Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Pavel z Tarsu

Pavel z Tarsu

Július Pavelčík, 4.2. 2017

KNIHA - Francesco Rossi de Gasperis: Pavel z Tarsu. Ježíšovo evangelium. Refugium Velehrad - Roma, Olomouc 2009, 156 s., ISBN 978-80-7412-030-5.

 

f-r-de-gasperis-vyr-men.jpgV roce 2009 připravilo nakladatelství Refugium k vydání překlad knihy italského jezuity Francesca Rossiho de Gasperis o apoštolu Pavlovi.[1] Útlá knížka přitahuje pozornost čtenáře už svým v jistém smyslu nezvyklým názvem, který však vcelku adekvátně vystihuje její základní myšlenku „proměněné kontinuity", jak byla nahlížena a vyjádřena apoštolem Pavlem. „Novosti evangelia lépe odpovídá, hovoří-li se o ‚proměněné kontinuitě‘ mezi Mojžíšovým Zákonem a mesiášským Zákonem Ježíšovým. Zdá se, že na podobnou proměněnou kontinuitu Ježíšovu nahlíželi mezi Mojžíšem a Elijášem (...) první svědkové mateřské církve v Jeruzalémě a pochopili ji zcela jasně (...). Zakusili, že jediný ‚zlom‘, který lze ve věci Mesiáše Ježíše připustit, se jistě netýkal ekonomie smlouvy a odkazu jediného Boha. Tím zlomem byl kříž (...). Tento kříž je ovšem nesen právě proto, aby dosvědčoval a odvážně potvrzoval jednotu a kontinuitu Boží věrnosti smlouvě s Abrahamem, Mojžíšem, proroky a žalmy (...)" (s. 7). Tato slova - aplikovaná na Pavla - můžeme považovat za jakési motto celé monografie.

Pavlovo evangelium podle de Gasperise lze chápat nejen ve smyslu evangelia, které ohlašuje Pavel, ale spíše, a snad i lépe, „v doplňujícím a subjektivním smyslu jako evangelium, kterým je sám Pavel" (s. 9), čímž se vyzdvihuje jeho specifická osobnost, s níž vstupuje do prostředí křesťanské víry v Ježíše Krista vyjádřené a tradované „ve svědectví církve a apoštolské generace" (s. 10). K pochopení Pavla, jeho příběhu, zkušenosti a teologie, je nutné vzít v potaz 1.) zjevení Krista u Damašku, 2.) tradici pocházející od Dvanácti apoštolů, kterou také přijal, a 3.) jeho osobní apoštolskou zkušenost.

Pavlovo evangelium z hlediska teologického není podstatně odlišné od mesiášské zkušenosti učedníků mateřské církve v Jeruzalémě. Pro ně je zásadní (roz)poznání Ježíše jako Vzkříšeného, tj. přechod od „zkušenosti setkání s pozemským Ježíšem ke zkušenosti víry v oslaveného Krista" (s. 25), bolestná „pouť čtyřiceti dní" (s. 33) Kristova zjevování, kdy dávají souhlas ukřižovanému Mesiáši, „ukřižovanému Pánu slávy" (1Kor 2,8). Bolestná, protože musí překonat pohoršení kříže.[2] Pavel prožívá podobnou zkušenosgasperis-pavel-z-tarsu-men.jpgt, ale opačným směrem: v damašské hodině ihned a bezprostředně přijímá vzkříšeného Pána a Mesiáše, který je totožný s tím, koho Pavel pronásleduje, s Ježíšem, proti jehož jménu musel činit mnoho protivného (srov. Sk 26,9). „Krátce řečeno, první učedníci došli k víře tím, že uvěřili, že Ježíš byl Pán. Pavel se ocitl tváří v tvář zjevení, že Pán byl Ježíš" (s. 37). Před damašskou událostí byl Ježíš pro Pavla tím, čím byl zřejmě pro většinu farizejů: 1.) člověkem s nárokem na božsko-mesiášské synovství, který učil, konal zázraky a měl kolem sebe učedníky; 2.) člověkem, jehož nároky ztroskotaly, když byl na základě udání židovských vůdců odsouzen k ukřižování Pontským Pilátem, a 3.) člověkem, kterého jeho učedníci po jeho smrti vyznávali jako vzkříšeného ukřižovaného Mesiáše. Pro Pavla bylo úkolem tento „nový, nesmyslný a ještě zhoubnější nárok na vzkříšení ‚ukřižovaného lžimesiáše‘ z izraelského lidu vymýtit" (s. 57).

