Nacházíte se na: Theofil > Církevní dokumenty > Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace)

Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace)

Július Pavelčík, 1.8. 2017

Představení dokumentu Papežské biblické komise "Inspirace a pravda Písma svatého: Slovo, které pochází od Boha a mluví o Bohu pro spásu světa".

gerhard-muller-vyr-men.jpg 

V předmluvě předseda Papežské biblické komise (PBK) Gerhard kardinál Müller čtenáře ve stručnosti uvádí do širší souvislosti a načrtnutí základních bodů dokumentu. Boží slovo je základem života církve, spisy Písma svatého jsou inspirované, jejich autorem je Bůh, a proto sdělují pravdu, kterou je někdy - z různých důvodů - těžké poznat. Někdy se dokonce zdá, že Písmo a závěry moderních věd si protiřečí. „Jestliže to, co se sděluje v Bibli, není pravda, jak může být Bůh jejím autorem?" (s. 5) V této souvislosti pak daleko intenzivněji vyvstává otázka ohledně inspirace a pravdy. Ke zkoumání těchto pojmů a jejich vzájemného vztahu v Bibli v tomto dokumentu přistoupila Papežská biblická komise. Základem jejich úvah je vztah mezi lidským biblickým autorem a Bohem, který je pak v Novém zákoně zásadně zprostředkován osobou Ježíše Krista, jenž je klíčem pro pochopení hlavního a převládajícího tématu Bible, totiž Boha a jeho spasitelského plánu s lidmi.[1]

 

Všeobecný úvod dokumentu navazuje na výzvu Benedikta XVI. z posynodní apoštolské exhortace Verbum Domini k prohloubení pojmů inspirace a pravdy Písma.[2] (1)[3] Toto prohloubení však nelze realizovat mimo rámec liturgického slavení společenství věřících, které se schází ke čtení Božího slova a k eucharistické bohoslužbě. „Při bohoslužbě slova a vrcholným způsobem při eucharistické bohoslužbě se slaví Kristovo velikonoční tajemství, vrchol a naplnění Boží komunikace s lidstvem." (2) Církev, která v liturgickém slavení čte, přijímá a potvrzuje Boží slovo, je „nejvhodnějším kontextem" pro správné pochopení inspirace a pravdy Písma. „Jen Bůh zná Boha; z toho plyne, že jenom Bůh může mluvit o Bohu adekvátním a spolehlivým způsobem. Proto jedině slovo, které pochází od Boha, může mluvit o Bohu správně." (3) Dokument se proto zabývá dvěma hledisky: 1. „co říkají samy biblické spisy o svém původu od Boha"; 2. „co sdělují různé biblické spisy o Bohu a o jeho plánu spásy". (3) Tomuto pak odpovídá rozdělení dokumentu na tři hlavní části: první se zabývá inspirací Písma, druhá pravdou Božího slova a třetí těmi problematickými aspekty biblických textů, které se zdají popírat jejich božský charakter, totiž historickými, etickými a sociálními problémy. (4)

 

