Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Inspirace a pravda Písma svatého

Inspirace a pravda Písma svatého

Július Pavelčík, 20.7. 2017

KNIHA - Papežská biblická komise: Inspirace a pravda Písma svatého. Slovo, které pochází od Boha a mluví o Bohu pro spásu světa, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří 2015, 194 s., přel. J. Brož a J. Hřebík.

 

Širším pozadím pro napsání dokumentu o inspiraci a pravdě Písma svatého je otázka vztahu výpovědí biblických textů, které si kladou nárok být Božím slovem, a výdobytky moderních věd. Zdá se například, že popis historických událostí v některých textech Písma neodpovídá tomu popisu, který je výsledkem moderní exaktní historiografické práce, nebo se natolik vymyká tzv. „přírodním zákonům", že nelze vůbec uvažovat o jeho historické plauzibilitě. Na základě konstatování tohoto typu je pak zpochybňována nejen pravdivost Bible, ale i její božský původ. Bůh, který je nanejvýš pravdivý, nemůže ve svém slově lhát. V této souvislosti je proto mimořádně důležité a naléhavé hlouběji pojednat o správném pojetí inspirace a pravdy Písma, které je zcela zásadním způsobem založeno na vztahu mezi Bohem a lidským autorem. Dokument jasně proklamuje důležitou skutečnost pro pochopení všech dalších úvah, totiž že Písmo svaté, o jehož různých aspektech bude pojednávat, není mrtvou knihou, ale živým Božím slovem, které má své trvalé vlastní místo v životě církve, přičemž privilegovaným místem Božího Slova v církvi je posvátná liturgie.

 

První část dokumentu se věnuje inspiraci, která vyjadřuje skutečnost, že Bůh určitým pbk-inspirace-a-pravda-pisma-sv-men.jpgzpůsobem vedl a uschopnil vybrané lidské autory k tomu, aby věrně předali Boží zjevení v písemné podobě. Inspirace se neomezuje jen na samotný úkon psaní spisů, ale především a zásadně je svázána s osobní vírou v Boha (aspekt lidský) a s formou božského zjevení (aspekt božský). Zvláštní vztah k Bohu, „zakoušení Hospodina" (17),[1] je hlavním zdrojem inspirace a v knihách Písma je vyjádřen různým způsobem. Tato různorodost je dokladem dějinného charakteru Božího zjevení, jehož vrcholem a dovršením je osoba Božího Syna, Ježíše Krista, o němž vydávají svědectví všechny spisy Nového zákona. Novozákonní spisy potvrzují inspirovanost nejen Starého zákona, ale také apoštolského svědectví, které má rozhodující postavení a určující funkci pro jeho výklad. Osobní a živý vztah víry v Pána Ježíše je předpokladem a výchozím bodem adekvátního křesťanského pojetí inspirace a autentického čtení inspirovaných knih, jimž je třeba naslouchat v témže Duchu, ve kterém byly napsány. Inspirace nevyjadřuje jen božský původ biblického spisu, ale také jeho normativní charakter pro společenství víry, který je pak vcelku vyjádřen vytvořením křesťanského biblického kánonu, jehož existence, význam a funkce jsou zásadně propojeny s identitou věřícího společenství. Formování kánonu je svědectvím toho, jak společenství v určitém období svého života a vývoje četlo a nakonec zapsalo a interpretovalo své vlastní tradice.

Tématem druhé části dokumentu je pravda Bible, která je úzce spjata s inspirací: „Bůh, který mluví, totiž nemůže klamat." (63) Chápání pravdy biblických spisů zde, podobně jako i inspirace, vychází z věroučné konstituce Dei verbum, která její obsah spojuje s naší spásou. Protože se jedná o pravdu zjevenou, zkoumá dokument v diachronním přehledu, co říkají knihy Písma o Bohu jako původci zjevení a o Jeho spasitelském plánu pro člověka. Vrcholem Božího zjevení a dovršením Jeho plánu spásy je Boží Syn, Ježíš Kristus, jenž je zároveň výchozím bodem kanonického přístupu k Písmu, který vnímá kánon Písem jako literárně‑teologický kontext, v němž lze adekvátně interpretovat dílčí starozákonní i novozákonní tradice, které jej nejen spoluvytvářejí, ale také v něm získávají nový smysl. Pouze na pozadí tohoto přístupu k Písmu, který vyjadřuje vztah mezi Starým a Novým zákonem v termínech nutnosti, naplnění a zdokonalení, lze plně pochopit pravdu Božího zjevení v jejím celku.

