Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Sociální nauka církve V. - Sociální encyklika Quadragesimo anno

Sociální nauka církve V. - Sociální encyklika Quadragesimo anno

Luboš Bližňák, 20.7. 2016

Pátý díl o sociální nauce katolické církve nás seznamuje s encyklikou Quadragesimo anno, kterou v roce 1931 vydal papež Pius XI. K ekonomickému vývoji například Pius XI. řekl: "Svobodná soutěž ponechává naživu pouze ty životaschopnější; jinými slovy ty nejnásilnější a ty, kdo nejméně dbají hlasu svědomí."

 

Sociální encyklika Quadragesimo anno

15. května 1931 k 40. výročí vydání Rerum novarum vyšla encyklika Quadragesimo anno (Čtyřicátého roku), kterou vydal papež Pius XI.

pius-xi.jpgPius XI. (1857 - 1939, vlastní jméno Achille Ratti) byl zvolen papežem 6. února 1922. Jeho pontifikát probíhal v letech 1922 - 1939, v době nástupu komunismu a fašismu. Bývá označován jako „bojovník proti totalitám". Byl dobrým politikem, uzavřel řadu konkordátů a mezinárodních smluv, včetně Lateránských dohod, kterými Itálie uznala státní svrchovanost Vatikánu. Uzavřel konkordát i s nacistickým Německem - doufal, že zajistí alespoň omezenou svobodu vyznání německým křesťanům. Neúspěšně se pokoušel navázat kontakty se Sovětským svazem, kde byla církev (zvláště na Ukrajině) systematicky likvidována.

Ve svých encyklikách kritizoval italského vůdce Mussoliniho, odsoudil německý nacionální socialismus, sovětský komunismus označil za agresivní, nelidský a pokrytecký. Kritizoval pronásledování křesťanů ve Španělsku a Mexiku.

Věnoval se i sociálním problémům. Odmítal jak divoký kapitalismus, tak i marxismus.[1]

Encyklika QA nese podtitul o uspořádání společnosti, obnově společenského řádu a jeho zdokonalení podle zásad evangelia.[2]

V úvodu papež připomíná encykliku RN, která odpovídala na sociální otázky v době rozmachu industrializace, kdy se lidé rozdělili do dvou skupin, v úzkou skupinu bohatých a v masu dělnictva, tísněnou hroznou chudobou. Lev XIII. se „nedoprošoval pomoci ani u liberalismu, ani u socialismu; vždyť liberalismus se ukázal naprosto neschopným řádně vyřešit sociální otázky a socialismus přicházel s lékem, který byl daleko horší než choroba sama".[3] Lev XIII. čerpal ze zdravého rozumu a Božího zjevení a věděl, že řešení nelze najít bez pomoci náboženství a církve. Stanovil práva a povinnosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, napsal, jaké jsou povinnosti státu a církve, a jaká by měla být činnost odborových sdružení.

Pius XI. oceňuje, že mnoho myšlenek z encykliky RN bylo uvedeno do praxe a ukázaly se životaschopnými.

Papež Pius XI. říká, že hospodářská činnost nemůže a nesmí být odtržena od mravního řádu. Poslední cíl našeho snažení je Bůh a tomuto cíli by měla být podřízena veškerá lidská činnost.

Upřesňuje chápání práva na soukromé vlastnictví. Vedle individuálního vlastnictví musí existovat i vlastnictví veřejné a sociální, jehož výši má spravedlivě regulovat stát, aby se nesklouzávalo k extrémům sobeckého individualismu nebo naopak k bezduchému kolektivismu. Se soukromým majetkem má člověk nakládat v souladu s požadavky evangelia, majetek má užívat v souladu s mravními zásadami a lidé mají v rámci svých možností konat dobročinné skutky pomáhající jednotlivcům i obecnému blahu.

Dále píše, že Lev XIII. správně tvrdí: „Kapitál nemůže být bez práce, ani práce bez kapitálu."[4] Kapitál si ale nárokoval pro sebe příliš velký podíl a dělníkům zůstávalo minimum a žili v trvalé bídě. Liberalismus s tímto stavem souhlasil a považoval jej za hospodářský zákon. To vyvolalo protireakci socialistických a komunistických hnutí, které propagovaly myšlenky, že naopak veškerý zisk má jít dělníkům a kapitál má mít jen nutný podíl pro zachování výroby či prosazovaly, že všechny výrobní prostředky mají být znárodněny.

Papež uznává, že dnes je v rozdělení majetku vážný nesoulad a rozdělování by mělo být děláno podle zásad sociální spravedlnosti a obecného blaha. Měly by být vytvořeny takové podmínky, aby se i chudí svou prací mohli domoci alespoň nějakého majetku, který by jim umožnil překonat existenční nejistotu a dal jim naději, že mohou něco odkázat svým potomkům. Papež varuje, že pokud se nepodaří uskutečnit tyto změny, hrozí nepokoje a revoluce.

Aby mohla nastat změna k lepšímu, je také zapotřebí nápravy mravů a dodržování principů subsidiarity.[5] Podporuje zakládání stavovských i odborových spolků, které povede k pokojné spolupráci mezi třídami. Stávky jsou zakázány, spor mezi stranami rozhodne úřad.

