Koho lze nazvat křesťanem?

I. otázka:

Koho lze nazvat křesťanem?

A. Ty, kdo v jeho Církvi vyznávají spasitelné učení Ježíše Krista, pravého Boha a člověka.

B. Proto ten, kdo je opravdu křesťanem a je pevně oddán Kristovu učení, z hloubi srdce zavrhuje a nadobro si oškliví všechny kulty a sekty, ať se nacházejí kdekoliv mimo učení Kristovo a Církev, jako jsou židovské, pohanské, mohamedánské a heretické.

Svědectví Písem:

Skutky apoštolů, 11,25-26: „(Barnabáš) šel pak do Tarsu vyhledat Šavla, a když ho nalezl, přivedl ho do Antiochie. A celý rok tam setrvávali v církvi; a vyučili mnohý zástup, takže v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany[1]."

1. list Petrův, 4,15-16: „Nikdo z vás však ať netrpí (pohanění) jako vrah nebo zloděj nebo utrhač nebo žádostivý cizích věcí. Jestliže však jako křesťan, nestyď se, ale oslavuj Boha v tomto jménu."

Svědectví otců:

Atanáš ve II. řeči proti ariánům: „Copak byl některý lid pojmenován po svých biskupech a ne po Pánu, v něhož uvěřil? Zajisté se nám jména nedostalo po blažených apoštolech, našich učitelích a služebnících evangelia našeho Spasitele, ale jsme křesťany i se tak nazýváme po Kristu. Ti pak, kteří původ své víry odvozují odjinud, právem nosí jména svých zakladatelů pro svůj vztah k nim. Proto když jsme všichni byli křesťany a měli jméno od Krista, Markión, vynálezce bludu, byl vyvržen; ostatní, kteří zůstali s tím, který Markióna vyvrhl, si nadále podrželi název křesťané, avšak ti, kteří následovali Markióna, nebyli už potom nazýváni křesťany, ale markionisty. Tak i Valentin, Basilides, Mání a Šimon Mág dali stoupencům svá jména a tím došlo k tomu, že jedni byli nazváni valentiniány, jiní basilidiány, jiní manichejci, jiní simoniány, jiní katafryžskými od Frygie, další novaciány od Novatia. Tak Melitius, vyvržený biskupem a mučedníkem Petrem (Alexandrijským), pak své, kteří ho následovali[2], nepojmenoval křesťany, ale melitiány. A podobně týmž způsobem, když blažený Alexander vyvrhl Aria, ti, kteří se přidali k Alexandrovi, zůstali křesťany, avšak ti, kteří spolu s Ariem odstoupili, ponechávajíce však jméno našeho Spasitele Alexandrovi a jeho stoupencům, byli potom nazváni ariány. A o něco dále: Kdo z téhož rodu k nim odcházejí anebo přestupují z Církve k bludu, ti opouštějí jméno Kristovo a berou na sebe název ariánů, neboť už se nedrží víry Kristovy, ale jsou považováni za příslušníky šíleného stáda Ariova. Jak by pak mohli být křesťany, když se nenazývají křesťany, ale ariomanity? Anebo jak by mohli být počítáni ke katolické Církvi, když odvrhli apoštolskou víru a ukazují se jako vynálezci nových zhub?"

Cyprián, kn. IV., 2. list Antonianovi: „Ať je to kdokoliv a ať je jakýkoliv, není křesťanem, kdo není v Církvi Kristově."

Týž v Tractatus de Simplicitate Praelatorum neboli O jednotě Církve: „Nedosáhne odměn Kristových, kdo opouští Církev Kristovu. Je cizím, je světským, je nepřítelem. Nemůže mít už Boha Otcem, kdo nemá Církev za matku."

Ignác (Antiochijský), List Magnesijským: „Ukazujme se hodnými jména, jakého se nám dostalo, neboť kdo se nazývá jiným jménem mimo toto, ten není Boží; nepřijímá ono proroctví, které o nás praví: ‚Bude nazván jménem novým, kterým ho pojmenuje Hospodin; a bude lidem svatým.‘[3] Což se i vyplnilo nejprve v Sýrii, neboť v Antiochii byli učedníci nazváni křesťany v církvi, kterou založil Pavel a Petr.[4]"

Augustin, Tractatus CXIII. in Evangelium Ioannis: „U zapření apoštola Petra je třeba si všimnout, že Krista nezapírá pouze ten, kdo říká, že On není Kristus, ale také ten, kdo tvrdí, že není křesťanem. Neboť Pán neříká Petrovi: ‚Zapřeš, že jsi mým učedníkem‘, ale: ‚Zapřeš mne‘; zapřel tudíž jeho samého, když zapřel, že je jeho učedníkem."

Týž, Sermo CLXXXI. de tempore, 12: „Ať je to kdokoliv a ať je jakýkoliv, není křesťanem, kdo není v Církvi Kristově."

Týž v Enchiridion ad Laurentium, 5: „Jistým zajisté a vlastním základem katolické víry je Kristus. ‚Neboť nikdo,‘ praví Apoštol, ‚nemůže položit jiný základ než ten, který je již položen, Ježíš Kristus.‘[5] Avšak nelze to popírat ani tehdy, že je to vlastní základ katolické víry, když je možné si myslet, že někteří bludaři jej mají s námi společný. Pokud se totiž pečlivě rozvažuje o věcech, které náleží Kristu, pak podle jména se Kristus nalézá u všech bludařů, kteří se chtějí nazývat křesťany, ve skutečnosti však u nich není, což dokazovat by bylo příliš zdlouhavým, poněvadž by bylo třeba uvést všechny bludy, které buď byly, nebo již jsou nebo které mohou být pod křesťanským jménem, a též u každého z nich ukázat, jak pravdivé je, co tvrdíme o všech."

Tertulián v knize o cudnosti (De pudicitia): „Ovce, to je vlastně křesťan, a stádce Páně lid Církve, a dobrý pastýř, to je Kristus: a proto za křesťana nelze mít toho, kdo se odchýlil od stáda Církve."

Týž v knize De praescriptione adversus haereticorum: „Jsou-li heretiky, nemohou být křesťany; to nemají od Krista, že sběhli[6] se svého vyvolení a připouštějí jméno bludařů."

[Petrus Canisius: Summa doctrinae christianae, tom. I. De fide, spe et caritate, cap. I. De fide et symbolo fidei, I. Český překlad Ludvíka Vrány převzat z Petr Kanisius: O víře a vyznání víry, Stará Říše na Moravě 1920, a s ohledem na latinský originál upraven a doplněn poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

Maria a ďábel  

Související články:

[1] Lat. Christiani - dosl. „kristovci"; podobně i v řečtině, z níž toto latina převzala: Χριστιανοι [Christianoi]. Podobně i u dalších výskytů v textu. Pozn. RTh.

[2] Lat. sequebantur, které je tvarem lat. slovesa sequor („následovat", „jít za"), z něhož podle většinového mínění bylo odvozeno slovo „sekta" (dle menšinového a spíše „lidového" mínění je pak slovo „sekta" údajně odvozeno od lat. secare - „sekat", „oddělovat"). Pozn. RTh.

[3] Iz 62,2.12.

[4] Srov. Sk 11,26. Sám Ignác byl biskupem v Antiochii. Pozn. RTh.

[5] 1Kor 3,11.

[6] V lat. „sectati de", kdy sloveso sector je intensivum slovesa sequor („následovat", „jít za") - viz výše pozn. 2. Pozn. RTh.