Mše za ženu krásného slova: Dorůstáme do toho, co napíšeme

V předvečer výročí 100 let od úmrtí Marie Ebnerové z Eschenbachu (zemř. 12. 3. 1916) se ve Zdislavicích na Kroměřížsku sešli ctitelé této nejvýznamnější moravské, německy píšící spisovatelky, aby zde slavili zádušní mši svatou. Uskutečnila se v kapli, která je součástí hrobky, v níž je spisovatelka pohřbena se svými blízkými. Mši svatou sloužil jezuita Michal Altrichter z olomouckého Centra Aletti. V úvodu shrnul smysl setkání: „Přicházíme - jako vděční adresáti jejího krásného slova poděkovat za dar života: nahlédnout Krásné-Slovo jediné, jak v ní působilo."

Jakkoli bylo jeho kázání brilantní, tím nejpozoruhodnějším, co se při setkání uskutečnilo, bylo liturgické gesto: knihy Marie Ebnerové z Eschenbachu byly položeny v úvodu mše svaté na obětní stůl. Mají snad takovou autoritu či význam jako bohoslužebné knihy či slova Písma? Smysl, hloubku či legitimitu tohoto liturgického gesta Michal Altrichter komentoval ve svém kázání: „Proč jsou tyto texty vystavitelné liturgicky, proč je lze vložit na oltář? Je možno vůbec takto liturgicky hovořit o jednotě našeho a Božího díla? ... Sestra Marie Ebner-Eschenbachová se smí ztotožnit s tím, co napsala: a je-li s pohledem na Boží Tvář očisťována, musí každou slabiku svých textů napsat jakoby znovu - ve spojení s Jediným-Slovem. Pak bude Pán garantovat dílo svého ‚svatého‘. ... Dorůstáme do toho, co napíšeme."

Na působivosti bohoslužbě dodalo jak prostředí interiéru kaple s kopulí odkazující se svým pojetím na Pantheon, tak také chorální zpěv Jiřího Hodiny a liturgický mobiliář zapůjčený a vytvořený velehradským sochařem Otmarem Olivou.

Mší svatou bylo symbolicky požehnáno zahájení díla obnovy hrobky Marie Ebnerové z Eschenbachu i jejího okolí a to v situaci, kdy pozemek s hrobkou získala do svého vlastnictví dobrovolnická organizace Czech National Trus, která usiluje o dotvoření areálu v „literární poutní místo" a pořádá za tímto účelem veřejnou sbírku. Setkání přátel krásného slova Marie Ebner Eschenbachové k tomu bylo velkou motivací.

Více informací lze získat na webu www.czechnationaltrust.org.

Marie Ebnerová z Eschenbachu

Marie Ebnerová z Eschenbachu, rozená hraběnka Dubská z Třebomyslic, se narodila 13. září roku 1830 v obci Zdislavice nedaleko Kroměříže. Je významnou představitelkou německy psané literatury na Moravě. Ve svých osmnácti letech, roku 1848, si vzala za manžela Mořice Ebnera z Eschenbachu (1815-1898). Již od dětství se Marie pohybovala mezi rodnými Zdislavicemi, kde většinou trávila léto, a Vídní, kam rodina odjížděla koncem podzimu a pobývala zde ve svém bytě až do jara. Ve Vídni se stýkala s významnými rakouskými literáty té doby, F. Grillparzerem, Ch. F. Hebbelem, H. Laubem a dalšími. Marii Ebnerové z Eschenbachu se za její literární tvorbu dostalo všeobecného uznání. Roku 1898 byla vyznamenána nejvyšším rakouským civilním řádem, Čestným křížem za umění a literaturu, a roku 1900 se jako první žena stala čestnou doktorkou vídeňské univerzity. 11. listopadu 1909 byla za své umělecké úspěchy a občanské zásluhy jmenována čestnou členkou Schillerovy nadace. Byla dvakrát nominována na Nobelovu cenu za literaturu, a to v roce 1910 a 1911. Zemřela 12. března roku 1916 ve Vídni. Je pohřbena v rodinné hrobce ve Zdislavicích.

