Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Sociální nauka církve I. - Kompendium sociální nauky

Sociální nauka církve I. - Kompendium sociální nauky

Luboš Bližňák, 22.6. 2016

Sociální nauka církve je propracovaný a komplexní systém založený na hlubokých duchovních hodnotách, který vychází z Boha a k Bohu směřuje a jako jediný je správným ukazatelem opravdové cesty člověka a společnosti k dosahování nejvyššího cíle. Jan Pavel II. říká: "Hlásání a šíření sociální nauky je ve skutečnosti podstatnou součástí poslání církve evangelizovat a součástí křesťanské zvěsti, protože toto učení ukazuje její konkrétní důsledky pro život ve společnosti".

 

Přinášíme vám seriál článků o sociální nauce katolické církve. V textu si ukážeme základní principy a zdroje, ze kterých vychází sociální nauka církve (SNC). Jaké zahrnuje oblasti a témata lidského života a jaké poskytuje člověku možné otázky a odpovědi.

Prozkoumáme Kompendium sociální nauky církve (KSNC),[1] podíváme se na sociální encykliky katolické církve a některé dokumenty II. vatikánského koncilu.

 

Základy a zásady sociální nauky

V této části článku prezentujeme základy sociální nauky podle principů katolické církve obsažených v KSNC. Nauka obsažená v KSNC patří svou závazností do tzv. „třetího koše" magisteria.[2] KSNC patří svou důležitostí do stejné řady s Katechismem katolické církve (KKC) a Kodexem kanonického práva (KKP).[3]

Text dělíme na kapitoly, jejichž názvy korespondují se strukturou KSNC.[4]

Seznámíme se s Božím plánem pro lidstvo a posláním církve ve světě, a také jak se sociální nauka dívá na člověka jako jednotlivce a na člověka jako vztahovou bytost, na rodinu a na společnost. Projdeme pojmy bohatství, chudoby a soukromého vlastnictví. Zjistíme význam lidské práce. V dalších podkapitolách se budeme věnovat politice a mezinárodnímu společenství, ochraně životního prostředí, válce a míru.  

 

socialni-nauka-3.jpgPlán Boží lásky pro lidstvo a poslání církve

V první kapitole KSNC je představen plán Boží lásky pro lidstvo.

Lidé vždy toužebně hledali vyšší smysl života a mohli v autentické náboženské zkušenosti částečně nahlížet Tajemství.  Boží zjevení izraelskému lidu odpovídá na toto hledání a Boží láska se projevuje konkrétními skutky v dějinách. Bůh se ve své lásce sklonil k člověku a dává se mu svobodně poznat.[5] Na tuto Boží iniciativu má člověk odpovědět mravným životem, uznáním, projevením úcty a díkůčiněním. S láskou k Bohu se má podílet a spolupracovat na Božím plánu.[6]

Bůh je Stvořitelem všeho, světa i člověka. Stvořil člověka k obrazu svému, stvořil jej jako svobodnou bytost a ustanovil ho pánem nad pozemským stvořením jako odpovědného správce. Zjevil se a dal se poznat praotcům, uzavřel s lidstvem smlouvu a lid tuto smlouvu přijal. Desatero učí člověka pravému lidství. Člověk se zavazuje zachovat věrnost svému Bohu a chovat se spravedlivě k druhým. Tento závazek je ztížen prvotním hříchem, kdy bylo narušeno a zastřeno společenství lidí s Bohem, vnitřní jednota člověka, vztah mezi mužem a ženou, vztahy mezi lidmi i vztah k ostatnímu tvorstvu.[7]

Bůh však člověka nezavrhl a poslal svého Syna.  Ježíš Kristus lidem zjevil, kdo je Bůh a jaká je jeho láska. Svým příběhem, ukřižováním a vzkříšením Ježíš ukázal nevýslovnou lásku Boží. Ježíš obnovuje a naplňuje Boží smlouvu s člověkem. Přikázání vzájemné lásky, jejímž vzorem je nevýslovná Boží láska v Trojici, má lidstvo inspirovat, očišťovat a přenést se na lidské vzájemné vztahy mezi nejbližšími, rodinou i v širším a celosvětovém společenství.[8]