Na začátku první části komise představuje pojetí dvou Božích činností, které hrají zásadní roli pro označení biblických spisů jako Božího slova, totiž zjevení a inspirace v dokumentech Dei verbum a Verbum Domini. Boží zjevení, jímž Bůh zjevuje, kdo je a jaká je jeho vůle (7), které se realizuje jak ve stvoření, tak v dějinách, dosahuje svého vrcholu v Kristu, prostředníku a plnosti celého zjevení. Inspirace je pak Boží činnost, která se týká přímo určitých, Bohem vybraných lidských autorů knih Písma svatého, kteří byli uschopněni k věrnému předávání Božího zjevení v písemné podobě.[4] (5) „Inspirace zjevení předpokládá a je ve službě věrného předávání zjevení v biblických spisech." (7) Pouze dva novozákonní listy explicitně hovoří o božské inspiraci starozákonních knih: 2 Tim 3,16[5] a 2 Pt 1,20-21[6]. U ostatních biblických spisů lze rozpoznat různé specifické způsoby,[7] jimiž je vyjádřen vztah mezi jejich lidskými autory a Bohem, zvláštní vztah, který na jedné straně sice ukazuje na božský původ těchto knih, na druhé straně se však téměř nic nelze dovědět o způsobu, jakým byly sepsány. (7) Specifickým a charakteristickým rysem všech autorů (spisů) Nového zákona je jejich zásadní vztah k Ježíši Kristu. Jejich osobní a žitý vztah k Ježíši a k Bohu, který je základem „inspirace", nelze oddělit od poselství, které sdělují jako „pravdu" Božího slova. (8) Nelze od sebe oddělit obsah poselství a způsob jeho přijímaní, jehož účelem je vydávat svědectví. Dokument velmi jasně vyjadřuje myšlenku, že pojetí inspirace a pravdy Písma nelze adekvátně pochopit jenom na základě nějakého intelektuálního výkonu, ale v kontextu intenzivního a osobního společenství, totiž živého a osobního vztahu víry a lásky biblických autorů k Bohu. (9) Z tohoto předpokladu pak vyplývá i formulace dvou základních kritérií, kterými se v následujících odstavcích (11-49) první části posuzuje, zda zkoumané biblické spisy pocházejí od Boha: 1. jaká osobní víra v Boha se v nich projevuje a 2. jaká forma Božího zjevení je v nich přítomna.[8] (10) Výsledkem tohoto zkoumání je „určitý druh biblické fenomenologie vztahu ‚Bůh - lidský autor‘" (51; 6), kterýžto vztah se v Bibli vyjadřuje různým způsobem: V Pentateuchu je Mojžíš prostředníkem Božího zjevení a pověřeným „zapisovatelem" Božího slova. (11-12) Prorocké knihy vydávají svědectví o svém božském původu, když uznávají své autory jako přímé Hospodinovy vyslance, původcem jejichž vizí je sám Hospodin. (13-14) Žalmy jsou výpovědí modlícího se věřícího člověka o zkušenosti s Bohem jak v osobním životě, tak ve stvoření a v dějinách izraelského lidu.[9] (17-19) Mudroslovné knihy vyučují božské moudrosti, jejímž zdrojem je bázeň Boží. (20) „V Novém zákoně tvoří vrchol Božího zjevení Ježíšova osoba, jeho činnost a cesta. U všech autorů a spisů Nového zákona veškerý vztah k Bohu závisí na vztahu k Ježíšovi." (51) Evangelia dokládají svůj božský původ tím, že představují osobu Ježíše, jeho vztah k Bohu a jeho dílo, na základě svého zvláštního propojení s jeho apoštoly. (23-33) Božský původ Skutků apoštolů je garantován jejich obsahem, jímž je činnost „očitých svědků a služebníků slova", kteří v moci Ducha Svatého vydávají svědectví, jehož základem je setkání se vzkříšeným Pánem. (34-38) Apoštol Pavel jasně proklamuje a potvrzuje božský původ nejen izraelských písem, ale také svého evangelia, své apoštolské služby a svých dopisů. (39-42) Autor Listu Židům představuje dějiny Božího zjevení a svůj vztah k Synovi, přičemž ukazuje závislost těchto svých znalostí na Pánových očitých svědcích. (43-44) Apokalypsa odvozuje svůj původ a zjevení přímo od Boha Otce skrze Ježíše Krista prostřednictvím znamení, která lze pochopit pouze za pomoci anděla vykladatele. (45-49) „Podle svědectví biblických spisů se inspirace představuje jako zvláštní vztah k Bohu (nebo k Ježíšovi), skrze nějž Bůh dává lidskému autorovi, aby řekl - skrze jeho Ducha - to, co sám chce lidem sdělit." (52) Totožnost a zároveň rozmanitost inspirace vyplývá z jejich třech základních charakteristik, kterými jsou 1. osobní vztah k Bohu, 2. v němž autor přijímá různé způsoby Božího zjevení, přičemž 3. oboje podléhá obměnám v závislosti na různých fázích a okolnostech procesu zjevení. (52) Pro autentické čtení inspirovaných knih je nutné naslouchat jim v témže Duchu, v němž byly napsány,[10] čehož nezbytným předpokladem je živá osobní víra v Pána Ježíše. (53) Skrze něj máme také přistupovat ke Starému zákonu, jehož inspirovanost je dosvědčena novozákonními spisy (54), především dvěma úryvky, 2 Tim 3,15-16 a 2 Petr 1,20-21, které o ní mluví jasně a výslovně. „Oba texty ukazují, že pro křesťany je bezprostředním kontextem pro četbu a výklad inspirovaných Písem (Starého zákona) apoštolské svědectví. Z toho vyplývá, že také toto svědectví je třeba chápat jako inspirované." (55) Tvrdit o biblické knize, že je inspirována, znamená také potvrzovat její autoritu v očích věřícího společenství, která se projevila ve vytvoření kánonu biblických spisů. Už ve Starém zákoně lze vysledovat stopy jeho utváření (57), které má podobný charakter také v Novém zákoně. Inspirace se v této souvislosti týká jak každého jednotlivého textu, který takto vyjadřuje a dosvědčuje normativnost dějinně podmíněného vyjádření pravdy zjevení a víry, tak i celého biblického kánonu. „Tvrdit, že Písmo jako celek je inspirováno, znamená uznat, že tvoří kánon, tj. celek spisů normativních pro víru a přijatých v církvi." (57)[11] Celou cestu k vytváření křesťanského kánonu dokument popisuje v odstavcích 58-61. Podstatným a důležitým rysem celého tohoto procesu je propojení kánonu (a jeho dějin) s identitou věřícího společenství, resp. s jeho vědomím si své identity. Komunita věřících se v kánoně jako sbírce inspirovaných a normativních spisů vidí jako v zrcadle a poznává původ své víry. Kánon je prostředkem k vyživování víry a zároveň jejím vyjádřením.

