Nacházíte se na: Theofil > Bible > Církev Kristova

Církev Kristova

Emilian Soukup, 16.1. 2017

Dominikánský teolog Emilian Soukup (+1962) nás ve svém stručném úvodu do biblické eklesiologie, tj. nauky o církvi pohledem Písma, vede od starozákonních zaslíbení a proroctví skutečnosti Církve až k jejich naplnění "novou smlouvou", založenou vtěleným Bohem, Pánem Ježíšem Kristem, a zpečetěnou jeho vlastní boholidskou krví.

 

1. Ve Starém zákoně

jezis-pravy-vinny-kmen-apostolove-2-upr-2.jpgVe Starém zákoně hned po prvním hříchu byla v ráji slíbena spása v pozdější době vlády Mesiášovy: „Ustanovuji nepřátelství mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a potomstvem jejím, ona rozdrtí tvou hlavu" (Gn 3,15). Nářek Kainův: „Hle, vyháníš mě! ... Každý, kdo mě nalezne, mě zabije" (Gn 4,14), častěji opakovaná zaslíbení patriarchům, např. Abrahamovi: „Učiním z tebe veliký národ, požehnám ti a zvelebím tvé jméno a budeš požehnaný" (Gn 12,2), jsou svědky, že dosažení mesiášské spásy je míněno od Boha v účasti na viditelné náboženské společnosti, sdružené ve vyznávání jednoho Boha, v zachovávání Zákona při viditelném znamení obřízkou. Proroci vidí již zřetelné obrysy mesiášské říše dle teokratické organizace, bez národních hranic, ale s organizací viditelné společnosti, s viditelnou autoritou, které se musejí podrobit všechny národy; „V posledních dnech bude zpevněna hora Hospodinova domu; bude nejvyšším vrcholkem horstev, vyvýšená nad pahorky. K ní bude proudit každý národ, hrnout se bude mnoho kmenů a řeknou: ‚Pojďte a vystupme na horu Páně! ... Ať nás naučí svým cestám a budeme chodit po jeho stezkách‘" (Iz 2,2-3); „V ten den zdvihnu rozpadlou chýši Davidovu. ... Co bylo zbořeno, opravím a zase ji vystavím, aby vládli, jako za dnů dávných zbytky Edómců a všemi národy, kteří budou mým jménem jmenováni" (Am 9,11-12).

Vlastnosti této budoucí mesiášské společnosti spásy jsou ve Starém zákoně čtyři:

a) Všeobecná: má být požehnáním všem národům, protože jejími hranicemi jsou hranice světa: „Požádej a dám ti v majetek národy a v tvé vlastnictví končiny země" (Ž 2,8); Mesiáš je pro všechny národy: „Přijdu, abych shromáždil je a národy všech jazyků; a přijdou a uvidí mou slávu" (Iz 66,18); chrám Boží bude pro všechny: „Neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy" (Iz 56,7); jeho oběť bude konána po celém světě: „Neboť od východu slunce až na západ je veliké mé jméno mezi národy; na každém místě bude obětováno a bude podávána mému jménu oběť čistá" (Mal 1,11).

b) Jediná: bude vynikat nad všechna náboženství a pouze v ní je záchrana pro všechny národy: „Pohané chodí ve tvém světle a vládci v lesku, kterým jsi zazářil. ... Mne totiž očekávají ostrovy a mořské lodi v jejich čele, aby přivezly tvé syny z daleka ..., pro jméno Hospodina, tvého Boha, který tě oslaví" (Iz 60,3.9); je jediný stan pod vládou jednoho otce pro všechny národy: „Rozšiř prostor svého stanu ..., neboť pronikneš napravo i nalevo, tvé potomstvo bude dělit národy a zalidní místa pustá" (Iz 54,2-3); všechny národy budou jako stádo jednoho pastýře: „Pevně bude stát a pást v síle Hospodinově ..., který tehdy bude zveleben až do končin země" (Mich 5,3); jako děti jedné matky: „A na klíně budete laskáni, jako když matka někoho těší, tak já potěším vás, ano, v Jeruzalémě budete potěšeni" (Iz 66,13); jako jeden národ pod žezlem Mesiášovým: „Jeho vladařství vzroste a pokoji nebude konce ... od toho času až navěky" (Iz 9,7); neboť jediný je Bůh Král a Vykupitel: „Hospodin bude králem nad veškerou zemi, v ten den bude Hospodin jediný a jeho jméno bude jediné" (Zach 14,9); jediný Mesiáš: „Poté se však synové Izraelovi obrátí a budou hledat Hospodina, svého Boha, ... a s třesením budou objímat Hospodina a jeho dobrotu za posledních dnů" (Oz 3,5); bude jediná pravda a jediný zákon: „Každý, kdo zůstane na Siónu, bude nazýván svatým, každý zapsaný k životu v Jeruzalémě, až Pán smyje poskvrny siónských dcer ... duchem soudu a duchem žáru" (Iz 4,3-4); mimo tuto společnost nebude spásy: „Dům Jakobův bude oheň ..., z domu Ezauova pak zbude strniště" (Abd 18); „Zlořečení budou, kdo tebou pohrdnou, zavržení, kdo tě budou tupit; požehnáni však tvoji stavitelé" (Tob 13,16).