Papež také kritizuje individualistickou myšlenku, že volný trh bez jakékoli regulace vyřeší vše nejlépe. Praxe ukázala zhoubné následky. Nelze popírat morální a sociální stránku ekonomiky a v tomto směru je potřeba ji správně regulovat. Důsledkem neomezené hospodářské svobodné soutěže je nahromadění obrovského majetku a moci v rukou úzké skupiny lidí. „Svobodná soutěž ponechává naživu pouze ty životaschopnější; jinými slovy ty nejnásilnější a ty, kdo nejméně dbají hlasu svědomí."[6] Vznikají konflikty v boji o ekonomickou moc a to i na úrovni státu i mezi státy, na místo volné soutěže tu máme hospodářskou diktaturu, ze snahy po zisku se stala bezuzdná chtivost po moci. Stát ztratil na vážnosti, stává se hračkou lidského sobectví, nesnaží se o obecné blaho. Lékem je vyvažování individuální a sociální stránky za pomoci křesťanské lásky, stát má regulovat volnou soutěž a udržovat ji v patřičných mezích. Veřejné instituce musí jednat ve shodě s obecným blahem a podle zásad sociální spravedlnosti.

Komunismus už v praxi předvedl nejostřejší třídní boj, zánik soukromého vlastnictví, jedná nelidsky, pronásleduje křesťany. Tváří v tvář této hrozbě je třeba změnit společenské poměry k dobrému a odvrátit nebezpečí zkázy. I umírněnější socialisté, zděšení praktikami komunismu, změkčili své požadavky a usilují o dialog, který povede k sociálnímu smíru, a jejich snahy se často shodují s křesťanskými sociálními zásadami. Jejich záporný postoj k Bohu a věčným pravdám však ukazuje naprostou odlišnost našeho směřování. I umírnění socialisté míří k falešné svobodě a ke ztrátě lidské důstojnosti.

Současné poměry sociálního a hospodářského života jsou pro lidi velkou překážkou v péči o to nejpotřebnější, o věčnou spásu. Lidé jsou pokoušeni a dávají přednost pomíjivým statkům před nepomíjejícími statky nebeskými. Pracovníci jsou nuceni k neustálému vypětí všech sil, podnikatelé zvyšují zisk jakýmkoli způsobem a to otupuje jejich svědomí, lidé jsou stále více odtrženi od mravního zákona a ochabuje jejich křesťanské cítění. Tělesná práce, kterou Bůh určil k tělesnému i duševnímu blahu lidí, se v továrnách stává pramenem mravní zkázy.

Je potřeba obnovit hospodářství v křesťanském duchu. Bez sobectví a za použití lásky k upevnění míru mezi lidmi a pro vzájemnou pomoc a spolupráci. Duch evangelia povede každého, aby dle svých schopností, a s hrdostí napomáhal směřování k obecnému dobru. Je nesnadným úkolem křesťanů vést odvrácené duše zpět k Bohu. Je nutné, aby prvními a nejbližšími apoštoly dělníků byli zase dělníci, apoštoly průmyslu a obchodu také lidé z těchto oborů. Výchova těchto laiků, šířících evangelium, je úlohou kléru.

 

 

Související články 

Sociální nauka církve I. - Kompendium sociální nauky

Sociální nauka církve II. - Kompendium sociální nauky

Sociální nauka církve III. - Kompendium sociální nauky

Sociální nauka církve IV. - Sociální encyklika Rerum novarum

Sociální nauka církve V. - Sociální encyklika Quadragesimo anno

Sociální nauka církve VI. - Sociální encykliky Jana XXIII.

Sociální nauka církve VII. - Dokumenty II. vatikánského koncilu

Sociální nauka církve VIII. - Sociální encykliky Pavla VI.

Sociální nauka církve IX. - Sociální encykliky Jana Pavla II.

Sociální nauka církve X. - Sociální encykliky Benedikta XVI.

Sociální nauka církve XI. - Sociální encyklika Laudato si

 

Poznámky:


[1] Srov. Gelmi, Josef. Papežové: od svatého Petra po Jana Pavla II. Str. 264 - 272.

[2] PIUS XI. Quadragesimo anno. In: Sociální encykliky (1891-1991). Str. 57.

[3] PIUS XI. Quadragesimo anno. In: Sociální encykliky (1891-1991).  Str. 65. Čl. 10.

[4] Tamtéž. Čl.53.

[5] „Princip, podle kterého by ústřední správní orgány (úřady) měly vykonávat pouze ty úkoly, jež nelze provést na úrovní místní, bezprostřední, tj. přenesení rozhodování na co nejnižší, bezprostřední úroveň."

Pojem subsidiarita. In: Slovník cizích slov. [Online]. Cit. 2015. Dostupné z: <http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/ web.php/slovo/subsidiarita>.

[6] PIUS XI. Quadragesimo anno. In: Sociální encykliky (1891-1991). Str. 95. Čl. 107.

 

[RSS]

Přečteno 794x

další články