Papež Benedikt XVI. řekl: „Bůh nás miluje. To je velká pravda našeho života, která dává smysl všemu ostatnímu. Nejsme plodem náhody nebo iracionality, ale na počátku naší existence je plán Boží lásky".[9]

Člověk ve své svobodě a svět směřují k cíli, jímž je Bůh sám - eschatologické naplnění je Boží dar, který nekonečně přesahuje očekávání člověka a jehož prostřednictvím se završí definitivní určení lidstva a stvoření. Člověk musí jednat s tímto vědomím a nezaprodávat se nesprávným utopiím či pokřiveným projekcím skutečnosti.[10]

Církev jako „Kristovo tělo" je „znamením a záštitou transcendence lidské osoby".[11] Posláním církve je zvěstovat evangelium a zprostředkovat spásu všem lidem, vést lidstvo ke společenství s Bohem, vést je k Božímu království.[12] Církev „ozdravuje a povyšuje důstojnost lidské osoby, upevňuje soudržnost lidské společnosti a dodává každodennímu lidskému počínání hlubší smysl a význam".[13] Církev při plnění svého úkolu vést člověka ke spáse má právo a zároveň povinnost vypracovat sociální nauku a její pomocí ovlivňovat společnost na cestě k vyššímu společnému dobru.[14] Evangelium má být uváděno do praktického života a člověk musí na dar spásy odpovídat celým svým životem.[15]

 

Lidská osoba a lidská práva

V této části textu si ukážeme pohled katolické církve v KSNC na lidskou osobu a její práva.  

Bůh stvořil člověka k obrazu svému a člověk tak obdržel od Boha nevýslovnou a nezcizitelnou důstojnost. Boží Syn, Ježíš Kristus, se svým vtělením spojil jistým způsobem s každým člověkem. Takto vidí církev člověka a vyzývá, aby v každém člověku, zejména v trpícím a chudém, byl uznáván bratr, za kterého Ježíš zemřel. Důstojnost každého jednotlivce je nedotknutelná. Hlavním činitelem společenského a sociálního života je lidská osoba a jako taková má zůstat subjektem, základem a cílem života společnosti.

Člověk byl stvořen jako vztahová bytost[16] a jen ve vztazích k Bohu a k ostatním lidem může plně rozvíjet svou osobnost. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu, k obrazu Trojjediného a proto je pro člověka vzorem vztahovost mezi osobami Trojice.[17] Muž a žena jsou rovnocenní a ve vzájemném vztahu prožívají naplnění své osoby upřímným sebedarováním se druhému.

Vztah člověka k Bohu je narušen prvotním hříchem, je poraněno lidské nitro. Člověk odloučený od Boha má zároveň narušené vztahy k ostatním. Hřích má dvě roviny. Člověk hříchem vždy zraňuje sám sebe, ale také zároveň pokřivuje své sociální vztahy. Ježíš Kristus nás vysvobodil z hříchu a přinesl lidem naději spásy, zjevil nám Boží lásku a tak dává člověku poznat vznešenost jeho povolání.

Osobu nelze nikdy považovat za absolutní individualitu, stejně tak není nevýznamnou částečkou celku. Není možné prosazovat totální individualismus ani úplný kolektivismus.

Člověk byl stvořen jako jednota duše a těla. Tělo člověka začleňuje do materiálního světa a jeho duše mu pomáhá překračovat materiální skutečnost a člověk je otevřen transcendenci.

Každý člověk je jedinečný a neopakovatelný, který může své já integrálně rozvíjet. Zdravá společnost musí mít v úctě důstojnost osoby[18] a nemůže ji zneužívat k cílům, které omezí její rozvoj na cestě ke konečnému naplnění, k Bohu.

Důstojnost člověka znamená, že člověk se může svobodně a vědomě rozhodovat a utvářet tak sám sebe i ovlivňovat uspořádání společnosti.[19] Svoboda člověka však není bezbřehá, jen pokud člověk jedná v souladu s přirozeným mravním zákonem, který mu vtiskl Bůh, jen pokud se rozhoduje pro dobro,[20] pak jedná opravdu svobodně a přebírá za své činy odpovědnost. Vzdává tím také úctu Bohu, který jej stvořil jako svobodnou bytost.

