Církev

 

I.

Církev je dílem Božím, stvořeným v jeho vlastním díle, stvořeným se zvláštní láskou a se zázračnou námahou a s prolitím lidské Krve Všemohoucího. Církev je jeho vlastní život, jeho vlastní stvořený život ve stvoření. Její dějiny jsou jeho životopisem na zemi. Její forma je trvání jeho vtělení mezi lidmi. Tak stále opakuje svých třiatřicet let. Ne že by nemiloval podivuhodnou a nesmírnou láskou celý svět a nejvzdálenější duše. Naopak právě kvůli světu miluje církev lepší láskou. Kdyby jeho všemohoucí moudrost uznala za vhodné přemoci svým nátlakem naši svobodu, jejím prvým činem by bylo obrátit celý svět do církve a udělat z církve a ze světa jedinou a tutéž věc. Svět stvořil jakožto Stvořitel; a naše špatnost neměla dosti na jeho marnotratné lásce. Církev stvořil jakožto Vykupitel; a ona spočívá ve výhni Boží lásky sedmkrát více rozpálená, než byla výheň stvoření. Proto je oddán církvi a má v ní zalíbení. Miluje ji zvláštní, nesmírnou láskou. Církev je nejvybranější způsob jeho lásky k nám.[1]

 

II.

Církev je ve zvláštním smyslu dílem předrahé Krve. Je viditelnou budovou, domem, jejž si předrahá Krev vystavěla pro sebe, domovem, v němž se ukrývá, snoubenkou, se kterou se zasnoubila a jíž věnem dala svátosti, matkou jejích dětí, pomníkem, jejž postavila a ověsila kolkolem odznaky svého vítězství. Církev je živý palác předrahé Krve, vybudovaný touto Krví jako cementem a zkrášlený jí jako jasem opravdového nebe. Církev je život a láska předrahé Krve a tento život a láska se staly viditelnými v zařízení, jež vynalezl Bůh sám a jež na zemi je obrazem řádu a hierarchie nebes.[2]

 

III.

Zákonem církve je svatost. Jejím ovzduším je milost. Její formy napodobením věcí Božích. Její podstata byla přetvořena nadpřirozenými silami. Její slavnosti jsou nebeská tajemství. Církev je život a rozdává život. - Není však pouze kopií věcí božských. Obsahuje v sobě božské prvky a žije jimi. Zvláštním způsobem obsahuje v sobě božské Osoby. Tak její život není pouze podoben Bohu, ačkoli je mu podoben. Když však víra patří na tuto podobnost, vidí více. Svatostánky církve kvetou jako ve světle; rysy církve se ztrácejí ve skvostné záři a skoro mizí pod oslňujícím jasem; hle, žijeme v životě samého Ježíše Krista, Boha a člověka; a jeho velebnost je tak laskavá, že jsme nezhynuli! Tajemství Velebné Svátosti je opravdu životem církve. Můžeme vidět a uctívat velikost církve. Avšak církev poznáme lépe a budeme ji cenit výše, když jsme viděli Boha. Pocítíme, že v církvi je ještě větší plnost Božího života, než jsme si mysleli. Tak to bývá se stvořenými věcmi. Musíme vidět Stvořitele, abychom pochopili plnost jejích krásy.

Oku Božímu se církev musí jevit nanejvýš obdivuhodná. Kdysi Bůh popatřil na lesy a na hory, na jezera a na rozpěněné řeky, na květnaté roviny, které stvořil; a zůstal mimo ně a dal jim své otcovské požehnání. Když však stvořil církev, nikoli ze země a svým slovem, nýbrž ze své Krve a svým dechem, její nádherná krása jej jala tak, že vstoupil v ni, rozmnožil sebe a skryl sebe v jejích svatostáncích, jako se ukrývají ptáci v mohutných stromech.