Podle de Gasperise je „damašská hodina" hodinou Pavlovy zásadní proměny, metamorfózy (viz s. 38), jejíž specifické rysy lze vidět 1.) v jeho christologii, 2.) v jeho nauce ohledně Zákona a 3.) v jeho teologii kříže. 1.) Poznání Ježíše jako ukřižovaného Mesiáše a Zmrtvýchvstalého oslaveného Pána přivedlo Pavla ke zcela zásadnímu obratu v pojetí zmrtvýchvstání. Zmrtvýchvstáním ukřižovaného Ježíše, „prvorozeným z mrtvých" (Kol 1,18), „prvotinou zesnulých" (1Kor 15,20), se otevřel eschatologický věk zmrtvýchvstání, znovuzrození, Nové smlouvy, epocha Života. Oslavený Kristus jako Pán slávy je Pánem dějin, skrze Něj Hospodin definitivně „začíná" kralovat. Jedná se také o poslední období dějin Izraele, jehož součástí je jako naplnění Božích zaslíbení bezvýhradné přijetí pohanů do dědictví Izraele, prorokované již starozákonními proroky, které se uskutečňuje skrze víru v Krista.[3] 2.) Ve víře v Ježíše jako Mesiáše má základ i Pavlova obnovená teologie Zákona. Nastoupením eschatologické doby dochází k jisté relativizaci Zákona, odhaluje se jeho skutečná, totiž předběžná, přípravná hodnota, jeho předmesiášská pedagogická funkce. V tom je jeho plný smysl a v tom se také ukazuje, že Zákon nemůže být poslední skutečností. „Kdo již zahlédl poslední podobu skutečnosti, nemůže ji nectít a nezamilovat se do ní více než do čehokoliv, co je přechodného; na druhé straně se nemůže zříci vidění nepřetržité a dynamicky se rozvíjející jednoty Božího plánu v dějinách, kde každý úsek cesty stojí ve službě následujícího a všechny jsou zde pro ten poslední, ke kterému se přibližují a kterým je Kristus" (s. 76). Jistá relativizace Zákona v eschatologickém postmesiášském a preparuziálním čase také umožňuje přijmout pohany jako „pohany" (kteří se nemusí nejdřív stát Židy) do eschatologického společenství věřících. Věřící ale nejsou bez Zákona, jejich Zákonem je nyní samotný Kristus. Mojžíšský Zákon tímto není zrušen, ale je integrován do širší a hlubší souvislosti Boží ekonomie, Božího spásného jednání vůči člověku. 3.) Osobní setkání Pavla s ukřižovaným Mesiášem je tím zásadním momentem, který ovlivnil zvlášť jeho teologii kříže, v níž vyjadřuje svou touhu připodobnit se Mu jak v utrpení a ve smrti, tak také ve vzkříšení z mrtvých. Toto je ústřední bod jeho teologie. „Velikonoční tajemství, vyryté do Pavlova těla již na cestě do Damašku, se stává údernou myšlenkou jeho kázání a jeho existence (srov. 2Tim 4,6-8)" (s. 102).

V předposlední kapitole autor na konkrétních textech (od 1Sol 2,14-16 až po Řím 9-11) sleduje docela komplikovaný vývoj Pavlova vztahu k Izraeli. Nepřestal být Židem, ani když se stal Ježíšovým učedníkem - tato skutečnost spolu s ne zcela pozitivní misijní zkušeností (ne)přijetí evangelia ze strany svých spolubratrů byla zřejmě zdrojem jeho jak pastoračních problémů a hluboké teologické reflexe, tak také osobní bolesti.

Ačkoli byl Pavel zcela originální postavou s vlastní jedinečnou zkušeností se Vzkříšeným, což se promítlo do podoby jeho evangelia, nelze ignorovat jeho propojení s církevní tradicí,[4] jehož třemi křižovatkami byly Damašek, Jeruzalém a Antiochie. V této souvislosti de Gasperis nemůže opomenout ani postavu Barnabáše, který „vpustil Pavla na scénu a nechal uplatnit jeho velké kazatelské dary" (s. 135).

V mnoha ohledech zajímavá a inspirativní kniha de Gasperise není snůškou zbožných meditací o Pavlovi, ale teologicky fundovanou čtivou odbornou studií, která nám předkládá Pavla ne jako nějakou historicky rekonstruovanou postavu z minulosti, ale jako postavu kanonickou a církevní, zakotvenou v duchovním a teologickém světě farizejského judaismu, prostoupeného helénismem, která se po damašské události stala živým evangeliem Ježíše Krista.

 

Od téhož autora:

Poznámky:


[1] Originál s názvem Paolo di Tarso evangelo di Gesù vyšel poprvé v r. 1998 v italském nakladatelství Lipa, podruhé pak po deseti letech v r. 2008. V českém překladu nejsou kromě autora a názvu uvedené žádné další bibliografické údaje o originále. Podle předmluvy autora, datované do r. 1997, se zdá, že k překladu bylo použito první vydání.

[2] „Mezi pozemskou zkušeností s ukřižovaným Mistrem a mezi zakoušením oslaveného Vzkříšeného se tedy rozprostírá tajemství pohoršující kontinuity založené v exodu Golgoty (hé exodos: Lk 9,31)" (s. 31).

[3] „Skutečnost, že též pohanům je dáno mít účast na spáse Izraele, je znamením dalšího stupně vývoje uvnitř víry a dějin samotného Izraele. Jde o znamení, že se splnila zaslíbení jejich Boha a že se naplnila Písma" (s. 69).

[4] Co se pak týče Pavlovy obeznámenosti s evangelijní tradicí, de Gasperis konstatuje, že „měl široké poznání synoptické tradice, i když v něm zůstala spíše skryta, než aby se na ni výslovně odvolával. Byl s ní natolik spřízněn, že podmiňovala jeho způsob vyjadřování, jako tomu bývá v případě toho, kdo zná bibli natolik dobře, že bezděčně vnáší do rozhovoru biblické věty" (s. 144).

 

[RSS]

Přečteno 1393x

další články