tobě znám, ó Ježíši. Zdali nejsi proto přesvědčen, že Tě miluji více než všichni ostatní na nebi a na zemi?" Její horoucí výrony lásky byly mnohdy tak mocné, že ji opustily síly. „Ach!" zvolala v takových případech, „nemohu toho již déle vydržet - nikoli, nemohu snést myšlenky, že Ježíš by se ve vší slávě Svého milujícího Srdce a v zázračném rozmachu Své otcovské lásky takto mohl zjevovat Svým nejnižším tvorům!" A poté klesla ve mdlobách v náruč své družky, která, jsouc již na to připravena, věděla, jak si vést, aby toho nikdo v kostele nezpozoroval, a to se jí vždy podařilo.

Jednou jsem se jí tázal: „Sejdeš-li se s Ježíšem, představíš mne Jemu a řekneš Mu, že i já si Jej přeji milovat?" Na to prosté dítě odpovědělo: „Ale půjde to, důstojný pane? Co když se Vám stane totéž co mně? Kdo bude držet ruku na vašem srdci?" (Tím míní na utišení srdce při takových záchvatech lásky, jako byly její.) „A budete-li sám, klesnete k zemi. Nikoli, to nejde!" Jindy ve vytržení pravila: „Slyš, Ježíši, co se mne můj zpovědník tázal: ‚Co děláte, Gemmo, když jste před Ježíšem?‘ Co dělám? Když jsem s Ježíšem ukřižovaným, trpím, a když jsem s Ježíšem v Jeho Svátosti, miluji." Píšíc svým osobním přátelům, zvala je, aby přišli k Nejsvětější svátosti jako na místo schůzky: „Pospěšme k Ježíšovi, Srdci lásky, Srdci plnému něhy! Zítra ráno Vás očekávám u Ježíše. Zůstaňme spolu před Ježíšem v Jeho Svátosti a chvalořečme Jemu společně!" S nejdůvěrnějšími přáteli si dokonce ujednávala výměnu denních svatých přijímání a ve své pokoře se domnívala, že získává. Psala jim například: „S Bohem do soboty. Pamatujte na svaté přijímání v pátek!" Věru blahoslavená jsou přátelství, která si dávají dostaveníčko u nohou Ježíše, jejich otce a Boha!

Přihlédněme nyní k vrcholu Gemminy zbožnosti, ke svatému přijímání, právě ve kterém se dokonává tajemství Ježíšovy lásky. Kéž by mi ona, jež mi tak často odhalovala tajemství své duše o tom, dala nyní schopnost k přesnému vylíčení toho, co mi tehdy vyprávěla o ohni, jejž Božský Ženich rozněcoval v jejím srdci u stolu Páně! Její hlad a žízeň po svatém přijímání způsobovaly, že ta mladá dívka poletovala kolem svatostánku jako motýl. Její srdce dychtilo pouze po Božském pokrmu.

A jak jsme seznali, ještě za dětství ji žhavá touha po prvním svatém přijímání přivedla téměř na práh smrti. A onen hlad a žízeň, místo aby byly ukájeny každodenním svatým přijímáním, naopak stále vzrůstaly, až strávily celou její bytost. Volávala: „Patř, ó Pane, na mé srdce a na mou duši! Přijď, Pane, otvírám Ti svou hruď. Sešli v ni Svůj Božský oheň, spal mne, strav mne, přijď a neprodlévej déle; ráda bych byla sídlem veškerého Tvého ohně!"

Té touhy přibývalo večer každou hodinu, což jí působilo sladká muka po celou noc, až ji z toho zachvacovaly mdloby. A šlo to tak daleko, že její zpovědník, aby ji posílilo alespoň něco málo hodin spánku, viděl, že jí musí přikázat, že nesmí samovolně v noci myslet na svaté přijímání příštího rána.

Ráno, sotva se rozednilo, již všechna bez sebe, vyskočila z postele, v několika minutách se oblékla a byla připravena k cestě do kostela. Velmi často, když jsem byl hostem u rodiny Gianniniovy, jsem byl pohnut k slzám, vida Gemmu s kloboukem na hlavě, pohříženou v myšlenkách stát u dveří pokoje své přítelkyně, s níž chodila společně do kostela. „Kam jdeš, mé dítě?" tázal jsem se. „K Ježíši, důstojný pane," pravila. „A co tam budeš dělat?" Tu se skromným úsměvem odpovídala: „Vy víte." Její společnice říkávala: „Zdálo se, že se chystá k svatbě," čili jak Gemma říkávala, „k hodům Ježíšovy lásky."

