Gabriela Bossisová: On a já

„Zdali víš, co činíme, když píšeme tyto stránky? Boříme předsudek, že důvěrnost s Bohem je skutečností možnou pouze pro řeholníka v klášteře, zatímco ve skutečnosti je moje mystická a něžná láska určena pro každou duši na světě. Žádám od tebe jen jediné: abys psala. To není těžké. Buď mi věrná. Já jsem s tebou - ty jsi má privilegovaná."

Karmelitánské nakladatelství vydalo před nedávnem další z pramenných textů moderní křesťanské spirituality: špalíček deníkových zápisků francouzské autorky Gabriely Bossisové (1874-1950).

Gabrielle Bossis

Gabrielle Bossis, jak zní ve francouzštině její jméno, byla laická žena, herečka, autorka divadelních her a mystička.

Narodila se 26. února 1874 ve francouzském Nantes jako nejmladší ze čtyř dětí v poměrně zámožné rodině. V dětství navštěvovala klášterní školu a ve věku 12 let přijala poprvé eucharistického Krista, což pro ni znamenalo hluboký duchovní zážitek. Po opuštění klášterní školy však navzdory očekávání ostatních nevstoupila do kláštera, ale rozhodla se pro život ve světě. V průběhu I. světové války sloužila přes 4 roky jako ošetřovatelka Červeného kříže: nejprve ve špitále, posléze přímo na frontě u Verdunu.

Gabrielle byla mnohostranně nadaná: výtvarně (různé výtvarné práce, malování, výroba liturgických rouch), pohybově (tanec, sport) i hudebně, čemuž všemu se věnovala. Věhlasu ve světě dosáhla zejména v divadelní sféře, kdy krátce před svými 50. narozeninami napsala na žádost jednoho místního faráře svoji první úspěšnou hru Kouzlo, po níž následovaly další, jež režírovala a v mnoha z nich hrála také hlavní role. Díky svým hrám cestovala nejen po Francii, ale i po dalších zemích Evropy, severní Afriky či Severní Ameriky.

Ve věku 62 let, cestou na divadelním turné po Kanadě, poprvé zaslechla vnitřní hlas, který přičítala Ježíši Kristu. Tento vnitřní hlas k ní promlouval po následujících 14 let až do její smrti. Tato vnitřní vnuknutí si postupně zapisovala do deníků (celkem napsala 10 sešitů) a výsledkem je její později vydané dílo pod názvem On a já. Souhlas ke zveřejnění svého deníku dala autorka až krátce před svou smrtí. Její deníkové zápisky obdržely církevní schválení a jejich vydávání se ujali jezuité. Její deník se od svého prvního vydání dočkal překladu do mnoha světových jazyků, nyní i vč. češtiny.

Gabrielle roku 1949 těžce onemocní a v 76 letech, 9. června 1950, v důsledku onemocnění rakovinou umírá.

On a já

Svazek, který se nám dostává do rukou péčí Karmelitánského nakladatelství, je výborem z Gabriellina rozsáhlého duchovního deníku, čítajícího 10 sešitů, který, jak jsme již zmínili, začala psát roku 1936 během svého divadelního turné po Kanadě, a psala jej v průběhu dalších 13 let až do své smrti r. 1950. Roku 1944 své zápisky ukázala biskupu Villepeletovi, s nímž se znala díky své činnosti a ze zpovědnice, a o čtyři roky později vychází anonymně první díl výběru z nich, který se ve Francii setkal s nadšeným přijetím. Následují další díly a do r. 1967 došlo již k 50 vydáním Gabriellina deníku!

