Ladislav Pokorný, 16.3. 2008
Vrcholem celého liturgického roku a nejstarším svátkem křesťanů je velikonoční neděle. Nestojí osamocena, dovršuje se v ní tzv. "velikonoční třídení (lat. triduum)", které stojí přibližně uprostřed mezi přípravnou dobou čtyřicetidenního postu a slavením velikonoční doby prodlouženým na padesát dní. Velikonoční třídení, doba postní a velikonoční tvoří velikonoční okruh liturgického roku.
„Dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha Kristus zvláště dovršil svým velikonočním tajemstvím... Proto je velikonoční třídení utrpení a vzkříšení Páně vrcholem celého liturgického roku" (Calendarium Romanum /dále jen CR/, 1969, čl. 18). „Velikonoční třídení ... začíná večerní mší na Zelený čtvrtek a má svůj střed ve velikonoční vigilii. Končí nešporami o Neděli zmrtvýchvstání Páně" (CR 19).
Těmito stručnými slovy Římského kalendáře se v mnohém směru koriguje předkoncilní obnova velikonoční vigilie (1951) a Svatého týdne (1955) v pokoncilním duchu a ukončuje se liturgickou obnovou staletý vývoj velikonoční liturgie v římském obřadě návratem k její ryzejší podobě.
Dnes do velikonočního třídení počítáme Velký pátek, Bílou sobotu a Neděli zmrtvýchvstání, jak tomu bylo v Římě od 2. století. Výslovně se o třídení zmiňuje sv. Augustin: „nejposvátnější třídení ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného" Krista (Ep 55,14). Jednota smrti a vzkříšení Páně se ve svatém třídení udržela až do vrcholného středověku, kdy liturgie Velké noci (velikonoční vigilie) byla přenesena na ráno Bílé soboty a pod tlakem lidové zbožnosti se vytvořilo nové, středověké třídení, proniklé myšlenkou uctívat „hořké" umučení Páně. Jelikož velikonoční neděle jako oslava vzkříšení Páně musela z tohoto třídení vypadnout, byl přidán náhradní den, Zelený čtvrtek. A tak se až do obnovy, a v mnohých myslích ještě dnes, udržuje středověké třídení, zahrnující Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu, soustředěné kolem události smrti Páně. Jeho vzkříšení byla vyhrazena neděle. Tím nastalo nebezpečí oddělit smrt Páně od jeho zmrtvýchvstání, dvě strany jednoho díla spásy.
Obnovené třídení, zahrnující i neděli, zdůrazňuje starokřesťanské pojetí velikonoc jako jednotné oslavy smrti a vzkříšení Páně.
Pro poznání smyslu křesťanských velikonoc je nezbytné vyjít ze starozákonní paschy - velikonoc, přikázaných Ex 12,42: Izraelité mají slavit onu „svatou noc", kdy je Bůh vyvedl z Egypta. Každoročně bylo přikázáno obětovat beránka večer 14. dne jarního měsíce nisanu (v době Kristově ve 3 hod. odpoledne, kdy se v chrámu konala zápalná oběť) a sníst jej při velikonoční večeři. Po ní následovala slavnost přesnic, trvající sedm dní, kdy se jedly přesné, nekvašené chleby (Ex 12,6.14-20,25-27). To byla slavnost paschy (aramejsky „přejití", „přechod"), připomínající záchranu Izraelitů beránkovou krví (když Hospodin „přešel", ušetřil jejich domy od smrti) a vysvobození z Egypta (když je Hospodin převedl do zaslíbené země).
Křesťanské slavení velikonoc vychází z nejstaršího podání, že Ježíšova smrt byla naplněním starozákonní paschy. Už Pavel v 1 Kor 5,7 výrokem „vždyť náš velikonoční Beránek, Kristus, je už obětován" chce říci, že Ježíš je velikonočním Beránkem nového Izraele, jehož krví byli pokřtění zachráněni od hříchu a smrti. Podle Jana byl Ježíš ukřižován v době, kdy byli v chrámě zabíjeni velikonoční beránci (tedy onoho 14. nisanu) a vidí v okolnosti, že Ukřižovanému nebyly zlámány kosti (Jan 19,36) vyplnění předpisu Ex 12,46. Jinde nazývá Ježíše přímo „Beránkem Božím, který snímá hřích světa" (Jan 1,29). Také synoptici jsou přesvědčeni, že Kristova smrt je pravá velikonoční oběť, a proto stylizují své zprávy o Večeři Páně jako líčení obřadné velikonoční večeře starozákonní paschy. Při Poslední večeři ožívá Hospodinovo „přejití": jsme zachráněni krví Beránka. Jako Pavel vidí i evangelisté Ježíšovu smrt jako naplnění starozákonní paschy.