To, co se mělo konat u oltáře, ji mocně dojalo a vypudilo z její duše veškeré pomyšlení na jiné věci. Proto se na to tak pečlivě připravovala. Pravila: „Jde tu o spojení dvou krajností: Boha, jenž je vším, a tvora, jenž je ničím; Boha, jenž je světlem, a tvora, jenž je tmou; Boha, jenž je svatostí, a tvora, jenž je hříchem. Jde o účast na stolu Páně, a proto není žádná příprava dost veliká." Gemma se při těchto myšlenkách chvěla tolik, že kdyby jí její živá víra nedodávala odvahy, nebyla by se nikdy přiblížila ke stolu Páně, ač byla plna horoucí touhy. Její obavy jí působily tak hrozné utrpení, že si až stýskala samému Pánu: „Ano, vím, Ježíši, je lepší Tě přijímat než pouze na Tebe hledět, ale souží mne pocit, že i kdybych se připravovala léta a léta jako andělé, přece bych nikdy nebyla hodna Tě přijmout. Ó Ježíši, je sladké vyznat svou bídu před Tebou. Pomoz mi, ó Pane!" Tím právě, že důvěra mírnila strach a strach tlumil důvěru, docházelo v Gemmině srdci k oné rovnováze víry a lásky, jíž je tolik zapotřebí k hodnému přistoupení ke stolu Páně.

Jednou ráno, ve svátek mučedníka sv. Vavřince, Gemma, jež dovedla ze všeho duchovně těžit, pravila k našemu Pánu: „Avšak, drahý Ježíši, jak jsem dnes ráno zmatená! Ráčil sis přát, abych své myšlenky obrátila ke sv. Vavřinci, a jsem plná rozpaků, patříc na něj uprostřed jeho muk a sama se těšíc ve svatém přijímání z rajských rozkoší. Ó Srdce mého Ježíše, Srdce nejsladší, rač mi dopřát řádného podílu na jeho (tj. sv. Vavřince) mukách; je dosti na tom, že k Tobě přicházím vždy se strachem, že Tě urážím. Spojila jsem v sobě dvě duše: duši světice a duši hříšného tvora. Co jiného mohu cítit než zmatek? Přála bych si, aby Ti tato světice obětovala mou hříšnou duši; ale bojím se, bojím se, protože znám její viny; ráda bych, abys ji viděl tak krásnou, jak mi ji daly Tvé ruce."

Pohleďte, jak se Gemma připravovala ke svatému přijímání, s jakými city víry, odevzdanosti, touhy, lásky a nade vše pokory se k němu blížila! Jaký div, že ovoce, jež sklízela, nebylo malé, jak pravila a myslela, nýbrž hojné a bohaté? A jaký div, že náš Pán jevil tak velké zalíbení v přistupování věrné služebnice k Jeho stolu? Dával jí znát Svou přítomnost, jak sama pravila, „silně, silně"; naplňuje ji útěchou, sladkostí a mírem.

Svatá hostie jí chutnala často přelíbezně. Bylo jí, jako by se do jejího nitra vléval balzám, a někdy jí Božský Milovník dokonce dával při svatém přijímání okusit Své drahocenné krve. „Včera, ve svátek Očišťování," sdělovala mi, „po svatém přijímání jsem měla ústa plná drahocenné krve našeho Spasitele. Ach, jak to bylo dobré! Ó, kdybyste věděl, důstojný pane, jak blaze mi je při přijímání Ježíše! Poprvé mi tak bylo v říjnu od pátku v poledne až do následujícího pátku (tedy celý týden). A dnes ráno opět. Stravuje mne to téměř jako skutečný oheň. Ježíš mne přemáhá, ale jaké štěstí! Poznal jste kdy něco takového? Jaká to rozkoš! Oheň mého srdce dnes ráno sálal až do mého hrdla, ó Věčný Božský Plameni! Hleďte, důstojný pane, kdyby mi to tak Ježíš dělal i nadále, nevydržela bych to déle než jeden nebo dva měsíce; a kdo ví?"

A jestliže náš Pán měl v Gemminých svatých přijímáních takové zalíbení, zda i Jeho sladká Matka, jež rovněž milovala něžně tuto andělskou dívku, v nich neměla stejné zalíbení? Po tolika zázracích, s nimiž jsme se již seznámili[1], jistě nebude nikdo pochybovat o pravdivosti toho, co následuje. Blahoslavená Panna Maria se někdy připojovala k andělům Nejsvětější svátosti, aby byla při Gemmině svatém přijímání. Při tom neočekávaném pohledu dobré dítě upadlo do vytržení, chvějíc se rozkoší u nohou své Matky. „Jak rozkošné je," pravila mi potom, „přijímat tělo Páně ve společnosti mé rajské Matky! Zažila jsem to včera, 8. května. Nikdy předtím jsem nebyla u stolu Páně v její společnosti. Víte, důstojný pane, jaké byly výlevy mého srdce v těch blažených chvílích? Mohla jsem pouze volat: ‚Ó Matko! Má Matko!‘"

