Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Jako muže a ženu je stvořil

Jako muže a ženu je stvořil

Dominik Pecka, 6.10. 2017

Křesťanské učení o muži a ženě a o manželství stručně, a přitom jasně a krásně, tlumočí "starý profesor", katolický kněz a vězeň komunismu Dominik Pecka (+1981). V dnešní době, zpochybňující identitu muže a ženy a jejich výlučný vztah a nárokující si kdejaká a stále absurdnější práva, je takové jasné slovo více než vítané a potřebné. A i když bylo sepsáno již před více než 70 lety, ukazuje se být stále vysoce aktuální, neboť Boží pravda o člověku, která nese pečeť věčnosti, má platnost trvalou. Není totiž výmyslem člověka s jeho dobovými vrtochy, ale Boha s jeho věčnou neochvějností. A jako Církev Boží "brány pekelné nepřemohou", tak ani pravdu o člověku, která je rovněž z Boha a k Jeho slávě.

 

Bůh je láska, praví svatý Jan (1J 4,8). Slovem láska je tu vyjádřena sama podstata božství, sám božský život. Neboť nejhlubší odpověď na lidskou, ba velmi lidskou otázku, co dělá Bůh, není odpověď: Bůh řídí svět, nýbrž: Bůh žije nekonečně bohatým vnitřním životem. Bůh poznává sám sebe: a výsledkem tohoto úkonu není prázdný pojem, nýbrž Logos, jejž svatý Pavel nazývá výbleskem slávy Otcovy a obrazem jeho podstaty[1]. A poněvadž Otec vidí v Synu dokonalý obraz své dokonalosti a krásy, objímá ho nekonečnou láskou - a výsledek tohoto úkonu opět není jen pouhé přilnutí podmětu k předmětu, nýbrž Osoba - Duch svatý. Otec a Syn se milují v Duchu svatém. A proto lze bytnost Boží vystihnout jediným slovem: Láska.

Láska Boží se zrcadlí ve všem stvořeném; z bytostí této země pak především v člověku, jenž byl učiněn k obrazu a podobenství Božímu[2]. Avšak člověk není obrazem Božím jen jako jedinec, nýbrž jako muž a žena:

„Stvořil Bůh člověka k obrazu svému,

k obrazu Božímu stvořil jej,

jako muže a ženu stvořil je." (Gen 1,27)

Božská láska v Trojici má svůj odlesk v lásce manželské. I rodina je trojice: otec, matka, dítě.

Vlastností lásky jako každého dobra je šířit se a rozlévat se. Láska Boží k lidem se nejmocněji projevila Vtělením Syna Božího: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezhynul, ale měl život věčný. (J 3,16) Kristus se stal člověkem, vštípil se v lidské pokolení, zasnoubil se s ním a miloval je až k smrti: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele. (J 15,13) I tato jeho láska má svůj odlesk na zemi, ba více než odlesk: živé a ústrojné podobenství: Muži, milujte své manželky, jako i Kristus miloval Církev a vydal sebe samého za ni. (Ef 5,25)

rupnik-adam-a-eva-men.jpgSpojení lásky v křesťanském manželství má rozkvétat v živé podobenství oné lásky, jíž Pán miloval své věrné. Miloval Církev a vydal sebe samého za ni. Miloval ji láskou obětavou.

Nad příbytkem křesťanských manželů by mohl být nápis: Zde se milují lidé. Ale tento nápis by byl bez obsahu a bez výrazu, kdyby nebyl doplněn jiným: Zde se obětují lidé.

