Ateismus a selský rozum

   

   

 

Sedím na lavičce a koukám do údolí. Na jeho dně probíhá fantastické zakončení dne, jak to tady bývá docela často. Ohromné, rudé slunko kolem sebe mění mraky v různobarevné zářící obrazce z pohádek a snových vidin, na temně modré obloze se vysoko nad tím vším vznáší v naprosté tichosti nějací dva velicí ptáci. Prožívám nevím co, ale je to nepopsatelně krásné.

Ze zasnění mne vyrušily kroky. Po silnici přichází Richard a s úsměvem mě pozoruje. „Co tam vidíš? Chybí ti jen dodat slzu na tvář a zjihnu i já," dobírá si mě. „Jenom se mi nesnaž namluvit, že tě tak dojaly ty tmavé fleky na obloze." Richard trpí vzácnou formou barvosleposti, kdy vnímá jen různé odstíny šedi. „Doufám, že nechceš tvrdit, že kombinace vlnové délky 585 a 620 nm tě dojímá více než kombinace 450 a 530 nm," pokračuje. Nevím, co na to odpovědět. Jen sedím a usmívám se.

Richard odešel a jsem opět sám se západem slunka a kočkou na klíně. Tu nezajímají žádné vlnové délky, nezajímá ji ani západ slunka, prožívá svou chvilku štěstí z mé blízkosti, a dává mi to najevo tím, že ze spaní přede.

Přemýšlím: Může Richard někdy pochopit, co obdivuji na západu slunce, proč se zastavím a těch několik minut „promarním" hleděním na cosi, co ani neví, jestli má být částicí, nebo vlněním, a tak je to pro jistotu dvojjediné? Bude-li chtít, tak pomocí nějaké analogie by to částečně pochopit mohl. Pokud nebude chtít, tak mi naprosto přesně vysvětlí, že některé barvy slunečního světla se vlivem prachu v atmosféře odfiltrují, a tak vidím, co vidím, že slunko těsně nad horizontem země se mi zdá veliké, ale jeho úhlová velikost je stále stejná. Pravdu sice má, ale mluvíme každý o úplně něčem jiném. Pro něho vše, co vidí, je šedé a končí nanejvýš fyzikálním popisem, a nic dalšího vidět nemůže. Richard neumí dát číslům udávajícím vlnovou délku lidský rozměr. On si sice může přečíst, že červená barva je teplejší než zelená, ale prožít to nemůže. Dozví se to jen tehdy, pokud se mu svěří ti, co to prožít jsou schopni.

Já tu fyziku znám také. Ale pro mne je fyzikální popis jen jeden rozměr. Dalším rozměrem jsou pocity, které ve mně barevný svět vyvolá. Zjevně Richardovi něco chybí, jinak řečeno - mám proti Richardovi něco navíc. Nijak jsem si to nezasloužil, nemohu to získat ani vzděláním, ani vlastní prací či pílí, prostě to mám jako dar a mohu za to jen děkovat.

Mysl mi přechází od Richardova zraku do mého nitra a napadá mě otázka: Odkud se ve mně vzala víra v Boha? Já jsem přesvědčen, že i ji jsem dostal jako dar od Boha, dar ničím nezasloužený. Ateisté však tvrdí, že jsem nic dostat nemohl, protože žádný Bůh není. Ale já tu víru v sobě cítím. To je fakt. Ateista víru v sobě necítí. To je také fakt. Z pohledu do historie vím, že víra v bohy, Boha lidstvo provází odnepaměti. Z pohledu do současného světa vím, že většina lidí se k nějakému náboženství nebo víře hlásí. Jak tento stav správně interpretovat? Jsou to věřící, kteří mají něco navíc, nebo ateistům něco chybí?