V životech některých svatých čteme, že když někdy nemohli jít do kostela ke svatému přijímání, Bůh seslal anděla, který, aby ukojil jejich touhu po Nejsvětější svátosti, vzal na sebe úkol kněze a přinesl jim posvěcenou hostii. Náš Spasitel ráčil udělit Gemmě i tento dar, a to třikrát. Zde o tom máme vyprávění očité svědkyně: „V pátek ráno, kdy drahá Gemma poprvé přestála krutý trest bičování[2], vidouc ji po celém těle tak hrozně zdrásanou, jsem jí zakázala opustit lože. Ubohé dítě poslechlo a soustředivši své myšlenky se počalo připravovat k duchovnímu přijímání, k němuž vykonalo stejnou přípravu jako ke svátostnému přijímání v kostele. Gemma pak upadla do vytržení, a brzy na to jsem viděla, jak sepjala ruce a probrala se, přičemž její oči se zaleskly a tvář se náhle rozjasnila právě tak, jak se to stávalo, když měla nějaké neobyčejné zjevení. V témže okamžiku vystrčila jazyk a ihned jej zase stáhla zpět, načež se navrátila do vytržení k obvyklému díkůčinění. Totéž se stalo i příští dva pátky, a mám za to, že se tak dálo i jindy, ale toho jsem nebyla svědkyní. Dozvěděla jsem se od Gemmy, jež mi vše upřímně pověděla, že to byl Ježíš a nikoli anděl, kdo k ní přišel podat jí svaté přijímání."

Poté, co jsme již slyšeli o její horoucí touze po Nejsvětější svátosti, každý snadno pochopí, jaká to pro ni musela být strašlivá rána, když nemohla jít do kostela ke svatému přijímání. To bylo ovšem velmi zřídka, jen když těžce stonala.

Vždy prosila Pána, aby jí ráčil dodat tolik sil, aby mohla povstat, a chce-li ji nechat trpět, aby se její bolesti stonásobně zvýšily, ona že je ráda přijme, „jen když nebude zbavena chleba života." Ježíš obyčejně svolil, načež Gemma, posilněna svou velkou vírou, vstala, ačkoli krátce před tím její teplota byla třeba až 104 stupně[3]. Když však Pán rozhodl jinak, hodné dítě sklonilo pokorně hlavu, řkouc „Fiat" („Staniž se") a spokojilo se pouze s duchovním přijímáním. Při tomto duchovní zjevení, jichž se jí dostalo, byla tak četná a taková, že měla úplnou náhradu za citelnou újmu Božského pokrmu. Jednou zpovědník, aby ji zkoušel, jí na oko zakázal svaté přijímání; a zde jsou její slova, jimiž mi sdělovala své neštěstí:

„Ach, důstojný pane, dnes v 5 hodin jsem šla ke svaté zpovědi a zpovědník řekl, že mi nedovolí jít ke stolu Páně. Ach, mé pero se zdráhá psát, má ruka se chvěje a já pláču."

Ta slova v rukopisu, z něhož toto opisuji, jsou skutečně psána třesoucí se rukou. Avšak ihned se, jako vždycky, vzpamatovala a pokračovala:

„Dík Ježíšovi! Neboť mám jednoho, kdo mne zná a pomůže mi dostat se do ráje. Nikoli, důstojný pane, nejsem hodna přijmout Ježíše. Jak přečasto odmítl vejít do tohoto pošetilého srdce, jež je horší než stoka! V této chvíli vidím svou bídnost tak jasně, že bych, že bych... Ach, důstojný pane!"

Musím dodat, že z toho, co ten osvícený zpovědník řekl členům její rodiny, jasně vysvítalo, že byl velice dalek toho, aby jí zakázal svaté přijímání. „Čiňte, co můžete," pravil, „abyste ubohou Gemmu doprovodili do kostela, byť by třeba byla churavá, neboť jak by jinak, bez svatého přijímání, mohla žít?"