V manželství jsou dva jedním tělem. Ale tato jednota není pouhým součtem dvou, nýbrž jednotou živou, jednotou obětavé lásky. Jinak jednota není. Spojí-li se dva sobci, nikdy nevznikne jednota, nýbrž jen podvojný egoismus. Je láska, která bere, a je láska, která dává. Je láska žádostivá a je láska přejná. Je láska sobecká a je láska obětavá. Láska snoubenecká je veliká a musí být veliká, jinak by nenašla síly učinit jedním to, co dosud bylo dvojí. A tato láska, v níž je snad i mnoho sobeckého a žádostivého, má svůj čas. Z ní se musí zrodit láska jiná, hlubší a tvrdší: láska manželská.

V knihách to bývá tak, že příběh dvou končí svatbou. Ve skutečnosti se začíná příběh nový: zápas lásky se skutečností. Je konec okouzlení: člověk se zjevuje, jaký je. A láska zkoušená a zápasící se ptá: Takový(-á) jsi ty? A vzdychá: To jsem nevěděl(a); tak jsem si to nepředstavoval(a).

A to je chvíle, kdy začíná příběh Boží v duších: zde počíná působit svátostná síla uschopňující milovat druhého, jaký je, ne jakým ho viděly mladé a oslněné oči.

Ale co znamená v plném smyslu slovo Písma: Jako muže a ženu je stvořil?

 

1. Záměr Boží

Je záměrem Boha Stvořitele, aby se lidské pokolení udržovalo a množilo: „Rosťte a množte se a naplňte zemi."[3] Nové lidské bytosti se mají rodit. Tento záměr by Bůh mohl uskutečnit sám i bez lidské součinnosti. Stvořil veliké množství andělů, a to přímo, bez spolupůsobení jiných andělů. Podobně by mohl přímo tvořit i nové lidské bytosti bez lidské součinnosti, a to v tak dokonalém stavu, že by již nepotřebovaly lidskou péči. Avšak Bůh dopřává i lidem jakousi účast na díle stvoření a na péči o zachování lidského rodu. Bůh tvoří lidskou duši. Tělo však netvoří přímo, nýbrž dává mu vznikat v těle rodičů.

Nová lidská bytost přichází na svět ve velmi nevyvinutém stavu. Úkolem rodičů je živit, chránit a vychovávat dítě, jež jim Bůh svěřil. Matka sama na tento úkol nestačí. Proto dítě potřebuje nejen mateřskou lásku, nýbrž i otcovskou péči. Nejlépe je o tělesný i duševní rozvoj dítěte postaráno tam, kde se muž a žena vzájemným slibem lásky a věrnosti zavázali ke společnému životu a k péči o potomstvo, čili v rodině. Zrození dítěte mimo rodinu a mimo řádné manželství je v rozporu s tvůrčím záměrem Božím, poněvadž budoucnost takového dítěte není náležitě ošetřena. Odporuje Boží dobrotě a prozřetelnosti, aby na svět přicházel tvor, který by už při svém zrození neměl vše, čeho je mu k životu zapotřebí.

Tento rozpor je vyjádřen přikázáním Nesesmilníš. Smilnit znamená nemilovat nebo špatně milovat - tak jako svést znamená špatně vést. Smilní ten, kdo způsobuje, aby se narodilo dítě mimo manželství. Hříchem není ovšem jen smilstvo samo, ale také vše, co k němu vede nebo může vést: smilné myšlenky, představy, žádosti, pohledy, doteky, hříšné známosti, a vůbec vše, co porušuje čistotu.

Aby se uskutečnil Boží záměr, dal Bůh muži a ženě různé tělesné i duševní vlastnosti. Zejména pak Bůh vložil do srdce muže náklonnost k ženě a do srdce ženy náklonnost k muži. Tělo muže obdařil schopností k otcovství a tělo ženy schopností k mateřství. Tyto schopnosti a duševní i tělesné síly jsou dány od Boha a jsou jen ohlasem Božího tvůrčího Fiat[4]. Člověk je pak má užít ve shodě s vůlí Boží. Pokud se projevují v oblasti duchovní, mluvíme o erótu; pokud se projevují v oblasti tělesné a smyslové, mluvíme o sexu.