c) Svatá: neboť bude jako „svatá hora" (Abd 17), jako město „zasvěcené Hospodinu, nebude již vypleněno a nebude zkaženo navěky" (Jer 31,40); bude zváno „městem práva, městem věrným" (Iz 1,26); bude vyzařovat Boží velebnost: „Sviť, ó Jeruzaléme, a Boží velebnost je nad tebou; neboť, hle, temno přikrývá zemi, mrákoty národy. Ale nad tebou vzešel Hospodin a jeho slávu lze nad tebou vidět" (Iz 60,1). Členové budou svatí: „Každý, kdo zůstane v Jeruzalémě, bude zván svatým" (Iz 4,2) a spravedliví: „Budou zváni ‚duby spravedlnosti‘, ‚sadba Hospodinova‘ k jeho oslavě" (Iz 61,3).

d) Nepomíjející: neboť žádná pozemská moc ji nezničí: „Proto se nebojíme, byť by se třásla země ... Našim ochráncem je Bůh Jakobův" (Ž 46,3.8); „Za těch dnů zřídí Bůh království nebes, jež navěky nebude zničeno" (Dan 2,44). Takový pojem, ve své úplnosti obsažený v Písmu, byl rabínskému židovstvu v době Kristově již cizí. Vyplnění se očekávalo na konci světa a zatím se žádala věrnost Zákonu.

 

2. Kristus založením své církve uskutečnil, co Starý zákon sliboval

 

a) Přípravy

Jan Křtitel, jako dosud proroci, žádal pouze vyznávání pravého Boha a život podle zákona: „Přinášejte tedy ovoce hodné pokání a nemyslete, že můžete říkat sami u sebe: ‚Máme otce Abrahama‘, neboť vám pravím, že Bůh může z těchto kamenů vzbudit syny Abrahamovy" (Mt 3,8). Ale Kristus žádal bezpodmínečnou víru ve svou osobnost, to jest ve své božství: „Aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Kdo v něho věří, nebývá souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen" (Jan 15-18); „Neuvěříte-li, že jsem to já, zemřete ve svých hříších" (Jan 8,24). Žádal poslušnost svých vlastních zákonů na příkazy Starého zákona: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ‘. Já však vám pravím, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu" (Mt 5,21). Proto on sám je autoritou nové náboženské společnosti: „Nikdo zajisté nepřišívá látku z nového sukna ke starému rouchu" (Mt 9,16); „Kdo vás přijímá, mě přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal" (Mt 10,40). Tuto svou společnost nazýval království nebeské (Mt) nebo království Boží (Mk, Lk, Jan). Její počátek je dán osobností Kristovou: „Jestli však já vymítám zlé duchy Duchem Božím, přišlo k vám království Boží" (Mt 12,28); jejími členy jsou již Kristovi současníci: „Ale pravím vám pravdivě: Jsou někteří mezi přítomnými, kteří neokusí smrti, dokud neuzří království Boží" (Lk 9,27). Kdo nesplní Kristovy podmínky, bude vyloučen: „Proto vám pravím: Království Boží bude od vás odňato a bude dáno lidu, který bude přinášet jeho plody" (Mt 21,43); „Uvidíte Abrahama a Izáka a Jakoba a všechny proroky v Božím království, sebe pak vyhnané ven" (Lk 13,28). Tato Kristova společnost nebude mít společenství se synagogou: „Pravím pak vám, že zde je víc než chrám. .... Syn člověka je zajisté pánem soboty" (Mt 12,6.8); „Ale přede všemi těmi věcmi na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat, vydávajíce vás do synagog a do vězení pro mé jméno" (Lk 21,12). Ačkoli počátek příslušnosti k církvi Kristově je v nitru člověka, přesto společnost sama je viditelná, zevnější: „Království nebeské je podobné pokladu skrytému v poli, který člověk nalezne ..., prodá vše, co má, a koupí to pole" (Mt 13,44); podobenství o koupené perle (Mt 13,45); o síti s úlovkem ryb (Mt 13,47). V souladu se Septuagintou Kristus v Mt 16,18 nazývá církev ekklésia, což odpovídá pravidelně aramejskému kahala, značícímu viditelnou společnost Božího lidu.