Každý člověk má v sobě tu světskou část, jinak by ve světě nemohl žít. S tím není problém. Problém začíná, a to ne pro věřícího, nýbrž pro ateistu, s tím, že člověk v sobě má i spirituální část. Pro mne je víra zkušenost, pro ateistu ne. Takže ateistovo duchovno musí být minimálně o jeden rozměr menší než duchovno mé. Já umím rozlišovat, jestli se na svět dívám očima světskýma (ateisty), nebo očima víry (věřícího). Ateista to nikdy nesvede - chybí mu víra. Má jen jeden pohled. Pokud by byl schopen se na svět dívat očima víry, přestal by být ateistou a stal by se věřícím, protože věřit jen tak na oko, neupřímně, nebo experimentovat s vírou, to nelze. Mezi nevírou a vírou neexistuje nic, je tam propast, propast, kterou lze přeskočit, ale nelze se v tom skoku zastavit a nelze se ani vrátit. Pokud tedy ateista mluví o víře, neví, o čem mluví, nikdy ji nezažil. Pokud já jako věřící mluvím o ateismu, vím, co říkám, mám toho ateistu v sobě a vědomě jej ve svém životě odmítám.

V jednom slovenském televizním pořadu diskutovali věřící a nevěřící o víře, Bohu a celé této oblasti. Na závěr se každý z nich měl vyjádřit, co by pro něj znamenalo, kdyby se prokázalo, že Bůh neexistuje. Byla celá škála odpovědí - od těch, že by se pro dotyčného nic nezměnilo, až po tu, že by se někomu zhroutil celý svět. Já jsem nad tím, pochopitelně, začal přemýšlet také. Zjistil jsem, že na takto položenou otázku vlastně neumím odpovědět, je to mimo hranice mé představivosti. Stejně tak, jako když se astrofyzika zeptáte, co bylo před velkým třeskem. Pokrčí rameny. Taková otázka přesahuje možnosti vědy, a tudíž pro něj nedává smysl.

Napadla mě ale jiná otázka: Co by mne mohlo přesvědčit o tom, že Bůh neexistuje? Povedlo se mi vymyslet jen jednu odpověď, a pak jsem si uvědomil, že je to vlastně jakýsi bonmot: Abych uvěřil, že Bůh neexistuje, musel by za mnou Bůh přijít a říct mi, že Bůh neexistuje. Takže jsem na tom obdobně, jako když se Mojžíš ptal Boha, jaké je jeho jméno. Nevím, nakolik jej tehdy uspokojila odpověď: Jsem ten, který je.

V množství lidí, kteří během celé existence lidstva pobývali na této zemi, je počet ateistů zanedbatelný. Víra v nějaké nadpřirozeno je podle toho asi normální a nevíra je anomálií. Odkud a proč se tedy v člověku objevila víra? Pokud nám ji nedal do vínku Bůh, tak nám ji musela darovat evoluce, příroda. Proč? Co je tím, co zvýhodňuje věřící proti nevěřícím a dává jim tak větší šanci na přežití? Jak to, že ta „moudrá" část lidstva, která nepotřebuje víru k životu, stárne a vymírá, zatímco ta „hloupá" část, která ještě nepochopila zbytečnost víry, má zcela opačné problémy? Jak to, že ta „moudrá" část lidstva, dokud ještě byla „nemoudrá", problémy s vymíráním a stárnutím neznala?

Kočka na mém klíně se probudila a protahuje se. Je tma, nějak jsem dnes to kochání se soumrakem protáhl. Nad horou vychází veliký, úplňkový měsíc a přináší v sobě odraz sluníčka. Je rovněž krásný, ale chladný. I jeho bílé, tajemné světlo v okolních mracích vytváří zajímavé obrazce. Tohle černobílé, stesk budící panorama vidíme s Richardem nejspíš stejně. Na rozdíl od něj se já mohu těšit na ráno, kdy mám naději uvidět červánky a veliké, nádherně rudé vycházející slunce, které asi v Richardovi nevzbudí o mnoho větší emoce než měsíc, na který se právě dívám.

   

 

 

 

Má naděje se nevyplnila. Místo ranních červánků vidím jen mlhu. Autobus, ve kterém sedím, pomalu projíždí zatáčkami klikaté silnice a řidič si asi připadá jako kormidelník, který svým zrakem pátrá po pevnině, aby se jí stihnul včas vyhnout. Většina lidí v autobuse klimbá, jen na sedadlech přede mnou nějací kluci kolem sedmnácti let diskutují o všem možném. Právě probírají „nový ateismus" a je jím naprosto nepochopitelné, jak v dnešní době někdo ještě může věřit v něco takového jako Bůh.

„To přece rovnou mohu věřit v ohnivého muže nebo bludičku. Nic z toho se nedá dokázat a k existenci a funkčnosti světa je to zbytečné," končí svůj výklad jeden z nich.

Přenáším se o mnoho let zpět. Když jsem byl v jejich věku, objevila se Dänikenova knížka „Vzpomínky na budoucnost". Několikrát jsem ji přečetl, viděl jsem i film a s kamarády jsme stejně vášnivě jako ti kluci sedící přede mnou probírali možnost zasahování mimozemšťanů do lidské historie. Kniha i film splnily svůj účel, tedy vydělaly peníze, a zmizely v historii. Dnes máme zase jiné šlágry.

Zatímco kluci kupí jeden „důkaz" o neexistenci Boha na druhý, přemýšlím, jak daleko je doba, kdy nějaký eunuch začne dokazovat, že láska je jen produktem jakýchsi pomatených mozků. Vždyť pro zachování rodu není nutná. Děti se mohou rodit i bez lásky mezi mužem a ženou. Stačí, že se ti dva za účelem plození na chvíli někde sejdou, a v dnešní době moderní techniky se už ani sejít nemusí. Z této skutečnosti může také někdo logicky dospět k závěru, že žádná láska neexistuje - on ji přece necítí a neprožívá, pro zachování rodu není nutná, změřit ani zvážit nejde, a tak to musí být nějaký hloupý, nadbytečný výmysl.

Nevím, jak bych ve „vědecké" diskuzi eunuchů byl schopen dokázat, že jsem doteky lásky prožil a prožívám a že tyto prožitky jsou nádherné. Nevím, jak mám v diskuzi s ateistou dokázat, že když se mi podaří zažít Boží dotek, je to ještě nádhernější.

Na oplátku mi zase ateisté nebývají schopni odpovídat na mou otázku „Proč". Skončíme u náhody, případně zákonitosti.

Život ve vodě může existovat jen díky anomálii vody. Pokud by tato anomálie nebyla, voda by promrzala ode dna až k hladině, živočichové by zamrzali do ledu a uhynuli. Proč voda jako jediná kapalina dostala do vínku tuto anomálii? Prostě ji dostala, šťastná náhoda. 

Po velkém třesku došlo k „drobné" nesymetrii v množství hmoty a antihmoty a díky tomu po jejich vzájemné anihilaci zbylo „trochu" hmoty, ze které se mohl vytvořit celý náš vesmír. Proč ta nesymetrie nastala? Prostě nastala, šťastná náhoda.

Aby docházelo ke změnám uvnitř druhu, i ke vzniku nových druhů jsou potřebné mutace, a to pouze takové, které příslušného tvora nezmrzačí, ale dají mu nějaké nové vlastnosti použitelné v prostředí, kde se vyskytuje. Čím jsou řízeny mutace? Náhodou.

Autobus zastavuje na zastávce. To je náhoda - přistupuje Karel! Už jsem jej přes půl roku neviděl. On mne nevidí teď a tak usedá hned za řidiče.

Proč vznikla první buňka? Vytvořily se pro to podmínky a tak vznikla. Náhoda.

Dovedu si bez problémů představit, že to tak všechno mohlo probíhat. Ale mé dušičce toužící bytostně po řádu, smyslu bytí, cestě odněkud někam se to nelíbí. To nepředstavitelné množství správně za sebou seřazených náhod mne nepřesvědčuje. Připomíná mi to slepého lyžaře sjíždějícího slalom. Stačí, aby minul jen jednu jedinou branku a je se vším, navěky konec. Další možnost už nedostane. Abych takovouto představu vzniku „všeho" mohl akceptovat, potřebuji někoho, kdo ty náhody jednotlivými brankami provede.

Ze zadumání mne vyrušilo jméno Jiřina, které rozvlnilo mé bubínky. Koukám, že kluci naprosto plynule přešli od Boha ke spolužačkám. Dozvídám se, že nejhezčí vlasy má Jiřina a nohy Markéta.

Přenáším se o několik desítek let zpět. Kdo v naší třídě měl nejhezčí vlasy, už ani nevím. Nohy měla nejhezčí, zcela jednoznačně, Káťa. Ale holka s velkým H byla Míša. Nevynikala nijak krásou, ale vyzařovalo z ní jakési vznešené fluidum, které jí současně zajišťovalo, že jsme si k ní nikdy nic nedovolili. Stačilo, kdyby na kteréhokoliv z nás kluků kývla, a on by pro ni klidně kantorovi ukradl brýle z nosu. Nikdy však této své schopnosti nezneužila.

Vzpomněl jsem si, jak mi jednou v legraci jeden spolužák říkal, že z hlediska pravděpodobnosti, pokud bychom opici nechali dostatečně dlouho mlátit do kláves psacího stroje, tak dříve nebo později se jí podaří napsat román „Tři mušketýři". Proč ne. Kdysi, když byl syn malý, tak „hrál" na klavír. Najednou se mezi spoustou uši rvoucích zvuků ozval kousek jakési melodie.

Zajímavé ale je, že pan Alexandre Dumas a spol. „Tři mušketýry" ap. napsali rovnou, bez nekonečného mlácení do psacího stroje, a dokonce i bez tohoto stroje. Nejspíš nepotřebovali náhodu a počet pravděpodobnosti se na ně nevztahoval. Psali „najisto".

Karel vstává a jde ke dveřím, já také. Teprve nyní mne vzal na vědomí. Na zastávce vystupujeme spolu. „Představ si," oznamuje mi hned, jakmile jsme venku, „ráno, nevím, mohlo být kolem páté, ti beran tak bečel, až mě probudil. Já myslel, že k němu vlezl snad vlk! Víš, co ten pitomec udělal? Spadl do vápna. Klidně se propadl skrz desky, co mám s nimi na zahradě přikrytou díru s vápnem, a když jsem tam přišel, tak mu z něho čouhala jenom hlava. A tak místo abych šel do práce, musel jsem tahat berana z vápna a jedu až teď. Odpoledne, abych to naddělával." Karel zahnul do své dílničky a já jsem opět sám.

Tak už vím, proč Karel jel až teď a že jeho nastoupení do „mého" autobusu nebyla náhoda.

Náhoda je vlastně jen takové kulantnější synonymum pro slůvko nevím.

Pokud se tedy někoho zeptám, proč po velkém třesku vzniklo víc hmoty než antihmoty, a on mi odpoví „nevím", tak jdu za někým chytřejším. Pokud mi však odpoví „byla to náhoda", jsem spokojen, i když jsem se dozvěděl tolik co při první odpovědi, tedy „nic". Mně se však líbí odpověď: „Bůh tomu chtěl." Teorii velkého třesku to nijak nenarušuje a umím si pod tím alespoň něco představit.