Tato víra vedla křesťany ke slavení novozákonní „paschy", oslavy smrti a vzkříšení Páně, zvláštní roční slavností. Doklady pro to máme z poloviny 2. století. V maloasijských obcích slavili velikonoce 14. nisanu, ať padl na kterýkoliv den v týdnu, v ostatních církvích, zvláště v Římě, v neděli, jež následovala po 14. nisanu, tj. po prvním jarním úplňku. Když vypukl spor o datu velikonoc, rozhodl nicejský koncil (325) ve prospěch římské praxe: všechny církve mají slavit velikonoce v neděli po prvním jarním úplňku. Tím se stalo, že se datum velikonoc pohybuje v rozmezí pěti týdnů (22.3.-25.4.) a zaviňuje, že doby a svátky liturgického roku, závislé na velikonocích, se stávají pohyblivými (na rozdíl od nepohyblivých svátků, které mají v kalendáři stálé datum).
Původně se velikonoce slavily na sklonku Velké noci jedinou mší. V eucharistii se církev setkávala s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným od prvních počátků, ale tato velikonoční eucharistie má ráz hostiny na počest jeho vítězství: Kristus svou smrtí zlomil smrt a obdaroval životem všechny, kteří v něho uvěřili, což se týká zejména jeho nevěsty - církve, ke které se Kristus vrací jako ženich a zve ji k svatební hostině. Tato slavnost, zahrnující smrt a vzkříšení Páně, to jsou velikonoce křesťanské obce.
Jejich jádrem je „transitus" (Otci do latiny přeložený výraz pascha), přejití ze smrti do života, „přechod" Rudým mořem utrpení, „východ" ze země poroby do země svobody. To se netýká jen Krista, ale i jeho údů, církve. Proto jsou velikonoce podvojné. Začínají zpřítomněním Kristova utrpení a vrcholí slavností vzkříšení. Na tomto Kristově přechodu ze smrti do života se podílejí věřící křtem: umírají hříchům a jsou vzkříšeni milostí. Není divu, že církev použila velikonoční slavnosti právě k udělování křtu nově obráceným a že i dnes jsou velikonoce svátkem našeho křtu: postní dobou se připravujeme a o velikonocích uskutečňujeme obnovu svého křtu.
Zelený čtvrtek patří ještě k postní době, ale večerní mší o Večeři Páně začíná velikonoční třídení. Že do něho byla zahrnuta také tato eucharistie, nemluví proti počtu tří plných dnů. Slavnosti, k nimž na prvém místě patří velikonoční třídení, začínají večer předchozího dne (CR 3). Večerní mší o Večeři Páně, jež je společným dědictvím všech liturgií, vlastně už začíná velkopáteční vzpomínka na utrpení Páně, neboť Pán slavil Poslední večeři a ustanovil eucharistii „v noci, kdy byl zrazen" (1 Kor 11,23).
Vstupní modlitba udává smysl této večerní eucharistie: slavíme posvátnou hostinu, v níž se Boží Syn dal církvi za oběť a za pokrm své lásky. Proto má při ní být shromážděna celá místní obec - kněží, jáhni, lektoři, akolyté, věřící - a všichni se na ní mají podílet, kněží koncelebrací, věřící sv. přijímáním. Obřad mytí nohou 12 mužům celebrantem po evangeliu (tam, kde je to vhodné) navozuje ovzduší večeřadla, kdy nás Pán zavázal k bratrské lásce a sám, když apoštolům umyl nohy, dal příklad sebeobětující lásky. Při Gloria se rozezvučí zvony a pak umlknou až do Gloria velikonoční vigilie. Mše je zakončena modlitbou po přijímání, pak se přenese eucharistický chléb (pro přijímání na Velký pátek) slavnostním průvodem na vyzdobené místo, kde se uloží do svatostánku. Zde mají věřící po nějakou dobu adorovat svátost oltářní. Tato „getsemanská hodina" má připomenout Ježíšovu modlitbu i úzkost na Olivové hoře a povzbudit věřící, aby splnili jeho žádost: bděte a modlete se se mnou. Po přenesení eucharistie se koná obnažení oltářů. Je to původní zvyk odnést po mši plachty a kříž z oltáře. Alegorický výklad v tom viděl Ježíšovo zrazeni a zajetí.