 

2. Erós

Erós je intuitivní hledání rodově žádoucích hodnot, rozněcující se tělesnou krásou, objímající však celou lidskou osobnost s duší i tělem a usilující o tvůrčí spojení dvou lidských bytostí. Erós je hledání proti-hodnoty. Nikdy se nepodaří člověku pochopit, přijmout a uskutečnit nějakou hodnotu dokonale. Právě proto, že hodnoty se nikdy plně neuskutečňují, člověk je neustává hledat a zápasit o ně. Této touze nedokonalého po dokonalém, této vůli k hodnotě se dává staré platónské jméno erós. A poněvadž dokonalost není zde na zemi, jeví se erós jako touha nadzemská, překračující všechny hranice.

Erós je hledání hodnoty v člověku. Co milujeme u lidí, jsou jejich dobré a krásné vlastnosti -hodnoty. Pokud se dá řečí pojmů vyjádřit, co je erós, znamená to, že erós spatřuje v člověku nositele a dárce hodnot a nalézá tak i hodnoty vlastní osobnosti. Erós není sice čistě rozumovým poznáním hodnoty, ale předpokládá správný postřeh hodnot; dávat přednost vyššímu před nižším v člověku, cenit hodnoty mravní výše než vědní nebo umělecké; a ty opět výše než schopnosti čistě fyzické, k tomu se musí člověk vychovat. Jen kdo vypěstuje smysl pro řád hodnot, je schopen opravdové lásky.

To je slabost erótu. Ale to je také jeho síla. Láska erotická se může nazývat slepou, poněvadž podle své přirozenosti, měřeno podle teoretického ideálu, vždy příliš zdůrazňuje, co je kladné, přehlíží však, co je záporné. Může se však také nazývat jasnovidkou, pokud má oko pro hodnoty, ukryté hlouběji.

Erós se rozněcuje tělesnou krásou. Že krása smyslová nás uchvacuje mocněji a bezprostředněji, v tom je nebezpečenství erótu. Že tělo není vždy dokonalým zrcadlem duše, v tom je tragika erótu. Erótem se blížíme k hodnotám v záření smrtelné krásy.

Erós objímá duši i tělo. Tělo chápe jako výraz či symbol duše. To ovšem nestačí, aby byl erós nazýván láskou dokonalou či snad svatou. Ale může se jí stát.

Erós je touha po tvůrčím spojení. Erós sám o sobě je sice též hodnotou, ale neúplnou. Není hodnotou naprostou, ale hledá hodnotu, aby dospěl k hodnotě. Směřuje k hodnotě ne přímo, nýbrž prostřednictvím osoby, která je nositelkou hodnoty.

 

3. Sex

Sex je nejdůležitějším a nejmocnějším přírodním výrazem erótu. Hlavní známkou sexu je pohlavní přitažlivost v oblasti tělesně smyslové.

Sex sám nespojuje to, co je odděleno. Protikladné principy, mužský a ženský, může spojit jen erós, poněvadž je hledáním hodnot. Jen hodnoty přitahují a jen hodnoty spojují. Sex se nesmí osamostatňovat. Je požadavkem vyšší mravnosti, aby všechny stupně sexu byly podrobeny erótu. Teprve erós dává sexu smysl.

Sex spočívá ve snaze včlenit tělesnou žádost v personální jednotu, podřídit ji osobní lásce. A étos erótu znamená úsilí založit osobní lásku na správném postřehu hodnot. Sex i erós se musí podrobit osobnosti. Osobnost pak Bohu.

Láska může přetvořit a zjasnit sexuální oblast, jen když vědomě a výslovně tkví v Bohu. Jinak utone ve vlnobití vitálního živlu. Sex sám o sobě, sex jako funkce i sklon je vystaven nezřízené žádostivosti, která podle křesťanského pojetí je následkem prvotního hříchu.

Odosobněný sex je rozvratným činitelem v životě člověka a tudíž může být chápán jako ohlas prvotní viny. Podstatou té viny bylo odmítnutí Boha, pohrdnutí nadpřirozeným životem v Bohu. Člověk chtěl být člověkem pouze přirozeným. A trestem byla ztráta Boha, stud, pot, smrt a prach. Rozpor mezi člověkem a Bohem zavinil rozpor mezi tělem a duší. Tragédie prvotního hříchu je v tom, že po něm je člověk porušeným obrazem Božím. A tragédie erótu je v tom, že tělo není dokonalým obrazem vykoupené duše.

 

4. Společenství života

Manželství je erotické a sexuální společenství muže a ženy: přitom však je i nerozlučným společenstvím všeho života podle požadavků rodiny. Společenství neznamená sloučení a dokonce ne ztotožnění. Muž nezaniká v ženě a žena nezaniká v muži. Naprosté „splynutí" dvou bytostí lidských v manželství je pouhé okrasné rčení. I v nejdokonalejší jednotě lásky zůstávají muž a žena dvěma samostatnými bytostmi. Všechny řeči o „jednom srdci a jedné duši" jsou jen metafory: znamenají svornost a shodu v myšlení, cítění a jednání, ne však jednotu bytí.

rupnik-jachym-a-anna-vyr-men.jpgSoustředění lásky na jednu a tutéž osobu je výkvětem erótu. Pravá láska směřuje k věrnosti. Ani zastánci pohlavní volnosti to nemohou popřít.

Soustředění lásky na jednu osobu již samo vede k ideji manželství jakožto nerozlučného svazku mezi jedním mužem a jednou ženou. Manželství jako tělesně-duchovní společenství lásky založené na vytušení hodnot milované osoby a uchopující tyto hodnoty stále rostoucí silou, trvající mocí vzájemného vcítění a prolnutí, je myslitelné jen jako naprostá monogamie. Nerozlučnost manželství se nezakládá pouze na účelu manželství, jímž je zrození a výchova potomstva a vzájemná pomoc, nýbrž se zakládá především na lásce samé, jež se utvrzuje věrností. Nerozlučnost manželství tudíž není pouhým výtvorem zvyku ani pouhým požadavkem církevního nebo státního zákonodárství: kdyby toto zákonodárství nemělo podklad v samé podstatě manželské lásky, bylo by naprosto nesmyslné, nepřirozené a nemravné.

Individuální soustředění erótu, vyznívající v trvalý vztah lásky, není ještě manželstvím, nýbrž jeho pouhým nástinem. Je třeba rozlišovat lásku snoubeneckou a lásku manželskou.

Manželství je více než erós. Manželství je více než sex. Manželství není jen společenství erotické, nýbrž společenství osobní, to je společenství všech oblastí a stránek lidského soužití. Pohlaví je jen jednou z těchto stránek. Proto také manželství založené výhradně na sexuální přitažlivosti nese již v sobě zárodky rozkladu.

Manželství není jen společenství lásky. Je to společenství života. „Není dobře být člověku samotnému."[5] Tak mluví Tvůrce hodlaje stvořit ženu. Míní a jmenuje nejen neúplného tvora pohlavního, stvořil v člověku tvora společenského, ne individuum, nýbrž bytost osobní.

 

5. Vzájemná služba

Manželské společenství je pratvarem veškerého společenství, jak bylo na počátku. Způsobilost k manželství se tudíž nezakládá na pouhé schopnosti k fyziologickému soužití, nýbrž na schopnosti k službě: jinými slovy - ne pouze na schopnosti biologické, nýbrž na schopnosti mravní.

Vzájemná služba tu není míněna jako služba člověka člověku, služba z pohnutek výhradně lidských, nýbrž jako služba Bohu.