Všichni lidé mají stejnou důstojnost. Všichni jsou stvořeni k obrazu Božímu. Všichni jsme jedno v Ježíši Kristu. To zakládá rovnost a bratrství mezi lidmi bez ohledu na rasu, pohlaví, věk, zdravotní stav, původ, kulturu či společenskou třídu.

Člověk často propadá pýše a egoismu, které v něm probouzejí asociální chování, individualistickou nadřazenost a agresi k druhým. Zdravá společnost má dbát o společné dobro, formovat člověka v rámci společenského pluralismu, umožnit člověku jeho svobodný vývoj jako jedince i ve společenství, vytvářet harmonický celek, vytvářet jednotu v mnohosti a mnohost v jednotě.[21]

Církev má za úkol bránit a rozvíjet lidská práva. Pozitivně hodnotí Všeobecnou deklaraci lidských práv, ve vymezení a dodržování lidských práv je možné dosáhnout všeobecného uznávání lidské důstojnosti, kterou Bůh člověku při stvoření dal. Tato práva mají zajistit uspokojení základních materiálních i duchovních potřeb člověka, mají prosazovat vyšší dobro jedince i společnosti Lidská práva také vyžadují po člověku odpovědnost[22] a ohled na druhého.[23]

 

Související články

Sociální nauka církve I. - Kompendium sociální nauky
Sociální nauka církve II. - Kompendium sociální nauky
Sociální nauka církve III. - Kompendium sociální nauky
Sociální nauka církve IV. - Sociální encyklika Rerum novarum
Sociální nauka církve V. - Sociální encyklika Quadragesimo anno
Sociální nauka církve VI. - Sociální encykliky Jana XXIII.
Sociální nauka církve VII. - Dokumenty II. vatikánského koncilu
Sociální nauka církve VIII. - Sociální encykliky Pavla VI.
Sociální nauka církve IX. - Sociální encykliky Jana Pavla II.
Sociální nauka církve X. - Sociální encykliky Benedikta XVI.
Sociální nauka církve XI. - Sociální encyklika Laudato si

 

Poznámky:


[1] Kompendium sociální nauky církve. Překlad: Ctirad Václav Pospíšil. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. 534 s. ISBN 978-80-7195-014-1.

[2] „To znamená, že zde neprohlašují nová dogmata ani nové definitivní pravdy, přesto platí, že toto učení, které patří do tak zvaného třetího koše magisteria, věřící ve svědomí zavazuje."

POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Kompendium sociální nauky církve, trinitární teologie a soteriologie. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2009. ISBN 978-80-87127-16-2. Str. 75.

[3] Srov. tamtéž. Str. 76. Pro doplnění lze také citovat: „Kompendium je tedy v jistém slova smyslu posledním velkým dokumentem, jímž se do života uvádí II. vatikánský koncil, a svou důležitostí se řadí k již zmíněným velkým počinům magisteria, jako je Kodex kanonického práva a Katechismus katolické církve."

POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Pozvání ke spolupráci (editorial).. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 5.

[4] Nejedná se o úplnou shodu názvů podkapitol. Pokud však chceme načrtnout celkový obraz sociální nauky, zdála se nám inspirace Kompendiem více než vhodná.

Srov. KSNC. Str. 525 - 534.

[5] Srov. tamtéž. Str. 23 - 24. Čl. 20 - 23.

[6] Srov. Katechismus katolické církve. Překlad Josef Koláček. Vyd. 2. [dopl. a opr.], V Karmelitánském nakl. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 793 s. ISBN 80-7192-473-3. Str. 512. Čl. 2062.

[7] „Narušení vztahu k Bohu vede k narušení vnitřní jednoty lidské osoby, vztahu mezi mužem a ženou, mezi člověkem a jinými tvory. Toto narušení je nejhlubším kořenem veškerého zla, které poškozuje sociální vztahy mezi lidskými osobami. Je zdrojem všech situací, které v hospodářském a politickém životě ohrožují důstojnost osoby, spravedlnost a solidaritu."

