Nacházíte se na: Theofil > Církevní dokumenty > První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (1/3)

První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (1/3)

Jan Valerián Jirsík, 3.8. 2016

Přinášíme vám první pastýřský list českobudějovického biskupa Jirsíka. V úvodní části hájí pravou víru a katolickou církev. "Víra též otevírá v srdci bohatý pramen nejsladší útěchy. Není žádný článek víry, pokud mu člověk náležitě rozumí, který by jeho srdci neposkytoval podnět k potěšení a radosti. Víra podává proti všem protivenstvím života hned pomoc, hned lék, hned nejlepší radu a zajisté není strasti, v které by víra člověku k pomoci nepřispěla."

 

Katolický kněz, biskup českobudějovické diecéze, účastník Prvního vatikánského koncilu, spisovatel, vlastenec a národní buditel, věrný bojovník za katolickou církev a aktivní služebník Boží - všechna tato pojmenování a mnoho dalších právem přísluší Janu Valeriánu Jirsíkovi, osobnosti, která výrazně ovlivnila a zasáhla do společenského, politického a hlavně náboženského života. Jan Valerián Jirsík byl nedocenitelným přínosem pro své blízké, pro farníky, věřící celé diecéze, pro bratry ve své kněžské službě, pro lidi prosté i lidi vznešené a vlivné. Vedl je a podporoval nejen svými radami a doporučeními, ale také příkladem vlastního života, laskavostí, zájmem o každého z nich a v neposlední řadě láskou a vírou k Bohu.[1] Jan Valerián Jirsík se narodil roku 1798 v Kácově a zemřel roku 1883 v Českých Budějovicích.

Přinášíme vám první pastýřský list českobudějovického biskupa Jirsíka. Přečtěte si, s jakým obrovským zápalem hájí Boha, víru a katolickou církev. S jakou upřímnou láskou se obrací k lidem, ke svým svěřeným ovečkám. S jakou vážností přistupuje k výkonu biskupského úřadu.

V textu najdeme mnoho paralel doby biskupa Jirsíka s dobou naší (občas z toho až mrazí). Narazíme i na věci, které už nejsou či neplatí, nebo platí v jiné podobě - například povinnost úcty k císaři.

Jeho řeč promlouvá neztenčenou silou i k nám a můžeme si z ní odnést mnohá poučení, získat nadhled nad sebou samým, nadhled nad dnešními časy, načerpat odvahu a sílu čelit těžkostem života, utvrdit se v pravé víře a s nadšením a chutí žít křesťanským životem nejen na bohoslužbách, ale i v každodenním bytí - s vědomím blízkosti nekonečné lásky Boží.

Luboš Bližňák

 

První pastýřský list biskupa Jana Valeriána Jirsíka z roku 1851

Jan Valerian, z Božího milosrdenství a z milosti apoštolské stolice českobudějovický biskup, všem věřícím budějovické diecéze vyprošuje pozdravení a požehnání od Hospodina!

Boží prozřetelností povolán na českobudějovickou biskupskou stolici, poprvé k vám promlouvám jako váš vrchní pastýř a především s rozníceným srdcem volám: „Pochválen buď Pán Ježíš!" Kéž bych vás všechny, kteří jste kolem po městech a vesnicích mého ovčince, mohl shromáždit okolo sebe! Pozdravil bych vás tak všechny na živo, a vím, jistě vím, že bych uslyšel z vašich úst odpověď: „Až na věky věků! Nemohu to učinit osobně, proto se na vás obracím tímto listem.

jirsik-jan-valerian.jpgPozdravuji vás v Pánu, a snažně vás žádám, abyste jak toto pozdravení tak i mou další řeč přijali s toutéž láskou, kterou je k vám naplněno mé srdce. Nežádám nic jiného, než aby byl mezi vámi navždy chválen Pán Ježíš, a aby se navždy ve vašich srdcích usídlily milost a svatý pokoj. Proto také píšu vám tento list, moje milované ovečky, abych vám položil na srdce prosby a žádosti, které lze splnit plněním Boží milosti a svatého pokoje. Slyšte tedy ochotně a s otevřeným srdcem první řeč vašeho nového biskupa.