Nejznámější díla:

Božena (1876), Obecní dítě (1887), Krambambuli (1883), Hodinářka Lotti (1889), Krajský fyzik (1883), Nevěrec (1893), Má dětská léta: Životopisné črty.

Extrakt z promluvy Michala Altrichtera SJ ve Zdislavicích 11. 3. 2016

Sto let od úmrtí moravské literátky, první ženy, která na Vídeňské UNI obdržela doktorát, ženy z české provenience, ač psala německy. Zdislavice jsou centrem jejího krásného slova: tu se narodila, je zde i pochována. Přicházíme - jako vděční adresáti jejího krásného slova poděkovat za dar života: nahlédnout Krásné-Slovo jediné, jak v ní působilo.

Proč jsou tyto texty vystavitelné liturgicky, proč je lze vložit na oltář? Je možno vůbec takto liturgicky hovořit o jednotě našeho a Božího díla? Památník národního písemnictví má 153 knižních titulů, českých i německých, my jsme si z Centra Aletti jich přinesli toliko osmnáct. Doprovázejí nás však životem, jako mnoho dalších vděčných čtenářů: četné čtenáře napříč generacemi.

1. Ve spirituální teologii existuje pravidlo o trojím „O". Prvotní osoba coby darovaný život (bytí), prochází komplikacemi života, stává se osobností, v niž nadále vítězí Duch (Boží Osoba), takže zanechává „blaženou památku", osobitost. Svatý František se „již nemodlil", ale byl modlitbou. Sestra Marie Ebner‑Eschenbachová se smí ztotožnit s tím, co napsala: a je-li s pohledem na Boží Tvář očisťována, musí každou slabiku svých textů napsat jakoby znovu - ve spojení s Jediným-Slovem. Pak bude Pán garantovat dílo svého „svatého".

2. Myslíme na důležitý výraz: eschatologii. Dorůstáme do toho, co napíšeme. Slavný Wagner komponoval geniálního Lohengrina ve stavu nepříliš záviděníhodném. Trpíme pohledem na umělce, který vytváří nadčasové dílo, a přitom je lidsky pochybený. Buď máme (totiž) pseudoumělce, kteří takzvaně pořád „velebí" (rétoricky) „Pána", anebo skutečné umělce, kteří o Pána „nezavadí". Jak toto lze usmířit? „Na věčnosti" se očišťujeme: každý tón znovu dopotvrzujeme v Krvi Pánově, s pohledem na něj.

Žasneme nad tím, že se nyní Zdislavice setkávají s ženou krásného slova. Proč se opět vynořuje dobrý záměr: setkání přátel krásného slova a zároveň rozvíjení dědictví této osobnosti z doby přátelství česko‑rakouského? Analogicky: Proč Cyril a Metoděj přišli na Moravu? Zrovna na Moravu? Zdánlivě mezi nepoučené chasníky; ale do této formy ducha musela být připravena rovněž i materie země - aby k blahodárnému setkání vůbec došlo. Proto Zdislavice otevřely náruč (tj. věčně otevírají náruč) Marii Ebner‑Eschenbachové.

Její forma: Nejdříve psala francouzsky, až pak záhy objevila svůj přirozený styl. I kritici s uznáním hovoří o melodičnosti slovanského jazyka, jež z její němčiny prosvítá. Ač se vyjadřovala aforisticky, semknutě, její sdělení není přetížené „kondenzáty": zdárně přetlumočuje události pointovým příběhem.

Teologicky relevantní sentence, napříč jejím dílem: (1) Pána více zraňuje nedůvěra než naše slabosti. (2) Totální odevzdanost: osobnímu, živému Pánu. (3) Zázraky ne podle naší vůle, ale skrytě ve vztazích (odpuštění, těšení se z opačného stanoviska, vyhojení křivd apod.).

Ideově se objevují tyto její sentence: (1) Za strachem stojí všechny naše hříchy, pády či provinění: je to nedostatek zakoušeného milování, nepřítomnost něhy. A dále: (2) znalost kazů není východiskem života, ale upřímné žehnání: nikoli kritičnost, ale přemostění - smysl pro syntézu.

Konkluze: Slovo je skutek, jde-li o živý vztah.

[Fotografie ze zádušní mše: Petr Hudec.]