Náhoda, to je takové hodně zvláštní „něco". Aby náhoda mohla být tím, čím je, musela dostat do vínku některé „božské vlastnosti": je nedokazatelná, člověk ji nikdy nemůže pochopit ani vytvořit, je věčná, je všudypřítomná, absolutně svrchovaná, má moc a vládu nejen nad člověkem, ale i nad celým všehomírem, a možná je i vševědoucí. Přes všechny tyto své „božské vlastnosti" však nikdy nemůže být Bohem, protože Bůh přeci, na rozdíl od náhody, neexistuje.

Na druhou stranu však musím uznat, že se mi líbí víc, když řeknu: Karlův beran spadl do vápna náhodou, než: Bůh tomu chtěl, aby Karlovi spadl beran do vápna. Proč tedy vlastně Karlovi spadl beran do vápna, budou muset určit teologové a filosofové.

   

 

 

 

Konečně jsem doma. Mlha je dávnou minulostí, já přemýšlím, které jablko si mám utrhnout, a na nedaleké lípě kos provozuje svůj podvečerní koncert. Pod lípou jej poslouchá kočka, ale nejsem si jistý, jestli jeho hezký zpěv je tím, co ji na něm zajímá. Opět se schyluje k nádhernému soumraku a v mé duši zůstává čerstvý obdiv nad Božím smyslem pro humor, vyprovokovaný „novými ateisty".

Totiž, první, co jsem po příchodu domů udělal, bylo, že jsem nahlédnul do Wikipedie, co to je ten „nový ateismus", který kluky v autobuse tak zaujal. Dozvěděl jsem se, že podle „nových ateistů" je můj abrahámovský Bůh normální vědecká hypotéza, a jako takovou ji lze testovat. Samozřejmě neobstála. Ukázalo se, že pro vznik a existenci světa je Bůh nadbytečný, tedy neexistuje. Legrační.

Můj abrahámovský, tedy křesťanský Bůh je podle Bible nedokazatelný. Nevím tedy, co čekali, že najdou, ale ukázali, že Bible má minimálně v nedokazatelnosti Boha pravdu. Takže jim děkuji za práci, kterou pro mne a další věřící odvedli.

Navíc mi připomněli jeden vousatý vtip z hloubi socialistické éry: Sovětští vědci zkoumali blechu. Postavili ji na stůl a řekli: „Skoč!" Blecha skočila. Utrhli jí jednu nohu a řekli: „Skoč!" Blecha skočila. A tak trhali a trhali, přikazovali a přikazovali a blecha pořád skákala. Když jí utrhli poslední nohu a řekli: „Skoč!", blecha neskočila. A závěr? Pokud bleše utrhneme všechny nohy, blecha přestává slyšet.

Obecně, co se týče dokazování Boha, by mne znepokojilo, kdyby někdo tvrdil, že Boha dokázal. Musel bych přemýšlet, co to vlastně dokázal. Jak jsem již uvedl, můj Bůh musí být nedokazatelný, já v něho jen a jen věřím. Kdyby mi jej někdo dokázal, přišel bych o víru, stejně jako matematik přijde o axiom v případě, že jej někdo dokáže.

Na celé věci mi připadá velice zábavné, že ateisté se poplácávají po ramenou a jsou spokojeni, že žádného Boha nenacházejí. Ale já jako věřící jsem spokojen také, že nikdo Boha nedokázal. Ateistu nedokázání Boha utvrzuje v ateismu, mě nedokázání Boha posiluje ve víře. Mohl Bůh podat větší důkaz, že má přímo božský smysl pro humor a absurditu?

Dalším poznávacím znakem „nových ateistů" je prý přesvědčení, že vzhledem k nejnovějším poznatkům vědy je potřeba být k náboženství méně tolerantní než v minulosti a racionálními argumenty je utlouct.