Svého času napomínal svatý Pavel své milé Filipské: „Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši" (Flp 2,1-5). Stejně tak i já dnes k vám volám, moje drahé ovečky: „Jestli napomenutí v Kristu u vás něco zmůže, jestli mi chce vaše láska poskytnout nějakou útěchu, jestli chcete dosvědčit, že mezi vámi a mnou je opravdu duchovní společenství, a jestli mi chcete usnadnit těžký úřad: naplňte mou radost tím, abyste, jak napomíná apoštol, byli jednoho smýšlení a stejné lásky. Těmito slovy vás napomínám i já: k jednotě v pravé víře a k pravé, účinné lásce. Především vás vyzývám k jednotě v pravé víře, abyste všichni smýšleli stejně a všichni vyznávali jednu a tutéž víru. Nakolik na této jednotě ve víře záleží, vysvítá z toho, že našemu nejsvětějšímu Pánu a Spasiteli krátce před jeho utrpením a odchodem z tohoto světa velmi záleželo na této jednotě. Proto pozdvihl oči k nebi, modlil se za všechny věřící a řekl: „Prosím, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás" (srov. J 17,20-21). Dále to také vyplývá i z toho, že svatý Pavel v téměř každém listu napomínal věřící k jednotě ve víře. Například v prvním listě Korintským píše: „Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli jednomyslní (svorní) a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení." (1 Kor 1,10).

A proč bychom ve víře nebyli jednotní? Proč bychom se nevyvarovali roztržek? Vždyť je to pravá víra, která nepochází od člověka, ale má svůj počátek přímo u Boha. Tuto víru přinesl vtělený Boží Syn z nebe, hlásal ji světu a zpečetil svou krví. Proto také víra nestaví své učení na domněnkách omylných a klamných lidí, nýbrž na Boží pravdomluvnosti, a přijímá se ne jako lidské slovo, ale jako slovo Boží (srov. 1 Tes 2,13). A protože tato víra pochází od Boha a Bůh je její původce, nikdy se nemění, ale učí se jí po všechny časy a po celém světě stejně jako za doby apoštolů. Už ve druhém století napsal svatý Irenej, mučedník Páně: „Ačkoli se ve světě nachází mnoho různých jazyků, přece je víra a církev jedna a tatáž. Jako je slunce stvořené Bohem na celém světě jedno a totéž, tak stejně svítí všude zvěstování pravdy, osvěcuje všechny lidi, kteří touží poznat pravdu." Tato víra také poskytuje všechno, čeho žádá rozum prahnoucí po pravdě k svému upokojení. Víra se překrásně srovnává s tím, čemu učí zdravý rozum a i s tím, co je nad síly našeho myšlení a je obestřeno tajemstvím, není rozum v rozporu. Pro každou potřebu události života staví víra člověku před oči nějaké pravidlo, podle kterého se je možné řídit, a také ušlechtilé vzory křesťanské spravedlnosti, které by člověk měl následovat. Není ctnosti, není zbožného smyslu, jehož příklad by nám nekladla v životě nesčíslných svatých a světic Božích, a sice na svatých každého stavu, každého věku a obojího pohlaví. Víra též otevírá v srdci bohatý pramen nejsladší útěchy. Není žádný článek víry, pokud mu člověk náležitě rozumí, který by jeho srdci neposkytoval podnět k potěšení a radosti. Víra podává proti všem protivenstvím života hned pomoc, hned lék, hned nejlepší radu a zajisté není strasti, v které by víra člověku k pomoci nepřispěla. Víru sám Bůh svým učením dokázal, potvrdil ji a oslavil mnoha divy a zázraky, které se staly jen proto, aby lidé byli upozorněni, že tato víra je jeho pravým zjevením.

Ale kde tuto víru najdeme? Kde je uložena? Najdeme ji v církvi, která se nazývá katolická, tedy v církvi obecné, poněvadž uchovává a vyznává vše, co Pán Ježíš učil a co kázali svatí apoštolové, a co se učilo a vyznávalo po všechny věky a na všech místech. Tato církev je postavena na skále a na základu apoštolů a proroků. Ona je dědičkou apoštolů. Jí Pán Ježíš slíbil, že s ní bude po všechny dny až do skonání světa. Jí slíbil a dal Ducha svatého, aby s ní zůstal na věky, a vyučoval ji všem věcem a vše jí připomínal. Poněvadž Syn Boží je s katolickou církví po všechny časy, a poněvadž na ní spočívá Duch svatý, který je duchem pravdy a věčné moudrosti, je jasné, že církev nemůže nikdy zbloudit a odpadnout od pravé Kristovy víry. Katolická církev je tedy jistě dům Boží, sloup a potvrzení pravdy. Je-li církev jediný pravý dům Boží, je také jisté, že jen v ní je spása. Ona je jedinou jistou a bezpečnou průvodkyní k věčnému životu. Podle slov svatého Petra je lodí života, podobnou Noemově arše. Všechno, co nebylo na arše, při potopě zahynulo. A stejně tak, co není na lodi Petrově, utone ve vlnách tohoto světa. Vždyť už Origenes řekl: „Nikdo ať se nemýlí - kromě tohoto domu, kromě této církve není spasení." Také svatý Atanáš říká: „Kdo chce být spasen, musí mít především katolickou víru." Pouze katolická církev vede bezpečně ke spáse, protože má jediného prostředníka a Spasitele, Ježíše Krista, v celé pravdě - protože pravda nemůže být než jen jedna a protože jen jednu církev Boží Syn založil na jedné skále, na Petrovi. Nikoli blud, ale jen pravda nás může spasit - neboť Pán Ježíš řekl: „Pravda vás osvobodí" (srov. J 8,32).

Ačkoli je katolická církev založená samotným Synem Božím, předkládá pravou Boží víru a mimo ní není spásy - přesto ji má svět v nenávisti a protiví se jí všemi způsoby. Od věků měla mnoho nepřátel a má je i nyní. Brzy se naplnilo a dodnes plní, co předpověděl svatý apoštol, když řekl: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím." (2 Tim 4,3-4). Hned od počátku, kdy rostl a vyvíjel se tento „dům Boží", se proti němu pozdvihly pekelné brány. Ze všech stran jej obklíčil nepřítel, mučil a mořil ohněm a mečem ty, kteří v tomto domě přebývali. Ale každá krůpěj prolité krve se stala semenem, z něhož vyrůstalo tisíce nových vyznavačů Krista. A nepřítel se chopil vydatnější zbraně, když pronásledování nepomohlo. Chytil se lži, potupy, pohany a překrucoval Boží slovo, rozséval bludy a svár, zlehčoval a do různých podezření uvrhoval víru. A když viděl, že se mu jeho snažení daří, užíval pilně a doposud užívá této zbraně. Vždyť sami víte, co všechno se děje, aby byla zostuzena, zlehčena a zahlazena svatá a neposkvrněná choť nebeského ženicha. Sami vidíte, jak falešní proroci usilují, aby zlehčili obřady a učení svaté církve. Víte, jak se snaží oloupit její služebníky o důvěru a lásku lidu Páně, a jak podněcují syny a dcery k nenávisti proti naší svaté matce. Znáte, co se povídá, co se píše proti víře a katolické církvi, a jak jí synové světa zlořečí a mluví o ní jen ve zlém, jak o ní lžou. Ale nebojme se o ni! Stejně jako tenkrát vítězně vyšla z ohně krutého a krvavého násilí, tak i nyní z dnešních těžkých protivenství slavně vyjde, jako ryzí zlato zkoušené ohněm. Ani zlomyslnosti, ani potupa, ani posměch, ani povrchní mudrci, ani mělcí myslitelé - ani moc a „moudrost" tohoto světa nebyla, není a nebude moci ji vyvrátit. „Brány pekelné ji nepřemohou!" (srov. Mt 16,18).

Možná se ptáte, proč ji svět tolik nenávidí? Svět nenávidí církev, protože není z tohoto světa. Pokud by byla z tohoto světa, svět by ji miloval, ale protože není, svět ji nenávidí. Nenávidí ji, protože její učení spoutává všechny náruživosti a vášně, a učí člověka se zapírat a přemáhat, aby žil poctivě a neukájel se v hodování a opilství, ve smilstvu a nezřízenostech, ve sváru a závisti. Jaký tedy div, že se takováto církev protiví synům tohoto světa?

Katolická církev také stojí v cestě lidem, kteří by rádi vyvrátili všechen společenský řád, aby mohli na zříceninách blaženosti a pokoje lidí a národů zbudovat své vzdušné zámky - a udělali se pány na zemi. Znovu tak není divu, že tito lidé mají v nenávisti víru a církev, která jim v jejich plánech překáží. Říkám, že není divu, že nenávidí i kněze, kteří učí, aby bylo dáváno, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.

Oni dobře vědí, že pokud bude existovat církev, nedovedou k cíli své neblahé záměry, ale že naopak bude zmařeno všechno jejich úsilí. Církev však bude stát po všechny věky až do skonání světa, protože je Božím dílem, a protože zaslíbení Páně neklamou. Nepomine církev, nikdy nepomine, ať by ji třeba sebevíce nenávidělo, sužovalo a pronásledovalo pokolení synů tohoto světa.