Církev zasvěcuje lidi v Boží občanství. Vysvětluje jejich určení. Zvedá jejich neschopnost. Dává jim předchuť budoucí slávy. Propůjčuje cenu jejich utrpení, dává smysl jejich radosti. Osvobozuje je z jejich vlastní nepatrnosti, vede je k Bohu, aby zapomněl na jejich hříchy. Usídluje je na předměstích nebe, i když jsou ještě zkoušeni na zemi. Její moc a její duch se cítí v nejodlehlejších svatyních soukromého života u tisíce ras a národů. Obepíná veškerý sociální život a zušlechťuje jej svým vlivem.[3]

 

IV.

Církev má zvlášť zajímavé a neobyčejně pestré dějiny. Pokud se týká trvání, sahá do minulosti dál než sebestarší monarchie. Tak pestrý, jako jsou její osudy, nebývá ani průběh revolucí, a zase tak jednotné linie, jakou ona zachovává, nemají ani dějiny jednotlivého města. V romantičnosti střídání a v dramatičnosti změn se jí nevyrovnají žádné dějiny. V našich dobách vede zcela zvláštní život za docela nových poměrů a uprostřed všeobecného houpání a nedůvěry ční církev jako památník sebedůvěry a klidu. Je si jista konečným vítězstvím, stejně jako si je jista tím, že má nyní trpět.

Nadto církev je jediná pozemská instituce, která bude prodloužena do věčnosti. Největší říše světa nebudou vrhat nijakého stínu do věčnosti. Jednou oněmí všechny filosofie a zapomene se na ně. Ani jediné literární dílo nebude trvat věčně. Největší civilizace neznamená nic v životě za hrobem. Nejslavnější revoluce měly význam jen dočasný. Bohatství celého světa nebude mít vliv na věčnost, leda jen potud, že podporovalo nebo zamezilo spásu této nebo oné individuální duše. Ale velikost církve je pouhou předehrou k její velikosti v nebi.[4]

 

V.

K církvi máme stále vzhlížet jako k jediné arše za potopy světa, jako k jediné učitelce spásy.

Bůh to tak zařídil, že živým údem Ježíše Krista neudělá člověka ani správná víra, ani nemýlící se sympatie, ani ušlechtilé názory, ani blízké vztahy, ani citová zbožnost, ani pocit skutečné milosti, je-li člověk bez spojení se Svatým stolcem. Musíme úzkostlivě, nekompromisně a důsledně trvat na této, prý staromódní, zásadě. Musíme mít nedůvěru ke všem pěkným slovům, lesklým teoriím a duchaplnému slevování, jež nám našeptává duch doby. Nesmí nás zmást poměry místní a časové, převaha bludu, důvody vyvozované z důsledků, které spadají do kompetence Božího řízení světa, nikoli do kompetence naší. Lidské hříchy nemohou změnit Boží pravdu. Lidé jsou odkázáni na milosrdenství Boží, a ne Bůh na jejich. Ve dnech antikristových, kdy dvě třetiny i věřících odpadnou od církve, církev nepřestane být výlučnou učitelkou spásy bez ohledu na jejich odpad.

Není lhostejné, jsem-li v církvi nebo ne.

Mají-li, jak někteří tvrdí, přibližně tutéž naději na spásu dva lidé, zrození v téže zemi, jeden v církvi se všemi svátostmi, druhý zcela mimo církev, pak z toho vyplývá, že Bůh má pro odpuštění hříchů pro jednoho měřítko takové a pro druhého jiné, což je jistě myšlenka bezbožná, nebo že svátosti mají velmi nepatrný význam nebo účinnost, a to jistě není názor méně bezbožný. Že bychom Ježíše, Boha a člověka, opravdu přijímali ve Velebné Svátosti a přitom že by přece prakticky nebylo nesmírného rozdílu mezi náboženským stavem těch, jimž se dostalo štěstí této výsady, a těch, jimž nikoli, to je domněnka, která je urážkou našeho Pána.

