Nacházíte se na: Theofil > Dokumenty Církve > Jediný poklad jediné Církve

Jediný poklad jediné Církve

bl. Pavel VI., 31.10. 2017

Zejména k příležitosti Slavnosti Všech svatých a Vzpomínky na všechny věrné zemřelé je vhodné zamyslet se nad skutečností jediné Církve, sestávající jak z nás, věřících putujících dosud v tomto světě, tak z těch, kteří nás předešli k Pánu a buď podstupujících očistcová muka, nebo se již těšících blaženému patření na Boží tvář, a nad vzájemnou výměnou duchovních dober v tomto jediném Těle Kristově. K tomu nám může posloužit úryvek z apoštolské konstituce papeže Pavla VI. "Indulgentiarum doctrina" ("Nauka o odpustcích"), která není suchopárným úředním dokumentem, ale naopak sdílením moudrosti Církve, kterou má Církev od Ducha, jehož Církvi udělila Vtělená Boží Moudrost - Syn.

 

communio-sanctorum-men.jpgII, 4. Z důvodu tajemného a blahodárného Božího rozhodnutí panuje mezi lidmi určité nadpřirozené spojení, takže hřích jednoho škodí ostatním a svatost jednoho jim přináší dobrodiní.[1] Tímto způsobem si pak křesťané vzájemně poskytují pomoc při dosahování nadpřirozeného cíle. Jeden příklad tohoto spojení je patrný v samotném Adamovi, jehož hřích přechází ,,plozením" na všechny lidi. Ovšem dokonalejším principem, základem a příkladem tohoto spojení je samotný Kristus, ke společenství s nímž nás Bůh povolal.[2]

5. Vždyť Kristus, který „nezhřešil" a „trpěl za vás",[3] nesl naše nemoci a vzal na sebe naše bolesti, „jeho jizvami jsme uzdraveni".[4]

Křesťané, kteří následují Kristovy šlépěje,[5] vždy usilovali o to, aby si na cestě vedoucí k nebeskému Otci vzájemně pomáhali modlitbou, vzájemným sdílením duchovních dober a usmiřujícím pokáním. Nakolik se v nich pak rozněcovala láska, natolik napodobovali trpícího Krista a nesli vlastní kříž, aby lak usmiřovali hříchy vlastní i těch druhých. Byli totiž přesvědčeni, že mohou před Bohem, Otcem milosrdenství, poskytovat pomoc svým bratřím při dosahování spásy.[6] To je prastará pravda ohledně společenství svatých,[7] díky níž se život jednotlivých synů Božích v Kristu a skrze Krista spojuje s životem všech ostatních bratří křesťanů v nadpřirozenou jednotu mystického Kristova těla, a to až do té míry, že jakoby vzniká jediná mystická osoba.[8]

Tak se ustavuje „poklad církve".[9] Tento poklad si nelze představovat jako určitou sumu materiálních dober nahromaděných v průběhu staletí, ale jako nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotu, jakou mají před Bohem odčinění a zásluhy Pána Ježíše Krista, které nabídl, aby lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a došlo ke společenství s Otcem. V samotném Kristu Vykupiteli žijí zadostiučinění a zásluhy jeho díla vykoupení.[10] Kromě toho patří do tohoto pokladu nepředstavitelná, nezměřitelná a stále nová hodnota, jakou mají před Bohem modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých, kteří díky milosti Krista Pána následovali jeho šlépěje, a tak posvětili svůj život a dovedli k cíli poslání, jež jim svěřil Otec. Když takovýmto způsobem spolupracovali na své spáse, přispěli rovněž ke spáse svých bratří na základě jednoty Mystického těla.

„Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu církev a v něm jsou navzájem propojeni (srov. Ef 4, 16). Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot. Nebešťané totiž tím, že jsou důvěrně spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti ... a mnohostranně přispívají k rozvoji církve (srov. 1 Kor 12,12-27). Vždyť už byli přijati do vlasti a jsou s Pánem (srov. 2 Kor 5,8), skrze něho a s ním a v něm se za nás neustále přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista (srov. 1 Tim 2,5), když ve všem sloužili Pánu a doplňovali na svém těle, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap k prospěchu jeho těla, to je církve (srov. Kol 1,24). Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti."[11]

Odtud mezi věřícími, kteří již došli do nebeské vlasti, a těmi, kteří odčiňují své viny v očistci, i těmi, kteří ještě putují na této zemi, je bezesporu trvalé pouto lásky a bohatá výměna všech dober, jejichž prostřednictvím jsou odčiňovány všechny hříchy celého Mystického těla a Boží spravedlnost je usměrněna: tak i Boží milosrdenství je pohnuto k odpuštění, aby upřímně se kající hříšníci mohli co nejdříve vstoupit do plného zakoušení dober Boží rodiny.

mcm-znak-men-2.jpg 

[II. kapitola z apoštolské konstituce papeže Pavla VI. z 1. ledna 1967 Indulgentiarum doctrina (Nauka o odpustcích). Český překlad převzat z publikace Enchiridion odpustků, Praha 2000, a uveřejněn s laskavým souhlasem vydavatele Matice cyrilometodějská .]