Ale,  že by nemohla utrpět újmu u nás a mezi námi, to nám Hospodin nebeský nezaručil. On odnímá evangelium národům, které se ho stávají nehodnými a dává je jiným, konajícím k jeho užitku. Že je tomu tak, vidíme v dějinách církve. Země, kterou Syn Boží skropil svou nejdražší krví, úpí teď v porobě nevěřících. Kde jindy Kristův kříž panoval, teď Turek sužuje křesťany. Stejně tak i my nemáme potvrzeno, že by svaté evangelium nemohlo být mezi námi ztenčeno nevěrou a lidskou prostopášností. Ach, hleďte, může utrpět újmu, a skutečně ji už v naší vlasti utrpělo! Kdo sečte ty duše, které se již svaté víře odcizily! Kdo přehlédne všechny ty, z jejichž srdcí se vytrácí svatá víra pod pekelným vlivem! Ach, mnoho koukole už nasel nepřítel do lidských myslí, a už tu i tam vzchází tento koukol a nese ovoce, ovoce žalostné a zhoubné. Každý šlechetný člověk, který miluje svůj národ a vlast, musí plakat, když vidí, jak se nevěra a neznabožství z ciziny vtírá i do naší země, Bohem požehnané a tolika svatými oslavené.

Avšak právě proto, že katolická víra hyne v mnoha srdcích, že se rozmnožil počet těch, kteří nesnášejí „zdravou nauku", odvracejí sluch od pravdy a naslouchají bájím, které lahodí jejich nezřízeným žádostem (srov. 2 Tim 4,3-4), pak tedy nás, milí bratři, nyní svírají a obkličují smutné a žalostné časy. Proto klesá v nejedné rodině blaženost a svatý pokoj, rozvodňuje se nemravnost, mizí pobožnost a uctivost k božským i lidským zákonům, vytrácí se poslušnost a viklají se základy, na nichž lidská společnost bezpečně spočívala. Ano, neutajujme, že je zle a bude ještě hůř, pokud se lidstvo neobrátí k Bohu a nezíská-li víra a církev znovu větší vliv na lidský život a na lidská srdce. Bůh ustanovil katolickou církev za jedinou pravou pěstounku, jak pravé svobody, tak i trvalého blahobytu národů, a jen pod její stráží a správou může být lidstvu dobře a blaze.

A proto, drahé ovečky, opět volám s apoštolem Pavlem, pokud u vás napomenutí v Kristu něco zmůže, jestli vaše láska chce mi poskytnout nějakou útěchu, jestli chcete osvědčit, že je opravdové duchovní společenství mezi vámi a mnou, a jestli mi chcete usnadnit můj těžký úřad: držte se, prosím, držte se pevně víry a katolické církve! Šetřete se a vyvarujte se těch, kteří vyvolávají třenice a pohoršení naší nauky, a kteří svádějí srdce prostých a nepevných skrze lahodné řeči a pochlebování. Vyvarujte se pilně těchto falešných proroků, abyste sami neodpadli od víry Boží. Vždyť je to ta samá víra, která vám jako drahé dědictví připadla po vašich otcích, dědech a předcích. Je to víra, kterou jste povinni předat svým dětem a potomkům, předat ji nezlehčenou, neztenčenou, nezprzněnou, odevzdat ji tak, jak vám ji odevzdali vaši počestní otcové a bohabojní dědové. Je to ta víra, která pro vás zplodila a vychovala vaše miláčky: Ludmilu a Václava, Prokopa, Vojtěcha a Jana Nepomuckého. Je to ta víra, která naši milou vlast pozvedla na nejvyšší stupeň slávy, a dotud ji činící slavnou a mocnou před tváří celého světa, pokud vládla srdcem samojediná národu. Jakmile ale tato víra začala klesat, klesal i národ, mizel jeho blahobyt a hynula jeho sláva. Nedejte se tedy, milované ovečky, ošálit o dědictví, o nejdražší poklady, zanechané vám vašimi otci! Držte se pevně katolické víry, svorně ji vyznávejte, v ní vytrvejte, a seč můžete, braňte ji proti zlovolným a nešlechetným útokům, aby vám a vašim dětem nebylo odňato Boží království.

 

Pokračování ...

 

[Zpracováno podle: Jan Valerian z Božího milosrdenství a z milosti apoštolské stolice biskup Česko-Budějovický, Časopis katolického duchovenstva, 1852/1, str.  3-24; citováno podle: http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=13779 (download 2016). Jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Související články

První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (1/3)

První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (2/3)

První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (3/3)

 

Poznámky


[1] Srov. BÁTOROVÁ, Jarmila. Jan Valerián Jirsík a jeho fundamentální teologie. Olomouc, 2016. Diplomová práce. Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta. Vedoucí práce Dr. Ing. Eduard Krumpolc, CSc., ThD. [Online]. Cit. 2016. Dostupné z: <http://goo.gl/gb5znl>.

[RSS]

Přečteno 983x

další články