CHALUPA, Petr. Starozákonní východiska Kompendia sociální nauky církve. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 34.

[8] „Každá osoba je Bohem stvořena, milována a spasena v Ježíši Kristu a realizuje se tím, že vytváří množství vztahů lásky, spravedlnosti a solidarity s ostatními osobami, když rozvíjí svou mnohotvárnou aktivitu ve světě."

KSNC. Str. 39. Čl. 35.

[9] Z promluv papeže Benedikta XVI. k mládeži. [Online]. In: Víra.cz. Cit. 2015. Dostupné z: <http:// www.vira.cz/Texty/Knihovna/Z-promluv-papeze-Benedikta-XVI.html>.

[10] Srov. KSNC. Str. 44 - 45. Čl. 47 - 48.

[11] KSNC. Str. 45. Čl. 49.

[12] „Z toho vyplývá, že církev má ohromnou integrující schopnost, že spojuje všechny lidi a národy, že překonává všechny rozdíly, ať už rasové, národní či sociální, a je proto schopna vytvářet jednotu v různosti a solidaritu v nerovnosti."

KRUMPOLC, Eduard. Kompendium sociální nauky církve z pohledu fundamentální teologie. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 63 - 64.

[13] Gaudium et spes. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Překlad Oto Mádr. Vyd. 2., V KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 603 s. ISBN 80-7192-438-5. Str. 213 - 214. Čl. 40.

[14] „Úkolem církve je podporovat a povznášet všechno, co je v lidské společnosti pravdivé, dobré a krásné, proto když se věrně drží evangelia a vykonává ve světě své poslání, upevňuje mír mezi lidmi k Boží slávě."

Gaudium et spes. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Str. 251. Čl. 76.

[15] Srov. KSNC. Str. 51 - 57. Čl. 60 - 71.

[16] „Kvalifikace osoby „lidská" znamená, že tato osoba je svou povahou společenská a že tudíž nemůže být chápána jako absolutní a izolované individuum. Lidská osoba totiž nemůže sama ani vstoupit do existence, ani se sama rozvinout, ani dosáhnout svého naplnění bez druhých."

MOHELNÍK, Benedikt. Kompendium sociální nauky církve z hlediska teologické antropologie. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 105.

[17] „Pravzorem každé smlouvy jsou věčné vztahy Otec - Syn a pravzorem Božího sebedarování je osoba Ducha svatého, jenž je věčným Darem Otce Synovi a Syna Otci."

POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Kompendium sociální nauky církve, trinitární teologie a soteriologie. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 79.

[18] „Osoba předchází společnost, protože žádná společnost nemůže existovat jinak než složená z jednotlivých lidí. Člověk je měřítkem společnosti, protože smyslem společnosti je, aby umožnila každému člověku dosáhnout jeho naplnění."

MOHELNÍK, Benedikt. Kompendium sociální nauky církve z hlediska teologické antropologie. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 105.

[19] „Lidská osoba, jakožto autonomní subjekt, uplatňuje svůj intelekt a svou vůli. Díky těmto schopnostem si je lidská osoba vědoma sebe sama, poznává se a svobodně samu sebe utváří."

Tamtéž. Str. 107.

[20] „Mravní a náboženské pravdy mohou poznat všichni bez obtíží, bezpečně a bez jakékoli příměsi bludu jedině s pomocí milosti a zjevení."

KSNC. Str. 99. Čl. 141.

[21] Srov. KSNC. Str. 81 - 105. Čl. 105 - 151.

[22] „Bůh je pro člověka trvale nastaveným zrcadlem, v němž se člověk vidí jako bytost volaná k odpovědnosti. Odpovědnost vyplývá ze svobody, která je základem a východiskem lidské důstojnosti."

MOHELNÍK, Benedikt. Kompendium sociální nauky církve z hlediska teologické antropologie. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 105.

[23] Srov. KSNC. Str. 105 - 111. Čl. 152 - 159.

 

[RSS]

Přečteno 643x

další články