 

Související články:

O Církvi a věčnosti
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev
Frederick William Faber: Církev
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi
  Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů
L. Drexler: Očistec - katolický konstrukt nebo pravověrná součást křesťanské tradice? 
Lukáš Drexler: Peklo, očistec a nebe v Eschatologii Josepha Ratzingera
Řehoř Veliký: Zdali je po smrti očistcový oheň
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Vincenc Zahradník - O očistci I.
Vincenc Zahradník - O očistci II.

   

Poznámky:


[1] Srov. Augustin: De bapt. contra Donat., 1,28 (PL 43,124).

[2] Srov. Jan 15,5: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce."

Srov. 1 Kor 12,27: „Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd." Srov. také 1 Kor 1,9 a 10,17; Ef 1,20-23 a 4,4. Srov. LG 7.

Srov. Pius XII., Mystici Corporis: „Díky tomuto udělení Kristova Ducha nastává to, že ... církev je jakoby plností nebo doplňkem Vykupitele ... a že Kristus určitým způsobem a v každém ohledu dochází své plnosti v církvi (srov. Tomáš Akvinský. Comm. in epist. ad Eph., 1. lect. 8). V těchto slovech se jakoby dotýkáme příčiny toho, že ... mystická hlava, jíž je Kristus, a církev, která na zemi představuje jeho osobu, tedy jakoby druhého Krista, společně vytvářejí jednoho jediného nového člověka, díky němuž se ve zpřítomňování spasitelského díla kříže spojuje nebe se zemí: Je to Kristus jako hlava a tělo, úplný Kristus..." (DS 3813)

Srov. Augustin, Enarr. II in Ps. 90,1: „Náš Pán Ježíš Kristus, úplný a dokonalý člověk, je zároveň hlavou i tělem: Hlavu poznáváme v tom člověku, který se narodil Z Marie Panny ... Ten je hlavou církve. Jeho tělem je církev, nikoli pouze ta církev, která je zde, nýbrž také ta, která existuje v celém světě; nikoli pouze ta církev, která existuje nyní, nýbrž také ta církev, která je od Ábela až po ty, kdo se před koncem světa ještě narodí a budou věřit v Krista, jedná se tedy o všechen svatý lid příslušející k jediné obci. Tato obec je Kristovým tělem a sám Kristus je jakoby její hlavou." (CCL 39, s. 1266; PL 37,1159)

[3] Srov. 1 Petr 2,22.21.

[4] Srov. Iz 53,4-6; 1 Petr 2,21-25; Jan 1,29; Řím 4,25; 5,9nn.; 1 Kor 15,3; 2 Kor 5,21; Gal 1,4; Ef l,7nn.; Žid 1,3nn.; 1 Jan 3,5.

[5] Srov. 1 Petr 2,21.

[6] Srov. Kol 1,24: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev."

Srov. Klement Alexandrijský, Lib. Quis dives salvetur, 42: „Apoštol svatý Jan vyzývá k pokání mladého zločince slovy: ,Já za tebe Kristu podám náhradu. Když to bude nezbytné, rád za tebe položím svůj život právě tak, jako šel Pán na smrt za nás. Poskytnu svůj život jako náhradu za tvoji spásu.‘" (GCS Klemens 3, s. 190; PG 9,650)

Srov. Cyprian, De lapsis 17; 36: „Věříme, že před naším Soudcem zmohou velmi mnoho zásluhy mučedníků a skutky spravedlivých, až přijde den soudu, až se uzavře jeviště tohoto světa a před Kristem bude stát v očekávání jeho lid. ... Kdo koná pokání, dobré skutky a modlí se, může obdržet milosrdenství a odpuštění, může se navíc také opřít o to, co pro lid vyprošovali mučedníci a co pro něj vykonali kněží." (CSEL 31,249-250 a 263; PL 4,495 a 508)

Srov. Jeroným, Contra Vigilantium, 6: „Ve svém spisu tvrdíš, že pokud žijeme, můžeme prosit jedni za druhé, avšak po smrti nemá být vyslyšena žádná modlitba za druhé. Vycházíš ze skutečnosti, že pokud mučedníci žádají, aby se stala spravedlnost (srov. Zj 6,10), nemohou při tom prosit za druhé. Jestliže však apoštolové a mučedníci ještě v době svého pozemského života, tedy v době, kdy musí myslet na vlastní spásu, mohou prosit za bratry, proč by se neměli modlit za druhé poté, co obdrželi odměnu za své vítězství a za svůj triumf?" (PL 23,359)