 

Druhá část dokumentu o pravdě biblických spisů plynule navazuje na první. „Pravda Božího slova ve svatých Písmech je těsně spjata s jejich inspirací: Bůh, který mluví, totiž nemůže klamat." (63) Výklad smyslu termínu „pravda", který se opět opírá o konstituci Dei verbum č. 11,[12] ji klade do souvislosti s naší spásou, nejedná se tedy o jakési její obecné pojetí. „Knihy Písma, se všemi svými částmi, protože jsou inspirovány Duchem Svatým, a jejich autorem je tedy Bůh, zamýšlejí sdělit pravdu, nakolik je ve vztahu k naší spáse, což je skutečně cíl, kvůli němuž se Bůh zjevuje." (63) Pravdou ve Starém zákoně je především Bůh sám, v Novém zákoně je jí sám Kristus jako potvrzení a dovršení všech Božích přislíbení, který zjevuje Otce a daruje Ducha. Pravda má tedy rozměr nejen trinitární a christologický, ale i ekleziologický, protože církvi je předávána a ona ji hlásá jako „sloup a pevná opora pravdy" (1 Tim 3,15). (64) Při pojednávání o pravdě biblických spisů dokument soustředí pozornost na dvě otázky: 1. co říkají o Bohu a 2. o Božím plánu spásy člověka. Toto všechno realizuje s vědomím, že spisy Starého zákona jsou svědky Božího zjevení, které dlouhodobě připravovalo příchod Krista, jenž je plností zjevení a pravdy. (65) Podle svědectví písem Starého zákona Bůh chce komunikovat s lidstvem a vstupuje s ním do styku mnoha různými způsoby. Už samotné stvoření jako Boží dar (Gn 1 a 2) ukazuje na Boží záměr s člověkem: stvořený svět je dobrý a jeho součástí je také člověk, který za svou existenci vděčí a má vděčit Stvořiteli, jehož plán sleduje dobro člověka.[13] (67) V návaznosti na tuto teologii stvoření je pak pochopitelné i Boží jednání se svým lidem, izraelským národem v dalších knihách Tóry a v dějepisných knihách, jednání, ve kterém se ukazuje a potvrzuje trvalost Božího záměru uskutečnit spásu lidstva. „Teologický program biblického dějepisu se v důsledku toho prezentuje na prvém místě jako teo-logie v literním smyslu toho slova čili jako snaha ukázat Boží věrnost v jeho vztahu k člověku." (70) Prorocké knihy jsou jedinečným svědkem Božího sebe-zjevení, protože skrze lidské slovo proroků zaznívá přímo slovo Boha („Tak praví Hospodin"), adresované konkrétním osobám v konkrétních dějinných okamžicích. Tímto způsobem zjevuje Hospodin jako Bůh spravedlivý a milosrdný svou věrnost Izraeli navzdory jeho selháním a vinám. (71-73). Žalmy jako modlitby jasně ukazují, že Bůh, který je Stvořitel a Spasitel, je osoba, s níž lze komunikovat, protože je přítomný a má zájem o člověka hříšníka, kterého ospravedlňuje, protože ho miluje věrnou a milosrdnou láskou. (74-76) Zcela specifickým svědectvím o Boží lásce jak ke každé lidské osobě, tak k lidu smlouvy, je Píseň písní. (77) Mudroslovné knihy v konfrontaci s jinými starověkými kulturami představují moudrost jako výsostný projev zjevené pravdy o Bohu Stvořiteli, který je sice milosrdný, ale také nevyzpytatelný, a vedou člověka, Jeho tvora, k „bázni před Hospodinem". (78-83) Novozákonní spisy nás přivádějí ke Kristu, který definitivně dovršuje zjevení pravdy o Bohu a o spáse. Svědectvím o tomto vrcholném bodu Božího zjevení, o životě a učení vtěleného Božího Syna, našeho Spasitele, jsou evangelia, jimž proto náleží eminentní postavení mezi všemi biblickými knihami.[14] (84) Synoptická evangelia ukazují Ježíše jako Božího Syna, který celým svým životem zjevuje svého Otce a kterým začíná nový čas Božího království. Zároveň jej představují jako Mesiáše, který nejen naplňuje očekávání Izraele, ale je také Bohem poslaným Spasitelem celého lidstva. (85-86) V Janově evangeliu se mimořádným způsobem vyjadřuje pravda o Bohu, která je neoddělitelně spojena s pravdou o lidské spáse. Ježíš, Syn Boží a vtělené Slovo Boží, zjevuje Otce a přináší lidem spásu; „lépe řečeno, tím, že zjevuje Otce, zjevuje spásu".[15] (87-90) V centru zájmu apoštola Pavla stojí smrt a vzkříšení Ježíše Krista a jejich spásné účinky, přičemž to vše je třeba nahlížet v kontextu jeho evangelizační a misijní činnosti, kdy mu na srdci leží především uskutečňování víry a lásky v životě křesťanských obcí, které založil. Ve svých listech potvrzuje, že zdrojem jeho poznání zjevení je jak osobní zkušenost vlastního povolání, tak i tradice církve. Vlastním obsahem a jádrem Božího zjevení je ukřižovaný a vzkříšený Kristus. Jeho „tělem" je církev, ve které se realizuje spása věřících, kteří žijí v jednotě s Kristem a mezi sebou. Plností spásy pak je vzkříšení spolu s Kristem, „definitivní a dokonalé životní spojení s ním a v něm, se všemi údy jeho těla". (91-95) Apokalypsa svůj obsah přímo označuje jako „zjevení Ježíše Krista, jež mu Bůh udělil" (Zj 1,1). Zjevenou pravdou je Boží stvořitelský a spasitelský plán, jenž se realizuje v dějinách jako Boží království, které „objímá celý stvořený vesmír" a svůj eschatologický vrchol dosahuje „v zázraku nového Jeruzaléma". Zjevení sv. Jana klade explicitně velký důraz na „pravdivost" zjevené pravdy Božího království, kterou lze sledovat ve třech aspektech jako pravdivost Boha Otce, pravdivost vlastní Ježíši Kristu a pravdivost inspirovaných a inspirujících slov Apokalypsy. Tímto způsobem se zdůrazňuje „vztah maximálního souladu, který existuje mezi plánem viděným v intimitě Božího nitra a jeho uskutečněním vně Boha, v konkrétnosti lidských dějin". (96-100)