Možná, že oni si nepamatují, ale já si docela dobře vzpomínám na jiný druh ateismu - vědecký ateismus. Stačí, když zalovím v paměti a knihovně, a můžu číst:

„Také při konstituování dialektického a historického materialismu sehrál rozvoj vědy velmi závažnou úlohu. Nejdříve tu ovšem musela být sociální potřeba; třídní boj proletariátu musel dostoupit takové míry a intenzity, že sama společenská realita si vynucovala vznik revoluční teorie. Avšak musely být vytvořeny také gnoseologické předpoklady pro její rozvinutí. K tomu podstatně přispěla vývojová teorie vesmíru, objev zákona o zachování hmoty a zachování energie, objev živé buňky, paleontologické výzkumy, které přinesly mnoho průkazného materiálu o vývoji rostlinstva a živočišstva, učení Charlese Darwina o vývoji druhů. Díky závažným přínosům vědeckého poznání k celkovému obrazu světa bylo možno překonat metafyzickou metodu a vypracovat materialistickou dialektiku jako filozofii, která už nechce svět pouze vykládat, ale je schopna být mocným nástrojem jeho revoluční přeměny." Skoro se mi chce říct: „Amen!"

Kdysi také tento vědecký ateismus byl „novým ateismem". Citát je z knihy Jiřího Loukotky „Náboženství a ateismus" (str. 10), která vyšla v roce 1977 v Nakladatelství Svoboda. Tehdy byl ateismus oficiální státní doktrínou - dnes je celá ta smutná a šedá doba už jen historií. Tehdy toto do nás cpali, dnes se tomu lze jen soucitně pousmát. Tehdy existoval Ústav vědeckého ateismu ČSAV a pan Loukotka byl jeho ředitelem.

Pokud mi někdo řekne, že nevěří v Boha, protože prostě nevěří, je to vyřízené. On nevěří, já věřím. Co k tomu dodat? Není co. Klidně si spolu můžeme zajít do kavárny a tam probírat, co je nejlepší proti slimákům, nebo zda se mohou černé díry „vypařovat".

Ale člověk, který začne šermovat vědou a tvrdit, že ví, že Bůh není, je mi nepříjemný. Ne tím, že by mne utloukl racionálními argumenty, ale svou pýchou opírající se o to „trochu větší nic", co lidstvo z nekonečnosti všehomíra poznalo.

Stačí se podívat do historie. Třeba 18. století, období Voltaira. Tehdejší ateisté nevěděli nic o genetice, buňkách, DNA, RNA, Darwinově evoluci, teorii relativity, kvantové teorii, velkém třesku, rozpínání a konci vesmíru, temné hmotě a energii, antihmotě, černých dírách, bílých, černých, rudých a hnědých trpaslících, Planckově času - ale naprosto jistě „věděli", tak jako ti současní, že Bůh neexistuje. Byla opravdu věda, která je ze své podstaty neutrální, tím, co je k nevíře motivovalo, nebo je jejich nevíra motivovala interpretovat výsledky vědy tímto způsobem?

Pokud já jako křesťan hlásám evangelium, nemusí se to sice někomu líbit, ale není to ze mne. Mám to nařízeno Bohem. Věřím, že to dělat mám, ač se mi do toho třeba ani nechce. Zářným příkladem je starozákonní Jonáš, který se „raději" nechal sežrat velrybou, než aby šel oznámit slovo Boží do Ninive. Ale i nad ním Bůh nakonec zvítězil a do Ninive jej „dostrkal".

Kdo ale nařídil ateistovi s „misionářskými" sklony, že má potírat víru a otevírat věřícím oči? Boha ani jinou nadpozemskou bytost nemá, tedy musel to být on sám, kdo dospěl k závěru, že je inteligentnější než věřící člověk a proto má „poslání" a právo potírat náboženské „tmářství".

 

Nastalo ticho - kos ukončil svůj koncert a odletěl se poohlédnout po nějaké žížale k večeři, obloha se zatáhla a už neslibuje žádná světelná kouzla a tak není na co čekat a odcházím domů.

 

 

 

[Fotografie: Stanislav Ott.]

 

Od téhož autora:

Já a ateismus