Srov. Bazil Veliký, Homilia in martyrem Julittam 9: „Je tedy třeba plakat s tím, kdo pláče. Když vidíš bratra, který při pokání za své hříchy pláče, musíš plakat rovněž ty spolu s ním a soucítit s ním. Když budeš mít účast na obtížích těch druhých, i ty budeš moci napravovat svoje provinční. Ten, kdo upřímně prolévá slzy kvůli hříchům svého bratra, pečuje zároveň o sebe ... Musíš plakat kvůli hříchu, protože hřích je nemocí duše, ba smrtí nesmrtelné duše, a proto vyvolává hlubokou bolest a neustávající lkaní." (PG 31,258-259)

Srov. Jan Zlatoústý, In ep. ad Philipp. 1, hom. 3,3: „Nemáme jen povrchně oplakávat ty, kdo zemřeli, stejně jako nemáme mít pouze povrchní radost z těch, kdo žijí. Co tedy máme činit? Musíme oplakávat hříšníky nejen tehdy, když umřeli, ale také v době jejich života; a musíme se těšit ze spravedlivých nejen, když žijí, ale také poté, co zesnuli." (PG 62,223)

Srov. Tomáš Akvinský, S. Th. 1-2, q. 87, a. 8: „Pokud hovoříme o náhradě zadostiučinění, již nikdo na sebe dobrovolně bere, může se stát, že určitý člověk nese dluh někoho jiného, nakolik oba dva určitým způsobem tvoří jednu jedinou realitu. ... Pokud ale hovoříme o trestu uloženém za hřích, nakolik je opravdu trestem, pak platí, že každý člověk je trestán pouze za vlastní hříchy, protože každý hříšný skutek je vždy něčím osobním. Když konečně hovoříme o trestu, který má léčebný účel, pak se může stát, že jeden člověk je trestán za hříchy někoho jiného. Vždyť bylo řečeno, že ztráta hmotných dober, nebo dokonce ztráta těla jsou rovněž terapeutické tresty vedoucí ke spáse duše. Nelze ledy vyloučil, že někdo může snášet takové tresty kvůli hříchu někoho jiného, a to jak ze strany Boha, tak ze strany člověka."

[7] Srov. Lev XIII., Mirae caritatis: „Společenství svatých není ve skutečnosti ničím jiným ... než vnitřní a vzájemnou výměnou pomoci, odčiňování, modliteb a milostí mezi věřícími, ať už se nacházejí v nebi, nebo v očistcovém ohni, nebo jsou ještě poutníky na této zemi: všichni tito společně vytvářejí jedinou obec, jejíž hlavou je Kristus a jejíž duší je láska." (Acta Leonis XIII., 22 /1902/, s. 129; DS 3363)

[8] Srov. 1 Kor 12,12-13: „Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů, ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo."

Srov. Pius XII., Mystici Corporis: „Kristus určitým způsobem žije v církvi, která se tak stává jakoby druhým živoucím vyjádřením Krista. To tvrdí Učitel národů, když ve svém dopisu Korinťanům označuje církev bez dalších specifikací jako ‚Krista‘ (srov. 1 Kor 12,12). Není pochyb o tom, že v tom napodobuje svého božského Mistra, který na něj tehdy, když byl rozhodnut útočil na církev, shůry volal: ,Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?‘ (srov. Sk 9,4; 22,7; 26,14). Pokud budeme důvěřovat tomu, co tvrdí svatý Řehoř z Nyssy, měl svatý Pavel označovat církev jako Krista vícekrát (srov. De vita Moysis, PG 44,385). Ostatně, znáte slavný Augustinův výrok: ‚Kristus káže Krista‘ (srov. Sermones 354,1; PL 39,1563)."

Srov. Tomáš Akvinský, S. Th. 3, q. 48, a. 2; q. 49, a. I.

[9] Srov. Klement VI., Unigenitus Dei Filius: „Jednorozený Boží Syn opravdu ... obstaral bojující církvi poklad a svěřil ho blahoslavenému Petrovi, klíčníkovi nebe, a jeho nástupcům, svým zástupcům na zemi. aby z něho rozdělovali věřícím za účelem jejich spásy. ... Je známo, že další vzrůst tohoto pokladu představuji zásluhy blahoslavené Matky Boží a všech vyvolených, od prvního po posledního spravedlivého ..." (DS 1025, 1026, 1027)

Srov. Sixtus IV., Romani Pontificis: „... My, kterým je shůry udílena plnost moci, si přejeme poskytnout pomoc a podporu duším v očistci tak, že budeme čerpat z pokladu univerzální církve, který tvoří zásluhy Krista a svatých a který nám byl svěřen ..." (DS 1406)

Srov. Lev X., Cum postquam: „... rozdával z pokladu zásluh Ježíše Krista a svatých ..." (DS 1448; srov. DS 1467 a 2641)

[10] Srov. Žid 7,23-25; 9,11-28.

[11] LG 49.

 

[RSS]

Přečteno 399x

další články