Velký pátek je prvním dnem velikonočního třídení. Je to den přísného postu (zdrženlivosti a újmy) a neslaví se v něm jako v žádném obřadě eucharistická oběť, ale působivá liturgie blaženého utrpení a smrti Páně. Svou stavbou připomíná starobylou liturgii římských všedních dnů. Bohoslužba začíná odpoledne ve 3 hod. nebo v jinou vhodnou dobu. Má tři úseky: 1. bohoslužbu slova, 2. uctívání sv. kříže, 3. přijímání. Poslední dvě části jsou mladšího původu. Uctívání kříže přišlo do Říma v polovině 7. století z jeruzalémské liturgie, sv. přijímání v téže době z byzantské liturgie, ale brzo zaniklo, protože římská liturgie nemilovala podávání mimo mši; kromě toho vynechání přijímání eucharistie na tento den bylo chápáno jako výraz velikonočního postu. Teprve 1955 bylo přijímání opět zavedeno.
Obsahem velkopátečních obřadů je zpřítomnění Kristova blaženého utrpení, jež přes svou realitu přece není utrpením tragickým, ale „blaženým", protože vítězným. Vykupitel svou smrtí zlomil moc hříchu a pekla, a tím získal právo na oslavení. Kromě toho probleskuje myšlenka na vzkříšení, jak v úvodní modlitbě, tak při uctívání kříže: „...uctíváme tvůj kříž, Pane, a tvé vzkříšení chválíme a oslavujeme, neboť skrze dřevo (kříže) přišla radost do celého světa."
Proto není Velký pátek dnem nejhlubšího smutku, ale dnem naděje. To vyjadřuje už červená barva parament místo bývalé černé.
Původní římská liturgie je zachována v bohoslužbě slova. Po úvodní modlitbě se čtou dvě čtení, jež líčí Kristovo utrpení jako blahodárné, a pašije ze svatého Jana. Po homilii jsou přímluvy, jež zachovávají podstatnou část starořímských Orationes sollemnes.
Obřad uctívání kříže byl upraven, aby byl pastoračně únosný. Koná se buď s křížem zahaleným (který se postupně odhaluje u oltáře) nebo s nezahaleným (s nímž se kněz nebo přisluhující zastaví na třech místech v kostele za doprovodného zpěvu). Toto odhalení nebo vyzdvižení kříže znázorňuje ukřižování a liturgicky zpřítomňuje jeho smrt. To je vrchol velkopátečních obřadů.
Bílá sobota, druhý den velikonočního třídení, je skutečný aliturgický den: neslouží se ani mše, ani jiná liturgie. Je to den smutku, kdy církev bdí na modlitbách u Kristova hrobu a rozjímá o jeho umučení a smrti. Jen soukromě u nás věřící navštěvují „Boží hrob".
Vrcholem velikonočního třídení a největším svátkem liturgického roku je Neděle zmrtvýchvstání Páně.
Velikonoční neděle je ohniskem, v němž se spojuje postní doba a liturgie Velkého pátku se svatým padesátidenním velikonoční doby, v níž se nepřetržitě slaví vzkříšení Páně. Proto je velikonoční neděle jako v prvních staletích opět posledním dnem třídení a současně prvním dnem velikonoční doby. Liturgicky se slaví Neděle zmrtvýchvstání Páně vigilií a mší ve dne.
(Z knihy L. Pokorného Obnovená liturgie, Česká katolická Charita, Praha 1975, s. 203-208. Mírně upraveno redakcí RTh.)
Justin: První apologie
Richard Špaček: Křest
Hippolyt Římský: O Křtu Páně
Ladislav Pokorný: Postní doba
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Justin: To čiňte na mou památku
Richard Špaček: O zmrtvýchvstání Krista
Egerie: Putování Egerie (Itinerarium Egeriae)
Ladislav Pokorný: Neděle zmrtvýchvstání Páně
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis)
Epifanius ze Salaminy: Sestoupení Pána do pekel
Richard Špaček: O sestoupení Krista do předpeklí
Pseudo-Chrysostom: Katechetická promluva na Svatou Paschu
Cyril Jeruzalémský: Sestoupil do podsvětí, aby i odtud vysvobodil spravedlivé
Lukáš Drexler: Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu
Melitón ze Sard: Velikonoční homilie (Peri Pascha)
Řehoř z Nyssy: Prvorozený nového stvoření
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.