Manželství není jen pro člověka, ale i člověk je pro manželství. V manželství má člověk spolupracovat na uskutečnění království Božího. Smyslem manželství není jen zrození a výchova dětí a ukojení přirozené žádosti, nýbrž také vzájemné zdokonalení a posvěcení manželů.

Služba v nejvyšším smyslu je ochotna k oběti. Erós je hledání hodnoty. Hodnoty však nelze nalézt bez obětí. Manželství neznamená a nemůže znamenat jen radosti. Už z toho důvodu musí manželství být založeno na náboženství. Jen víra v Boha, hodnota nejvyšší, dává sílu k oběti.

Je-li řečeno o službě, vylučuje se vláda. Nemá smyslu přít se, jsou-li muži lepší než ženy či ženy lepší než muži - tak jako nemá smyslu přít se, je-li barva červená krásnější než modrá. Fyziologicky a psychicky je žena jiná než muž, toť vše.

Muž má primát. Proto se muž nazývá hlavou rodiny. V tom však není podcenění ženy. Je-li muž hlavou, je žena srdcem rodiny.

 

6. Věrnost

Manželství je společenství osobní a mravní. To znamená společenství rozumné a svobodné.

Praví-li se, že manželství je společenství rozumné, není tím řečeno, že by láska byla jen výslednicí určitého kalkulu a že by se zakládala na rozpočtu výhod a nevýhod. Tak si představují manželství někteří sociologové, eugenikové a politikové. Dokonce zamýšlejí vydat jakési zákony, podle nichž se mají lidé milovat. Většinou se domnívají, že dědičnost je hlavní či dokonce jedinou složkou ve vývoji jedince, věří, že když některé nemoci jsou dědičné, že je dědičné i zdraví, myslí, že zdraví je vlastností, a zapomínají, že je to soulad vlastností, a konečně tím vším podceňují veškeré výchovné působení - příliš, jak se zdá, posedlí pověrou eudaimonismu a determinismu.

Úkol eugeniků je, jak správně řekl Max Scheler, jen nepřímý a zábranný, nikoliv přímý a kladný.

Praví-li se, že manželství je společenství svobodné, neznamená to nespoutané, nevázané či rozlučitelné. Manželství je společenství svobodného muže a svobodné ženy - společenství založené na svobodném rozhodnutí. Jinak by bylo panstvím na straně jedné a otroctvím na straně druhé. Panstvím a poddanstvím společenským, sexuálním a hospodářským.

Charakter nesvobody má manželství všude tam, kde není správné pojetí lidské osobnosti a kde se idea manželství trhá a zdůrazňuje se z ní jen část.

Zasnubují-li v Číně a Indii rodiče již nedospělé děti a nutí je předčasně k manželství, je to tím, že se na manželství pohlíží jen jako na pokračování rodu a zajištění kultu předků. Vypůjčuje‑li se žena na zálohu jako v Kongu nebo kupuje-li se jako v Kamerunu, je to tím, že se na manželství pohlíží jen jako na společenství hospodářské. Požadují‑li etikové v anglosaských zemích, aby manželství bylo zcela volným přátelstvím, závislým na trvání vzájemné přitažlivosti, je to tím, že manželství považují jen za společenství sexuální.

V tomto zdůraznění části na úkor celku je především útok na osobnost a její svobodu. Manželství v tomto částečném pojetí nemůže být ničím jiným než otroctvím.

Manželský slib má především ten význam, že je živoucím protikladem otrockého stavu. Slibuje‑li žena věrnost a poddanost muži, dokazuje tím, že není jeho otrokyní. Tak jako za doby feudální vazal vkládal ruce do rukou svého pána: tím, že přísahal, že bude jeho poddaným, dokazoval, že není jeho majetkem. A je-li přípustné žádat na muži, aby konal povinnost k obci, kterou neutvořil, je aspoň stejně oprávněné žádat, aby konal povinnost k obci, kterou utvořil sám. (G. K. Chesterton)

Každý slib, i slib méně významný, než je slib manželský, znamená určité riziko, poněvadž se týká budoucnosti. Manželství je společenstvím života. A život přináší věci dobré i zlé, věci předvídatelné i nepředvídatelné. Manželský slib je projevem ochoty přijmout všechny tyto věci. Manželský slib předpokládá odvahu k dobrodružství. Bez odvahy nemůže být manželství společenstvím života, nýbrž jen společenstvím věcí, jež nevyžadují oběti a statečnost.