Nauka o svátostech je zkušebním kamenem vší dnešní bohovědy. Kdo stále a zbožně uctívá předrahou Krev Ježíšovu, nebude se povrchně dívat na svátosti, které jsou nádobami, jež předrahou Krev chovají, a vodovodem, jímž se rozvádějí do duší. Kdo je proniknut velkou úctou ke svátostem, bude mít velikou úctu i k církvi, jejímž jsou svátosti majetkem a charakteristickou známkou.[5]

 

VI.

Lehkomyslné smýšlení o církvi je jedním z našich největších nebezpečí za dnešních dnů. Teď, kdy je svět zaplaven bludem a kdy jsou ve společenském životě setřeny skoro všechny rozdíly mezi katolíky a vyznavači jiných náboženství, je pro lidi pohodlné a pro jejich zbabělost vítané vidět ve víře jedno z mnohých učení spásy a v církvi jedno z mnohých zařízení ke spáse. Lidé berou na lehkou váhu nesmírné výsady a výlučná práva církve buď z lidských ohledů, nebo jakožto laciný způsob, jak si zmenšit obtíže problémů, s nimiž si nedovedou poradit a které jsou jim nepříjemné. Takto přirozeně dochází velmi rychle a na velikou škodu k nevážnosti ke svátostem. Praktické důsledky se ukazují záhy. Takoví lidé ničí duše jiných, odrazujíce je od častého přijímání svátostí, a ničí své vlastní duše svou laxností, světáckostí a pohodlností.[6]

 

VII.

Před církví musíme mít i bázeň, vyplývající z dětinné úcty. Jsme-li konvertity, ustavičně se musíme mít na pozoru před podzemními vlivy svých heretických návyků myšlení a heretických metod ve sporných otázkách. Kvas přirozené nevázanosti zůstává v každém člověku, který byl někdy bludařem. Těchto vlivů se musíme lekat, jako nám praví Písmo sv., abychom se lekali odpuštěných hříchů. V některých případech bychom si měli odepřít používání práva volné spekulace, které nám církev přiznává, protože máme nedůvěru, že by v nás byla poslušnost již tak pevná a tak upřímná, aby se zastavila, když bychom zacházeli příliš daleko. Ani si nesmíme dovolit, abychom byli někde nebo někdy nespokojeni s poměry. Nespokojeností se probouzí a roste v nás nízký a zatrpklý reformátorský duch. Hlavní nespokojenost světců byla se sebou samým. To má být i u nás. Čítáme o svatých, že bývali znepokojeni hříchem, který je ve světě, a že je tento smutek ničil. Čítáme i o tom, že bývali nespokojeni s politickými poměry, když běželo o svobodu a nerušenou svrchovanost Svatého stolce. Nikdy jsem však nečetl o nějakém světci, že by byl býval nespokojen s intelektuálními, filosofickými nebo literárními poměry v církvi. Pochybuji o tom, že by se taková nespokojenost dala sloučit s opravdovou věrností k církvi.

Náš poměr k církvi musí být vždy poslušnost, nikoli kritizování. Ten, kdo je nespokojen s církví, jistě bude ponenáhlu ztrácet víru, i když si toho není vědom. Slýchám o některých cizích zemích, kde se církevní přikázání nyní neberou vážně a kde se silně zdůrazňuje rozdíl mezi nimi a ostatními příkazy; a považuji za jisté, že v těchto zemích víra hyne, ač by se navenek jevil opak. Když se setkám s novými katolíky, kteří se nestarají o tato církevní přikázání, nestarají se o mše sv. a o přikázané posty, vidím v tom ne tak nedbalost jako přímo nedostatek víry.[7]

 

VIII.