Uvedený přehled teologických výpovědí Starého a Nového zákona ukazuje, že k uchopení jejich „plného teologického a duchovního smyslu" je nezbytný kanonický přístup k Bibli, který svou povahou vnímá kánon Písem jako literárně-teologický kontext, v němž lze adekvátně interpretovat dílčí tradice, které jej na jedné straně spoluvytvářejí a na druhé straně v něm získávají nový smysl. Logika kanonického přístupu vychází ze vztahu mezi Starým a Novým zákonem, který se vyjadřuje termíny „nutnosti", „naplnění" nebo „zdokonalení", protože jeho výchozím bodem je Ježíš Kristus, který jako vrchol zjevení pravdy o Bohu a dovršení Božího plánu spásy s lidmi dává definitivní smysl všemu předchozímu.[16] On je pravdou o Bohu a o spáse lidského rodu. „To je pravda zjevená Ježíšem a v Ježíšovi: Bůh je společenství sám v sobě a nabízí společenství se sebou samým skrze svého Syna. Inspirace, jejíž trojiční povahu jsme poznali u autorů Nového zákona, se ukazuje jako odpovídající cesta ke sdělení této pravdy. Mezi inspirací a pravdou Bible existuje sounáležitost." (103)

 

Pokud čtenář Bible k ní přistupuje jako ke slovu jistým způsobem pocházejícímu od Boha, které obsahuje pravdu o Něm a o jeho spasitelském plánu, pak si zcela jistě klade otázky ohledně pravdy u těch konkrétních biblických pasáží, které si vzájemně protiřečí nebo jsou historicky nepřesné anebo morálně nepřijatelné. Některým takovýmto problematickým místům, které představují výzvu pro výklad Božího slova, se věnuje třetí část dokumentu. Předtím, než se bude zabývat konkrétními texty, předkládá základní hermeneutickou úvahu biblického výkladu, v níž poukazuje na důležitost rozlišování literárních druhů, které vyjadřují pravdu sobě specifickým způsobem, a na zásadně teologický charakter biblických dějin spásy. „Protagonistou dějin spásy není ani Izrael, ani jiní lidé, nýbrž Bůh. Biblické příběhy jsou teologizovaná vyprávění." (104) Tato vyprávění však nejsou bez historického jádra, protože Bůh se svými činy a slovy zjevuje v konkrétních lidských dějinách. Různé projevy Božího zjevení v dějinách však spolu vnitřně souvisí, a proto cílem exegetické práce je nalézt „hodnotu každého dílčího záznamu v kontextu celkového příběhu", který je obsažen a vyjádřen v kánonu Písma. (105) Co se týče historických problémů, tedy míry fakticity biblických událostí, věnuje se dokument několika vyprávěním, která se zdají být nepravděpodobná z hlediska historiografického výzkumu: abrahámovskému cyklu (106-107), přechodu přes moře (108), knihám Tobiáš (109) a Jonáš (110) ve Starém zákoně, v Novém zákoně pak evangelijním kapitolám o Ježíšově dětství (111-114), vyprávěním o zázracích (115-118) a velikonočním vyprávěním (119-123). Obsahem pojednání o etických problémech je zejména násilí v Bibli (125) ve svých různých souvislostech, především tam, kde je nemorální chování nejen předkládáno, ale dokonce ukládáno: trestní sankce jako zákonná náprava násilí (126), zákon o vyhlazení interpretovaný ve spojitosti s dobytím příslušných území na pozadí Božího soudu a trestání[17] (127) a modlitba, jejímž obsahem je prosba o pomstu (128-131). Jediným sociálním problémem, který dokument podrobuje rozboru a který se zdá být v rozporu se sociální spravedlností, je společenské postavení žen, jak se o něm píše v pavlovských listech. (132-134) Dokument poukazuje na to, že v případě biblických textů problematických z hlediska moderní historiografie je potřebné brát v potaz jejich záměr a význam, protože zájem o prostá fakta k jejich adekvátnímu pochopení nestačí. Texty problematické z hlediska etického a sociálního je pak nutné pro lepší pochopení zasadit do jejich historického, kulturního a sociálního kontextu. (135) Pro četbu Bible z toho vyplývá důležitý závěr: Bůh se svými činy a slovy zjevuje v dějinách, proto nelze najít a pochopit plnost Božího zjevení v jednotlivých dobově podmíněných biblických textech, ale pouze v jejich celku. „Jednotlivé pasáže Bible nesmí být izolovány či absolutizovány, ale musí být chápány a hodnoceny ve svém vztahu k plnosti zjevení v osobě a díle Ježíšově, v rámci kanonické četby Písma." (136)