Manželský slib znamená, že manželé se mají milovat bez ohledu na změny, způsobené stářím, nemocí, úrazem, bídou mravní i hmotnou. Věrnost, služba, oběť - to jsou základní pilíře manželství. A není ani myslitelné, aby dva lidé na to vše stačili pouze přirozenými silami, čerpanými jen ze zřídla přirozené lásky. Proto Kristus ustanovil svátost manželství, aby muže a ženu uschopnil a posilnil k plnění povinností manželského stavu.

 

rupnik-kana-galilejska-vyr-men.jpg

 

A tu svátostnou milost, která přirozenou lásku muže a ženy zdokonaluje, utvrzuje a spojuje v nerozlučnou jednotu, nám podle výrazné definice Tridentina (sess. XXIV, proem.) Kristus zasloužil svou smrtí na Kalvárii[6]. Stojí-li snoubenci před oltářem, mají si uvědomit, že stojí u paty kříže. Vzájemným slibem lásky a věrnosti spojují svou lásku s láskou Kristovou, jíž miloval Církev vydav sebe sama za ni[7].

Není hlubší definice manželství než: kříž. Křížem je muž ženě, křížem žena muži, křížem rodiče dětem, křížem děti rodičům. A není jiného štěstí v životě manželském, než jaké vyplývá z ochoty připodobnit se lásce Kristově a vzít na sebe svůj kříž.

Urputné snahy psychologistů, kteří by rádi manželství usnadnili rozvodem a rozlukou anebo nahradili kamarádstvím či dokonce soužitím na zkoušku, jsou v podstatě jen skrytým náporem proti kříži Kristovu, to jest proti ideji obětavé lásky.

 

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1944-1945. Pro lepší srozumitelnost upraveno redakcí Revue Theofil (úprava a nahrazení archaismů, úprava slovosledu, kurzívování v textu, doplnění poznámek pod čarou). V textu jsou použity reprodukce tvorby slovinského výtvarníka a kněze Marka Ivana Rupnika.]

 

Od téhož autora:

Trinitární základ křesťanských mysterií

 

Související články:

Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice

 

Poznámky:


[1] Srov. Žid 1,3. Pozn. RTh.

[2] Srov. Gen 1,26-27; 9,6. Pozn. RTh.

[3] Gen 1,22; znění podle Vulgaty. Pozn. RTh.

[4] Lat. „Staň se!", které odkazuje na stvořitelské: „Bůh řekl ... a stalo se", popsané na počátku biblické knihy Genesis. Pozn. RTh.

[5] Gen 2,18. Pozn. RTh.

[6] „A sám Kristus, který ustanovil a dokonal ctihodné svátosti, nám svým utrpením zasloužil milost, která zdokonaluje onu přirozenou lásku, která by posilovala nerozlučitelnou jednotu a posvěcovala manžely. Tomu přisvědčuje apoštol Pavel, když říká: ‚Muži, milujte své ženy, jako Kristus miloval církev a sebe sama za ni vydal‘, a vzápětí připojuje: ‚Toto je veliké tajemství (lat. sacramentum magnum - tedy i: „velká svátost"); já však to říkám se zřetelem na Krista a církev.‘" (Tridentský koncil, 24. zasedání, Učení o svátosti manželství; česká citace dle Dokumenty Tridentského koncilu, Praha 2015, s. 203) Pozn. RTh.

[7] Srov. Ef 5,25. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 325x

další články