Buďme oddáni církvi i ve svých nejnepatrnějších myšlenkách na ni a ani se neuctivě nevyjadřujme o její velebnosti. Mějme k ní důvěru ve všech jejích stycích a srážkách se světem a při všech jejích protestech proti domnělé velikosti tohoto devatenáctého století, které již z větší poloviny uplynulo a dosud ještě nevykonalo nic, co by odůvodnilo jeho vychloubání. Neměřme církev měřítky světskými, což by nám svět velmi rád namluvil. Nestyďme se za ni, když někdy zdržuje, kdežto lepším by se zdálo jít vpřed. Nebuďme s ní nespokojeni, když její působnost křižuje nějakou naši malichernou libůstku. Pohružme své já a své vlastní názory v její rozhodování, vedené Duchem Svatým. Když jsme zmateni, zastavme se a věřme. Mlčení nás dělá velkodušnými, posuzování malichernými. Usilovně se snažme, abychom si navykli cítit tak, jak cítí církev. Milujme její cesty, poslouchejme jejích příkazů, věřme v její nauky.

Kdo neuznává autority, bývá ztracen. Važme si všeho, co církev žehná, všeho, co si přeje. Trpí-li církev nebo trpí-li duše, nekonejšeme se sobeckou útěchou, že konec konců církev je věčná a nakonec že vítězem bude ona; mějme činný zájem o všechny její nynější osudy a neúnavnou horlivost a neuhasitelnou žízeň po duších; spása duší je záležitost dneška; nesmíme čekat na budoucnost, protože lidé umírají denně.[8]

 

IX.

Láska člověka k církvi je nejbezpečnějším průkazem jeho lásky k Bohu. Ví, že celá církev je proniknuta Duchem Svatým. Jeho božský život, jeho rady, jeho vnuknutí, jeho činy, jeho záliby, jeho půvaby jsou v ní všude. Na církvi nebo v tom, co náleží k církvi, není pravděpodobně nic - i když by věc byla zdánlivě všední, pomíjející a pozemská - co by v sobě neobsahovalo nějakou jiskru ohně Ducha Svatého; proto má dobrý katolík stálou všeobecnou úctu k církvi. Dar neomylnosti je pouze soustředěním, vyvrcholením, slavnostním úředním prohlášením přebývání Ducha Svatého v církvi. Vyžaduje, jako zjevení, naprostou poslušnost srdce i rozumu. Avšak i menší opatření a zařízení církve žádají, abychom se jí úplně podřídili, jí věřili a měli ji v úctě, protože celá církev je svatyní, naplněnou životem Ducha Svatého.

Zkrátka naším vnitřním poměrem k církvi má být zbožná úcta k ní. Nestačí jen upřímná loajální oddanost jako ke světské vládě, když běží o city k církvi. Církev je plná Boha, v ní jsou duchovní světy, je proniknuta nadpřirozeným životem, je vedena Ježíšem Kristem. Naše láska k církvi je jeden ze způsobu lásky k Ježíšovi. Je to naše láska k lásce našeho Pána k nám.[9]

 

[Český překlad Bedřicha Vaška převzat z knihy F. W. Faber: Vyšší život, Brno 1948, a mírně jazykově upraven redakcí Revue Theofil.]

 

Více o Fredericku Williamu Faberovi

 

Od téhož autora:

Církev je dílo Nejsvětější Krve 
Těm, kdo se bojí, že láska k Panně Marii uškodí zájmům Pána Ježíše

 

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem?
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze) 
Jan Eudes: Kristovo tajemství v nás a v Církvi 
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý  
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve 
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy  
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů  
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí   
Řehoř Veliký: Církev vystupuje jako jitřenka  

 

Poznámky:

---

[1] The Precious Blood, 252-253.

[2] The Precious Blood, 183.

[3] The Precious Blood, 253-256.

[4] The Precious Blood, 255-256.

[5] The Precious Blood, 184-187.

[6] The Precious Blood, 185.

[7] The Precious Blood, 188.

[8] The Precious Blood, 187.

[9] The Precious Blood, 189.