Jednou se jí zdálo, že nesmí ke svatému přijímání bez zpovědi, protože jí ďábel namluvil, že se něčím těžce provinila. Trpěla a plakala celou noc, nepokládajíc za možné, že by včas nalezla svého zpovědníka. Ráno šla do kostela a vrátila se s pláčem bez svatého přijímání. Sotva přišla domů, upadla do vytržení, a ďábel, vzav na sebe podobu Ježíšovu, se jí zjevil s úmyslem uvrhnout ji v zoufalství. Tento výjev byl nanejvýš dojímavý a pohnul všechny přítomné k slzám. Pronikavým světlem vytržení Gemma poznala šalbu. A volala slabým a znaveným hlasem: „Ne, nechci tě - ach, kam se poděl můj Ježíš? Ó Ježíši, kde jsi? Je pravda, že Ježíš dnes ráno ke mně nepřišel; ale ani ty nevejdeš, nechci tě. Ježíši, zažeň jej ode mne! Jak jenom, Ježíši, dovolíš, aby ďábel přišel nablízko k Tvému místu ve falešné podobě? Zvítězíš, ó Ježíši, v mém srdci, jež touží po Tobě! Učiň tak rychle, Ježíši, neboť mé srdce si žádá Tebe! Nevidíš, jak trpí? Zažeň toho lháře; což nevidíš, jak rád by mne strhl do hříchu? Proč mne takto opouštíš? Pravda, já jsem Tě opustila první, ale já toužím po Tobě! Již nikdy více mne neopouštěj!" Zde jí náš Pán patrně činil výčitky, že nepřišla na Jeho pozvání, aby ráno beze strachu přistoupila k Jeho stolu, neboť se jako vždy upřímně omlouvala: „Ano, Ježíši, já jsem se vzpírala, ale stálo mne to mnoho utrpení. Slyšela jsem dnes ráno pozvání, ale co jsem si měla počít? Hleď, Ježíši, kdyby mně zpovědník řekl, abych šla ke svatému přijímání, šla bych, ale on pravil, že se toho nemohu odvážit. A proto jsem Tě opustila, protože jsem myslela, že jsem v hříchu. Odpusť mi tedy, Ježíši, a přijď, přijď nyní do mého srdce! Mé srdce je Tvé!" To je ovšem jen stručná tresť rozmluvy, jež trvala skoro hodinu a skončila plným vítězstvím dítěte nad něžným Srdcem Spasitele.

Její díkůčinění po svatém přijímání, jež bylo opět plné vznětů víry, lásky, důvěry a pokory, počalo v kostele a pokračovalo pak doma po celý den při konání domácích povinností. Tím se vysvětluje, že vytržení se do večera opakovalo mnohokrát a s ním se oživovaly povznášející dojmy, které přijala ráno s Chlebem života. Když psala o Nejsvětější svátosti, obyčejně pozbyla smyslů a psala dále ve vytržení. Byla plná Ježíše; a ústa mluvila a ruka psala z plnosti srdce: Ex abundantia cordis.

Tu a tam Bůh, jenž ví, co činí, zkoušíval Svou služebnici a podroboval ji duševní vyprahlosti. Tu jí pak odnímal rozkoš, kterou jindy pociťovala před svatostánkem a u stolu Páně, a skrýval se jí za hustou clonou. Ale právě v takových dnech Jej tím více vyhledávala, téměř zmírajíc touhou po Něm.

Obsah této kapitoly skvěle ukazuje, jak se Bůh věrným duším zázračně projevuje v Nejsvětější svátosti.

 

[XXV. kapitola z knihy Germana ze sv. Stanislava Gemma Galgani, italská dívka z města Lucca, Chicago 1918(?), přel. A. Ječmínek. Jazykově upraveno a doplněno poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil.]

 

Související články:

R. Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování
Gabriel od P. Marie Bolestné: Věřím v Tebe, Maria, Matko mého Boha a Matko má!
Hilarin Felder: Sv. František z Assisi a Eucharistie (1/2) 
Hilarin Felder: Sv. František z Assisi a Eucharistie (2/2)
Tomáš Akvinský: Drahocenná a obdivuhodná hostina
Petr Julián Eymard: Nejsvětější Svátost je všechno
Jan z Jenštejna: De Corpore Christi - O Těle Páně 
Elias Vella: Mše uzdravuje a osvobozuje od Zlého 
Francisco Fernández-Carvajal: Pane, očisti mě...
Bonaventura: Modlitba před Nejsvětější svátostí 
Gaudentius z Brescie: Eucharistie, Pascha Pána
Henri J. M. Nouwen: Ježíšova konkrétní láska 
Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově
Ambrož Milánský: Svatá Eucharistie
Eucharistie - dar ukřižované Lásky
Jan Maria Vianney: Svaté přijímání
Elias Vella: Já v tobě a ty ve mně 
Justin: To čiňte na mou památku 
Ambrož Milánský: O Tajemstvích 
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Charles Journet: Ta malá hostie
Bl. Jindřich Suso a eucharistie
Sv. Augustin o eucharistii

 

Poznámky:


[1] Viz předchozí kapitoly Gemminy biografie z pera ct. Germana od sv. Stanislava, Gemmina duchovního vůdce. Pozn. RTh.

[2] Stigmatička Gemma pravidelně mysticky prožívala Kristovy pašije. Pozn. RTh.

[3] Autor má pravděpodobně na mysli stupně Fahrenheita, což by odpovídalo 40˚ Celsia. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 472x

další články