Nacházíte se na: Theofil > Patristika > O lásce

O lásce

sv. Maxim Vyznavač, 6.3. 2017

Hrst rozličných sentencí o lásce z pera sv. Maxima Vyznavače (+662), který nás vede k nahlížení lásky z různých úhlů, jejichž svorníkem je však ta pravda, že láska k Bohu a láska k bližním je od sebe neoddělitelná.

 

Bez lásky je všechno marnost nad marnost

 

Láska je dobrý cit mysli, který nedává ničemu přednost před poznáním Boha. Nikdo si nikdy nemůže osvojit lásku k tomuto poznání, aby mu byla návykem, je-li v duchu spoután nějakými pozemskými věcmi.

Kdo miluje Boha, dává přednost jeho poznání a vědění o něm přede vším, co on krvavec-vyr-2-menc.jpgstvořil, a bez přestání se mu s touhou a láskou věnuje.

Všechno, co je, má Boha za původce a je to stvořeno pro Boha a Bůh daleko předčí všechno, co stvořil. Proto ten, kdo zanechá Boha, lepšího nad každé srovnání, a oddá se věcem nižším, ukazuje, že pokládá Boha za menšího než to, co od něho pochází.

„Kdo mě miluje," praví Pán, „bude zachovávat má přikázání. To je mé přikázání, abyste se navzájem milovali."[1] Proto ten, kdo nemiluje bližního, nezachovává přikázání. Kdo však nezachovává přikázání, ten nemůže milovat ani Pána.

Blaze člověku, který je schopen mít stejně rád každého člověka.

Kdo miluje Boha, miluje vesměs i bližního. A kdo je takový, nemůže schovávat peníze, nýbrž nakládá jimi božským způsobem a rozdává je všem, kdo potřebují.

Kdo dává almužnu po vzoru Božím, nezná v tělesných potřebách rozdílu mezi dobrým a zlým, spravedlivým a nespravedlivým, ale rozděluje všem rovně podle jejich spravedlivé potřeby. A přece pro dobrou vůli dává přednost ctnostnému a snaživému před nehodným.

Cit lásky se neprojevuje pouze rozdáváním peněz, ale mnohem více poskytováním božského učení a tělesnou službou.

Kdo se opravdově a z duše rozloučí s věcmi světa a beze vší přetvářky prokazuje služby lásky bližnímu, je brzy osvobozen ode všech špatných citů a dostane se mu účasti na božské lásce a na božském vědění.

Kdo v sobě dosáhl božské lásky, neomrzí ho a neunaví následovat Pána Boha, podle výroku svatého Jeremiáše, ale veškerou námahu, pohanu a křivdu snáší statečně a o nikom si nemyslí nic zlého.

„Neříkejte," praví svatý Jeremiáš, „jsme chrám Pána."[2] Ani ty neříkej: „Pouhá a samotná víra v našeho Pána Ježíše Krista mě může spasit."[3] Neboť toto se může stát jen tenkrát, když i lásku k němu si získáš skutky. Co se pak týká pouhé víry: „I zlí duchové věří a třesou se."[4]

Dílem lásky je srdečné prokazování dobrodiní bližnímu, shovívavost a trpělivost. A také správné užívání věcí.

 

[Centuria, I, kap. 1,4-5.16-17.23-24.26-28.30-40; in PG 90,962-967. Převzato ze samizdatového vydání Denní modlitby církve a mírně jazykově upraveno a doplněno poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil. Fotografie Lukáš Drexler.]

 

Od téhož autora:

Bůh na sebe vzal naši přirozenost 

 

Související články:

Giselher ze Slatheimu: O lásce
Robert Bellarmin: O lásce k Bohu
Alfons Maria z Liguori: O lásce ke Kristu 
Diadochos z Fotiké: Boží láska rozohňuje
Vilém ze Saint-Thierry: On první miloval nás 
František Saleský: Kterak láska zraňuje duši 
Diadochos z Fotiké: O lásce, bázni, víře a touze 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Jako v matčině lůně
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité  

 

Poznámky:


[1] Srov. Jn 14,15; 15,12. Pozn. RTh.

[2] Srov. Jer 7,4. Pozn. RTh.

[3] Srov. Jk 2,14. Pozn. RTh.

[4] Jk 2,19. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 1798x

další články