Neuralgickým bodem biblické interpretace jsou ty texty, které se přinejmenším (ale nejen) podle moderních měřítek ukazují být v rozporu s pravdou nebo pravdivostí, která souvisí se zjevením Boha v Písmu, na rovině historické, etické nebo sociální. K některým z těchto textů se vyjadřuje třetí část dokumentu. Pro lepší pochopení je doporučuje číst v jejich historickém, kulturním a sociálním kontextu, přičemž také připomíná, že jejich plné pochopení jako součástí Božího zjevení nelze oddělit od jeho celku a od osoby a díla Ježíše Krista.

V závěru dokumentu nalezneme shrnutí základních a zásadních informací o inspiraci a pravdě Písma, přičemž zde více vystupuje do popředí ekleziologický rozměr - který je rámcem celého dokumentu -, totiž role církve, která se nemůže vzdát výkladu inspirovaného Písma jako výrazu Boží pravdy, protože jeho čtením a nasloucháním pod vedením Ducha Svatého utváří sebe samu.

Řešení problémů spojených s inspirací a pravdou Bible vychází ze základního křesťanského přesvědčení, že jejím autorem je Bůh[2] i člověk ve vzájemné, pro nás v posledku neuchopitelné tajemné synergii. Nelze proto při výkladu biblických textů nakonec od sebe oddělit aspekt teologický, jehož důsledky se projevují v kanonickém přístupu, který vidí a vnímá celek Božího zjevení, od aspektu historického, který se projevuje v zájmu o biblické texty v jejich konkrétním historickém kontextu. Inspirace a pravda jsou v pojednávané souvislosti termíny primárně teologické - protože vyjadřují přesvědčení vycházející z víry věřícího křesťanského společenství -, jejichž správný obsah, rozsah, ale i dosah nelze zcela adekvátně postihnout bez zásadního spojení s historií. To však neznamená, že se jedná o jakousi relativizaci obsahu projednávaných termínů, ale vyjadřuje se tím hluboké přesvědčení křesťanské víry, že Bůh, který se v dějinách zjevuje, tímto ukazuje a potvrzuje, že bere vážně jak svět, tak především člověka v jeho dějinné podmíněnosti, v jeho konkrétní žité realitě, což zcela jasně a definitivně potvrdil vtělením svého Syna, Ježíše Krista, Bohočlověka. Christocentrický přístup nejen k inspiraci a pravdě Písma svatého je nakonec tím jediným, který dává všemu smysl a má perspektivu.

 

Související články:

Július Pavelčík: Inspirace a pravda Písma svatého (prezentace)

   Prokop Švach: Svědectví starokřesťanských autorů o inspirovanosti Písma

 

Od téhož autora:

Apoštol národů svatý Pavel  
Apoštol Pavel a Písmo
Bible
Bible a moderní kritika
Benedikt XVI.: Verbum Domini
Číst Bibli zase jako Bibli
D. Marguerat: Úvod do Nového zákona
Desatero božích přikázání
Druhý list Tesalonickým
Evangelium podle Jana 
Evangelium podle Matouše
Hebrejská bible a dějiny
Izajáš. Svědectví o vítězící důvěře

K bohatým v Jakubovom liste 
Kniha Zjevení
List Židům
Nové teologie Starého zákona a dějiny
Obtížné oddíly Předních proroků
O marnotratném otci
Pavel apoštol
Pavel z Tarsu
Pavel z Tarsu a jeho svět

Úvod do Nového zákona
Vnitřní konflikt člověka z pohledu apoštola Pavla
Zjevení Janovo

 

Poznámky:


[1] Číslo v závorce odkazuje na číslo odstavce v dokumentu.

[2] Toto bohužel zastírá český překlad, který Ho považuje za „původce" biblického textu. Viz s. 192, pozn. 2.

 

[RSS]

Přečteno 375x

další články