 

Ve všeobecném závěru celého dokumentu se nachází shrnutí předchozích pojednání (137-139). „Věřící společenství žije z tradice", která uchovává a odevzdává Boží slovo zapsané v biblických knihách, které jsou normativní a autoritativní. Různé biblické spisy nejsou výsledkem práce pouze jednoho autora, ale předpokládají „pluralitu zásahů, a tedy spolupráci různých autorů". Toto pojetí není v zásadním rozporu k tradičnímu pojetí autorství knih Písma. Pod vedením Ducha Svatého „Církev totiž v trpělivé a pilné, celá staletí trvající práci na rozlišování vždycky uznávala, že může přijmout jako inspirovaný ten spis, který byl v souladu s pokladem víry, bezpečně a věrně chráněným věřícím společenstvím a garantovaným těmi, které Bůh určil za pastýře a vůdce věřících."(140)[18] Tímto církev také vyjadřuje své přesvědčení, že spisy Písma souzní se svědectvím o Pánu Ježíši, protože na živé zkušenosti s Ním, naplnění Božího zjevení, totiž zakládá své rozlišování. (141) Výše byla doložena „pluralita náboženských zkušeností a způsobů vyjádření, které je předávaly", jimiž se potvrzuje a dokazuje božský původ biblických textů. (142) Inspiraci je třeba chápat „šíře a odstíněněji", protože se vztahuje na všechny aktivní spolupracovníky hlavních autorů, kteří svou redakční prací zásadním způsobem přispěli ke kvalitě biblického textu. Toto nám také lépe umožňuje pochopit způsob působení Ducha Svatého po smrti apoštolů. (143) Pravda Písma, jejímž cílem je spása věřících, je vyjádřena různými formami a způsoby, což se projevuje především v použití rozmanitých literárních druhů, které vytvářejí „polyfonii posvátných hlasů" spojených jedním poselstvím. (144-145) Od biblické pravdy nelze také oddělit ani její dějinnou formu, tj. onen charakteristický rys specifické doby, v níž knihy Písma byly napsány, doby, která se na ně nesmazatelně podepsala a kterou je třeba brát v potaz při jejich výkladu. (146) Katolická perspektiva však také zdůrazňuje, že zjevenou pravdu lze v plnosti pochopit pouze v celistvosti zjevení, které je dosvědčené v kánonu Písem. Specificky křesťanská perspektiva pak je založena na svědectví o Pánu Ježíši, na centrálním postavení Kristova tajemství v dějinách spásy. „Kristus je ve svém nekonečném tajemství středem, který osvětluje celé Písmo." (147) Na základě vztahu k jedinečnému spásonosnému univerzálnímu postavení Ježíše Krista je církev ve své víře pod vedením Ducha Svatého, principu pravdy, schopna posoudit a ocenit literární tradice jiných náboženství, s nimiž biblické knihy vykazují jisté podobnosti, protože z nich čerpají a využívají je. (148) K výkladu obtížných stránek Bible nakonec nestačí jen poukázat na jejich dobovou podmíněnost a jakousi nedokonalost a časnost. „Jestliže je správné zdůrazňovat princip vtělení a uplatňovat ho analogicky na písemný záznam božského zjevení, je také nutné ukazovat, jak v této lidské slabosti přece jen září sláva božského slova." (149) Církev se nemůže vzdát výkladu inspirovaného Písma jako výrazu Boží pravdy. Je si přitom vědoma, že jeho smysl se nevyčerpává „literou" textu a že je potřeba velkého úsilí, velké pečlivosti a trpělivosti k postupnému rozvazování uzlů, jehož cílem je osvojit si „Boží slovo podle vhledu, který uděluje Duch v každé epoše dějin". (150)

 

Související články:

Július Pavelčík: Inspirace a pravda Písma svatého (recenze)

Prokop Švach: Svědectví starokřesťanských autorů o inspirovanosti Písma

 

Poznámky:


[1] „Protože Ježíš Kristus jako vtělené Boží Slovo (srov. Jan 1,14) je dokonalou pravdou o Bohu, zjevuje Boha jako Otce a nabízí přístup k němu, prameni veškerého života. Ostatní definice Boha, které se nacházejí v biblických spisech, jsou zaměřeny na toto Boží Slovo, které se stalo člověkem v Ježíši Kristu, jenž se stává jeho interpretačním klíčem." (s. 6)

[2] VD, č. 19.

[3] Číslo v závorce odkazuje na číslo odstavce v dokumentu PBK o inspiraci a pravdě Písma; tak i dále.

[4] „Bůh je tak ‚autorem‘ těchto knih (DV, č. 16), ale prostřednictvím lidí, které si vybral. Ti nepíší podle diktátu, ale jsou ‚pravými autory‘ (DV, č. 11), kteří používají své schopnosti a vlohy." (6)

[5] „Všechno, co je v nich [tj. svatých Písmech] napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti."

[6] „Buďte si především vědomi toho, že žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu. Neboť proroctví nebylo nikdy proneseno z lidské vůle, ale lidé oznamovali Boží výrok proto, že je k tomu přiměl Duch Svatý."

[7] „‚Svědectvím o sobě‘ můžeme označit ten zvláštní fenomén biblických knih, že svědčí o vztahu svých autorů k Bohu a o svém původu od Boha." (6)

[8] „Daný biblický spis pochází od Boha skrze živou víru jeho autora v Boha a skrze vztah tohoto autora k určité formě (nebo více různým formám) božského zjevení. Nejsou ojedinělé případy, že některý biblický spis se opírá o dřívější inspirovaný text a tímto způsobem se podílí na témže božském původu." (10)

[9] „Každý žalm je svědectvím živého a pevného vztahu k Bohu a na tomto základě můžeme říct, že pochází od Boha a je Bohem inspirován." (17)

[10] Dei verbum č. 12: „Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno."

[11] „Jako taková je Bible místem zjevení nepřekonatelné pravdy, identifikované v jedné osobě - Ježíši Kristu -, jenž svými slovy a skutky ‚naplňuje‘ a ‚zdokonaluje‘ tradice Starého zákona, protože plně zjevuje Otce." (57)

[12] „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha Svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu."

[13] „Tím, že Bůh tvoří člověka ‚ke svému obrazu‘ a svěřuje mu úkol pečovat o stvoření, projevuje svou základní spásonosnou vůli." (67)

[14] „Nacházíme v nich totiž sebe-zjevení Boha Otce skrze jeho Syna, který, když se stal člověkem, žil, trpěl a zemřel a svým vzkříšením vyvýšil naši lidskou přirozenost k božské slávě. Věroučná konstituce Dei verbum tvrdí: ‚Nejhlubší pravda (...) o Bohu i o spáse člověka (...) nám září v Kristu‘ (č. 2)." (84)

[15] „V Janově evangeliu Ježíš nemluví o Otci bez toho, že by mluvil o Synovi, a na druhé straně nemluví o lidské spáse bez toho, že by mluvil o úzkém vztahu Otce a Syna." (88)

[16] „Má-li být obsah písem pravdivý, musí se nutně naplnit a toto naplnění se zcela uskutečnilo v Kristově životě, smrti a vzkříšení (Jan 13,18; 19,24; Sk 1,16). Tatáž Kristova osoba dává poslední smysl velmi rozdílným tradicím." (103)

[17] To však, jak zdůrazňuje dokument, nesmí být odděleno od jiných biblických textů „které hlásají Boží soucit a odpuštění jako horizont a cílové zaměření veškerého dějinného působení Panovníka celé země a jako vzor spravedlivého jednání". (127)

[18] „S mimořádnou vnímavostí vůči pravdě zjevení se církev sama utváří v poslušném rozpoznávání Božího slova, z něhož žije." (140)

 

[RSS]

Přečteno 233x

další články