 

b) Uskutečnění

Z Písma svatého je od počátku zřejmé zakládání církve jakožto přesné organizace: „A řekl jim (Petrovi a Ondřejovi): ‚Pojďte za mnou, a učiním vás rybáři lidí‘"; „A přivolal k sobě svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali" (Mt 10,1); „A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním a aby je posílal kázat s mocí uzdravovat nemocné a vymítat zlé duchy" (Mk 3,14). Je ustanovena ústřední autorita: „A já pravím tobě: Ty jsi Petr, to jest skála, a na té skále zbuduji svou církev, a brány pekelné ji nepřemohou. A tobě dám klíče nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, to bude rozvázáno i na nebi" (Mt 16,18-19); jsou ustanoveny podřízené autority: „V pravdě vám pravím, cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi" (Mt 18,18); je dáno poslání do celého světa: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učte všechny národy. Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,18-19); je ustanovena povinná a všude jedině platná oběť: ustanovení eucharistie, viz Mt, kap. 26, s dodatkem: „Neboť toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů." „A vzal chléb, vzdal díky, rozlámal jej a dal jim a řekl: ‚Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku‘" (Lk 22,19). Tak je dán v Písmu svatém široký a výlučný základ, na kterém se mohlo uskutečnit sjednocení všech národů podle předpovědí proroků.

jezis-apostolove-prijimani-upr-men-2.jpg

   

3. Apoštol Pavel a církev

Pavel předpokládá skutečnost církve, kterou mohl založit pouze Kristus: „Neboť nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který je položen, a tím je Ježíš Kristus" (1Kor 3,11). Kristus je hlavou církve: „Muž je hlavou ženy, jako i Kristus je hlavou církve" (Ef 5,23); předpokládá dále pojem všeobecné církve, ustanovený Kristem: „A všechno poddal pod jeho nohy a dal jej za hlavu nade všechno církvi, která je jeho tělem, plností toho, který všechno ve všem naplňuje" (Ef 1,23). Tato církev je viditelné tělo pod neviditelnou hlavou: „Kristus svou církev živí a pečuje o ni, poněvadž jsme údy jeho těla" (Ef 5,29-30); jako podle obrazných prorockých výroků nazývá Kristus církev svou nevěstou (Mt 9,15), tak Pavel o spojení Krista s církví užívá obrazu manželství: „Toto tajemství je veliké, já však je pravím s ohledem na Krista a církev" (Ef 5,32); rovněž užívá prorockého obrazu o pevné stavbě a chrámu: „Jste postaveni na základě apoštolů a proroků, avšak nejhlubším základním kamenem je sám Ježíš Kristus. V něm se veškerá stavba spojuje a roste ve svatý chrám v Pánu, v němž jste vy spolu budováni v příbytek Boži v Duchu" (Ef 2,20-22). V církvi uložil Kristus ovoce svého vykoupení, takže je svatá a schopná posvěcovat své členy: „Z něho (Krista) celé tělo ... roste ke svému budování v lásce" (Ef 4,16).

 

4. Složení církve

Kristus stanovil rozdíl mezi autoritou učící a poučovanými členy církve: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, kdo však mnou pohrdá, pohrdá tím, který mne poslal" (Lk 10,16); rozdíl mezi autoritou přikazující a poslušnými členy církve: „Neuposlechne-li však církev, ať je ti jako pohan a celník" (Mt 18,17). Skutky apoštolské a listy apoštolů veskrze dokazují, že apoštolové pro sebe a pro své nástupce hájili úkol učit, řídit a napravovat členy církve. V Novém Zákoně není zcela přesně vidět důsledné odlišování pojmu biskupa a kněze, ale je zde jasná podřízenost jáhna biskupovi, který jej má světit. Více o provedení organizačního života apoštolské církve nelze z Nového Zákona zjistit.

 

[Emilián Soukup OP: „Církev Kristova"; heslo převzato z: Pavel Škrabal (ed.): Příruční slovník biblický, Praha 1940. Jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Bohorodička
Maria prvních křesťanů
Maria - Matka božské milosti 
Eucharistie prvních křesťanů 2 - Sv. Justin
Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví
Eucharistie prvních křesťanů 4 - Přijímání Těla Páně
Eucharistie prvních křesťanů 3 - Eucharistické zkušenosti
Eucharistie prvních křesťanů 5 - Duchovní přijímání Eucharistie
Eucharistie prvních křesťanů 6 - Svatostánek prvních křesťanů

 

Související články:

O Církvi a věčnosti
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev
Frederick William Faber: Církev
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi
Petr Kanisius: Koho lze nazvat křesťanem?
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"

 

[RSS]

Přečteno 1085x

další články