Výběr, který vydalo Karmelitánské vydavatelství, obsahuje většinou kratší sentence, zřídka přesahující stránku tohoto malého zvoleného knižního formátu, vhodného pro snadné nošení všude s sebou, a zahrnuje celé období od r. 1936 až do r. 1950. Jako jejich hlavní punc spatřujeme zejména něhu, něhu důvěrného spojení lidské duše a vtěleného a z lásky se obětujícího Pána, něhu, která dává odpočinutí: „Když jsi unavená, odpočiň si. Odpočívej však na mém srdci. Na žádném jiném místě nenalezneš stejné potěšení. Nejsem snad věčná Odpověď? ..." (25. 8. 1949), a to i v trpění těžké nemoci: „Když jsi slabá, dej mi svou slabost. Vezmu si ji a spojím ji se všemi slabostmi svého pozemského života. ... Když jsi slabá a sklíčená, přijď ke mně, jako by ses rozhodla být u konce svých sil jenom proto, abys mohla být více se mnou. Budeme jako dva nemocní v uzavřeném nemocničním pokoji..." (16. 3. 1950), něhu, s níž se sdělují důvěrnosti snoubenecké lásky: „Skryj se ve mně. Syť svět svým utrpením. Tak budeš mou snoubenkou" (25. 12. 1936), která obtiskuje Milovaného v milující duši: „Když mě utěšuješ, vtiskuji do tvé duše svou tvář"  (30. 12. 1937 u zastavení Křížové cesty se sv. Veronikou), neboť tato duše je již dříve, od věčnosti obtisknuta v Srdci Milujícího: „Nemusíš se představovat. Známe tě [tj. Ježíš a Maria] už dlouho, lépe než znáš ty sebe sama" (9. 12. 1943), z něhož zákonitě vyvěrá i neustálé volání a vybízení ke svatosti, neboť ta je ve svém vrcholu připodobněním se milujícímu Svatému: „Nebuď svatá jen napůl, protože to by znamenalo, že ta druhá polovina je plná hříchů. Být křesťanem neznamená jen narodit se z Boha, ale rodit se z něj neustále ..." (19. 2. 1950). Tento špalíček zápisků Gabrielly Bossis tak skýtá jak mnohé útěchy a povzbuzení pro prahnoucí a vyprahlé lidské duše, tak impulsy pro v tomto životě neustávající cestu skrze Ježíšovo Srdce do Božího království Tří: „Žijete-li ve mně, žijete v Trojici. Buď tedy upřímná a něžná! Nejsvětější Trojice tě tolik miluje! Jak by ses mohla bát opětovat její lásku? Omez své přání na jediné - žít a zemřít v jediné lásce tří božských Osob"  (21. 1. 1943).

Ukázky z deníku:

„Modlitba je jako řeka - pozornost musí být upřena na Boha, jinak nemůže proudit milost."

(3. 11. 1937)

„Každé duši dávám takový život, který ji nejlépe přivede ke mně."

(15. 8. 1938)

„V duši jsou dveře, které vedou ke kontemplaci Boha. Ale musíš je otevřít."

(14. 2. 1937)

„Moje chodidla jsou svázaná a probodená, proto už nemohou chodit hledat hříšníky! Moje ruce jsou přibité na kříži, proto je již nemohou obejmout ve svém náručí... Ale moje srdce je otevřené - ať vstoupí a zůstanou. Řekni jim, že můj kříž je zasazen hluboko a po staletí na ně na všechny čeká. Ó mí ubozí hříšníci, které tolik miluji!"

(20. 8. 1941)

„Pane, kdybych tak mohla začít svůj život znovu!"

„Odčiníme ho spolu a skončíme ho spolu. Láska může všechno. Miluj mou vlastní láskou. Dávej všechny své síly mně. Buď více součástí mě než sebe samé, protože patříš mně. Cožpak jsem já nepatřil celý svůj život vám? Cožpak jsem si něco ponechal? Dal jsem vám všechno; také vy mi dejte všechno a věřte tomu, že to všechno znovu naleznete na věčnosti. Všechno spočívá v lásce - začátek i konec svatosti."

(13. 6. 1944)

„Rozjímalas někdy o tom, jak bohatá je má láska? Moje láska má tisíc podob. Myslíš si, že ji znáš, ale neznáš nic - moje hojnost přesahuje veškerou tvou představivost. Odevzdej se Nekonečnu a věř v temnotě."  

(20. 7. 1945)

„Nebuď svatá jen napůl, protože to by znamenalo, že ta druhá polovina je plná hříchů. Být křesťanem neznamená jen narodit se z Boha, ale rodit se z něj neustále. Neznamená to jenom žít před jeho tváří, ale žít i umírat před jeho tváří. Když se zrodí svatý, patří celému světu. Nikdy nepřestávej toužit a pros mě o to, čeho se ti nedostává - koho jiného bys měla prosit?"

(19. 2. 1950)

„Jsem na konci života? Neslavím teď svou první a poslední mši svatou? Kde jsi, milující Přítomnosti? A potom, co bude potom?"

„Potom budu já, pořád já."

(25. 5. 1950)

Použité zdroje: